Mladý, ani ne pětasedmdesátiletý autor
Rozhovor s Janem Vodňanským

Právě zesnulého básníka, zpěváka a spisovatele Jana Vodňanského (19. 7. 1941 – 10. 3. 2021) bychom chtěli připomenout zpřístupněním staršího rozhovoru s tímto autorem, uveřejněného ve dvou částech v Kontextech č. 3/2015 a 4/2015. Jde o rozhovor svým způsobem bilancující, který pokrývá více než půlstoleté období. Vysvětlivka pro nepamětníky: název textu je narážkou na Vodňanského zasvěcující výklad fiktivního Skoumalova hudebního díla Noc v Istambulu, v němž hovoří o „mladém, ještě ani ne padesátiletém autorovi“.

---

S básníkem Janem Vodňanským (19. 7. 1941) a s jeho dílem jsem se seznamoval po etapách. Nejprve jsem na konci šedesátých let narazil na jeho knížku básní S úsměvem idiota, v sedmdesátých letech se nám doma téměř k průhlednosti obehrály gramofonové desky s písněmi a promluvami z představení, ve kterých Vodňanský společně s Petrem Skoumalem vystupovali v pražském Činoherním klubu, a na samém konci týchž sedmdesátých let jsem se s ním osobně setkal na oslavě šedesátin našeho společného přítele Sergeje Machonina u Reynků v Petrkově, kde se Skoumalem „načerno“ předvedli déle než hodinový samostatný program k poctění jubilanta. Obzvlášť v tehdejších stojatých vodách normalizace znamenaly Vodňanského a Skoumalovy absurdní, groteskní a nonsensuální písně, básně, dialogy nebo zdánlivě bagatelní hříčky zdroj čistého kyslíku nejen pro naše mozky, ale i pro naše duše. I poté, co se jako dvojice někdy v osmdesátých letech „plánovaně rozpadli“, stále se v různých pořadech spolu nebo každý zvlášť vraceli k intenzivnímu, přímo jadernému období společné tvorby ze šedesátých až osmdesátých let. (Nemyslím, že na tom něco zásadně změní Skoumalův odchod na věčnost 28. září 2014, v den svátku zemského patrona svatého Václava.)

Je pravda, že už jako malý kluk jsi realizoval svého druhu výtvarnou performanci?

Bylo mi tehdy pět let. Ještě jsem nechodil do školy a maloval jsem z dřevěného mostu na Žofíně Hradčana. Lidé se zastavovali a různě mi do malování kecali. Vnímali jako kuriozitu, že něco takového dělá pětiletý kluk.

Jak tě to napadlo?

Viděl jsem tam předtím malovat nějakého malíře a pod­le něj jsem si pořídil barvičky, štětec…

To všechno sám?

Samozřejmě prostřednictvím rodičů a starší sestry. Maminka tam byla se mnou, ale raději se ke mně moc nehlásila. Lidé, co se shlukli kolem, říkali: Ale chlapečku, takhle to není, Hradčany nejsou fialové ani zelené. Ale já maloval po svém, cítil jsem je v ten moment jako fialové, a namaloval jsem je tedy jako fialové. A bylo mi úplně jedno, že mi do toho kecá zástup neznámých dospělých lidí.

Nestyděl ses? Nedal ses odradit?

Neměl jsem vůbec takové ty normální dětské reakce jako tréma. Což se projevilo i při nástupu do školy 1. září roku 1947. Paní učitelka, taková předválečná starší dáma ve škole v Kladské ulici na Vinohradech, vyslovila přání, aby někdo z nás něco zarecitoval nebo zazpíval. Tenkrát nebyly žádné školky a děti šly do školy rovnou z rodiny. Maminky stojící ve třídě vzadu za lavicemi plakaly dojetím. Vůbec jsme se neznali, jediné, co nás, budoucí spolužáky, v onu chvíli spojovalo, byla hrůza z neznámé paní, která po nás něco chce. Přitom ona to s námi myslela dobře, když prohlásila: Dneska se ještě nebudeme učit, děti, nebojte se, já budu na vás hodná. Kdo umí nějakou básničku? Všechny děti vyděšené z toho, že po nich něco chce neznámá osoba, vlezly pod lavici. Ve mně v tu chvíli zápasily dvě tendence – splynout v anonymitě s budoucím kolektivem a zároveň se ve mně dral na povrch budoucí exhibicionista. Nakonec zvítězila touha užít si svou hvězdnou chvíli slávy. Šlo o moje vůbec první vystoupení ve veřejném prostoru. Nad liduprázdnými lavicemi jsem začal zpívat parodii, kterou jsem odposlechl a neuměje psát jsem si ji i s melodií zapamatoval o prázdninách předtím, neboť moje sestra byla o dost starší a chodila už po večerech tancovat. Byla to poválečná parodie, která se zpívala na melodii Vejvodovy polky Škoda lásky: Já mám vlasy, dozadu učesaný, jsou to vlasy Sorelou namazaný, Sorela je na vlasy výborná věc, namažeš ji jednou, dvakrát, hlavu máš jak Moravec. Maminky vzadu přestaly plakat a začaly se smát, smát se začala i paní učitelka, a děti, když slyšely, že jejich maminky přestaly plakat a stejně jako neznámá paní se smějí, začaly vylézat zpod lavic, neboť se přestaly bát. A já jsem už v šesti pochopil, jaká je to síla zazpívat ve správný okamžik tu správnou pecku.

A zároveň jsi působil jako terapeut.

Ale hlavně jsem neměl zábrany. Vyšil jsem to bez trémy i bez doprovodu, s necvičeným hlasem, ale výraz to mělo, to jo. A ten showman, co se ve mně tehdy probudil, pak už jenom rostl a hledal si další diváky a posluchače.

Jak jsi na tom byl se školním prospěchem?

Celkem slušně, občas jsem měl potíže s tělocvikem, náročné akrobatické prvky jako kotouly mi moc nešly. Po osmiletce jsem chodil na pěknej gympl na Mírák. Později se mu říkalo Pikárna podle Korunní ulice přejmenované na třídu Wilhelma Piecka, východoněmeckého komunistického papaláše, ale tehdy to bylo ještě v Korunní. Ovšem pár let předtím odtamtud vyhnali jeptišky. Dnes je to opět Arcibiskupské gymnázium, tehdy to byla čtrnáctá jedenáctiletka. Byli tam velice kvalitní učitelé, nejen ti staří ještě z předválečných let, ale i ti mladší. Hlavně byli odvážní. Češtinářka věděla, že kdyby na ni někdo z nás prásknul, co nám v letech 1955 až 1958 říkala třeba o Karlu Čapkovi, tak by ji to přinejmenším stálo místo.

Ty jsi maturoval už v roce 1958?

A byla to problematická maturita, neboť mě katapultovala rovnou na strojní fakultu pražské Techniky, pro kterou jsem neměl sklony ani talent. Rok předtím ­umřel Zápotocký a prezidentem se stal Antonín Novotný. Řekl si, že se něco podobného jako maďarské povstání tady nesmí stát. Poměry za Zápotockého byly ještě poměrně mírné. Ale v maturitním roce nás kádrovali nejen podle rodičů, ale i podle dědečků a pradědečků, takže nikdo z naší třídy z Královských Vinohrad se nedostal tam, kam chtěl. To bylo něco jiného než různé maléry za Husáka v sedmdesátých letech. Za Novotného mělo kádrování řád, systematickou podobu. Ještě před maturitou nám poslali domů nacyklostylované papíry. Rodiče je před námi utajovali, aby nás tím nedemoralizovali, ukázali nám je až po maturitě. Papíry obsahovaly seznam škol, kam se svým třídním původem nesmíme, a seznam škol, kam nejen smíme, ale dokonce máme jít. Technika byla na tom druhém seznamu.

Dlouho jsem měl za to, že ses stal strojním inženýrem vlastní volbou a že jsi v sobě humanitní tíhnutí postupně objevil až později. Soudruzi potřebovali posílit výrobu.

Nikita Chruščov naplánoval místo pětiletky sedmiletku, a ta se naplánovala i u nás. Nejpozději během těch sedmi let jsme měli ve výrobě na jednoho obyvatele dohnat a předehnat Spojené státy.

Ve výrobě čehokoli na jednoho obyvatele, to si už pamatuji i já, ale nejlépe surové oceli, k tomu jsme byli ujišťováni, že už naše generace bude někdy kolem roku 1980 žít v komunismu.

Je pravda, že v kosmu jsme Američany tehdy předehnali, neboť jsme tam už měli první psy Lajku, Strjélku a Bjélku, a posléze i prvního člověka Jurije Gagarina, a šlo v podstatě už jen o prkotinu: předehnat je i tady na zemi právě v té výrobě na hlavu. A k tomu, aby to soudruzi zvládli, museli mít takové množství inženýrů. Věděli, že do dvou let třetina až polovina přijatých vypadne, proto nás téměř odchytávali na ulici, na Karláku, ať jdeme k přijímací zkoušce, že to bude sranda, a taky byla.

Jak jsi tu strojárnu nakonec zvládl?

S odřenýma ušima. Ale třeba vyšší matematika, která se tam přednášela, byla pro mě zajímavější než matika na střední škole. Přímo existenční problém pro mě znamenalo rýsování všelijakých převodovek a ke zkoušce z materiálů jsem musel do hlavy nabouchat asi tisíc složení různých ocelí. Přednášel o nich podivnej člověk v koženém kabátě, kterej vypadal jako kulhavej ďábel. U zkoušky mě při všech termínech vždycky po půlhodině vyhodil, nakonec jsem ji udělal až na děkanský termín. Studium jsem dvakrát na rok přerušil a šel jsem někam pracovat. Stloukal jsem třeba kulisy v televizi, ještě v té staré, v Jungmannově ulici. Nebo jsem jako zaměstnanec Transporty Chrudim, která měla v Praze výzkumák, lezl na Slovensku po jeřábech a něco měřil, to bylo i docela zajímavé.

