Editorial: A co když měl pater Piťha pravdu?
Jiří Hanuš
Představte si, že se píše rok 1932, jste v Německu a na kazatelně se objeví kněz, který přináší apokalyptické varování. Mohlo by znít třeba takto: Ten malý nervózní muž s knírkem se stane nejmocnějším mužem planety, rozpoutá světovou válku, pozabíjí šest milionů Židů a další statisíce Nežidů, bude zacházet se všemi jako se šváby. A demokratický svět se bude muset spojit s komunistickým, aby se zabránilo katastrofě strašlivých rozměrů.
Buďte si jisti, že takový kněz by byl mnohými vypískán a mnozí jeho farníci i lidé mimo církev by si poklepávali na čelo. Jak něco takového může říkat?! Hitler je podivín a nedostane se do premiérského křesla. Proč by provokoval válku – mírem přece dosáhne víc. A proč by s lidmi zacházel jako se šváby? Uvažte přece naši německou humanistickou kulturu! A navíc – v kostele by měla přece zaznívat slova o lásce a naději, ne takové tragické řeči. Kněz by měl kázáním hladit po duši, ne šířit poplašné zprávy!
Budoucnost neznáme. Naším největším nebezpečím už nebude nacismus, protože historie se neopakuje. Ale co když je nejvíce nebezpečná právě oblast antropologie a pokusy o transformaci lidství? Co když nám hrozí experimenty s lidskou přirozeností, se základními biologickými danostmi? A co když se ty nejkrásnější principy, například úmysl zabránit násilí, zvrátí ve svůj opak? Může to někdo vyloučit? Lze číst Huxleyho Překrásný nový svět a Orwellův 1984 jen jako nezávazná a vyčichlá svědectví o minulosti?
Co když jsou tu náboženství a jeho hlasatelé nejen od toho, aby nás občas pohladili po duši, ale občas také probudili ze spánku? A aby nám například připomněli, že žijeme ve světě, který je plný vynalézavého zla, jež vystupuje v masce dobráka? A aby nám zvěstovali, že se zde objevují signály něčeho, co nás může nikoli třeba dnes, ale hned zítra nebo pozítří ohrozit?
Hlasatelé apokalyptických scénářů se samozřejmě mohou mýlit a jejich vyjádření nám mohou připadat prapodivná a přehnaná. Za deset, patnáct let budeme vědět více. To budeme vzpomínat na patera Piťhu buď jako na staršího popleteného pána, co už to zkrátka přehnal, anebo na proroka, který se odvážil říkat nepopulární pravdy v době všeobecného nezájmu o nebezpečí, která nám skutečně hrozila. Rozhodně bych tu druhou možnost nevyloučil!