Pro mě rozhlas byl, je a bude formou umění
Rozhovor s Igorem Pomerancevem

Rozhovor s básníkem a novinářem Igorem Pomerancevem se odehrál v posvátné krychli, v níž je akustické nadřazeno všemu, realita se transformuje do zvuku. V této svatyni bez oken, v rozhlasové kabině Rádia Svoboda, jsem s ním jednoho říjnového dne usedla, abych ho vyzpovídala. Přišla jsem vyzbrojena dvěma útlými knížečkami, výbory z jeho tvorby, které v překladu Jany Kitzlerové vyšly v češtině.

---

Když jsem se připravovala na náš rozhovor, narazila jsem na text, který jste napsal v Praze. Jmenoval se Milovaný. Mimo jiné tam můžeme číst: „Často s tebou mluvím, ale stejně musím všechno překládat do ruštiny. A tak žiju ve třech jazycích. O lásce toho moc říct nedokážu, protože netrpím, ale žiju s tebou v hlubokém vztahu. Tak hlubokém, že je téměř bez erotiky…“ V jakých třech jazycích žijete?

Tento příběh byl napsán před třiceti lety v Londýně, jménem cizinky – slavistky, v lámané ruštině. Nic z toho, co říká má hrdinka, nemá ke mně přímý vztah. Pro mě jako spisovatele bylo důležité ukázat v této povídce ruštinu evropských slavistů. Myslím, že to v ruské literatuře ještě nikdo neudělal. Kdysi jsem pracoval jako dobrovolník pro Amnesty International. Pomáhal jsem jejím členům psát v táborech dopisy. Nejdřív jsem četl koncepty, v nichž byly neuvěřitelné obraty, typické spíše pro němčinu, polštinu, slovenštinu, češtinu. A tak jsem si dal za úkol tento nový jazyk, který je naprosto neobvyklý, ve svém příběhu ukázat. Je to jedna z mých nejúspěšnějších povídek, protože se mi skutečně podařilo reprodukovat tento zvláštní jazyk, kterým mluví evropští Rusové.

Pro mě bylo neobvyklé, že jste psal jako žena. 

Naprosto správně. Jak říkával Flaubert: Paní Bovaryová, to jsem já. Ostatně, mám esej s názvem Červené suché jsem já. Mám o tom celou knihu. Už je dvakrát tak tlustá. Nahromadilo se to. Jsou spisovatelé, kteří milují proměny. Mým literárním oblíbencem je hrdina Kafkovy povídky Proměna. A víte, že Kafkův hrob je jen asi tři sta metrů od našeho rádia? Často vycházím na terasu a dívám se na něj. Kafkovy ostatky mě inspirují, protože rozhlasáci jsou jako Řehoř Samsa. Náš hlas se nejprve změní v elektromagnetické vlny a pak se zase změní zpátky v lidský hlas. Proto jsme tady všichni tak trochu Řehořové Samsové. A dalším silným vlivem Kafky je samozřejmě román Proces, protože celý příběh je postaven na tom, že hrdina románu čeká na soud a popravu. A lidé, kteří pracují v rozhlase, také čekají – na výpověď, propuštění a tak dále. Všichni jsme tak trochu Josef K. 

Ráda bych vám položila ještě jednu jazykovou otázku. Jste britský občan, máte britský pas. Mluvíte několika světovými jazyky, nicméně píšete jen rusky. Četla jsem rozhovor, ve kterém říkáte, že píšete rusky, protože milujete ruskou řeč. Dá se tedy obrazně říci, že ruská řeč je pro vás femme fatale, osudovou ženou? Pokud ano, co na této ženě milujete nejvíce?

Jsem britský poddaný už přes čtyřicet let, a myslím si, že můj život a domov jsou v Londýně. Jsem k němu připoutaný a jsem přesvědčen, že mě Britové hodně ovlivnili. Svou rozhlasovou kariéru jsem začal v BBC. Dokonce si vzpomínám na svůj první den v práci. Nastoupil jsem do ruské zpravodajské redakce a tam seděla jedna ctihodná dáma. Jmenovala se Mary Setonová-Watsonová. Byla to dcera zakladatele anglické slavistiky. Ta mi dala za úkol, abych přeložil do ruštiny její tematický pořad, text o Danielu Defoeovi. Byl jsem v šoku, protože to bylo v době vrcholící studené války. Jednalo se o jeho životopis, a byl dobrý, zajímavý, ale, upřímně řečeno, ruským posluchačům v Sovětském svazu to muselo znít divně. Samozřejmě jsem to přeložil. Pro toto oddělení jsem poté pracoval a vymýšlel si vlastní pořady. A najednou jsem pochopil podstatu toho vysílání: nešlo o Daniela Defoea, šlo o styl BBC. 