To byla už šedesátá léta. Nešlo přestoupit někam jinam?

Stalo se něco, co mi nakonec umožnilo strojní fakultu přece jen dodělat. Tou dobou rozpustili fakultu ekonomického inženýrství a vytvořili nové katedry na ostatních fakultách, takže na naší fakultě vznikla katedra a tím i specializace: ekonomie strojní výroby. A já přestoupil na tuhle novou větev. Tam se žádné převodovky nerýsovaly, ani se nemuselo biflovat složení oceli. Šlo o hodně teoretické, matematické věci, o teorii programování, to tehdy ještě nikde nebylo. Navíc to přednášeli docela chytří chlapi, neměli ještě ani vydaná skripta. První vlaštovky toho, co teprve mělo přijít. Najednou jsem se z vyvrhele, který na to neměl a několikrát se už s fakultou loučil, cítil jako štika ve vodě. S některými přednášejícími jsem se dokonce skamarádil. Jeden z ekonomů, který nám přednášel politickou ekonomii, Jindřich Janyš, byl z takové té party lidí, co studovali v Moskvě jako Radoslav Selucký a spol. Při seminářích nám sice vykládal marxistickou politickou ekonomii, ale zároveň nám vysvětloval obrysy budoucí reformy. Jeho semináře končily ve čtyři nebo v pět odpoledne a neoficiálně pokračovaly ve vinárně Beograd nebo ve Splitu. Promoval jsem na konci roku 1965. Nastoupil jsem jako inženýr do Kovoprojekty ve Štěpánské ulici.

To bylo na umístěnku?

Právě že ne. Měl jsem na umístěnku nastoupit do plzeňské Škodovky, ale napsal jsem jim, že k nim nepůjdu, protože v Praze působím také jako externí spolupracovník Československého rozhlasu, že píšu písničky do pohádek, což byla pravda. Měl jsem písemný doklad, že jsem v kontaktu s režiséry, ale hlavně mi pomohl vedoucí mé diplomky, který v Kovoprojektě pracoval. Po půl roce jsem musel tak jako tak na vojnu.

Tys neměl modrou knížku?

Kdybych ji měl, tak by asi nevznikl Mauglí.

Co má na bráně návštěvu…

Ale během toho půl roku – na jaře 1966 – jsme s Petrem Skoumalem stačili vyprodukovat náš první celovečerní půlprogram. Kultovní kolébka malých forem Reduta se rozhodla dát šanci dvěma dosud neznámým dvojicím. Tou další dvojicí byli Sýkora a Kraus. Vedení Reduty dalo na plakát název Dva krát dva aneb Recese – secese, přišlo na něj v květnu 1966 pár nejvěrnějších intelektuálů. Dodnes nevím, která z dvojic tam byla za recesi a která za secesi.

To bylo tehdy všechno ve stínu Semaforu?

Prvních pár autorských písniček jsme se Skoumalem předváděli už od čtyřiašedesátého na text-appealech Eduarda Pergnera v první pražské nealkoholické a nekuřácké kavárně Luxor.

Od roku 1965 nás zval dr. Ivan Vyskočil jako hosty svého programu právě do té kultovní Reduty (kde mimochodem právě on to slovo „text-appeal“ vymyslel). Semafor tou dobou spěl ke svému vrcholu. Sledovali jsme ho a měli ho rádi. Nedá se říci, že naše vystoupení bylo v jeho stínu, šlo spíš o marginálii pro nevelký kroužek pražských superintošů, kteří dokázali jít i v létě poslouchat takovéto věci do špatně větraného sálku Reduty čistě proto, že v ní všechno v památném osmapadesátém vzniklo, když Suchý s Vyskočilem začali se svými text-appealy, a že Ivan udržoval tradici.

Kdy jste se dali dohromady s Petrem Skoumalem?

Až ve třiašedesátém, to už jsem byl na strojárně na té ekonomické větvi. Už několik let předtím jsem se seznámil s Pavlem Šrutem a kooptoval ho do své party, v níž byl ještě jeden můj kamarád z gymplu. Pavel byl z jiného gymplu, ale přidal se k nám přes mého strojařského spolužáka. Dozvěděl se od něj, že s nějakými lidmi píšu hru. V době, kdy začínal Semafor, jsem se na strojárně kamarádil s jistým Karlem Hvížďalou. Ten říkal, že se zná s Jiřím Suchým, že Semafor asi brzy nebude mít co hrát a že bychom mohli společně napsat hru. Neměli jsme ani jeden žádné zábrany, a skutečně jsme s Karlem začali tu úplně šílenou hru psát (děj se odehrával na vymyšlené planetě, kde se například politikové nejen vzájemně likvidovali, ale hlavu poraženého soupeře vystavili občas i ve výloze řeznictví s citronem v puse, a tak podobně). Scházeli jsme se u mě na Vinohradech, a aby to nebylo tak jednoduché, přizval jsem jednoho svého kamaráda z gymplu. Byli jsme tři, což mělo tu výhodu, že jsme mohli hlasovat a hlasování nikdy nedopadlo nerozhodně. Někdy na podzim roku 1959 se k nám přidal Pavel Šrut. Spolek se brzy rozpadl a z bláznivého nápadu napsat hororový muzikál zůstaly mé a Pavlovy texty, které ale nikdo nezhudebnil. Pavel mě přesvědčoval, že mé texty nejsou marné, že to v nich jiskří nápady a takové ty řeči. Posílal jsem ho do háje s tím, že musím hlavně dostudovat tu hroznou školu. Ale on do mě takhle hučel asi dva roky. A nakonec si vymyslel, ale ne tak úplně, jak to básníci dělají, že má kamaráda, který je geniální skladatel a který je na vojně.

Tím kamarádem ale nebyl Petr Skoumal?

Byl jím Jan Šašinka, který hrál na housle. Šrut o něm tvrdil, že má na vojně problémy s alkoholem a deprese a že si podřezal žíly a leží v Úvéence. To všechno byla pravda, jediné, co si Pavel v básnické licenci přidal, bylo, že ho chodí navštěvovat, ale to byla vlastně také trochu pravda. Vymyslel si jen to, že mu ukázal nějaké moje texty, a ty se mu natolik zalíbily, že se stal na nich závislým. Pavel mu teď musí přinést můj nový text, aby se u něj nedostavila sebevražedná recidiva. Tak jsem byl podle zákona o neodepření první pomoci přinucen ze sebe vždy do týdne vyždímat nový text. Některé z nich pak vyšly v mé první knížce. Šašinka nakonec všechno přežil, a konečně jsme se spolu seznámili. S ním a se Šrutem jsme začali dělat první písničky. Předváděli jsme je v hrabalovské kavárně Dukla, která dnes už neexistuje. Zpívali jsme je spolu s dvěma dívkami poněkud jinému publiku, než byli ti pozdější superintoši z Reduty. Tohle byli řízní libeňští frajeři, kteří tam v neděli chodili balit holky, a Šašinka nás za naprostého nezájmu několika přítomných dvojic doprovázel na klavír ve svých poměrně náročných melodiích ve stylu „cool-jazzu“, takže ty sporadicky přítomné dvojice si na poloprázdném parketu ani pořádně nezatancovaly.

Kdy jste se tedy s Petrem Skoumalem poznali?

Někdy v roce 1961 nebo 1962 vyšla Pavlu Šrutovi v Čs. spisovateli první knížka Noc plná křídel. Jako nově objeveného básníka ho rozhlas požádal, aby pro něj napsal pohádky. On paní dramaturgyni slíbil, že pohádky napíše, ale že texty k písničkám udělá jeden strojař, to jako já. Paní byla docela šokovaná. Básník sice napíše pohádku, ale místo toho, aby si do ní napsal i básně, zjedná si na tuto práci strojaře. Napsal jsem texty do prvních pohádek a Pavel zase hledal k textům skladatele. Já tehdy neměl čas, měl jsem pořád hlavu plnou strojárny, i když jsem už tehdy vplul do příznivých vod ekonomiky.

Přihořívá? Jak se Pavel domákl Petra Skoumala?

Dostal se k němu zase přes rozhlas, protože Petr už tehdy zazářil. Vystudoval v Brně na JAMU obor sbormistr a v hodnosti vojína byl zrovna na vojně jako člen AUSu neboli Armádního uměleckého souboru. Byl o tři roky starší než já, proto šel na vojnu dřív, a byl na ní dva roky. Petra Pavlovi v tom rádiu doporučili lidi z redakce pro mládež. Tehdy už začínalo Mikrofórum a oni tam udělali s mladým skladatelem rozhovor, protože jednak zhudebnil ještě za studií pro Divadlo Na zábradlí básně Jacqua Préverta a hlavně texty Milana Uhdeho pro divadlo X 62 v Brně, a myslím, že udělal hudbu i pro představení V tornistře maršálskou hůl. Takže se o něm už vědělo. Šrut mu dal i nějaké moje texty, které si oblíbil, i mimo ty do svých pohádek.

Se Šašinkou jste si asi dlouhodobě moc nesedli?

Šašinka byl charismatický muzikant, který celou tu moji partu z doby studentských mejdanů fascinoval. Měli jsme ho moc rádi, ale spolupráce s ním nějak postupně vyšuměla do ztracena. Kontakt mezi mnou a Skoumalem Šrut zprostředkoval někdy v roce 1962, ale osobně jsme se setkali až o rok později, jenom jsme si telefonovali. „Šrut mi dal jeden váš text,“ řekl mi Skoumal do telefonu, to jsme si ještě vykali. (Šlo o báseň začínající slovy: Řekl Jago Othellu, aby šel do hotelu, že tam najde Desdemonu s jiným.) „Váš text se mi líbí, zhudebním ho a prodám,“ pronesl zvláštním vážným hlasem, který ve mně vyvolal představu dvoumetrového muže s býčí šíjí – spíše manažera než skladatele.

