Editorial: Dějiny v každém z nás
Jiří Hanuš
Už čtvrt století učím studenty základní poučku, že historie se neopakuje a že si mají dát velký pozor na představu cyklického opakování všech dějů. To se odehrává v přírodě, ale také pokaždé trochu jinak. Kdo by mohl tvrdit, že přicházející podzim nebo zima jsou vždycky stejné?
Přesto se poslední měsíce lze těžko ubránit pocitu, že se určité jevy podobné přízrakům z minulosti vyskytují. Když jsem se onehdy poprvé procházel s historikem Andrejem Borisovičem Zubovem na dvorku brněnské filozofické fakulty, neubránil jsem se myšlence na ruskou emigraci ve dvacátých letech minulého století, kdy po témže dvorku chodil jazykovědec Roman Jakobson a jeho kolegové utíkající před bolševickým terorem.
Léta také vykládám příběh o zániku imperiálních říší, o Británii a jejím postupném opouštění nadvlády nad moři a symbolickém předání moci mladistvým Spojeným státům, o rozpadu osmanské nebo habsburské říše, jejichž slábnoucí moc pohřbila Velká válka. Nyní se ale mohu k imperiálním tématům znovu vrátit a uvažovat nad tím, zda Rusko není onen imperiální obr na hliněných nohou, který se po nezdařené transformaci let devadesátých pokouší o imperiální comeback, za nímž může následovat totální rozpad a chaos.
Válka na Ukrajině je sice vedena i moderními prostředky včetně raketových systémů a dronů, stejně se ale spíše podobá bitvám druhé světové války se vší její špínou, brutalitou a nesnesitelnou propagandou. Vzhledem k ruské ideologické směsi může být déjà vu ještě silnější – stačí si přečíst pronikavé analýzy Tomáše G. Masaryka o slavjanofilech 19. století, abychom si připomněli, že nenávist k Západu nebo představa o spásonosném bohatýrovi z Východu tu není od včerejška.
Těmto konkrétním poukazům na opakování dějin se dá čelit poměrně snadno. Jsme stavěni do stále nových situací a stačí jen trocha pozornosti a rozlišovací schopnosti, abychom dokázali postihnout rozdíly mezi emigrací tehdy a nyní, impériem kdysi a teď, bitvami minulosti a přítomnosti. Mnohem větší problém než konkrétní události a okolnosti, které jsou vždy jiné, tvoří strukturní jevy, které vypadají značně trvanlivě. Každá válka je trochu jiná, trvalým faktem zůstává existence válek. Impéria se mění, ale fakt, že vznikají nová, je neoddiskutovatelný. Skutečnost, že existuje vývoj vojenské techniky, ještě neznamená, že se nenajde voják, který brutálně rozpáře svou oběť, podobně jako v paleolitu. A ideologie? Ty jsou přímo páteří moderní doby, stále živé, vynalézavé, rafinované. Obecně sdílenou představu, že žijeme v nějak osvíceném jednadvacátém století, kdy už nečekáme jiné smrště než klimatické, můžeme odložit na smetiště našich naivních ideálů. Jsme na začátku tohoto století, a už jsme zažili všechny staré špatné věci: nespravedlivé války, nepochopitelnou brutalitu, zlomyslné ohýbání tradičních hodnot, zneužití médií a sociálních sítí, bezmoc zákona, nové formy oligarchických a populistických uskupení, nenávist na úrovni osobní i národní.
Dějiny se neopakují, stereotypy jsou pouze v naší mysli a učebnicích dějepisu. Jak najít opakování tam, kde jde o kreativitu a střety našich svobodných myslí a činů, které jsou omezovány pouze určitými biologickými danostmi nebo společenskými zvyklostmi a pravidly? To, co je však s námi stále, je základní povaha našeho světa a naše schopnost volit mezi dobrem a zlem (chcete-li, někdy i mezi menším a horším zlem).
Často se mi vrací Chestertonova myšlenka, kterou možná vyslovil už někdo před ním. Že totiž nejméně vidíme či chceme vidět to, co máme přímo před nosem. Stává se mi to takřka denně. Klíče, které pravidelně po ránu hledám, se nalézají zpravidla na stole nebo v tašce, nikoli v sofistikovaných úkrytech, v nichž pracně pátrám. Totéž lze říci o zkušenostech s naším světem. Pravdu o něm máme v podstatě stále přítomnou v našich malých životech, v našich osobních zápasech, v našich výhrách i prohrách, v našem vlastním zastírání skutečnosti, v našich pochybnostech. Staří Řekové říkali, že člověk je mikrokosmos, a dá se jim to věřit. Jak si můžeme myslet, že jednadvacáté století bude bez válek, když jsme schopni se do krve pohádat o kus pole se sousedem nebo z malicherných důvodů se svými nejbližšími. Když ve své mysli nalézáme vedle chvályhodných a poctivých myšlenek i ty negativní, nesmyslné, ba zvrácené. Jak je možné, že se pohoršujeme nad bídou a slabostí tohoto světa, když s toutéž bídou a slabostí každodenně vstáváme a uléháme? Náš problém není, že nevíme, co je dobré – i když i takové případy mohou nastat. Horší problém je v tom, že se k pravdě nepřidáme, i když ji známe. A to je jediné pravé opakování dějin, které se v tomto smyslu odehrává v každém z nás.
Existuje samozřejmě značný prostor mezi našimi individuálními životy a strukturálními světovými problémy, prostor vytvářený zvyklostmi, sdílenými hodnotami v rodinách, společenskými a politickými institucemi, soubory pravidel, která jsme zdědili nebo jsme je vymysleli. Celý tento prostor ale záleží na nás, a to i ve chvíli, když po ránu startujeme auto nebo odemykáme kolo. V jistém smyslu se dějiny uskutečňují v každém z nás, a to naprosto originálně a neopakovatelně.