V čem se styl BBC lišil od toho, co jste znal ze Sovětského svazu? 

V pořadu účinkovalo pět hlasů, pět názorů, různých úhlů pohledu literárních vědců, historiků. Myslím, že tam byl i jeden námořní kapitán. Díky tomuto anglickému pořadu, který se mi tenkrát zdál pro sovětské posluchače zbytečný, jsem najednou pochopil podstatu britské demokracie, kterou BBC ztělesňuje. Je jí polyfonie, která spočívá v různých úhlech pohledu. Různé úhly pohledu, mohu-li to tak říci, to jsou „čárky i pomlčky“, různorodost názorů. A hned první den v BBC jsem si uvědomil, že jsem v jiném světě. A co se týče vaší otázky o erotickém vztahu mezi básníkem a řečí, respektive řečmi – když jste polyglot, máte mnohem víc možností –, je to takto: existuje žánrový pojem, který se nazývá milostná lyrika. A tou se obvykle rozumí téma lásky, Puškinovo Vzpomínám na nádherný okamžik [Puškinova báseň o prvním setkání s milovanou ženou; pozn. IR]. Ne že by to bylo špatně, jen nás to odvádí daleko od smyslu milostné lyriky. 

A já jsem si vždycky myslela, že její smysl je právě v tom, že se v ní básník vyznává ze svých citů. 

Milostná lyrika je intimní, erotický vztah mezi básníkem a řečí, respektive básníkem a různými řečmi. Protože básník, když pracuje s řečí, hledá, tak jako v erotice nebo v lásce, určité krajnosti, absolutní polohy. Jsou tady vztahy mezi částmi řeči, například podstatné jméno něco tvrdí a sloveso koná. Sloveso vyžaduje, sloveso se dožaduje, a když mu něco brání, například zájmeno, sloveso odhodí zájmeno stranou. A tak tento boj, který má v sobě tolik erotiky, to je milostná lyrika. Jsou spisovatelé, kterým je takový vztah k řeči úplně cizí. Píšou takové ty narativní věci: támhle na obzoru je stádo koní. Taková literatura převažuje. Ale jsou géniové erotického vztahu k jazyku, například James Joyce, kterého jsem trochu překládal. Ten má v ­Odysseovi a zejména v Plačkách nad Finneganem prostě bažinu jazykových hříchů. Připomínám, že Plačky nad Finneganem jsou psány v desítkách jazyků. Joyce tam opravdu řádí. A vy mi říkáte, nepřímo, není to výčitka, že mám poměr se třemi nebo čtyřmi ženami, myslím řečmi. U Joyce se v tom případě jednoduše jedná o mnohoženství. On je prostě polygamista ve vztahu k těm řečem. A má je všechny najednou, jako v harému. To je genialita erotické prózy. Mimochodem, první kniha, kterou napsal, byla poezie. V ruském jazyce jsou také géniové vztahu k řeči. To je Andrej Bělyj, Pasternak. To jsou spisovatelé, kteří jsou mi blízcí. Joyce a William Faulkner, píšící anglicky. V němčině je větší boj s pořádkem slov, takže pro německého spisovatele je těžší se s řečí pomilovat. Ale myslím si, že i tam se najdou géniové.

Myslela jsem to tak, jestli píšete jenom rusky, když žijete tak dlouho mimo Rusko. Obrazně řečeno, jestli milujete jenom jednu ženu – ruštinu, nebo jestli jí tak trochu nezahýbáte s jinými. 