Vyšší postava by se spíš hodila na jeho staršího bratra Jana, až na tu býčí šíji.

Jana jsem neznal, ale když ten v telefonu dvoumetrový Petr prohlásil, že všechno prodá, napadlo mě, že nakonec třeba prodá i mě. Až někdy po roce jsme si dali schůzku před Klášterní vinárnou na Národní. Červnová letní Praha, modré nebe, kolem mě proudily holky v mini a chvíli mi trvalo, než jsem si všiml, že opodál postává drobný vojáček v uniformě vojína. Pomyslel jsem si, že asi čeká na dívku. Deset patnáct minut, žádné děvče nepřicházelo, a tak jsem vojáčka zkusil oslovit. A skutečně to byl Skoumal.

Tehdy byla ve flóru divadla malých forem. Nejen v Praze – na gymplu, přesněji dvanáctiletce, ve Varech, kam jsem v té době chodil, byla hned dvě divadélka. Nepokusili jste se už tehdy společně vystupovat?

Petr začal zhudebňovat i jiné mé texty, nejen ty pohádkové, ale o nějakém společném zpívání a vystupování se nám ještě ani nesnilo. Ale všude se konaly různé text-appealy a ve třiašedesátém se dalo v klubu vylézt na pódium skoro s čímkoli, cenzura nebyla téměř žádná. Jednoho letního podvečera jsme táhli Prahou, Skoumal v uniformě vojína, já v civilu studenta, s námi Pavel Šrut a Rudolf Matys, a zabrousili jsme v Revoluční do míst, kde je teď rockový klub. Program se pomalu chýlil ke konci, lidé podřimovali a na pódiu seděl nějaký matematik a recitoval své básně o absolutní hodnotě lásky.

Byla to skutečně poezie?

Taková ta, co tehdy byla všude. Šrut byl svým založením Mefistofeles a dostal nápad, že by bylo hezké usínající diváky probudit, a najednou se mě zeptal, jestli bych nevylezl na pódium a nezazpíval na melodii lyrického Milorda svůj vlastní ruský text opěvující sovětské „rakjétčiky“ a jejich globální rakety. Namítl jsem, že se nemůžu někam takhle narvat jako trapnej exhibouš. Jenom snad v případě, že by mě Skoumal doprovodil. Tehdy jsem ho ještě moc neznal a Pavel také ne. Choval se převážně introvertně, rozhodně nebyl ten typ, který společnost u stolu baví svými vtipy. Šrut se zeptal: „Petře, umíš zahrát Milorda?“ – „Samozřejmě,“ nezklamal ho Skoumal, a Pavel pokračoval: „Jefťa (to byla moje přezdívka) má svůj ruskej text a říkal, že ho zazpívá, když ho doprovodíš.“ Tak jsme spolu vylezli na scénu. Já opět zcela bez zábran, ve třiadvaceti stejně jako v šesti ve škole. Podobná situace, jen s tím rozdílem, že lidi nelezli pod lavice, ale přirozeně klimbali. Skoumal sedl ke klavíru, zahrál předehru, bez zkoušení, aniž jsme si vyjasňovali tóninu, a já začal: „Radnaja milaja, nesestrelimaja, ljetit rakjéta náša, vot glabálnaja…“ Usínající diváci se probudili, zvedli padající hlavy, a nakonec jsme sklidili velký potlesk.

Ruské texty, které jsi psal, jsi s někým konzultoval?

To byla typická školní ruština. Nikdy se ale nestalo, že by k nim měli rodilí Rusové nějaké zásadní připomínky nebo že by je to uráželo. V devadesátém roce jsem své ruské texty zpíval na československé ambasádě v ­Moskvě. Ruský herec a básník Aljoša Levinskij přeložil později do ruštiny celé naše písničky, třeba Mauglího nebo Večerní požár, ale s ruštinou mi nikdo nepomáhal.

Jak jsi přišel k přezdívce Jefťa?

Vymyslel ji Šrut právě kvůli mým ruským textům, a bylo to podle Jevgenije Jevtušenka. Básník o té přezdívce ví, ale teprve dva roky. Byl tady v roce 2013, seznámil nás Václav Daněk, a já jsem mu to musel říct.

„Pjésňja rakjétčikov “ tak byla vaším prvním společným veřejným vystoupením?

Po ní se Skoumal na mě začal dívat úplně jinýma očima. Až po tomhle zážitku ho napadlo, že bychom někdy mohli někde vystoupit společně. Řekl mi: „Jefťo, ono by se to dalo, jestli máš nějaké texty, mohli bychom to zkusit.“ Bylo to asi rok od chvíle, kdy jsme začali spolupracovat na Šrutových pohádkách, a mysleli jsme si – o sobě vzájemně –, že jsme založením nenápadní introverti a že asi zůstane jen při autorské spolupráci. Mimochodem můj text Řekl Jago Othellu Skoumal nikdy nezhudebnil, ani neprodal. Za pár měsíců už jsme měli asi pět písniček a redaktoři, s nimiž jsme dělali pohádky, začínali tušit, že se začíná klubat nová dvojice. Od nich se o nás dozvěděl Eduard Pergner, ten tady dělal v první nekuřácké a nealkoholické kavárně na Václaváku, kde jednou za měsíc pořádal text-appealy, a tam nás někdy v roce 1964 pozval. Asi půl roku po zážitku s Milordem.

Tvá spolupráce s rozhlasem se ale neomezila jen na písničky do Šrutových pohádek?

Splnil se mi sen, protože jsem pro Čs. rozhlas natočil písničku a pak i celý pořad ze svých prvních věcí. V rádiu chtěli mít Večer po neděli, pravidelný pořad pro mládež, a já se v něm objevil jako nová tvář. Seznámil jsem se s rozhlasovým režisérem Karlem Weinlichem. Připravoval silvestrovský pořad pro mládež, k němuž jsem vypracoval hodně duchaplný scénář. Tehdy jsem vůbec netušil, že se jednou seznámím právě s muzikoterapií.

Nevěnovala se tomuto oboru tvoje první žena Jitka?

V roce 1966 jsem ale ještě nic takového neznal a s Jit­kou jsem se seznámil s jako už hotovou muzikotera­peutkou až o deset let později. Vymyslel jsem, že v onom pořadu bude psychiatr léčit různé pacienty písněmi. A najednou se ze mě, studujícího už šestý nebo sedmý rok s odřenýma ušima strojařinu, stal velký pán, který si mohl s panem režisérem Weinlichem obsazovat role: Toho Vyskočila tam chci mít – s Ivanem jsme se tehdy už znali z Reduty. No a roli blázna bych svěřil Oldřichu Novému. Karel Höger se nakonec ulil, ale v mém pořadu zpívala i Jiřina Bohdalová.

A co zpívala, Bohdalka?

„S puškou v ruce na šakala…“ Oldřich Nový hrál grafomana Huga Cloumala, odříkával moji báseň o tancích a samochodkách: „Kdybys má milá přišla do prostoru, nespatřila bys můj tank, to mi věř…“ Bylo to hvězdné obsazení.

Dochovala se nahrávka?

Mám vše natočené, i když technická kvalita je bídná. Bylo úžasné, když třeba Oldřich Nový pronášel mé verše tím svým kristiánovským hlasem.

Nebyl Oldřich Nový už trochu jiná krevní skupina?

Myslím, že naopak. Po natočení role blázna Huga čekal dlouho na taxíka, a tak mu ke kávě pustili ty naše písně natočené do programu a připadaly mu zajímavé. Měl pocit, že po Semaforu je to zase něco nového, nová poetika. Zjistil si v rádiu na mne spojení a asi za čtrnáct dní mi volal, že mu jeho paní Alice přeložila slavnou americkou hudební komedii od Mary ­Chaseové Harvey a já z roku 1944, u níž Američané po válce dlouho nepouštěli do Evropy provozovací práva. U nás měla premiéru v roce 1965 v Divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech. Novému bylo šestašedesát, byl ročník 1899. Požádal mě, jestli bych mu do té hry nenapsal původní texty.

Jak se původní texty líbily Skoumalovi?

Nový měl svého skladatele J. O. Karla. V originálu žádné písňové texty nebyly, Američané to měli jen jako komedii. Tehdy jsem byl už v posledním ročníku strojárny, chodil jsem k Novému každý týden a seděli jsme společně se skladatelem nad scénářem. Navrhoval jsem, kam bych dal kterou písničku. Spřátelili jsme se. Pak byla premiéra, která byla pro mě důležitá i v tom smyslu, že jsem při ní pochopil, že se u nás chystá – patrně časem – nějaká změna na špici pelotonu, protože dorostli noví funkcionáři jiného typu než ti, na které jsme byli zvyklí. Na premiéru byl do Varů pozván i ministr kultury Čestmír Císař, kterého jsem osobně neznal. Po úspěšné premiéře jsme si šli s Novým a s celou partou sednout do nějaké vinárny a při oslavě jsme zpívali písničky z představení. Oslavu jsme přetáhli přes půlnoc. A pacienti z okolních lázeňských penzionů si stěžovali, že je ruší hluk, řev a muzika. Volali na policii a přijeli na nás esenbáci. Nebyli nijak sprostí, jenom nám tím jejich typickým nevrlým tónem řekli, že by se to mělo ukončit a my abychom vypadli. Teď jsem čekal, že Císař řekne: já jsem ministr kultury, mám to tu pod palcem, hoši, běžte domů. Ale on ne, nechal se anonymně vypoklonkovat od esenbáků jako kdokoli z nás, na žádné – Vy nevíte, kdo já jsem? – nedošlo. Tak jsem si řekl: Aha, tady se začíná něco měnit.

Jaké měla osudy tvá knížka S úsměvem idiota?

Do nakladatelství jsem ji odevzdal už v roce 1967, když jsem byl na vojně. Tehdy dlouho trvalo, než proběhl schvalovací proces.

