Editorial: Dramatický instinkt a environmentální žal
František Mikš
Uvažovat a psát střízlivě o ekologii a globálním oteplování není v době zjitřených klimatických emocí vůbec snadné. Přesto se o to musíme neustále snažit. Emotivní varování, že lidé zničí svou činností zemi, jsou stará jako civilizace sama. Pobavilo mě například, když jsem se v Přírodovědě Plinia Staršího, římského autora z prvního století po Kristu, dočetl o tom, že Římané svým budováním cest a přemísťováním kamenů narušují rovnováhu země, takže hrozí její převržení. Je to samozřejmě hloupost, nad kterou se dnes jen pousmějeme. Ale nebudou podobně nevěřícně kroutit hlavou příští generace nad tím, co předvádějí radikální ekologičtí aktivisté dnes, ve věku pokročilého vědeckého poznání? Kolik zaručených katastrofických předpovědí, jež se nikdy nenaplnily, jsme už v minulosti slyšeli? Například v roce 1968 vydal populární americký biolog Paul R. Ehrlich knihu Populační bomba začínající slovy: „Boj o nasycení lidstva je prohraný. V sedmdesátých letech zemřou stovky milionů lidí hlady, ať budou zahájeny jakékoli krizové programy.“ Jeho kniha vyvolala celosvětovou hysterii, v jejímž důsledku proběhly masové sterilizace v Indii, často násilně vynucované, a Čína spustila nechvalně známou restriktivní politiku jednoho dítěte. Zaručené hladomory a vymírání se nekonaly, avšak hysterie a následná drakonická politická opatření se krutě promítly do životů milionů lidí.
Nyní tu pro změnu máme klimatickou změnu, jejíž katastrofické předpovědi jsou ještě dramatičtější. Lidé svou průmyslovou činností rozvrátili klima na zemi a důsledky budou fatální. Kolem šedesáti procent lidí žijících v bohatém světě si myslí, že oteplování může přinést konec lidstva, přestože fakta tomu nenasvědčují. Proč tomu tak je? Podle statistika a vědce Hanse Roslinga, autora úspěšné knihy Faktomluva. Deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají, má v sobě člověk geneticky zakódovaný zvláštní dramatický instinkt, který ho často vede k mylným názorům a vyhrocuje jeho pohled na svět. Vyvinul se evolučně u našich dávných prapředků nejspíš proto, aby rychle a bez přemýšlení dokázali reagovat na bezprostřední nebezpečí. Dnes bohužel způsobuje to, že máme sklon naslouchat a věřit především negativním zprávám, aniž bychom si ověřili, zda jsou založeny na reálném základě. Rosling při psaní své knihy provedl zajímavý pokus. Sestavil sadu třinácti otázek o stavu současného světa – o chudobě, bohatství, nárůstu populace, porodnosti, úmrtnosti, vzdělání, násilí, energetice či životním prostředí. Na tyto otázky nabídl tři odpovědi, od nejoptimističtější po nejskeptičtější, a položil je zhruba dvanácti tisícům lidí ze čtrnácti zemí, od studentů přes učitele až po renomované vědce. Téměř všichni odpověděli na většinu otázek špatně, a to shodně tak, že vybrali vždy nejpesimističtější odpověď. Míra dosaženého vzdělání u jednotlivých respondentů přitom nehrála žádnou roli, v některých případech se dokonce vzdělanější lidé mýlili více. Jak Rosling podotýká, kdyby odpovědi na otázky napsal na banány a nechal je náhodně vybrat šimpanzi, dosáhli by mnohem lepších a variabilnějších výsledků než učitelé, investiční bankéři či nositelé Nobelovy ceny.
Americký fyzik Steven E. Koonin ve své knize Unsettled, z níž přinášíme na následujících stranách rozsáhlou ukázku, zvolil podobný přístup. Podle řady odborníků jde o jeden z nejdůležitějších příspěvků k současné klimatické debatě, neboť nás vrací z říše černých scénářů zpět k výchozím vědeckým poznatkům a „tvrdým datům“. „Climate Science is settled“ je oblíbené a obtížně přeložitelné tvrzení klimatických alarmistů. Obvykle se překládá tak, že „věda o klimatu je jednoznačná“, že věda prostě ví. Ale skutečně „věda ví“ a říká to, co slýcháme denně z médií, od ekologických aktivistů a některých politiků? Koonin je respektovaný vědec a předkládá mnoho přesvědčivých argumentů, že tomu tak není. Věda nemá dostatek dat k tomu, aby dokázala spolehlivě určit, do jaké míry může za změnu klimatu člověk a do jaké jde o přirozené přírodní výkyvy, kterým dostatečně nerozumíme. A už vůbec není schopna produkovat spolehlivé projekce klimatických změn v následujících desetiletích. Výsledky klimatických počítačových modelů, jimiž se aktivisté ohánějí, jsou vzájemně neslučitelné či přímo rozporné, což se potvrzuje s každou jejich novou pokročilou verzí. V podstatě platí, že čím jsou tyto modely propracovanější, tím jsou jejich popisy budoucnosti rozporuplnější. K úpravě jejich výsledků a zakamuflování nedostatků se pak používají vágní „expertní úsudky“.
Klimatická věda, řečeno s Kooninem, je „unsettled“, tedy nejednoznačná, neumí v řadě otázek nabídnout spolehlivé a jasné odpovědi. Jednoznačná klimatická poselství se vytvářejí až následně při přenosu složitých vědeckých dat do veřejné diskuse, při jejich interpretaci, nejprve v mezinárodních hodnotících zprávách, které se pak ještě více rozmělňují a radikalizují v médiích. Někteří experti (včetně samotných autorů zpráv) jsou z toho sami často v rozpacích. Výsledkem je „environmentální žal“, ekologický radikalismus a nákladná politická rozhodnutí, která mají s racionalitou jen velmi málo společného.
Téměř ve všech případech líčení hrůz klimatických změn novináři a aktivisté zkreslují vědeckou literaturu a snaží se lidi vystrašit. Není možné například každý výkyv počasí, ať již jde o extrémní teplotu, hurikán či záplavu, vykládat účelově jako důsledek klimatické změny. Byly tu po staletí a umíralo na ně mnohonásobně více lidí. Koonin vyvrací rozšířené přesvědčení, že klimatická změna začíná mít negativní dopady na lidi a ekosystémy. Dostupná data ukazují, že přestože se na zemi mírně otepluje, většina závažných meteorologických jevů a výkyvů zůstává v rámci variability z předchozích období. Čistý ekonomický dopad klimatických změn způsobených člověkem bude podle něj přinejmenším do konce tohoto století minimální.
Americký konzervativní časopis The National Review přinesl na obálce letošního dubnového čísla barevný obrázek nádherné bukolické krajiny se zvířaty, do níž je umístěn titulek: „Life after Climate Change – better than you think.“ Autorem článku, na nějž upoutávka odkazuje, je dánský statistik Bjørn Lomborg. Na první pohled se může zdát, že jde o nehoráznou provokaci známého „skeptického ekologa“. Při četbě Kooninovy knihy však začíná člověk přemýšlet nad tím, zda tento titulek není pravdě a tvrdým datům blíž, než nám náš dramatický instinkt dovoluje připustit.