Víte, ono záleží na žánru. Můžu napsat zprávu nebo reportáž v ukrajinštině nebo angličtině. Ale když píšu poezii nebo složitou prózu, je samozřejmě nutné porozumění. Tam jsou náhodné známosti nemožné. Řekl bych tedy, že ve vztahu k ruštině jsem spíše monogamní. Ale vztah s řečí může být někdy konfliktní, když nositelé řeči masově páchají nějaké hanebné činy, například rozpoutávají války. Nebo porušují lidská práva tím nejkrutějším způsobem. A mluví přitom rusky. Ale tento konflikt se netýká jenom mě. Už jsem se zmínil o Jamesi Joyceovi, který je Ir. Ve svém románu Portrét umělce v jinošských letech má na toto téma několik odstavců. Hlavní hrdina diskutuje s duchovním o významu několika každodenních slov. Přitom malíř je Ir a duchovní je Angličan. A najednou tento Ir cítí, že on není vlastníkem jazyka, vlastníkem je Angličan. A to je pro něj vnitřní konflikt. A na konci románu hrdina říká: „Vášně irské duše raději vyjádřím anglicky.“ Tenhle konflikt je poměrně typický, či přinejmenším není výjimečný. Jihoafričtí spisovatelé, odpůrci apartheidu, taky psali jak v afrikánštině, tak v angličtině, koneckonců síly zla nemohou tvrdit, že jazyk znárodnily a vyvlastnily. Spisovatel se zlu brání stejným jazykem, jaký používá zlo, proti kterému bojuje. 

Tomu rozumím. Na druhou stranu desítky let žijete v cizím jazykovém prostředí, neztratil jste kontakt s živým ruským jazykem? Myslíte si, že pro něj máte stále cit?

Samozřejmě jsem o něj přišel. Ztratil jsem kontakt s moderním živým jazykem. Zůstal jsem u svého jazyka. A vyhýbám se žargonu, slangu mladé generace. Držím se slov, která cítím, která jsou mi vlastní, s nimiž žiji společně v jednom domě. A tento dům má svá zákoutí, má podkroví, obývací pokoj, knihovnu. Je to prostorný dům, dům mého jazyka a mého domova. Je to jako rozdíl mezi americkou a anglickou literaturou. Anglická próza byla tradičně prózou vyprávění příběhů. A americká próza, Mark Twain, je hovorová. Takže já pracuji v ruštině spíš jako Angličan. Je to spíš lyrická vyprávěcí próza. Nechci nic předstírat, falšovat, simulovat. 

Říkáte o sobě, že jste ruský básník žijící v prostoru Rakouska-Uherska. Je to důvod, proč jste se usadil v Praze, nebo to bylo naopak? 

Kdysi jsem napsal, že jsem jediný rakouský básník píšící rusky. Bylo to míněno jako vtip. Ale později se ukázalo, že je to pravda. Ale vy jste se ptala na mé hypotetické rakouské literární občanství. Víte, měl jsem sen. Vyrostl jsem v Černovicích, rakouském Czernowitzu. [Černivci, oblastní město na jihozápadní Ukrajině na úpatí Karpat, historické zemské hlavní město Bukoviny, pozn. IR.] Je to město s pamětí, ulice a náměstí stále pamatují rakouskou minulost. Má na rozdíl od většiny ruských měst svůj příběh. Nicméně už třicet let žiju v Praze. Jsem jako trhovkyně. Brecht má hru Matka Kuráž a její děti. A povolání matky Kuráže je trhovkyně. Následuji své rádio, protože ho mám rád. Svou kariéru v této rozhlasové stanici jsem začal v Londýně. Byla tam londýnská kancelář. Pak jsme se přestěhovali do Mnichova. A pak jsem se jako trhovkyně přestěhoval do Prahy. Ale pořád mě baví dávat svému životu smysl, a tak jsem si vybudoval takovou životní trajektorii: vyrostl v Černovicích, dlouho žil v Praze, v Rakousku, a umřel v Terstu, v bývalém Rakousku, u moře. Je to poněkud zvláštní trajektorie života a smrti. Bylo by to skvělé, nemyslíte? Jenomže moje nová vlast, Anglie, a konkrétně Boris Johnson mi zpackali smrt. Takže v důsledku brexitu mám právo žít v Terstu bez registrace, aniž bych o to musel žádat, jenom 180 dní. Řekněme, že do Terstu dorazím, ale nestihnu za 180 dní splnit svůj „nadúkol“ [termín K. S. Stanislavského, pozn. IR]. Co mám dělat? Odjet? Je to zkrátka tak, že v Terstu nemohu zemřít. 

To máte pravdu. Načasovat vlastní přirozenou smrt je obtížný úkol.

