Perpetuum mobile ukrajinské nezávislosti

Josef Mlejnek jr.

POLITIKA & SPOLEČNOST

Dne 24. srpna 2021 slavila Ukrajina třicáté výročí vyhlášení své nezávislosti. Nad Kyjevem proletěla sestava strojů firmy Antonov, které dominoval majestátní šestimotorový An-225 Mrija, největší civilní dopravní letadlo světa. Vznikl sice v osmdesátých letech minulého století kvůli potřebě transportovat komponenty sovětského vesmírného programu raketoplánů, stal se však symbolem nezávislé Ukrajiny. Firma Antonov ho používala pro globální přepravu objemných nákladů, čímž si vylepšovala rozpočet. Mrija znamená ukrajinsky sen. V únoru 2022 však Mriju zničili ruští okupanti na jeho domovském letišti v Hostomelu u Kyjeva. A Ukrajina od té doby urputně bojuje o to, aby její sen o nezávislosti nezahynul pod pásy ruských tanků.

V moderní průmyslové společnosti závisí státní suverenita logicky i na technice a technologiích, byť samozřejmě nejen na nich. Ukrajinská technika posledních tří dekád je svérázná, často improvizovaná, mnohdy nesoucí stopy sovětského dědictví, ale odráží též vůli ho překonat.

Z kravčučky je nyní kučmovoz:
Vpřed patříš mířit vlast rodnou.
Mrazů ona nedbá ni prognóz,
Výdrž, hola hej, má pevnou,

vykreslil ukrajinskou realitu devadesátých let básník, filmový scenárista, disident i politik Ivan Drač, jedna z významných postav ukrajinské kultury dvacátého století, v básni nazvané „Ukrajinské perpetuum mobile aneb Mašina ukrajinské nezávislosti“.[1]

Kravčučka je bytelný vozík s dvěma kolečky podobný rudlu, na který se zpravidla upevňuje velká taška, u nás známá hlavně od vietnamských obchodníků, pytel či krabice. Tedy vlastně taška na kolečkách, leč ty určené pro běžné nákupy jsou jaksi příliš křehké. V ukrajinské realitě by nepřežily. Kravčučka, jež se dá sama snadno složit a přepravit, totiž uveze, ba musí uvézt až 100 kilogramů.

Po zhroucení sovětské ekonomiky nezbylo mnoha obyvatelům někdejší sovětské říše nic jiného než se živit formálně drobným obchodem, ať už lokálně, jako trhovci, či se pokusit o větší akční rádius a převážet různé, zpravidla spotřební zboží z Evropy, Turecka či třeba z Číny. Hranice sice zůstaly, ale přestaly mít podobu neprostupné zdi obehnané ostnatým drátem. A hranice mezi legálním obchodem a pašováním byla mlhavá a nejasná. Těmto obchodníkům, mužům i ženám, se přezdívalo člunkové nebo člunci, poněvadž připomínali člunek u tkalcovského stavu, jenž se neustále pohybuje sem a tam, z jednoho okraje tkaniny na druhý. Své zboží si museli odtáhnout sami či ho napěchovat do nějakého veřejného dopravního prostředku, a často tak putovali ověšeni mohutnými taškami, vlekoucí za sebou ještě obtěžkanou kravčučku. Nešlo o jev čistě ukrajinský, ale legendární dvoukolový vozík dostal jedno ze svých nejčastěji užívaných pojmenování po prvním ukrajinském přímo zvoleném prezidentovi Leonidu Kravčukovi, za jehož několikaleté vlády zmíněný fenomén expandoval. Do povědomí veřejnosti se Kravčuk zapsal rovněž větou: „Máme to, co máme.“[2] Citovanými slovy chtěl shrnout skutečnost, že nová samostatná Ukrajina bohatstvím zrovna neoplývá, jeho průpovídka se však stala okřídlenou i jako ironický komentář obyvatelstva ke zhoršující se ekonomické situaci. Když Kravčuka v prezidentském úřadu vystřídal Leonid Kučma, mocenská změna se na ukrajinském území projevila i v přejmenování skládacího dvoukoláčku, které reflektoval Ivan Drač v citované básni. Ovšem nový název se přece jen už tolik neujal, a kravčučka tak stejně zůstala kravčučkou.

