Kontexty 6 / 2014

Editorial

Stanislav Balík

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění?

(Kazatel 3,1–9)

Tyto snad až půl třetího tisíciletí staré biblické verše bývají dodnes připomínány při různých příležitostech. Jejich platnost potvrzuje nejen životní zkušenost nesčetných generací, ale i společenské vědy hovořící o potřebnosti, ba nutnosti jasného dělení času. V moderní a postmoderní době snad více než kdy jindy vyvstává velká potřeba periodizovat běh času tak, aby člověk neutonul v šedi monotónnosti.

Doba předmoderní, jež v drtivé většině oblastí lidských činností mnohem více závisela na ročním období, na počasí a dalších člověkem neovlivnitelných faktorech, jasně rytmizovala čas – čas práce a čas odpočinku, čas pro člověka samotného a čas pro společenství. Náboženství k tomu navíc přidalo chápání času v dimenzi posvátnosti.

A dnes? Fakticky jsme zrušili vliv ročních dob. Zedníci, kteří dřív v zimě odpočívali a věnovali se rodině a vlastní chalupě, pracují nonstop. Jablka, jež byla k dispozici jen od podzimu do konce zimy, si dnes koupíme kdykoli, stejně jako jahody, pomeranče, růže…

Tím, jak se posunul rytmus pracovního dne a spousta z nás pracuje od rána do večera uvnitř budov, přestáváme vnímat rozdíly mezi zimou a jarem – z klimatizovaných kanceláří se z práce odjíždí klimatizovanými automobily často až za tmy.

Stejně tak jsme zrušili posvátný čas. Snaha o jeho obnovu ve sféře občanského náboženství v podobě státních svátků selhala. Státní svátky totiž většinově neslavíme – nenacházíme-li se ve výjimečné době. Rady si nevíme s „liturgií“ státních oslav, po nichž většinou zůstává pachuť trapnosti – i bez fleecových mikin či vypískaných prezidentů. Dobré jsou často jen ke zvýšení pravidelného příjmu, neboť za práci v den státního svátku má být vyplácen dvojnásobek běžné mzdy. Spolu se sekularizací a úpadkem veřejné role křesťanství jsme ztratili cit pro společné slavení. Pozorovat to lze na nejrůznějších fenoménech – nejpatrnější je to na neschopnosti dát společenský (čti: lidský) rozměr rozloučení s našimi zemřelými, což se projevuje neskutečně vysokým podílem pohřbů bez obřadu.

Jsou to právě ony dva rozměry času rytmizovaného svátečními dny, jež jsou oba důležité: rozměr individuální i společenský. Svátky jakožto vybočení z ubíjející všednodennosti potřebujeme proto, abychom se „nezbláznili“. Stejně tak jsou ale důležité pro budování společenství – společenství rodiny, obce, farnosti, národa.

Nadcházející Vánoce jsou úžasnou příležitostí slavení a rytmizování času. Většina z nás si asi jen obtížně vzpomene na to, co dělala začátkem minulého měsíce, ale celkem spolehlivě víme, jak jsme prožili minulé a i ty předcházející Vánoce. Je to náš jediný svátek propojující jednotlivce, rodiny i širší společenství. Dává i povědomí národních odlišností, tedy je jedním z komponentů národní identity – dobře víme a cítíme, že české Vánoce jsou jiné než německé, britské, ruské či americké.

Na Vánocích můžeme pozorovat i přirozený sklon společnosti ke konzervativnímu řádu – dobře víme, že nejkrásnější Vánoce jsme prožívali v dětství. I mimoděk ritualizujeme prožívání Štědrého dne s tím, že jen neradi měníme jeho zaběhnutý pořádek s podvědomým strachem, že překročení pravidel a zvyků, jež pro nás představují „dobrý řád“, nemůže skončit dobře. Nebylo by vůbec špatné, kdyby společnost byla podobně opatrná i jindy, kdyby tyto individuální návyky uměla přenést do společenského uvažování. Národy i svět by si ušetřily mnohé revoluce a pokrokářská běsnění odstraňující všechnu starou veteš jako škodlivou a nepotřebnou.

Až se rozzáří první štědrovečerní hvězda a my usedneme k sváteční tabuli, nebudou u ní sedět jen lidé přítomní v danou chvíli na daném místě. Budou tam s námi i generace našich předků. A až půjdeme na půlnoční či jitřní, můžeme jako Čepův Cyril Nedoma vnímat, kdo všechno jde s námi.

Požehnané Vánoce prožité svátečním, nevšedním způsobem, v kruhu vašich nejbližších a slavené i s širším společenstvím všem čtenářům Kontextů za celou redakci přeje Stanislav Balík.

Obsah

Texty

Petr Fiala
Konzervatismus jako nonkonformní postoj. O konzervatismu politologicky, politicky i lidsky

Alan Sked
Britský konzervatismus a zahraniční politika

Josef Mlejnek jr.
Marketing jako kingmaker aneb Kam směřují české politické strany?

František Mikš
Talent a samota, síla výrazové askeze a limity zjednodušování. Život a dílo finské malířky Helene Schjerfbeckové (1862–1946)

Jiří Vácha
Teismus pod tlakem evoluce

Alain Besançon
Zobrazování božského

Petr Osolsobě
Přítomnost Edmunda Campiona v Shakespearových hrách

Portrét

Jiří Hanuš
Lev Borský: románový osud s prvky antické tragédie. Otázky pro historika Josefa Tomeše

Lev Borský
Nutnost zahraniční politiky české

Literatura

Lucie Tučková
Za bukurešťskými příběhy Bogdana Suceavy

Bogdan Suceavă
Zeď

Jiří Hanuš
Razumov: Jidáš à la russe

Rozhovor

Josef Mlejnek
Křídla, s nimiž se vznáším nad zemí. Rozhovor s Franciszkem Nastulczykem

Poezie

Franciszek Nastulczyk
Hölderlin maluje

Básníci čtou básníky

Antonín Přidal
O tíze, lehkosti a ještě něčem