Proto jsem na Brity hodně naštvaný. Zničili mi smrt. A je tady ještě druhý důvod, proč se na ně kvůli brexitu hněvám. Jezdím často domů do Londýna. Kvůli změně celních sazeb mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií prudce vzrostla cena vína a lihovin dovážených z Evropy, téměř o 15 procent. To znamená, že italská vína, francouzská vína, koňaky, grappa, všechno šlo dramaticky nahoru. A to je obrovská rána pro můj životní styl. To jsou dva důvody, proč mě z toho brexitu pálí žáha.

Vím, že jste velký znalec vína. Je to ve všech literárních encyklopediích. V jedné z nich se mimo jiné píše: „Igor Pomerancev se v sedmdesátých letech v Kyjevě, podle vlastních slov, přidal k sektě vinných disidentů, kteří se postavili proti oficiální vodkové kultuře…“ Přiznám se, že mě tato informace, pro vědecké publikace poněkud neobvyklá, zaujala. Chápu to samozřejmě jako obrazné vyjádření toho, že jste byl potížista. Povězte mi, jaký byl vlastně důvod vaší emigrace? A kdy k ní došlo? 

To je hodně nezajímavý příběh. Začnu ho nezajímavou odpovědí, a hned potom vysvětlím, jak to bylo. Odešel jsem, protože jsem měl konflikt s KGB. Byl jsem obviněn z šíření protisovětské literatury a také z poslechu zahraničních rozhlasových stanic. Hodně rychle jsem se ocitl v roli jejich hlasatele. Došlo ke konfliktu s KGB a jako spisovatel jsem zvolil emigraci. 

Tou dobou jste byl novopečeným otcem…

Měli jsme v náručí našeho desetiměsíčního syna, když jsme nastupovali do letadla, které letělo do Vídně. Ale to je takový důvod z černobílého nezajímavého sovětského života. Dlouho jsem potom přemýšlel, proč jsem to vlastně udělal. Ten konflikt s mocí a tak dále je pro mě příliš slabý důvod a pro spisovatele nezajímavý. Později jsem si uvědomil, že chci žít v moderní době. A Sovětský svaz byl anachronismem. Kdybych tam zůstal, musel bych dohánět současnost, protože Sovětský svaz, a teď Rusko, to je koule u nohy. Chtěl jsem žít jako moderní člověk, ne zastaralý člověk sovětského a ruského typu. To je, myslím, metafyzický smysl mého útěku z pekla. Všechno ostatní už není tak důležité. V ruské gramatice například neexistuje perfektum, to, čemu se v angličtině říká minulý čas průběhový, past perfect tense, který označuje, co se stalo v minulosti. Takže angličtina může minulost odříznout. Ale ruština tento gramatický čas vůbec nemá. Všechny tyto gramatické jevy zdůrazňují anachronismus ruského života, který za sebou celou dobu táhne zátěž – minulost. Mimochodem, proto ty nekonečné debaty o historii. Ne o současnosti, ne o budoucnosti. Proto je v Rusku kult nostalgie. Takže jsem prostě chtěl žít svůj život v moderním světě. To je smysl mé emigrace.

Když mi Andrej Shary předával před časem v kavárně vaše knihy, vyprávěl mi, že jste v mnichovské zoo dělal rozhovor o lásce se psem dingo. To zní jako vtip. Na druhou stranu by to mohl být signál, že vás baví nahlížet na svět skrze zvuky. Je to proto, že pracujete v rádiu a máte tedy ke zvukům blízko? 

Je mi potěšením odpovídat na tuto otázku. V literatuře existuje žánr, kterému se říká báseň v próze. Tento žánr je považován za handicapovaný. Když někdo neumí psát prózu, píše básně v próze. To znamená, že knihu nevystaví na dějové linii, ale asociativně. Myslím, že se mi podařilo vytvořit žánr poezie v rozhlasovém vysílání. Věnuje se snad poezie něčemu jinému, než je práce s jazykem a transformace reality? V rozhlasovém vysílání jsem byl stále básníkem, ale transformoval jsem realitu. Za studené války to nebylo tak snadné. Vzpomínám si například, jak mi v Mnichově můj americký šéf povídá: „Igore, dělej si, co chceš, ale na poradě neříkej, o čem jsou tvé pořady.“ Kolegové kolem mě bojovali se sovětským režimem. Měli pocit, možná až megalomanský, že jsou zodpovědní za osud země a celého světa. A naštěstí, protože si mysleli, že jsou velikány dnešní doby, moje pořady neposlouchali. Jenže já jsem byl zodpovědný za osud zvuku. Měl jsem aplikované, praktické nebo umělecké, jak chcete, úkoly. 

