Kontexty 6 / 2015

Editorial

Jiří Hanuš

I když v posledních desetiletích žijeme na relativně klidném a bezpečném místě střední Evropy, přece i k nám, zvláště v uplynulých dvou letech, dolehly problémy a neklid světa. Ukrajinská krize, uprchlické vlny dorážející na Evropu, politické a náboženské střety Blízkého východu a severní Afriky, růst ruského sebevědomí a podivná politická slabost a rozporuplnost evropského unijního projektu – to a mnoho dalšího k nám doléhá, podivně zvukově zesílené a obrazově deformované mediálním tlakem, který má své vlastní zákonitosti. Znakem moderního světa je ambivalence veškeré moci, tedy i té mediální. Do pomyslného antikvariátu můžeme odložit představu, že média jsou pouhými „hlídacími psy“ ostatních forem moci nebo že média jsou zneužitelná různými totalitárními režimy. Nikoli, i v demokratickém světě platí, že kdokoli vlastní nebo ovlivňuje média, má velkou moc a z ní vyplývající odpovědnost. Přitom musí být připraven na to, že zachází s něčím, co připomíná bytost z řeckých bájí, jež nesla jméno Medusa. Kdo jí pohlédl přímo do očí, zkameněl. Co tvoří podstatu mediální moci? A co vytváří její specifičnost?

Média a jejich reprezentanti vytvářejí dojem, že nás informují o dění ve světě a že nás baví. To je jistě pravda, bohužel však pravda částečná. Je třeba k ní doplnit fakt, že média pracují v symbolickém světě jazyka a obrazu, a že tudíž realitu vytvářejí, konstruují. Nemohou jinak, a to na všech úrovních: od vysoce odborné novinářské práce až po pornografický průmysl. V tomto smyslu jsou zprávy veřejnoprávní televize či její bulvární odnože vystavěny na stejném světě symbolů, i když jsou odlišeny funkcí a záměrem (často nikoli profesionalitou provedení!). Tam i zde se zprávy i další „materiály“ vybírají, opatřují se obrázky, komentují se, diskutuje se o jejich symbolické využitelnosti, připravují se průzkumy sledovatelnosti a čtenosti, na jejichž základě se mění schémata i programy, bohatě se využívá reklama, reprezentují se určité zájmy, občas se vyjeví korupce. Tam i zde se obohacuje i ohýbá jazyk, vytvářejí se mentální stereotypy, zohledňuje se užitek a prospěch. Na tom by nebylo nic divného, pokud by média současně neprodukovala jistou mlžnou clonu, která navozuje dojem, že to, na co se díváme nebo co posloucháme, čemu jsme ale spíše v médiích „vystaveni“, je pravda o světě. To je ovšem z podstaty věci nemožné. To, s čím jsme konfrontováni, není přímá účast na „pravdě“ světa, ale vysoce sofistikovaný konstrukt o světě, který je stejně tak informací i výrobou informací, prezentací i záměrným výběrem událostí, obrazem sdělujícím i záměrně formujícím. Přitom v tomto symbolickém světě moderní supervelmoci platí, že se nelze osvobodit útěkem ze světa „informací“ do světa „zábavy“. Znám několik lidí, kteří se už nedívají v televizi na zprávy, místo toho však s velikou náruživostí sledují nějaký seriál nebo soutěž, patrně v domnění, že uniknou tíživé realitě. Nikoli, jsou stále v témže světě, který disponuje manipulativními prostředky – a protože jimi disponuje, také je využívá.