Nezdrželo se vydání třeba také tím, že v onom krátkém období utužení režimu po strahovských událostech mohl být už sám název vnímán jako politická narážka?

Ale knížka byla v nakladatelství už předtím a utužení trvalo poměrně krátce. Můj kamarád z rádia Jaroslav Pacovský mi řekl, že podobné věci chtějí vydávat v Mladé frontě v edici knih básní a že se zná se šéfredaktorem. Ať mu dám své texty, když jdu na tu vojnu, on že už vše další zařídí. A pak mi vyprávěl, jak se šéfredaktor Vladimír Novák nakonec rozhodl, že mou knížku vydá. Pacovský rád lyžoval a společně s Novákem odjeli na hory. Na zasněžených krkonošských svazích mu zpíval moje texty „Že láska je švindl, zpívá celý Špindl…“, burácelo to horským ovzduším, a hned nato následovala otázka: „Tak co tomu říkáš, Vláďo? Dobrý, ne?“ Pacovský byl můj velký kamarád a entuziasta a chtěl mít jistotu, že Novák knížku opravdu vydá. Zpívat moc neuměl, a když ten den spustil na svahu už popadesáté, Novák mu odpověděl: „Prosím tě, Jardo, já to vydám, ale ty mi musíš slíbit, že už nebudeš dneska nic zpívat.“

Knížka S úsměvem idiota pro mě znamenala první setkání s fenoménem Vodňanský. Bylo to už v době, kdy nám do dveří vrazila svou botu normalizace. Svými hutnými třinácti řádky ji v Hostu pochválil Oleg Sus.

Susova pochvala mě tehdy moc potěšila, bohužel jsem se s ním nikdy nesetkal. Knížka měla klíčový význam i pro naše příští působení v Činoherním klubu. Když jsem se vrátil z vojny, přetáhl režisér Jan Kačer Skoumala z rozhlasu do Činoherního klubu. Když v divadle zkoušeli, a při zkouškách jak známo často bouchají nervy, tak Kačer Skoumala, se kterým byl kamarád, občas požádal, aby pro uklidnění zahrál něco z našich věcí.

Muzikoterapie v praxi?

Petr zahrál některou z těch našich deseti písniček, možná jich bylo i víc. A Kačer nakonec přišel s nápadem, že by stálo za to udělat z našich písní v divadle celovečerní program.

Všechno tedy organicky vyrůstalo zdola.

No a takovou rozbuškou, jiskrou, která způsobila, že se věci daly do pohybu, byla až právě moje kniha. V osmašedesátém roce, to jsem už byl od podzimu 1967 přijat na filosofickou fakultu, jsme se Skoumalem prožívali Pražské jaro každý jinde. On v divadle, já na fakultě, kde už všechno bylo od strahovských událostí v pohybu, a vídali jsme se málokdy. Skoumal nosil pořád v hlavě Kačerovu intenci udělat z toho, co jsme spolu vytvořili, celovečerní představení. Navrhoval mi, abychom se sešli s někým, kdo by mohl v našem pořadu zpívat.

Nedovedu si vaše písně a texty představit bez vás dvou, ale možná to je anachronismus neboli promítání dneška do minula…

Skoumal jako maximalista tvrdil, že my můžeme nanejvýš sestavit program, ale ne zpívat, protože nejsme zpěváci. A že v divadle v tom nemůžeme ani hrát, protože nejsme ani herci. A protože byl starší a zkušenější a měl na rozdíl ode mě vysokou uměleckou školu, tak by mě nikdy nenapadlo s ním polemizovat, ačkoli jsem měl pocit, že ohlasy na naše krátká text-appealová vystoupení v Redutě byly slušné. Tvrdil, že by se nanejvýš odvážil náš pořad režírovat a že poznal dva mladé lidi, studenty DAMU, Jiřího Ornesta a Petra Svojtku, kteří v Disku udělali velice pěkně Morgensterna.

Ale oba herci také nebyli žádní velcí pěvci. Zůstalo jen u intence?

Několikrát jsme se s nimi sešli, před invazí i po invazi, hráli jsme jim naše písničky, oni uznale pokyvovali hlavou, že se jim naše věci líbí, ale k žádnému konkrétnímu dohovoru s nimi nedošlo. Tak to šlo až do jara 1969, kdy nastal klíčový den a večer 17. dubna, říkám tomu noc mezi Dubčekem a Husákem. Dubček byl večer ještě tajemníkem ÚV KSČ, ale druhý den to zabalil a po plénu jím už byl Husák.

To byl takový historický předěl – konec Pražského jara a začátek normalizace.

Nakladatelství Mladá fronta hodlalo v květnu vydat mou knížku a zrovna v ten den mělo v Savarinu jourfixe, při kterém se měly předávat nakladatelské ceny za rok 1968. Těsně předtím mi volali, že by bylo dobré knihu uvést tím, že bychom se Skoumalem zazpívali zhudebněné ukázky. Dokonce mi z nakladatelství volal i ekonomický náměstek, že by jim to třeba zvedlo náklad. Pozvání jsme přijali, i když Skoumal si myslel, že budeme hrát jen druhé housle, protože hlavním hostem večera byl Karel Kryl v době své největší slávy. Jemu měla ve stejné edici vyjít knížka na podzim. V té době ovšem Skoumal už zhudebnil i další mé věci, které v knížce být nemohly, neboť jsem je napsal v bouřlivém období mezi Palachem a hokejem. Nemohli tam být ani Maršálové, které jsem v předtuše napsal v týdnu před invazí. A píseň Jak mi dupou králíci jsem napsal počátkem roku 1969.

Slova jako „v očích žár a pevný cíl“, jakož i „kupředu levá“ – to už byla pro změnu předtucha normalizace.

Petr měl zhudebněnou také úplně novou píseň Už kočovníci táhnou pokojem, já vidím je, a tak jsem spokojen. Reakce publika v Savarinu byla nad naše očekávání bouřlivá. K tomu jsem ještě přidal tu původní Pjesňu rakjetčikov a ještě tu posrpnovou verzi, která už zahrnula tehdejší politické reálie, a to tam působilo jako úplná bomba. Zpívání se protáhlo až přes půlnoc. Mezi posluchači byl jeden postarší člověk, který byl tajemníkem Zdeňka Nejedlého. Ten se tam opil, a když jsme k ránu ze Savarinu odcházeli, pořvával na nás, že jsme podvedení pionýři. Byla to taková bomba, že i skeptik Skoumal nakonec připustil, že bychom v celovečerním programu mohli v Činoherním klubu vystupovat my dva spolu.

Říkal jsi, že se Petr Skoumal, ač měl absolutní hudební sluch a byl absolventem JAMU s kvalifikací sbormistra, zdráhal zpívat vaše písně. Jak to odůvodňoval?

Tvrdil, že má na rozdíl ode mne slabý hlas. A to v době, kdy už skoro všude, i v Činoherním klubu, měli mikrofony. I když jsem byl o tři roky mladší než Skoumal, podařilo se mi ho přesvědčit (dokážu být houževnatý) a na premiéře našeho pořadu S úsměvem idiota zpíval písničku Bonton. A on můj text improvizačně obohatil, přidal vlastní skladatelský komentář. To je dodnes klenot, v němž v mezihře mimo jiné překládá termín stop-time slovensky štop-time, německy die Maulhaltenzeit a česky jako zastaveníčko.

Patrně vlivem tvých zasvěcených výkladů vesměs z oblasti společenských věd jsem jeho komentáře dlouho považoval za tvůj autorský vklad.

Jde kompletně o Petrův šťastný improvizační nápad, který po celá léta rozvíjel, a právě ten moment překvapení přispíval k popularitě té písně. A díky jejímu úspěchu při premiéře a při dalších reprízách se mi podařilo Petra přesvědčit, aby zpíval i písničku Aristokrat alias Tak jako ve staré Anglii, opět s jeho průvodním komentářem o tom, jak píseň tvořil. Opět velký úspěch, a teprve až pak se odvážil k sólovému zpěvu. Nakonec si skládal sám i texty, zpíval a nahrával svoje písničky a vůbec už na svůj údajně slabý hlas nepomyslel.

Jak se mu jako hudebnímu profesionálovi jevil tvůj hlas?

Když jsme spolu začínali, bral to tak, že já profe­sionálně moc zpívat neumím, a že mě tedy vycvičí. Což taky udělal, ale potom dospěl k závěru, že on nemůže nikdy jako rodič nebo jako kamarád někoho učit. Dohodli jsme se, že budu chodit na hodiny zpěvu k doktoru Jehnemu. Soubor Činoherního klubu byl tehdy ve Švédsku s Machiavelliho Mandragorou, a my jsme hráli denně. Už jen ten nápor způsobil, že jsem se musel naučit se svým hlasem více technicky pracovat.

Normalizace probíhala patrně rychleji na nižších správních stupních. Kulturní instituce v Praze a ve větších městech dokázaly odolávat déle. Vás napadli v nových režimních novinách Tribuna už koncem roku 1969. Zastalo se vás tehdy vedení divadla?

Činoherní klub, jeho vedení, Jaroslav Vostrý a spol., nás po nástupu normalizace bránilo, dokud samo nepadlo. Někdy kolem Vánoc 1969 v Tribuně, která začala vycházet jako vyhraněně normalizační časopis, skutečně otiskli dopis čtenáře, kterému dodnes říkám „charakterní udavač“. Jiní posílali svá udání rovnou na StB, ale on napsal do novin a podepsal se. Jeho udání vyšlo pod titulkem „Jak dupou pravičáci“. Zhlédl v Činoherním klubu naše představení, v němž podle něj byla písnička Jak mi dupou králícivytleskávána čtyřikrát za sebou – což se mimochodem nikdy nestalo. On – patrně po mučivém celonočním pátrání – přišel na to proč: text o králících jsme prý zpívali na posvátnou melodii písně Přes spáleniště, přes krvavé řeky, a hned z toho svého dojmu odvodil vážné znevážení všech padlých hrdinů od Dukly. Nás tehdy ochránilo nejen spřízněné a přátelské vedení Činoherního klubu. Nebyli jsme staženi z repertoáru a dál jsme zpívali i tu píseň o vesele dupajících králících. Zastalo se nás přímo střechové vedení nad Činoherákem, Semaforem a Laternou Magikou, Státní divadelní studio. Aniž jsme my sami museli do Tribuny psát, jeho právník odborně udání rozebral jako nesmysl a napsal také, že existují svědci, kteří mohou pisatele usvědčit ze lži.