A o čem ty vaše pořady byly?

Měl jsem například pořad s názvem Úloha nosu v životě člověka a lidstva. Po jeho odvysílání mě americký ředitel poprosil, abych si propříště názvy svých pořadů nechal pro sebe. Naštěstí moje pořady v rádiu neposlouchali, takže se ze mě stal jakýsi pašerák. Takový rozhlasový estét, což je samo o sobě paradox, protože rozhlas je demokratický žánr. Ale pořád jsem měl smysl pro realitu. Kromě surrealistických příběhů s nosem byl v tom pořadu například rozhovor s německým kulturním historikem, který mluvil o postoji nacistických karikaturistů k židovskému nosu. Takže tam nějaká realita byla, jenom jsem ji transformoval. Kdo chce, ať po mně hodí kamenem, že jsem zradil rozhlas, smysl umění. Chci tím říci, že pro mě rozhlas byl, je a bude formou umění.

Tomu rozumím. Mimochodem, ve výboru vaší poezie přeložené do češtiny jsem narazila na stejné téma, jako měl váš rozhovor v mnichovské zoo. Je tu báseň, v níž říkáte, že od psa dingo víte, jak štěká láska. 

Vážně? To mě zajímá! Ta báseň tam opravdu je? Přál bych si, aby byla v našem rozhovoru zveřejněna.

Dohodnuto.

Dobře. Teď vám vysvětlím, jak to celé bylo. Volám řediteli mnichovské zoologické zahrady, že potřebuju rozhovor v zoo. On říká, jsem vám k dispozici, moji zaměstnanci také, ve čtvrtek budou cvičitelé, přijďte. Já mu říkám, víte, moc vám děkuji, jste moc hodný, ale já chci udělat rozhovor s divokým psem.

Jak jste na ten nápad vůbec přišel? 

Dělal jsem pořad o lásce. Hrál jsem si s různými variantami, protože v ruštině je jenom jedno slovo – ljubiť. V ukrajinštině mají ljubyty a kochaty. V řečtině mají pět nebo šest významů lásky. V hindštině existuje několik slov označujících různé druhy lásky. A tak jsem o tom dělal pořad a pak mě napadlo, že i zvířata mají právo se vyjádřit. Mají také svá slova, u různých zvířat různá. Tak jsem šel do zoo a přivedli mě k divokému psovi. Začal jsem na něj vrčet. A on mi začal odpovídat. Nahrál jsem si to. To je první verze příběhu. Druhá verze je, že jsem si to celé vymyslel. Že jsem pomocí počítače našel psí hlasy, včetně onoho divokého psa. A pak jsem to celé sesadil dohromady, své otázky jsem upravil podle psích odpovědí. 

A výsledek? 

Vedle Monteverdiho Amor, amor to vyznělo silně. Šlo to do éteru, takže divocí psi Monteverdiho milují. Nutno dodat, že ne vždycky se mé výstřelky dostaly do vysílání. 

V českém překladu vám vyšel výbor z básní Náš čas vypršel. Ten název lze chápat jako intertext, má několik významových rovin. Lze ho chápat existenciálně, ve smyslu, že náš život je u konce. Větou „Náš čas vypršel.“ zároveň nezřídka končí moderátor vysílání nějakého rozhlasového pořadu. 

Je to taková fyzika a metafyzika rozhlasového vysílání.

Ovlivňuje práce v éteru vaši poezii, má vliv na to, jak píšete? A naopak, ovlivňuje vaše, říkejme tomu, básnické ego vaše vysílání?