Drač pochopitelně éru kravčuček a kučmovozů glosuje s ironií, nicméně i tak vystihuje podstatný povahový rys svého národa: urputnou vytrvalost, ba nezničitelnost. Schopnost čelit drsným poměrům úmornou dřinou, ale též vynalézavostí. A vlastně i pokornou a neokázalou statečností. Stejné vlastnosti Ukrajinci projevují i tváří v tvář ruské agresi, a právě díky nim dokázali, byť s pomocí některých západních zemí, zadržet ruský nápor. Nejen Vladimir Putin, ale i mnozí západní analytici si tak museli na svých strategických šachovnicích rozestavit figurky jinak.

Ukrajina jako produkt komunismu?

Večer před referendem z 1. prosince 1991, v němž se přes 90 procent hlasujících při osmdesátičtyřprocentní volební účasti vyslovilo pro samostatnost Ukrajiny, vysílala ukrajinská televize hraný film Holod 33 (Hladomor 33) o hladomoru z let 1932–1933. Režisér Oles Jančuk ho v roce 1991 natočil podle románu Vasyla Barky Žlutý kníže,[3] vydaného poprvé v exilu roku 1962. Jeho snímek přivodí depresi i tomu, kdo tuto formu duševní strasti dosud neznal, neboť detailně sleduje umírání jedné rodiny hlady (přežije pouze jedno dítě, syn Andrij) a neopomene zachytit ani případ kanibalismu, k němuž se řada lidí, dohnaných hladem k šílenství, tehdy uchylovala.

Jistě lze namítnout, že se jedná o docela zvláštní „politický marketing“, když v předvečer naprosto klíčového hlasování o samostatnosti země běží na televizních obrazovkách zrovna takové dílo. Ukrajina je určitě zvláštní země. Díky svým dějinám, a právě i kvůli hladomoru.

Každé velké neštěstí, hladomor nevyjímaje, má svůj „posmrtný život“ neboli přítomnost – často proměnlivou – v kolektivní paměti, v identitě, v politice, ve sporech o jeho výklad. Stalinem ve třicátých letech uměle vyvolaný hladomor, v Ukrajině označovaný slovem holodomor,[4] v Sovětském svazu dlouho představoval absolutní tabu, událost, o níž se muselo mlčet. A od počátku ho temným závěsem clonily též zástupy popíračů, dokonce i na Západě. Až Gorbačovova glasnosť, a zejména pak vznik nezávislého ukrajinského státu učinily z holodomoru palčivé téma ukrajinské veřejné debaty. Avšak z vrcholných politiků začal na udržování a rozvíjení jeho památky významně dbát vlastně až Viktor Juščenko, jehož do prezidentského křesla vynesla Oranžová revoluce roku 2004. Patřil k těm, kteří usilují o zakotvení holodomoru v ukrajinské kolektivní paměti coby tragické události, jež formuje ukrajinskou identitu a tvoří jeden ze základních stavebních kamenů ukrajinského národního vědomí, ukrajinskosti samé. Vzpomínka na něj má v ukrajinské společnosti hrát podobnou roli jako odkaz holokaustu ve společnosti izraelské. Srovnání je sice souměřitelné i počtem obětí řádově v milionech, nicméně odkaz holodomoru v Ukrajině přesto nepředstavuje tak silný formativní faktor jako v Izraeli.

„Cože, dokonce Donbas hlasoval pro?“ reagoval prý Boris Jelcin na výsledky ukrajinského prosincového referenda, které potvrzovalo vyhlášení nezávislosti z 24. srpna 1991. Ruský prezident jim zprvu nechtěl příliš věřit, nicméně údajně ho též definitivně přesvědčily, že je nutné Sovětský svaz demontovat.[5] Nacionalismus se sice Jelcinovi hodil, když potřeboval – i v zájmu vlastní moci – rozbít sovětské struktury, ale nezávislé Rusko se od začátku snažilo, aby prostor ostatních sovětských svazových republik zůstal přinejmenším jeho sférou vlivu. Současný rusko-ukrajinský konflikt lze tedy interpretovat jako cosi, co vlastně v různých podobách trvá celých posledních třicet let.