Z úzce právního hlediska mohl mít i pravdu, ale třídní vědomí a instinkt…

Normalizace každopádně už nepřipouštěla, aby měl napadený poslední slovo, to musel mít ten věrný, leč lehce konfabulující dopisovatel. Po vyjádření právníka v následujícím čísle onen soudruh připustil, že se možná zmýlil v melodii, ale že jsme hrdiny z posvátné Dukly tak jako tak urazili, protože v našem textu „pochodují králíci v sevřených trojstupech a útvarech“. „Útvary“ si pochopitelně vymyslel. Ti naši pochodovali opravdu jenom v trojstupech. S Petrem jsme si zrekonstruovali, že to patrně měl z notorického chození na ty jejich dobrovolně povinné První máje. Tam dechovky hrály pracujícím do kroku směsi kmochovských pochodů a také zmíněnou píseň Směr Praha, která se předtím také hrávala pod názvem Přes spáleniště, přes krvavé řeky. Nějaká podobná „směs “ patrně vznikla i v mozku toho bdělého soudruha a do ní zapletl i naše vesele pochodující králíčky. Ten náš první problém s napadenou písní může mít však i hlubší pozadí. To jsem pochopil až mnohem později. V roce 1969 jsem mohl klidně v textu napsat, že pochodují ve dvojstupu. Taky by se to rýmovalo. Až teprve po mnoha letech jsem se setkal s tím, že tři pochodující králíci dotýkající se ušima jsou dávný mystický symbol vyskytující se v jedné evropské katedrále. Tu trojici jsem objevil i na stropě starobylé synagogy z Haliče a dokonce i na basreliéfech hinduistických chrámů. Zpětně jsem pochopil, že jako autor textu jsem se nevědomky dotknul archetypu, a to jak známo mění osud.

Jak dlouho jste se v Činoherním klubu nakonec udrželi?

Vydrželi jsme tam pět let. Na jaře roku 1970 jsme vytvořili další představení nazvané Hurá na Bastilu! A na podzim téhož roku ještě třetí, S úsměvem Donkichota. Divadlo bylo právě na tom dlouhém zájezdu ve Švédsku s Mandragorou. Hráli jsme ve zvláštní hektické atmosféře počínajícího prověrkového masakru. Před každou vyprodanou reprízou se dostavovali naši přátelé s přáním, abychom je tam nějak dostali, doslechli se prý, že hrajeme naposled. Dodnes nedovedu pochopit, jak jsme všechno zvládali psychicky i fyzicky. Při každodenním hraní jsme stačili odpremiérovat ten třetí program s novými písněmi i improvizovanými komentáři. Odehráli jsme představení a v noci jsme zkoušeli novinku. Program S úsměvem Donkichota jsme tak nazkoušeli během jediného týdne. Všechny tři představení jsme hráli až do roku 1974. V něm došlo k totální likvidaci vedení, vyházeli nepohodlné lidi, jako byli Jan Kačer, Táňa Fischerová, Jiří Hrzán, Pavel Landovský, no a taky nás. Jenže pro nás dva to byl takový „sametový vyhazov“, jak by se dneska řeklo. Měli jsme s vedením Činoherního klubu hned od počátku kamarádskou dohodu, že nebudeme zpívat moje původní ruské překlady a nebudeme představení začínat písní Mičurinova ulice, ale když jsme tam hráli naposled, vrátili jsme ji na začátek a zahráli jsme znovu v podstatě i všechny ruské věci. Nebyl už důvod k loajalitě. Nové, soudružské vedení se nás už netýkalo. Ale vedení Státního divadelního studia o nás prohlásilo, že my dva jsme žánrově „zpěvohra Činoherního klubu “, kolegové nám ostatně tak přezdívali, a že v rámci Státního divadelního studia máme hrát dál. Stalo se tak v Divadle Ateliér ve Spálené, kde je dneska Ypsilonka a kde druhdy fungoval fajnovej bordýlek se chambres séparées.

Kolika jste v Činoherním klubu dosáhli repríz?

Ještě před úplně posledním vystoupením jsme stihli stou reprízu S úsměvem idiota. Chodila na nás mimo jiné elita pražských psychiatrů, vábena patrně názvem. Chtěli se přesvědčit, jak takoví idioti na scéně vypadají a kdo se za ně vydává. Začal s tím primář z Bohnic, který se po prověrkách stal sekundářem, doktor Jaromír Rubeš, a ten pravidelně vodil na naše představení všechny své kolegy, a to i zahraniční, kterým to potichu simultánně překládal. Z té stovky repríz jich viděl poměrně hodně, možná polovinu. Při jubilejní sté repríze seděl s celou rodinou v první řadě, a když jsem přednesl píseň Odpoledne na čaji, kde zpívám o jedné noze a kamarádovi, který mi půjčí svoji nohu – protézu na polonézu, celá rodina vstala a položila mi skutečnou protézu na podium pod nohy. Okamžitě jsem to okomentoval slovy, že jde o předzvěst budoucnosti, kdy budou tímto způsobem umělci odměňováni přímo.

Obešel se váš přesun z Činoherního klubu do Spálené ulice beze ztrát?

V Divadle Ateliér hrály kromě nás ještě jiné soubory. Měly své večery, a my také měli svůj večer a rozhodli jsme se udělat nové představení pod názvem Králíci pokusný. Už s námi nehrála Táňa Fischerová, přešla do Divadla Jiřího Wolkera, když ji normalizátoři vyhodili z Činoherního klubu. Zkusili jsme novou tvář, dívku s kytarou Zdenu Lorencovou. Zůstal s námi Miloslav Štibich, měli jsme dál i kapelu. Tu jsme ke konci měli už v Činoherním klubu, v ní výborného bubeníka Laca Troppa a kontrabasistu Pavla Greifonera. Později s námi hráli také jiní muzikanti, a měli jsme i krásný plakát, který nám nechalo vyrobit studio Ateliéru.

To už byli králíci od Vladimíra Jiránka?

Namaloval právě na ten plakát v roce 1974 dva králíky: ten větší jsem byl já a ten menší byl Petr. Bob a Bobek vznikli až o šest let později. Vláďa Jiránek nám ty dva králíky pak soukromě maloval na naše společné péefky. V situaci, kdy jsme už nesměli nikde hrát, jsme si je nechali vytisknout a rozesílali jsme je jako dvojice našim známým. Patřili mezi ně i Jaroslav Pacovský, který měl mimochodem zásluhu, že mi vydali v roce 1969 prvotinu S úsměvem idiota, a Jiří Šebánek od Cimrmanů. A když se na ty dva králíky z našich péefek – malého a velkého – koukali už asi pátý rok, napadlo je, že by se místo Jan a Petr mohli jmenovat Bob a Bobek a že o nich napíšou večerníčkový seriál, což také udělali.

V Divadle Ateliér si vás diváci brzy našli. Kdy začaly problémy?

Jednoho dne v době kolem spartakiády 1975 zazvonil zvonek a přijelo si pro mě komando z Bartolomějské. Že mě jako zatýkají a odvážejí k výslechu. Večer jsme přitom měli v Ateliéru hrát, představení bylo vyprodané. Ale už den předtím mi volali lidé z Ateliéru z produkce s tím, že se stala divná věc: „Přišel nějaký chlapík z Bartolomějské a zabavil vaše texty, které tu máte ke schválení, tak byste se měl jít zeptat, co se děje.“ Neměl jsem za sebou ještě žádný výslech a byl jsem natolik naivní, že jsem je uvítal slovy: „Já k vám zrovna jedu.“ Ani Švejk by to neřekl bezelstněji.

Měl jsi čisté svědomí, nemusel ses bát.

Chtěli po mně, abych se přiznal ke spoustě věcí. Odhadoval jsem to sumárně na nějakých deset let nepodmíněně, kdyby se jim podařilo mi je přišít. Podrývání vztahu k Sovětskému svazu, zesměšňování vedoucí úlohy komunistické strany, to všecko bych ještě pochopil, ale vyloženě mě pobavila poslední položka, podle níž při svých vystoupeních napadám proces uvolňování našich vztahů s Německou spolkovou republikou. To už můj mozek nebral.

Mělo to obvinění nějaké „racionální“ jádro?

To nevím a nikdy se to už asi nedozvím. Nic mi nevysvětlovali. Požádali mě jen o přátelskou službu, ať podepíšu protokol s přiznáním ke všem uvedeným zločinům, abychom mohli celou věc ukončit, důkazy že mají, tak co mi to udělá. Lehce společensky jsem se pousmál a řekl jsem, že nic takového podepisovat nebudu a že na to, co jsem v divadle dělal, mám svědky, ať už diváky nebo zvukové a světelné techniky. Navíc náměstkové ze Státního divadelního studia měli za povinnost bdít a kontrolovat moje řeči, které se nedaly předkládat předem, neboť šlo o improvizace. Nejstarší soudruh, původně nejspíš z fabriky, ale už v důchodovém věku, se trošku zamračil: „Víte, pane inženýre, tahle vaše svědectví nás až tak moc nezajímají, všechno to jsou lidi vašeho druhu!“ Odpověděl jsem: „Vašeho druhu? Pokud znám zákony této země, tak se svědecké výpovědi nedělí na druhy.“ Zde jsem mohl skončit tečkou, ale já po čárce dodal ještě větu: „A váš tón mi nepříjemně připomíná dikci padesátých let.“

Tak tohle slyšeli strašně neradi, na to byli hákliví.