Myslím, že každý spisovatel využije jakoukoli životní situaci k tomu, aby z ní něco jako tvůrce vytěžil. Mám knížku básní, která se jmenuje Služební lyrika. Je to celá kniha o vztahu básníka a rádia. Chci říct, že jsem samozřejmě využil tuhle zkušenost a něžný vztah k akustice, ke slovům, která znějí, jejichž význam může spočívat v samotném zvuku, ne ve významu daném slovníkem. Rozhlasové vysílání, i když jsem se vždycky snažil dělat poetické rozhlasové vysílání, má samozřejmě své malé stylistické zákonitosti. Například nesmíte mluvit v dlouhých větách, protože musíte dát posluchači šanci, aby vám rozuměl. Také samomluva je v rozhlasovém vysílání obrovský hřích. Takže rádio mě naučilo být lakonický. Samotný obraz či myšlenka mohou být složité. Ale nesmí to být věta v duchu Marcela Prousta, která začíná na jedné stránce a končí o dvě stránky dál. To mě naučilo rádio. Víte, o Hemingwayovi se říká, že psal v jednoduchých větách, a já mimochodem vím, proč tak psal. Byl jsem v Istanbulu a bydlel jsem v Grand Hotelu de Londres. Оdtud posílal své reportáže telefonicky, myslím, do kanadských novin. Bylo to za první světové války, spojení bylo velmi špatné. A on musel své věty krájet, aby je v novinách dokázali přijmout. Je to stejné jako s básničkami bez syntaxe. Ty pocházejí od typografa, který si v Apollinairově knize nevšiml teček, pomlček a čárek a vysázel ji bez interpunkce. A byl z toho nový trend v poezii. A máme tu Hemingwayovy rozsekané věty, pocházející z istanbulského Hotelu de Londres. Takže jsem si vědom, že rádio může ovlivňovat můj styl. Pořád sice používám metafory, pořád používám nepředvídatelné a drzé obrazy, ale musejí se vejít do jedné věty a ta věta nesmí být nekonečně dlouhá. To je vliv rozhlasového vysílání na můj styl.

Vrátím se k této malé knížce, kterou jste pojmenoval Náš čas vypršel. Všimla jsem si, nebo jsem to tak alespoň cítila, že v ní velmi silně zní téma smrti. Ocitáme se opět na hřbitově hlasů: lidé zemřeli, hlasy jsou čerstvé, šťavnaté… Máte tam báseň o kamarádovi v nemocnici, který má sbaleno, má připravený svůj pomyslný baťoh k cestě na onen svět… Nebo se mýlím? 

No, rozhodně nejsem nekrofil.

To jsem říct nechtěla. 

Chápu, o co vám jde. Nechci být nepříjemný. Jen cítím a chápu povahu umění, povahu všech uměleckých věcí. Veškeré umění, včetně poezie, čelí smrti. A veškerý smysl umění a poezie spočívá v konfrontaci se smrtí. Takže to překonání smrti v оjedinělých případech znamená stát se klasikem. A co se týče rozhlasového vysílání, jsem hluboce přesvědčen o tom, že i rozhlasové vysílání může být druhem umění. Pracuji v rozhlase už asi třicet pět let a jednou jsem si prohlížel svůj rozhlasový archiv, byly to ještě magnetofоnové kazety, a uvědomil jsem si, že se můj archiv postupně mění v rozhlasový hřbitov.

Protože lidé umírají.

Protože na těch kazetách jsou nahrané hlasy mrtvých lidí. A každým rokem jich přibývá. Můj rozhlasový hřbitov se rozrůstá a je tam málo místa, aby se do něj vešlo tolik rozhlasových hrobů. A tak jsem si uvědomil, že bych těm hlasům mohl pomoct. Pomáhat jim žít. Mohl bych je přivést zpátky k životu. Mohu tyto hlasy znovu pouštět, a ony budou kráčet nekonečným prostorem, éterem. Nespoutané. Volné. A teď to nejdůležitější. Všechny hlasy podle fyzikálních zákonů odcházejí do vesmíru a zůstávají v něm navždy. Tímto způsobem mohu dát lidem, kteří zemřeli, nesmrtelnost. Od té doby se mým úkolem stalo dělat nejen zajímavý, napínavý, nečekaný, originální program, ale pochopil jsem smysl svého rozhlasového života. Dávám lidem nesmrtelnost. 

To je hezký koncept nesmrtelnosti.

Rozhlasový hřbitov je živá věc. A já jsem strážce rozhlasového hřbitova.

Ráda bych se vás zeptala na vaši poslední knihu, která je reakcí na Putinovu válku. Mohl byste ji představit? 

