Editorial
Alain Finkielkraut
Jako výraz solidarity s francouzským filozofem a esejistou Alainem Finkielkrautem (1949), nesmyslně a arogantně napadaným revolučními „žlutými vestami“, publikujeme jeho text, který jsme uveřejnili v knize Jedině to je přesné (CDK, Brno 2017). Jedinou možnou intelektuální odpovědí na útoky proti tomuto vynikajícímu mysliteli je přihlásit se k jeho dílu a doporučit je laskavému čtenáři. (Jiří Hanuš)
Cesta po Francii
Více než dvě třetiny Francouzů se domnívají, že ve Francii je příliš cizinců, a téměř stejný podíl jich říká, že už se tu necítí tak doma jako dříve. Deník Le Monde, který průzkum objednal, z toho dochází k závěru, že Francie trpí nemocí, o níž od historiků víme, že se vrací – strachem z Jiného. Je tato diagnóza trefná?
Bývalý novinář deníku Libération Éric Dupin se v rámci velké reportáže o Francii vypravil do Tourcoing u Lille. Když se procházel zdejší čtvrtí Bourgogne, necítil na sobě nepřátelské pohledy, ale měl „trochu tíživý pocit“, že se nachází „na téměř výlučně arabském území. […] Všechny obchody jsou specializované. Pekařství se jmenuje ‚Farahův chléb‘. Internetová kavárna a prodejna počítačových her ‚bled.com‘. Řeznictví je samozřejmě halal. Jsou tu jen dvě kavárny, bez vývěsní cedule a výkladní skříně. Prosté místnosti v přízemí bytových domů, kde sedí pouze muži, často pokročilého věku, a mastí karty.“
Před touto poslední epizodou své návštěvy v Tourcoing se Éric Dupin setkal s Claudem Levasseurem, aktivním důchodcem, který pracuje v místním solidárním společenství Emauzy. Tento nenápadný muž odsuzuje rasistické postoje některých vlastních příbuzných, ale trápí ho, že se některé čtvrti Tourcoing podobají arabské pevnosti, kasbě: „Nedráždí to, pokud tam nežijete. Často ale jezdím do Maroka a mám dojem, že to nejsou stejní lidé. V Maroku cítíte, že kontakt s vámi je vřelý, oni tam jsou doma. Tady, v muslimské čtvrti, už doma nejste vy. Vyrostla tu jakási nedůvěřivost. Prostě když tudy procházíte, tak se na vás dívají…“ Claude Levasseur nemá strach z Jiného, ale těžko se smiřuje s tím, že se stává jiným v Tourcoing. Trápí ho, že už se doma necítí doma. Vůči cizincům není nepřátelský, ale s úžasem zjišťuje, že se ocitl „v cizině ve své vlastní zemi“. Tato situace a tento pocit jsou něco nového. Ale pro Le Monde a pro všechny výzkumníky, na které se tento list pravidelně obrací, se jedná o znovuvynoření. O nic nového na poli francouzské migrény. Upadáme zpátky do dřívějšího stavu, vracejí se patologie dobře známé z boulangerismu, Dreyfusovy aféry a třicátých let. „Nacionalismus, protekcionismus, xenofobie – všechno je tu skutečně znovu,“ píše Pierre Rosanvallon ve Společnosti rovných. A na podporu této teze připomíná pamflet Maurice Barrèse z roku 1893 Proti cizincům (Contre les étrangers). Ale existovali na konci třicátých let džihádisté? Existovali alespoň rappeři? Kde byl ekvivalent Al‑Káidy? Kdo zpíval Mrdej Francii (Nique la France)? Bylo spisovatelům, karikaturistům nebo filozofům vyhrožováno smrtí? Zpochybňovali žáci veřejných škol výuku z náboženských důvodů? Ti, kdo v dnešku spatřují strach z Jiného, mají panický strach z reality a do těchto srovnání se tak zoufale pouštějí jenom proto, aby před ní utekli.