Editorial: Odpověď vědcům, kteří jsou proti strachu a lhostejnosti
Jiří Hanuš
Čas od času bývám tázán, zda jsem se nepřipojil k té či oné petici, která se objeví v kruzích intelektuálních elit a která bývá medializována. Totéž se mi stalo v případě petice s názvem „Vědci proti strachu a lhostejnosti“, která se chce „vymezit proti tomu, jakým způsobem je v naší zemi rozdmýchávána a všeobecně tolerována etnická a náboženská nesnášenlivost“. Je třeba se zbavit strachu a lhostejnosti a vyjádřit se k této petici. Před závorku vytýkám, že si mnoha podepsaných a jejich vědeckého díla opravdu vážím. A samozřejmě jsou mi velice odporné všechny projevy, které degradují lidskou důstojnost.
Autoři petice i podepsaní se sami charakterizují jako vědci a vědkyně, případně akademici či studenti, jejichž základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta a hypotézy a nedopouštět se manipulací. Jsem přesvědčen, že v případě této výzvy se toto proklamativní sebehodnocení nenaplnilo, a to v několika ohledech.
Prvním a základním problémem textu je jeho vágnost. Konstatování, že strach a lhostejnost jsou nebezpečné věci, je banální. Kritické myšlení, kterým se ohánějí autoři, by mělo vést k přesné a pronikavé analýze problému, nikoli k všeobecným steskům na stav společnosti. Mají-li petenti pocit, že v České republice jsou uvedené problémy (enormní strach z cizinců, jejich negativní hodnocení, malichernost politiků a mlčení médií), proč se – jako skuteční vědci – neuchýlili k přesným údajům, k citacím, k odkazům na relevantní zdroje? Námitka, že jde o text stručný a nikoli vědecké pojednání, neobstojí. I stručná výzva může mít některé ze zmíněných parametrů, především však musí být konkrétní a musí být založena na relevantní argumentaci.
Vlastní korpus petice je všechno jiné než upozornění na konkrétní problémy. Pokud se podepsaní obracejí na politiky, kteří z nich jsou vlastně myšleni? Pokud je mi známo, parlamentní strany a česká vláda jsou až na výjimky několika jednotlivců zapojeny do procesu hledání řešení uprchlické krize, jakkoli můžeme mít dílčí výhrady k důslednosti různých vyjádřených názorů a postojů. Také opoziční strany se snaží o kvalifikované vyjadřování stanovisek a návrhů. Domnívám se, že petentům vadí spíše některé struktury tzv. občanské společnosti, tj. některá sdružení a spolky, které vystupují aktivně v celé záležitosti, především v kritice islámu. Proč tedy nejsou jmenovány a proč jsou naopak oslovováni bez rozlišení politikové, z nichž mnozí se snaží složitou situaci pojmenovat a v rámci svých možností o ní jednat?
Jako druhá jsou brána na paškál média. I zde je hodnocení příliš paušální, a tudíž nesmyslné. Patřím k lidem, kteří pravidelně sledují rozhlasové vysílání, a musím konstatovat, že například Český rozhlas přináší jak objektivní zpravodajství, tak množství komentářů a diskusí, které se týkají jak emigrantské vlny, tak islámu. Čtu také týdeník Echo, který přináší kvalitní komentáře o imigračním problému a integraci utečenců. Která média má tedy petice na mysli? Bulvární? Sociální sítě, kde se kumuluje množství názorů za hranicí vkusu a dobrých mravů? Proč to tedy neuvést, že vadí právě toto – ovšem s příslušným návrhem na nápravu situace. To by samozřejmě už nebylo tak jednoduché jako obecné pranýřování, jež navíc není schopno ocenit určitá pozitiva, která jistě v oblasti médií existují.
Oslovena je i veřejnost. Má konfrontovat názory s fakty, s vlastním svědomím a obyčejným selským rozumem, jinak podlehne „primitivním pudům“. Jak ale například srovnat se selským rozumem následující větu, že „čím více je zpráva šokující a děsivá, tím dále bývá od pravdy“. To je přece nesmysl a ví to už každé malé dítě, kterému například zemře prarodič. Fakt, že je nějaká zpráva „děsivá“, ještě nezakládá její nárok na pravdivost či nepravdivost. V tom případě bychom tedy neměli věřit ani zprávám o strašlivých a šokujících nálezech udušených imigrantů v kamionech či utopených běžencích v pašeráckých lodích. Chtěli by snad autoři petice, aby se takové „děsivé“ zprávy tiskly v novinách za sportovním zpravodajstvím, nebo se případně netiskly vůbec?
Zdá se mi především, že petice je do jisté míry pokrytecká. Že pod pláštěm kritiky strachu a lhostejnosti jde o staré známé věci: o intelektuálský pocit „majetnictví pravdy“ a „etické nadřazenosti“, která je ve své podstatě antipolitická. Petice se vlastně vůbec nedotkla podstatných a dnes již i selskému rozumu jasných skutečností: že ne všechny problémy, zvláště ne tak komplexní jako problém imigrace, můžeme vyřešit pouze tolerancí a výzvami k ní; že ne všechny obavy lze shrnout do jednoho negativního pojmenování „strach“, neboť některé z nich jsou zcela namístě; že s radikalismem a xenofobními náladami ve společnosti se nebojuje tak prostince jako uveřejněním vágních výzev, ale naopak tvrdou prací a důsledným rozlišováním pojmů, motivací a forem jednání; že pouhé dobré úmysly ještě nebývají zárukou kvalitních návrhů na dobrá řešení. Pokrytectví autorů petice pak vidím v tom, že se zaštítili svým vědeckým působením a erudicí, aby vyvolali pocit, že zde hovoří „sama věda“. Pravda je prostší. Lze ji nazvat tradiční nemocí intelektuálů, projevené bezobsažnou jeremiádou, která si vzala příklad z upadlého kazatelství. Řečeno na závěr štiplavě: z této nemoci jde opravdu strach, protože je lhostejná ke staré tradici, podle níž je správné jednání výsledkem dobrého, přesného a na racionálních argumentech založeného myšlení.