Vladimir Putin dlouhodobě zastává názor, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové v podstatě tvoří jeden historický národ, od něhož by se Ukrajinci neměli odštěpovat. Formuloval ho i v delším textu „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, který v létě 2021 zveřejnil na webové stránce svého úřadu.[6] Samostatnou Ukrajinu i ukrajinskou identitu pokládá za – v podstatě zavrženíhodné – produkty komunismu, neboť v roce 1991 se osamostatnila sovětská svazová republika v hranicích, které získala v rámci vnitřní politiky i zahraničních výbojů sovětského státu.

Ano, současná Ukrajina v sobě určitě odráží dědictví běsných dějin dvacátého století, ovšem podobně jako současné Rusko. To také tápalo a obtížně hledalo svou identitu, kterou jeho vedení soustředěné kolem Vladimira Putina hodlalo nalézt v obnově a rozvoji velmocenského a imperiálního statusu. I proto se od roku 1991 snažilo, aby Ukrajina zůstala oběžnicí ruského světa, rotující kolem kremelského slunce. A když kombinace politických a ekonomických prostředků nevedla ke kýženému cíli, sáhlo k hrubé síle. Nejprve v roce 2014 ulouplo Krym a některé východní části Ukrajiny, v únoru 2022 pak podniklo frontální útok.

Roku 1991 byla i Ukrajina nesporně zemí obtížně hledající vlastní roli a totožnost v nových poměrech. Politiku i ekonomiku v zásadě ovládaly nomenklaturní kádry a jejich sítě. Kromě kozáckých vůdců jako například Bohdana Chmelnyckého a neúspěšných snah o trvalé zformování ukrajinského státu ve vichřici občanské války na území někdejší carské říše po roce 1917 postrádala hlubší tradici vlastní státnosti. Ukrajinský národ ale nepochybně existoval, byť by se jeho dosavadní pouť dějinami dala přirovnat ke křížové cestě. A roku 1991 byla silná ukrajinská identita, spojená pochopitelně též s užíváním ukrajinštiny, zastoupena hlavně v západních částech země, východ daleko více poznamenala sovětizace a rusifikace. Tři dekády samostatnosti však jednoznačně znamenaly posilování ukrajinizace obyvatel státu jménem Ukrajina, především ve smyslu formování či celoplošného dotváření moderní národní identity, a to nikoliv na čistě jazykovém základě. Šlo o výsledek přirozeného vývoje v relativně svobodných poměrech i záměrné státní politiky, ale v posledních osmi letech i o reakci na rostoucí ruský tlak, kdy zejména anexe Krymu a boje na východě země podnítily též růst ukrajinského vlastenectví.

Křižník Ukrajina a deindustrializace

Ztrátu křižníku Moskva letos na jaře mnozí Rusové snášeli opravdu těžce. Na sociálních sítích zveřejňovali rovněž fotografie její sesterské lodi, raketového křižníku třídy Slava jménem Ukrajina, jež nikdy nebyla zcela dokončena a léta chátrá v loděnici v ukrajinském Mykolajivu. Zlost si vybíjeli i pomocí následujícího často sdíleného postu: „Nehýbe se, nikam neplave, zatéká do ní, rezaví, rozpadá se, zapáchá, zbytečně zabírá místo, vyžaduje velké investice. Osud křižníku je předem daný – rozsekají ho na kusy, roztaví a novou ‚Ukrajinu‘ už nikdo nepostaví. A všichni na ni zapomenou. Ani Neptun ji nepotřebuje. Přímo slyším, jak jí křižník ‚Moskva‘ říká: ‚My půjdeme do nebe, ale vy prostě zdechnete.‘“[7]