Média jsou specifickou moderní formou moci také proto, že ruší hranici veřejného a soukromého. Mimochodem, na tomto rozlišování stojí mnoho civilizačních hodnot takzvaného Západu a v otřesech této potřebné a významné hranice stojí i hluboké kulturní otřesy a změny. Média mají prostředky a schopnosti pronikat takříkajíc pod kůži, a to nejen členům konkrétní komunity, ale každému jednotlivci zvlášť. V síle této moci blednou všechny klasické mocenské struktury, od politických stran přes parlamenty a vlády. A to nejen v tom smyslu, že tyto staré systémy jsou na média do značné míry odkázány (říká se, že kdo není v médiích a neumí to s nimi, je politicky mrtev), ale také v tom, že média pronikají takřka do každé domácnosti, ke každé lidské bytosti. Bazírují na své těžce zpochybnitelné nezbytnosti a nezastupitelnosti a opírají se o svou proklamovanou demokratičnost. S demokratičností ovšem těsně souvisí možnost manipulace veřejným míněním a každým „uživatelem“ zvláště. Údajný přínos k individualizaci je též sporný – právě média dnes vytvářejí strany, skupiny a hnutí, a to často s neuvěřitelnou rychlostí. Kdo je spjat pupeční šňůrou s médii, má pocit, jako by byl stále na veřejnosti, na agoře. Tato virtualita je víc než klam. Jedná se o formu moderní utopie, neboť u počítače můžeme získat dojem, že jsme takříkajíc u všeho, zatímco nejsme u ničeho – respektive u blikající obrazovky, hladového boha neustálé přítomnosti.

Ze světa médií neutečeme. Potřebujeme je, podobně jako potřebujeme zastupitelskou demokracii nebo právní stát. Jsou také obdařena jistým kouzlem, a toto kouzlo je opravdu mocné. Ale právě u vědomí jejich kouzla je dobré se rozpomenout na naši vlastní moc, která je sice nepatrná, ale reálná. Můžeme televizi vypnout, počítač nebo chytrý mobil nechat spát a třeba si jít popovídat s přáteli, jak by bylo možné zabránit koncentraci mediální, ekonomické a politické moci, která hrozí v naší vlastní zemi. Bohužel, patrně se i v tomto obranném boji shodneme na tom, že v něm média nutně potřebujeme.

Obsah

Téma: Migrace, islám, terorismus a slabost Západu

Stanislav Balík, Petr Fiala, Jiří Hanuš, František Mikš
Migrační krize, selhání multikulturalismu a bezradnost Západu. Současná migrační vlna není přírodní katastrofou, ale politickým a bezpečnostním problémem, který má dobrá a špatná řešení

Jiří Hanuš
Kdo zachrání západní civilizaci? Rozhovor s Alexandrem Vondrou

Graeme Wood
Co doopravdy chce Islámský stát

Josef Mlejnek jr.
Nezkrotitelná planeta vyčerpaných civilizací

Mark Lilla
Ohnout se k Mekce. O Houellebecqově nejnovějším knižním bestselleru

Rozhovor

Petr Dvořák
„Polsko je nejstředoevropštější ze středoevropských zemí“ Rozhovor s Maciejem Szymanowským o vyhraných volbách, střední Evropě, Evropské unii a islámské hrozbě

Texty

Antonin Scalia
Manželství stejnopohlavních párů: státovědný příspěvek

Petr Pelčák
Nedokončeno. Úvaha o trojici nedokončených moderních staveb na brněnské Okružní třídě: obchodním domě Baťa, nájemním domě Cejl 2–6 a autobusovém nádraží

Literatura

Milan Kundera
Zapomenutí Schönberga

Milan Uhde
Bůh se směje, člověk se o to pokouší aneb O nové próze Milana Kundery

Mojmír Jeřábek
Nejen k recepci posledního díla Milana Kundery

Josef Mlejnek
Volyň tam v dáli

Vzpomínka

Ivo Binder
Písmo a obraz. Jiří Šindler (1922–2015)

Básníci čtou básníky

Vít Janota
První mezi rovnými

Vít Janota
Z rukopisu

Polemika

Milan Uhde
Ad Demokracie a vlastenectví

Milan Uhde
Kulturní politika v diskusi

Nad knihami

Jiří Hanuš
Buď pochválen? Kritický pohled na encykliku papeže Františka Laudato si (Buď pochválen)

Téma

Lukáš Skraba
Piłsudski a první zrada Západu. Rozhovor s Andrzejem Nowakem

Rejstřík ročníku

Rejstřík ročníku 2015