Kontexty 6/2024

Hodí se v časopise o kultuře a společnosti psát o povodních? Bezpochyby ano, byť „jen“ v editorialu. Povodně přinášejí a odnášejí, zakrývají a odkrývají celé vrstvy společensko-politických témat, postojů, zkušeností…

Je vlastně vedlejší, jestli povodně 2024 byly největší v zaznamenané historii, či nikoli. Objem srážek během pár dní uprostřed září byl každopádně jen obtížně představitelný. Pro člověka mimo postižená území je ale také jen obtížně představitelná míra zmaru, kterou za sebou rekordní srážky zanechaly. Z centra pozornosti médií zmizelo Jesenicko, Krnovsko a další postižená místa už brzy po opadnutí vody, někdy na konci září. Naštěstí i bez médií trvala potřeba mnohých pomáhat. Z centra pozornosti politiky by ale letošní povodeň zmizet ještě dlouho neměla. Jednak kvůli potřebné pomoci, jednak kvůli budoucnosti.

Jaké poučení z letošních povodní vzešlo? Ukázalo se, že máme naprosto ukázkově nejenom navržený, ale i reálně fungující Integrovaný záchranný systém. Předpovodňové varování, povodňové krizové řízení, záchranné práce – to vše vedlo k tomu, že počet mrtvých byl oproti roku 1997 desetinový, přestože zasaženým územím i množstvím srážek šlo v zásadě o největší povodně. Jinými slovy – po vyhodnocení zkušeností stačí jen drobně ladit parametry systému, který může být vzorem pro zahraničí. Zajímavé je, jak dobře se v něm povedlo sladit rozličné složky veřejné správy – státní správu i samosprávu, decentralizaci i dekoncentraci, malé obce s velkými… Najednou nevadilo, že máme příliš malé obce, protože dokázaly respektovat povodňovou komisi obce s rozšířenou působností apod.

V čem se naopak ukázaly a dodnes ukazují rezervy, je popovodňová pomoc. Není problém v jejím objemu či rozsahu, ale v systému, resp. scházejícím systému. Jakmile povodně opadnou, výše popsaná dobře fungující koordinace v zásadě končí a vše se vrací do původních kolejí – jednotlivé státní podniky (povodí), státní úřady a obce jsou na to samy. Jistě, celá věc je o to složitější, že v tu chvíli se do celého dění zapojují nejrůznější humanitární organizace a dobrovolníci (oproti době předpovodňové a povodňové). Přesto se i letos při počátečním obrovském vzepětí dobrovolnické energie a potřeby pomoci ukázalo, jak moc předem promyšlený a připravený systém koordinace chybí. Leccos se zachraňovalo skrze hasičské záchranné sbory, leccos improvizací. Přesto bylo zřejmé, že se opakovala řada zkušeností z minulých let, na které šlo reagovat předem (systém registrace dobrovolníků, zákaz vstupu do postižených oblastí apod.).

Především se ale ukázalo, že chybí článek koordinující pomoc jednotlivým lidem. Starostové mají dost starostí s řešením „velkých“ záležitostí typu oprav komunikací a mostů a dalších položek veřejné infrastruktury, zajišťování pitné vody apod. Do toho ale mají zjišťovat, kdo z občanů potřebuje pomoc, a přitom rozlišovat, kdo má zatopenou „jenom“ garáž a kdo celou zahradu, kdo „pouze“ kuchyň a kdo i ložnici, kdo je na to jako důchodce sám a kdo má rodinu apod., aby věděl, kam poslat kterého dobrovolníka pomáhat. Navíc ne každý starosta je nutně krizový manažer – a ani být nemusí. Zde se ukazuje potřeba vyškolit v některé ze složek státní správy (policie, hasiči apod.) skupinu osob, které by v případě potřeby mohly být nasazeny na postižená místa a dobrovolnickou pomoc a potřebné práce koordinovat – pokud to nezvládají samosprávné orgány.

Dále se ukazuje potřeba připravit legislativu na případy popovodňových rekonstrukcí. Že je někdy zkrátka důležitější obnovit most, třeba i v nepatrně posunuté podobě, než trvat na dodržení úředních postupů z klidných dob. Jen těžko lze vysvětlit, proč i v takové době musí starosta žádat úřady třeba o vynětí pozemku z půdního fondu. A podobných nesmyslů odhalujících přebyrokratizovanost našeho systému v krizových dobách vám starostové postižených obcí uvedou celou řadu. Že bychom to využili i pro pročištění úředních postupů v dobách nekrizových?

Při tom všem můžeme vést diskuse o příčinách povodní a o tom, jak předcházet jejich ničivým důsledkům. Můžeme a máme po státu a samosprávách žádat efektivní ochranu a máme zvažovat, kde dává smysl znovu stavět pobořené stavby a kde ne. A jako jsme se z povodní let 1997 a 2002 poučili a připravili robustní systém záchrany obyvatelstva a umenšování škod, mohlo by být jedním z pozitivních plodů povodní 2024 – vedle neuvěřitelné vlny solidarity projevující se nejen penězi, ale i osobním fyzickým zapojením tisíců lidí do pomoci postiženým – promyšlení a příprava systému popovodňové koordinace pomoci a obnovy. Člověk nemusí být prorokem, aby tušil, že se to v budoucnosti, ať více či méně vzdálené, bude hodit.