Kniha se jmenuje Můj první kryt. Ten název je ironický. Obvykle spisovatelé píší Moje první láska nebo Můj první polibek. Já jsem napsal Můj první kryt před rokem, v osmé dekádě svého života, v Oděse. Během čtení poezie jsme já a moji čtenáři a posluchači byli nuceni kvůli leteckému poplachu sestoupit do protiatomového krytu. Tedy do sklepa přestavěného na protiatomový kryt. I tam jsem pokračoval ve čtení poezie. 

Jak jste se u toho cítil?

No, za prvé je to událost, která se hned tak nezapomene. Мusím říct, že se to básníkům z různých zemí a kontinentů neděje každý den. Za druhé mě to přimělo přemýšlet o tom, jak válka dokáže proměnit náš každodenní život. Na Ukrajině, která je denně bombardována, je nyní spousta sklepů přebudovaných na protiatomové kryty. A tento druh podzemní existence se stal téměř běžnou věcí. Takže lidé, kteří dříve žili pod sluncem nebo pod deštěm, na tom nezáleží, jsou teď nuceni velmi často scházet do podzemí. A já jsem začal zpětně vzpomínat. V literatuře se takové motivy vyskytují. Vzpomněl jsem si na argentinského spisovatele Julia Cortázara. Ten má poměrně obsesivní motiv života v metru. Píše seriály a jeho postavy žijí své životy v metru. Zamilovávají se, ale jen na chvíli, protože úseky v metru jsou krátké. Má takovou romantickou povídku o tom, jak se v metru jeho postava dívá na odrazy cestujících ve skle a najde mezi nimi ten nejkrásnější, nejpřitažlivější, začnou spolu flirtovat, až spolu vystoupí. Takže láska vzniká i v podzemí. A je tu naopak příběh ponurý, s chtonickými motivy, o tom, jak v Buenos Aires žijí už dlouhá léta lidé v metru. Nejsou to bezdomovci. Jen jsou na to zvyklí a mají to rádi. Podzemí je jejich domovem. A já jsem na Ukrajině, kde jsou lidé zahnáni do podzemí, kde se z lidí stávají krtci, musejí žít s ohnutou hlavou kvůli výbuchům, ale taky kvůli nízkým stropům ve sklepích, tohle téma zachytil. Zkrátka, tahle knížka není jen protiválečná esej. Je to kniha zapadající do kontextu evropské či světové literatury. Zajímá mě to jako téma, jak člověk přežívá a zůstává člověkem i v nelidských podmínkách. 

Zajímá vás to jako spisovatele?

 Teď mluvím jako spisovatel. Samozřejmě mám lidské emoce a nenávidím tuhle agresi. Je to pro mě neodpustitelná věc, nové barbarství v Evropě. Ale já jsem přece spisovatel. Musím najít obraz, musím ho prožít, musím si ho představit v literárním prostoru. Stejně jako to dělali jiní, mí kolegové, hodit to do pera, napsat o tom. Napadá mě například Saint-Exupéry, který byl v druhé polovině třicátých let ve Španělsku během španělské občanské války. Dělal tam reportáže, psal, byl na straně republikánů. Má takovou esej: hlasy nepřátel na sebe v noci pokřikují ze zákopů. Překvapilo mě, jak jsou si ty situace podobné: popisuje, jak jsou tam Španělé dvě stě metrů od sebe, mluví stejným jazykem, jsou tak blízko, že by si navzájem mohli vystřelit cigaretu z ruky. A jak se tak v noci nudí, jeden z nich, Miguel, křičí: Pedro, Pedro, spíš? – Ne, Migueli, nespím. – Pedro, Pedro, za co bojujete? – Bojujeme za svobodné Španělsko. A vy, Migueli, za co bojujete vy? – Bojujeme, abychom mohli dát chleba obyčejným lidem. Je to válka socialistů a nadšených patriotů. A s ukrajinskou frontou je to podobné, obě strany mluví stejným jazykem. Kolja se může zeptat Stěpana, za co bojují. Аle Stěpan nemá co odpovědět. Oni nebojují za svobodné Rusko, přišli jenom zabíjet a loupit. Proto vidím sebe a své postavy nejen v tomto okamžiku, teď a tady. To je úkol novináře, reportéra. Já se stále snažím zůstat spisovatelem. To znamená vidět nejen fyziku, ale i metafyziku událostí. O tom je tato kniha. 