Taky se mu nahrnula krev do hlavy a začal na mě řvát: ty cucáku (už ne pane inženýre), a hned na mě vystartovala jeho dělnická pěst, ale nedopadla, protože jej zachytil ten druhý, čtyřicátník, bylo to stejně bleskové gesto, takový ten brankářský grif, jako když chytal Holeček nebo v Naganu Hašek. Ten mladší mi pak četl některá udání, se kterými nic celých těch pět šest let nedělali, a tvrdil, že jich tam na mě mají stoh. Propustili mě po pěti hodinách. Nenaplnila se Skoumalova zlomyslná představa, že mi ráno dají ostrý gulášek a že dokud se nepřiznám, nedostanu pivo. Oni mi dali jen vlažnou kofolu a bez gulášku. Jejich obvinění jsem evidentně nebral moc vážně, a oni si nakonec řekli, že to nikam nepovede, že žádné přiznání ze mě nedostanou. Měli pořád v hlavách Vyšinského teorii – jaképak důkazy, hlavní věc je přece vlastní přiznání. Všiml jsem si, že v místnosti není žádný obrázek. Myslím Husáka nebo něco na ten způsob. Jediný obrázek, na který jsem se vždycky díval jako na záchytný bod, když pětihodinová nuda narůstala, byla perokresba, portrét Felixe Edmundoviče Dzeržinského, zakladatele Čeky, předchůdkyně KGB, ona zvláštní tvář polského aristokrata, který se dal k ruským bolševikům.

Toho měl každý z nich snad i doma nad postýlkou.

A kromě těch dvou generačně odlišných soudruhů tam občas vpadl třetí, patrně jejich náčelník. Měl takovou tu ulízanou novotnovskou stříbrnou kštici a tmavočervenou košili se stříbrnou kravatou, vypadal, že se právě vrací z nějakého pajzlu. Tvářil se, že jde zrovna kolem, ale měl zřejmě všechno na odposlechu a patrně měl za úkol, nebo si sám dal za úkol, pokud byl tím náčelníkem, mě vyprovokovat, abych se u nich dopustil kýžených protisovětských výroků, což by si pak sami dosvědčili. Vždycky přišel za půl hodinky a sedl si na stůl tak, aby na mě mohl koukat seshora. Já jsem už věděl, že na něj nebudu ­vůbec ­reagovat, a pokaždé jsem se mu přes rameno díval na Felixe Edmundoviče. A on přišel, aby jenom řekl: „Víte, pane Vodňanský, vy si myslíte, že se rok 1968 vrátí, ale on se nevrátí.“ Asi čekal, že odpovím: Ale vrátí, a my vás pak budeme věšet na lucerny!

A ráno by ti dali přinést palčivý gulášek bez piva.

To, že jsem s ním odmítl jakkoli komunikovat, ho strašně bralo, potom začal blábolit. Jednou vpadl se slovy: „Vy si myslíte, že jste jako Voskovec a Werich, ale vy jako Voskovec a Werich nejste. Oni to také neměli jednoduché. Já si pamatuju, že je před válkou hejtman ve Slaném zakázal.“ Ale bylo to poučné i pro mě. Tehdy jsem pochopil, že oni houby vědí. Oni nevěděli, jak společnost kolem nich funguje, a aby tomu vůbec nějak rozuměli, snažili se z každého něco vytěžit. Napětí se stupňovalo. Jestli jsem prý měl v roce 1968 televizi, tak jsem na Silvestra musel vidět, jak si jistý Darek Vostřel dělal nechutnou legraci ze sebevraždy soudruha generála Janka! Ticho. A to už ztratil světácký glanc a začal hystericky řvát: „Jak je možné, že tentýž Darek Vostřel je dnes dramaturgem na Pražském kulturním středisku?“ Připadal jsem si jako nějaký hodně vysoký činitel, když mi položil otázku, kdo tam toho Vostřela dal. Zatímco moje vnitřní pobavenost vzrůstala, on byl na třísky: „Kde je etika!? Pane inženýre, kde je etika!!??“ A tady jsem byl skutečně ve velikém pokušení říct: Voli ji vypili! Ale skončilo to bez mé pointy, podepsal jsem jim jen to, co jsem říkal. Naše vystoupení byla nepřetržitě pod kontrolou veřejnosti a veřejného prostoru. A šmytec.

Dozvěděl ses někdy, co bylo tehdy hlavním impulzem ke tvému zadržení a výslechu?

O tom jsou jen dohady, ale jak se mi doneslo přes různé zdroje, někdo vysoko nahoře se pozastavil nad tím, že vyšlo naše dvoudeskové album – Hurá na Bastilu, S úsměvem Donkichota – a on těm fízlům zavolal, aby si mě podali.

Jak reagovalo vedení divadla?

Večer se nehrálo. Tehdejšímu řediteli Státního divadelního studia volali, že jsem u výslechu, a on okamžitě, aniž čekal, jak můj výslech skončí, večerní představení Králíků pokusných zrušil. V divadle museli vyvěsit ceduli, že se nehraje z technických důvodů, a divákům se vracelo vstupné. No a pak jsme celý rok 1976 v Divadle Ateliér nehráli. Tehdy také odvolali ředitele SDS, ne snad kvůli mně. Neměli nového, nastala vláda náměstků. A jeden z těch náměstků nás, Skoumala a mě, každý týden zval k sobě na vedení SDS. Sekretářka nám uvařila kávu a říkala nám: „Víte, soudruh náměstek je úžasný člověk, má vás hrozně rád. Byl kvůli vám i na vnitru, a oni mu řekli, že proti vám nic nemají, takže budete už brzo zase vystupovat.“ Náměstek přišel a potvrdil nám, že skutečně budeme brzo zase na scéně: „Jenom abychom to měli pokrytý, prosím vás, u vašeho textu“ – na stole ležel text, co jsme dávali ke schválení –, „tak třeba tady ta básnička není úplně ono.“

A už to jelo?

Ne, to ne. Říkali jsme, to je v pořádku, dáme tam jinou. Pak jsme pochopili, že je to jen oblbující hra, že rok s námi hráli takový ping-pong. V Divadle Ateliér se na nás těšili marně, přitom s námi měli všechno bez nejmenších nákladů, neměli jsme žádné kulisy, hráli jsme bez maskování, bez rekvizit. Z úst náměstka jsme si vyslechli i takový absurdní názor, dokonce požadavek, abychom v zájmu našeho případného dalšího hraní přeložili slovenské reportáže zpátky do češtiny, jinak by se mohly dotknout, cituji doslova: „významných slovenských soudruhů žijících v Praze“.

Ale občas jsem se setkal i u lidí mimo normalizační struktury s názorem, že si ze Slováků a slovenštiny děláte nepatřičnou legraci. Jak vás vnímalo obecenstvo na Slovensku?

Ještě v éře Činoherního klubu jsme měli výborné, přímo družební vztahy s Divadlem Na korze. Vystupovali jsme u nich, oni hostovali v Činoherním klubu. A když jsme působili v Divadle Ateliér, jezdili jsme hrát do bratislavského Vysokoškolského klubu, to bylo malé divadélko v centru Bratislavy. Velký úspěch tam měly právě naše slovenské sportovní reportáže, „přímé přenosy“ – ze šachového finále, z milánské La Scaly nebo ze Syrakus, z objevu Archimedova zákona. Musím dodatečně složit Skoumalovi kompliment za to, jak je krásně narežíroval slovensky. A Milo Štibich se je také poctivě naučil. A protože Gabo Zelenay nemluvil zdaleka spisovnou slovenštinou, ale vyznačoval se vlastní nenapodobitelnou federální směsí, v níž se míchala česká, ale i cizí slova, anglicismy, nemusel Skoumal po mně moc opravovat. Na jednom našem bratislavském představení seděl v první řadě Jožo Golonka, bylo to krátce poté, co ho napadly a zmlátily kriminální živly. A když začala gabozele­nayovská reportáž, chtělo se mu strašlivě chechtat, ale nemohl, protože se musel držet za sdrátovanou zraněnou čelist.

Ale v Divadle Ateliér jste ještě zažili krátký comeback?

Bylo to v dramatickém roce 1977. Ve SDS měli konečně nového ředitele, který se choval překvapivě nestandardně. Hned po svém nástupu si nás, Skoumala a mě, nechal zavolat do Divadla Ateliér, kde nám před našimi užaslými zraky v kanceláři řekl: „Víte co, vy mi své představení zahrajete. Vyhodnotil jsem si, že to bylo jedno z nejúspěšnějších představení, co tady kdy byly.“ Zahráli jsme mu i naše původní slovenské texty, bez ohledu na významné slovenské soudruhy. Jednomu divákovi, dopoledne. Znova si nás zavolal do kanceláře, kde před produkčními prohlásil: „Tak to je vono, mně se to líbí. Nasadíme to už od příštího měsíce, budete hrát a já to budu hájit. Vím, že budou nějaké tlaky, taková je doba. Ale já vždycky řeknu: Vážený soudruhu, tak mi vysvětli, co ti na tom vadí. Když budou tlaky…“ To se nám snad zdálo.

Jak dlouho mu jeho předsevzetí vydrželo?

Hráli jsme dva měsíce, a najednou nás zavolali do kanceláře Divadla Ateliér a povídali: „Víte, nastaly nějaké problémy. Ne že byste něco řekli při představení nebo něco špatně zazpívali, ale soudruhovi ředitelovi se doneslo, že jste se zúčastnili nějakého tajného jednání kolem Charty 77.“

Tys ji přece podepsal?

