A což teprve, až opustím to své ubohé tělo a budu shůry hledět na svět
Z poezie Jiřího Červenky

Idyla   

Jestřábí věž? Po Němcích rozpadlý statek.
Na půdě seno, ve sklepě krysy.
A okna jak oči šílence. Do prázdna
zahleděná. Byt máme v přízemí.
Kuchyň, dva pokoje. Já a má žena.

V noci, když vítr přižene se,
praskají trámy, skřípou okenice.
Na schodech kroky. Přísvit měsíce.
Tajemné stíny za oknem
tiše mizí. Záclony nemáme.
V šest ráno vstáváme. Tak k čemu televizi.

Zamžené lesy. Vyhaslé šachty.
Překrásný výhled do údolí. Na dvoře sedávám
nad psacím strojem v létě. Ve stínu
u zdi, kde drobnými bílými květy
kvete křen. A v zimě, když zešeří se,
v kuchyni u kamen.

Po pohřbu s chlapy
před hospodou na náměstí.
Dechovka dohrála. Tři čtvrtě na čtyři.
Na střeše klempíři rovnají plechy.
Dodávka Algida projela kolem.
Za ní stará Šmajska na mopedu.
Na poli čtyři kombajny. Tajemné chvění
v srpnovém žáru. Tragika dění?
Vítězství zmaru? Krajina, jež nic neříká.

V Šetejnách

Dotek věčnosti nebo jen
záchvěv rozpomínající se duše?
Vůně olší. Na náhrobku zašlý vlys.
Smutný Kristus se choulí do loktuše.
Pod námi plyne tichý Nevežis.
Dvě cesty. Kterou z nich se dáme?
Já s tebou. Ty s ním.
Na protějším břehu kalnoberžský zámek,
kam jezdil kníže Stolypin.

Narozeniny

Ve staroslavném městě Lublině
čas zvolna plyne, a zpět už neplyne.

V menze jak svatí na orloji
ve frontě na oběd bohoslovci stojí.

Z pohanky kaše a tomu, kdo se postí,
nádavkem příslib k cestě do věčnosti.

Na dlažbě klečím, v kostele sv. Kazimíra,
tělo je smrtelné, duše však neumírá.

Maminko, tak vzdálená a do tmy jdoucí,
jsi náhle tady, víc než kdy jsoucí.

Maria Panno, dej, ať se aspoň na chvíli
sejdeme všichni, co jsme zbloudili.

Na hřbitově v H.

Láska v říjnu. Zeleň
mezi hroby, rez, květy,
těla borovic. Mráz
v listopadu. Na cestě
před kostelem sníh.
Přivřelas dveře. A v tom
šeru choulíme se k sobě.
Obláčky páry kolem úst.

Po roce opět zde.
Tak jako tenkrát: něha borovic.
Za zdí hluk ulice. V duši klid.
Ale to prázdno po tobě
nezaplní nic. Ba ani ty ne.

Ráno v nemocnici: zánět žil.
Před léty otec. Infarkt myokardu.
Století konce. Už se nedožil.
Vůně šeříku. Cestou do Kauflandu.
Giovax na tlak. Sto třicet na sto.
Budoucnost s provizí. Zástupy genů.
Nesplést si heparin se zubní pastou.
Psát – nepsat? Za jakou cenu?

V Dalešicích

Celý den pěšky. Odlesk mé plešky
ve rmutných vodách Jihlavy.
Bloudění lesem. Jsem tam, kde nejsem.
Svatý Jan. Ale bez hlavy.
Sen se mi nezdál. Vítězslav Nezval
a jeho imaginace.
Na věži čtyři. Pán v plášti míří
do restaurace.
Pivo a klobás. Zprávy jsem propás.
Na tácku sůl a pepřenka.
Měsíc jak ještěr. Tma prsty deště.
Skleněná pláštěnka.

V nemocnici

Kam se probůh poděla ta slavná dělnická třída?
Ti opálení, svalnatí kopáči, ti soustružníci a strojníci
v umaštěných modrákách, veselé ženské v šátcích
od pásů a tkalcovských stavů? Jen pár
prďolů v povislých džínách, o berlích
a s mobily u ucha, týnejdžři v těch svých
trapných čepičkách s kšiltem div ne na záda
a dýchavičné babizny s nenávistným pohledem.
Hospody zmlkly, nezní harmoniky na nárožích,
stíny se stáhly zpod kaštanů a zboží líně
přetéká přes zdi supermarketů
a zaplavuje svět jako kaše z hrnečku, vař!

Věra, o níž se mi zdálo, není tou
Věrou, která teď pouští vodu
v koupelně. Jsou to dvě různé bytosti.
Ale ani já, jímž jsem byl kdysi,
nejsem tím, kým jsem teď.
A což teprve, až opustím to své
ubohé tělo a budu shůry hledět
na svět, jak se zvolna zavíjí do své
univerzality. Cožpak si nebudeme
moci vzít s sebou na cestu
aspoň vzpomínku?

Vybráno z básnických sbírek Uvidět Znojmo (2008) a Na obou stranách (2015) z nakladatelství Opus.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)