Náš rozhovor se blíží ke konci. Zakončeme ho tedy tím, že se vrátíme k vám jako spisovateli. Vím, že jste prvním laureátem ceny pojmenované po knížeti Pjotru Vjazemském, básníkovi a literárním kritikovi, osobním příteli Puškina. Co tato cena o svém nositeli vypovídá?

Šlo o edici almanachu Urbi, vydanou v Nižním Novgorodu. Byla to svého času, koncem 80. let, nejmodernější současná edice, umělecká avantgarda. Takže tady to vidíte. I když jsem v osmé dekádě života, zůstávám avantgardním umělcem. Důvod je prostý – pracuji v archaické kultuře.

Ještě jedna věc mě na ceně Vjazemského zaujala, respektive zaujal mě fakt ze života knížete Vjazemského. Byl nejen básníkem, ale také ochutnávačem vína Jeho Veličenstva cara. Vy jste také básník a zároveň velký znalec a milovník vína. Má to nějakou souvislost, nebo je to jenom náhoda, že jste se stal prvním držitelem Vjazemského ceny právě vy? 

Ne, nijak to spolu nesouvisí. V tom případě bych si přál být spíše laureát Pasteurovy ceny. Tento francouzský mikrobiolog, jenž se mimochodem zasloužil o kulturu vína, byl jedním z rytířů, kteří se postavili fyloxeře. Bylo to někdy v druhé polovině 19. století, kdy na vinice ve Francii vtrhl malý odporný hmyz a zničil je. Vypukla opravdová válka s fyloxerou. A Pasteur byl mezi těmi, kteří na žádost francouzské vlády hledali způsoby, jak ji zlikvidovat. Vjazemského cenu mám ale rád. Protože oblíbeným obrazem Vjazemského není víno, ale župan. [Obraz županu Vjazemskij používal ve své poezii často a v různých kontextech. Někdy byl symbolem lehkomyslnosti, materiální nezávislosti či povrchnosti; v různých fázích obnošenosti symbolizoval pak lidský život, případně stáří. Pozn. IR.] A já mám šarlatový župan, coby Vjazemského cenu, ušitý podle vzorů z 19. století. A stále ho nosím. Když mi pošlete svou adresu, pošlu vám sebe v tom županu. Možná se vám to bude do časopisu hodit.

Nepochybně.

Každopádně je spousta všelijakých cen, o kterých si myslím, že jsem jich hoden. Například úžasnou práci v oblasti kultury vína v Americe odvedl André Tchelistcheff, je ruského původu. [Po odchodu z bolševického Ruska ve 20. letech absolvoval zemědělskou univerzitu v Československu, poté pokračoval ve vzdělávání týkajícím se vinné produkce ve Francii. Zemřel v USA roku 1994. Pozn. IR.] Je to prakticky kmotr vinařství v Kalifornii. A na severu, v oblasti Finger Lakes, pracoval ukrajinský Němec Konstantin Frank. Vytvořil prakticky všechna dobrá bílá vína státu New York. [Konstantin Frank se narodil v Oděse, zemřel v USA v roce 1985. Jeho odkazu si v New Yorku váží, protože připravil půdu pro pěstování evropských odrůd vinné révy pro další pěstitele. Pozn. IR.] Myslím, že si zasloužím Tchelistcheffovu cenu i cenu Konstantina Franka, ale ty neexistují. Jsem proto vděčný i za cenu Vjazemského, protože díky této ceně si mohu otevřít láhev červeného suchého vína v šarlatovém županu.

Takže preferujete suché červené? 

Záleží na ročním období, na tom, co je na stole, jestli předkrmy, masitá jídla, ryby a podobně. Záleží na společnosti. Je to velmi delikátní záležitost. V Americe žil jeden kritik vína, původem Rus, a ten mimo jiné psal sloupky o víně do New Yorkeru. Jednou jsem mu zavolal, chtěl jsem s ním udělat interview. Nebyl doma, ale měl tam záznamník, který anglicky odpověděl: „Momentálně nejsem doma. Pokud máte naléhavou otázku, ryby podávejte s bílým vínem, maso s červeným.“

To je dobrý konec. Děkuji za rozhovor.

/ Rozhovor byl natočen 22. října 2024 v pražském studiu Rádia Svobodná Evropa / Rádia Svoboda. Z ruštiny přeložila Ivana Ryčlová. / 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)