Ale až na podzim téhož roku, 18. října. Dramaturgyně, starší unavená dáma, dramaturg, bývalý redaktor Rudého práva, který patřil mezi ty méně potrestané, neboť nebyl vyloučen, ale jen vyškrtnut, a produkční se s námi sešli v kanceláři Divadla Ateliér. Všichni uvažovali, co s tím uděláme: Rok jste nehráli, teď jste znova začali, lidi na vás zase chodí. Koukali na nás, my na ně. Vedoucí, který později emigroval do Kanady, nám řekl: „Pánové, známe se léta, ještě z Reduty, z šestašedesátého. Opravdu nikdo z vás Chartu nepodepsal?“ Po pravdě jsme odpověděli, že nepodepsal. Tak proč ty řeči o tajném jednání? Po chvíli se ťuknul do hlavy: „Už to mám! Jestli jste tu Chartu nepodepsali, a já vám věřím, že jste ji nepodepsali, tak zítra zajdete na vnitro, kde vám určitě vydají potvrzení!“

V té době by to bylo opravdu nejschůdnější řešení.

K jednání opravdu došlo, ale nebylo tajné, neboť se mu říkalo veřejný občanský obřad. Šlo o naši účast, Skoumalovu a moji, na veřejném občanském obřadu. V dopoledních hodinách, za plného osvětlení. Tím obřadem byl pohřeb pana profesora Jana Patočky u svaté Markéty na Břevnově. Zaznamenaly nás estébácké kamery, jak s Pavlem Landovským kráčíme do kostela. Estébáci pak akci vyhodnocovali a soudruhovi ředitelovi, který nás tak velkoryse nechal nezcenzurovaně hrát, to naservírovali jako naši účast na tajném jednání Charty. Nemohli říct, že jsme byli na veřejném občanském obřadu, podle zákona nebylo ničím trestuhodným účastnit se veřejného občanského obřadu kohokoliv.

To byl ovšem zase netřídní přístup.

Ředitel nás ale hájil dál. Doneslo se nám – i nám se donášely věci ze zákulisí –, že to hájil takovým ­způsobem, až se mu do toho začal montovat tehdejší Divadelní ústav. Asi za tím byla též neviditelná ruka StB. Divadelní ústav mu napsal, že naše představení nedoporučuje z repertoárových důvodů. Prý se i v této situaci považoval za suverénního ředitele, a tak protestoval: co mu má nějaký Divadelní ústav doporučovat. To bylo už na konci března 1977, pořád jsme ještě hráli, a když už nepomáhaly dobré rady, tak prý za ním poslali – to se mi též později doneslo, osobně jsem u toho nebyl – nějaké ty hochy v kožených kabátech, a ti mu mezi čtyřma očima soudružsky vysvětlili, jak to je. Konec, šmytec. V Divadle Ateliér jsme skončili. Zbytek roku 1977 proběhl tak, že jsme dál skládali písničky a scházeli jsme se, občas jsme hráli pro kamarády bytová představení.

Vztahovaly se na vás tehdy takzvané kvalifikační přehrávky?

Vtip byl v tom, že jsme i na přehrávku na tu agenturu šli, ale vždycky to dopadlo skoro podobně. Skoumal dokázal, že umí hrát na klavír, já jsem něco zazpíval, pak jsme měli zvlášť mluvené slovo, ale potom to skončilo tím, že nám nepřišla žádná kvalifikace. Nic. A když jsme se šli zeptat, máme-li nějakou kvalifikaci, dotyčná úřednice řekla: „No, pane Skoumale, je mi to líto, ale pan Vodňanský“ – spletla si mě – „tady má dirigování.“ Mám totiž vzdálené příbuzné v různých hudebních oborech – Jaroslav Vodňanský byl dirigent. Ale v roce 1979 došlo k zajímavé změně. Nabídla se nám nějaká agentura, která tvrdila, že by měla kromě Pražského kulturního střediska možnost vzít nás pod křídla. Nevěřili jsme tomu a oni nám řekli, ať to zkusíme. Jmenovali se Sekce mladé hudby Svazu hudebníků. Byla to organizace paralelní s Jazzovou sekcí. A Svaz hudebníků nebyl totožný s oním ideovým Svazem hudebníků, ale byl to svaz, co měl do té doby na starosti mimo jiné i podnikové dechovky. A ti měli Sekci mladé hudby, která se nám ozvala. Byli to sympatičtí mladší hoši, kteří říkali: „Všechno nechejte na nás, jen si přečtěte stanovy.“ Na stanovách nebylo nic, co bychom nemohli podepsat, o socialis­mu, o Sovětském svazu a vstupu spřátelených vojsk ani proti Chartě v nich nic nebylo. Nejvíc nás na nich zaujalo to, že si každý soubor musí ze svého středu zvolit vedoucího a předsedu kontrolní a revizní komise – v závorce bylo: i když se jedná o trio, o duo nebo o jednotlivce. Takže my jsme naštěstí byli dva a nemuseli jsme kumulovat funkce. Tvořili jsme dvoučlenný soubor složený výhradně z funkcionářů. Jednota souboru a jeho vedení tak byla stoprocentní.

Tys ale tahal za kratší konec, když na tebe vybyl předseda kontrolní a revizní komise.

Já jsem jednomyslně zvolil Skoumala vedoucím a on mě tím předsedou jmenoval. Tak to bylo. Tím také bylo agentuře učiněno zadost a teď jsme za odměnu mohli hrát na konci Prahy – tehdy to ještě nebyl ­Ju­nior klub, ale byl to sál OKD Na Chmelnici. Musely se přenášet stoly, protože předtím proběhl kurz vyšívání, musely se snášet židle pro diváky. V pořadu Vodňanský–Skoumal na počkání jsme měli hodně nových věcí a zase na nás chodili lidi z celé Prahy. Vzpomínám si na Bohumila Hrabala, který mě tou dobou pravidelně zval do své úterní společnosti U Tygra. Na nás přišel, když už bylo plno, a sedl si na stůl na vyšívání odsunutý ke stěně, klátil nohama jako puberťák a viditelně se bavil.

Tehdy jsi také vydal výbor svých textů v samizdatové edici.

Je to sbírka dlouhých písňových textů i krátkých říkaných, shrnutých pod název Ej, moja paranoia! Texty vybral Sergej Machonin a napsal k nim i zasvěcenou předmluvu. Na přelomu let 1979 a 1980 jsme měli v plánu, že budeme dál hrát na Chmelnici, a ještě snad také v kulturním domě Solidarita. Ale přes Vánoce se vše změnilo o sto osmdesát stupňů. Aniž jsme kdekoli vystoupili, dostali jsme z vedení města signál, že v Praze už nebudeme hrát nikde. Časem se k nám doneslo, co se stalo. Kromě nás byly povoleny i jiné dvojice, jako například Dědeček–Burian. Ti si nechali vytisknout nějaký plakátek, který údajně nikdo neschválil, kde, cituji nepřesně, mimo jiné stálo: Kombajny jedou do polí, budou sklízet úrodu neznámého původu, atd. Plakátek posílali pořadatelům a někdo z venkova je prásknul do Prahy. Plukovník Trojan, faktický vládce pražské kultury, údajně rozhodl o tom, že kvůli tomu plakátku nesmějí hrát, a teď se u něj řešilo, proč mají být oni zakázaní a my ne. A on, aby věc nemusel detailně řešit, nás spláchnul s nimi. Nebyl jsem u toho, je to tedy jen rekonstrukce na základě toho, co se mi doneslo. Nicméně jsme nehráli. Ale pozor. Zákaz se vztahoval jen na Prahu. Agentura Sekce mladé hudby měla možnost zprostředkovávat vystoupení kdekoli mimo Prahu, takže jsme hráli jako mourovatí, ale Prahou jsme jen občas projížděli. Zřejmě někde v partajních ideologických výšinách někdo přišel na nápad, že by nebylo dobré tyhle žánry úplně zadupávat do země. Kupodivu nevadilo, že jsem podepsal Chartu, brali nás jednoduše jako menšinový žánr, který nesmí moc vyčuhovat. Ne pro televizi, ne pro rozhlas a ne ani v moc velkých sálech, takhle si to dodatečně rekonstruuji. Převážně to byly studentské koleje, tamní kluby byly pod SSM a pro ně nás povolili. Pro studenty, kteří ty kluby vedli, to byla tou dobou taková lehce adrenalinová móda. Uspořádat něco, co se někde jinde zakazovalo.

Měl jsem zpočátku za to, že řeči o rozpadání dvojice Vodňanský + Skoumal jsou jen jednou z tvých mystifikací nebo že dnešním slangem řečeno jde možná i o marketingový tah…

Byli jsme s Petrem v jednom kuse spolu, což předtím nikdy nebylo. My jsme se strašně intenzivně scházeli, když jsme začínali pracovat v Činoheráku, ale nelezli jsme si na nervy. Petr nemusel dělat humor. Doprovázel náš zpěv, ale sám si zpíval jen to, co chtěl. Nám ostatním režíroval legraci, ale sám z toho komična zase interpretoval jen to, co si vybral. Tady musel se mnou třeba odehrát i ty slovenské reportáže, protože Míla Štibich už s námi jezdit nemohl. Byli jsme na všechno sami, a tak se přirozeně dostavovala ponorková nemoc. Hráli jsme na kolejních klubech v Čechách, na Moravě i na Slovensku, mimo zakázanou Prahu. A pořád spolu – jeden měsíc mě vozil svým autem Petr, druhý měsíc já jeho vozem svým. Koleje, vystoupení, hotely, druhý den dál, na šňůře.

Petr Skoumal vnímal vaši situaci stejně?

Jeho by tou dobou už víc bavilo skládat hudbu i na jiné texty než na moje, ostatně ještě než jsme se poznali, začínal jako skladatel u Préverta a českých básníků. Najednou se mu zdálo, že by měl spoustu nápadů k textům spíše šansonového typu. Já jsem chtěl dál dělat absurdní texty, jak mě to bavilo, a třeba si je zhudebňovat i sám nebo spolupracovat s jinými skladateli. A tak jsme se rozhodli, že uděláme pořad o rozpadu jako krásném umění.

Když vražda jako krásné umění, proč ne rozpad?

Každý z nás tou dobou chtěl jít svojí vlastní cestou. A tak nějaké konflikty a tahanice nepřipadaly v úvahu. Ani jsme na to nebyli povahově nastaveni. A tak jsme si z budoucího rozpadu dělali zcela svobodně prču. Patos „životního rozhodnutí“ nás k tomu přímo provokoval. Tak třeba já jsem v úvodním komentáři diváky vybízel, aby srovnali rozpad Beatles, který byl hluboce poplatný kapitalistické společnosti, proto byl zcela chaotický a neorganizovaný, zatímco náš rozpad, díky tomu, že probíhá ve zcela jiném typu společnosti, může být cílevědomý, promyšlený a předem plánovaný, na rozdíl od Beatles zcela osvobozený od ­zbožně peněžních vztahů, protože my už dávno nevíme, co vlastně takové zbožně peněžní vztahy jsou. Pořad jsme nazvali Život a dílo a chtěl jsem v něm ukázat, co jsme jako dvojice udělali. Zkrátka bilance a rozloučení s věrnými diváky. Skoumalovi jsem přihrál svůj objev, Přemysla Ruta, který byl z Prahy, ale já ho objevil v Uherském Hradišti, kde byl na vojně jako absolvent DAMU. Po vojně si ho tam už nechali lidé ze Slováckého divadla jako nadějného režiséra. Rut naše představení režíroval, sám v něm hrál, a to i s Petrem čtyřručně na klavír, analyticky komentoval naši tvorbu a v jedné písni dokonce hrál i na akordeon. Premiéra měla být ve Večerním Brnu. Předtím jsme uprostřed tuhé zimy roku 1981 měli vystoupení v klubu národního podniku Farmakon v Olomouci. Nehráli jsme tentokrát před pražskými intoši, ale před dělnickou mládeží. Výborné mladé svěží publikum naše písničky i řeči bralo, „jelo“ v tom s námi. Ale mezi diváky jsem zahlédl dva muže, kteří se tam vůbec nehodili.

Kdo jiný než fízlové?

Po představení vtrhli do šatny a opravdu se chovali jako estébáci. S řevem vyhnali mladé pracující, jimž jsme podepisovali naše plakáty, a že s námi potřebují mluvit mezi čtyřma očima. S Petrem jsme na sebe jen mrkli, ale oni to ti tajní příslušníci nebyli. Starší, plešatej, se nám představil jako inspektor přes kulturu, druhý nám prozradil, že je tajemníkem OV SSM. Inspektor na nás křičel jako na chytré, ale zlobivé žáky: „Hoši…“

Hoši…

„Hoši, vy jste inteligentní, mohli byste tu mládež někam vést, ale vy se dopouštíte vulgarit. Vy tam třeba říkáte Kurnik, kurnik, hraješ jako Hurník, jako Hurník Ilja, za dvě za tři kilja. Ale my si pana Hurníka vážíme!“ Když mu Skoumal zpaměti ocitoval ze studie akademika Mukařovského o vulgarismech u Haška, byl z toho úplně zkoprnělý. Netušil, že Skoumal je nejen muzikant, ale i znalec, který vyrůstal ve známé literární rodině. Pak inspektorsky prohlásil, že se nesmíme odchylovat od předem schváleného textu, který mu měla poslat agentura. Vzápětí se však bezděčně přiznal, že text vůbec nečetl, a nakonec z něj vypadlo, že i kdybychom se nikde neodchýlili o milimetr, v Olomouci se odchylovat musíme. „Vy tam zpíváte: Než si sedneš do tanku, nezapomeň ušanku, ale ty ušanky jsou támhle“ – ukázal do tmy za okny směrem, kde sídlila sovětská posádka. Začal se nám dokonce vlezle svěřovat, skoro až důvěrně: „Víte, hoši, já jako inspektor přes kulturu mám strašnou zodpovědnost. Nemůžu jen tak schválit něco, co máte schválené jinde. Já schvaluji i texty pro tancovačky, a když je tam třeba v lyrické písni Na obloze krouží černé vrány, tak to já nemůžu pustit! Tady v Olomouci by si všichni představovali sovětské vrtulníky.“

Měl představivost – skoro stejnou jako onen cenzor, který měl někdy před měnou v roce 1953 zatrhnout vydání sbírky s názvem Vítr v korunách. A co ten svazák? Ten ho jen jistil?

Většinou mlčel. Ale pak najednou vyskočil, začal šermovat rukama a křičel na mě: „Víte vy, co jste tam namaloval?“ Myslel jako na tabuli. A když to opakoval asi podesáté, tak mu Skoumal řekl: „Tak nám to vysvětlete vlastními slovy, co pan Vodňanský namaloval.“ On se zamyslel a vypadlo z něj: „No, ty dostředivé, odstředivé síly.“ – O co šlo: Já jsem nepodceňoval skutečnost, že hrajeme pro pracující mládež, stejně jako na univerzitách jsem vykládal o černých dírách, srovnával jsem s černou dírou nitro umělce, a maloval jsem šipky znázorňující dostředivé a odstředivé síly, jenže tenhle tajemník byl zřejmě někde na nějakém školení kvůli nebezpečí polské Solidarity a už si asi nepamatoval, které z těch dvou sil jsou nebezpečnější. Ale co ho asi nejvíc dostalo, a k tomu se nám nepřiznal, že poprvé slyšel ve veřejném prostoru, že hvězda není pěticípá, ale kulatá. Namaloval jsem na tabuli kulatou hvězdu a se zaujetím vášnivého astrofyzika jsem vysvětloval, jak se ta kulatá hvězda gravitačně hroutí na černou díru. Tak to už asi bylo na tajemníka moc. Skoumal při olomouckém vystoupení před posledním přídavkem sympatickému pub­liku svěřil náš úmysl s chystanou novinkou. Dneska už končíme, pronesl, ale já vás zvu na premiéru pořadu Život a dílo, kterou máme toho a toho dne ­s ­Přemyslem Rutem v Brně. Rádi jsme takto informovali naše diváky. Tentokrát se to však ukázalo jako ne zcela prozřetelné.

V čem měla spočívat ta neprozřetelnost?

Řekl to v té odvázané přídavkové atmosféře ještě před tou přepadovkou dvou funkcionářů, kteří posléze i tuto informaci zneužili proti nám a naší brněnské premiéře. Za měsíc jsme přijeli do Brna, a co se nestalo. Ředitelka PKO, která se nebála nás v Brně už předtím uvádět, přišla celá rozklepaná za námi do šatny: „Znám vás celá léta a nikdy s vámi nebyly problémy, a tady mi píšou nějací pánové ze Severomoravského kraje, že na dnešní den chystáte v Brně provokaci, a doporučují mi, abych si vyžádala policejní asistenci.“

Divíš se, když jednoho strašily černé vrány a druhého dokonce černé díry?

Styl dopisu byl spíš primitivní a sepsal ho pravděpodobně svazácký tajemník. Premiéra nakonec proběhla v plné parádě, bez policejní asistence. Ovšem ti dva z Olomouce se úplně zbláznili a rozeslali svá udání všude možně, a taky do Prahy. Zavolala si nás Sekce mladé hudby – mezitím jsme dál hráli zájezdově Život a dílo po všech možných kolejích a klubech prakticky po celé republice – a předvolali nás k pohovoru. V čele tribunálu seděl starší soudruh s parukou zvanou tupé a ještě před zahájením řízení si četl nějakou pikantní stránku z Playboye, s velkou fotkou. Přišli i různí mladší členové, snad i od těch od dechovek, sesedli se kolem celého stolu: „Tak hezky hrajete, a teď na vás přišlo tohle oznámení.“ Usedli jsme se Skoumalem jako obžalovaní.

Podobně jako před pár lety v Divadle Ateliér? Teď jste to ovšem měli se zpětnou vazbou zdola.

Ale oni přitom pořád tvrdili, že nám fandí. Ten s tupé povídá: „Znám lidi na ministerstvu kultury, já za nimi půjdu a budu vás tam hájit.“ Oslovoval nás samozřejmě jako soudruhy: „Musíme si ale, soudruzi, říct, co teda vlastně hrajete. Máme tady váš text, ale vlastně jsme ho nečetli.“ Nechal text kolovat. Každý cítil potřebu najít něco, co podle něj nebylo úplně v pořádku, a vyjádřit se k tomu kriticky, aby nebyl za úplného blbce. Jeden povídá: „Víte, soudruzi, tady čtu o tom Šemíkovi: Jeho zdraví sexuální potřebné je pro klisny, neříkej to, tys ten pravý, oplzlý a úlisný. Soudruzi, když tohle zpíváte v terénu, to se potom nemůžete divit, že s tím máte problémy.“ Jiný měl jinou připomínku: „Tady čtu: Vylesňujete, pitomci, vylesňujete…“

Nebyla to ale žhavá současnost? Soudruzi opravdu vylesňovali, až se hory přestávaly zelenat…

Skoumal, v roli obžalovaného, se přihlásil a povídá: „Prosím, já bych měl jenom věcnou poznámku. Text nenapsal pan Vodňanský, jde o báseň od francouzského básníka Jacqua Préverta. Vyšlo to v knize překladů jeho poesie a můžete si ji koupit támhle přes ulici v knihkupectví.“ Soudruh s tupé, co sliboval, že se za nás půjde bít až na ministerstvo, byl nakonec výbornej. Celé té bizarní sešlosti udělal nezapomenutelnou tečku. Mnul si soustředěně to své tupé a pronesl: „Tak to vidíte! Žak! Nějakej Žak!! A Svaz hudebníků bude mít kvůli němu průser!“ Bít se za nás pochopitelně nikam nešel.

Praha, červen 2015

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2015)