Rezavějící Ukrajina v tom ale byla nevinně. Je reliktem Sovětského svazu – začala se pod jménem Komsomolec a později Admirál flotily Lobov stavět v Mykolajivu v roce 1983, tedy ve stejném roce, kdy tam dokončili její starší sestru Moskvu, jež pod svým původním jménem Slava sloužila i jako plovoucí základna sovětské delegace při světodějném summitu Michaila Gorbačova s Georgem Bushem starším na Maltě v prosinci 1989. Po rozpadu Sovětského svazu připadla většina (přes 80 %) sovětské černomořské flotily Rusku (k podpisu definitivní dohody došlo v květnu 1997), ruská flotila ovšem nadále sídlila na ukrajinském území, v Sevastopolu na Krymu. Zmíněný rozestavěný křižník však získala v rámci svého podílu Ukrajina. Její jméno loď získala již v roce 1993 usnesením parlamentu, leč na její dokončení chyběly finanční prostředky. Chátrala tedy dál. Nehnula se z místa, ale o mnohém – jak si ještě ukážeme – vypovídá.

Ukrajina, zejména její východní část, představovala jednu z bašt sovětského průmyslu včetně toho strategického, kromě těžby uhlí a produkce oceli se tam vyráběly kupříkladu mezikontinentální střely, letecké motory, letadla, osobní i nákladní automobily a též velká válečná plavidla. Například všechny sovětské letadlové lodě byly postaveny v loděnicích v Mykolajivu – jedna z nich skončila po roce 1991 v Indii a hned tři, včetně jedné rozestavěné, v Číně, která díky tomu začala úspěšně navazovat na sovětské (sovětsko-ukrajinské) technologické dědictví.

Rozpad Sovětského svazu ukrajinským podnikům pochopitelně zasadil těžkou ránu, nicméně poté se alespoň některé z nich držely nad vodou díky obchodu a spolupráci s Ruskem. Tu v zásadě zpřetrhal konflikt, jenž propukl ruskou anexí Krymu roku 2014. Ukrajinským firmám se příliš nedařilo pronikat na západní trhy, což mělo řadu příčin, kromě zastaralosti jejich produkce a technologií i oligarchicko-mafiánskou vlastnickou strukturu. Avšak západní pomoc se přesto, ba právě proto měla od roku 1991 zaměřit i na zastavení trendu nezdravé deindustrializace ukrajinské ekonomiky, v jejíž struktuře rostl podíl zemědělství, produkce surovin či polotovarů, ale klesal podíl odvětví s vysokou přidanou hodnotou. Například firma Antonov, kde se zrodil monumentální letoun Mrija, toho od roku 1991 mnoho nevyrobila.

Zmíněný proces v konečném důsledku evidentně oslabuje rovněž suverenitu země. Vždyť jen sotva lze za plně suverénní považovat stát, který je přinejlepším montovnou, producentem potravin a surovin a dodavatelem levné pracovní síly v podobě milionů gastarbeiterů.

Své by o tom mohla vyprávět třeba ukrajinská samohybná houfnice Bohdana. Existuje jen jedna. Když propukla válka, její vývoj dospěl právě k prototypu, který procházel zkouškami. Zpoždění vzniklo i kvůli ekonomickým problémům výrobce nákladních automobilů KrAZ, na jehož podvozku je houfnice instalována. Bohdana skončila na frontě, její další osud ale není znám, byť v červnu 2022 svou palbou z pobřeží údajně přispěla k vyhnání ruské okupační posádky z Hadího ostrova v Černém moři, obsazeného na počátku konfliktu právě i s pomocí křižníku Moskva, který tehdy ukrajinští obránci poslali – prozatím pouze verbálně – kamsi, a pronesli tak jednu z legendárních vět uvozujících celou válku.

Pokud by Ukrajina disponovala modernizovanou a funkční průmyslovou základnou, mohla mít ve výzbroji stovky Bohdan (či něčeho podobného), zkrátka kvalitní těžkou vojenskou techniku vlastní výroby ve velkých počtech, a její armáda by tudíž sama o sobě představovala odstrašující potenciál, až takový, že by Rusko prostě nezaútočilo. Ostatně, křižník Moskva poslaly věčně „na chuj“ ukrajinské protilodní střely Neptun, rovněž stále spíše ve zkušební fázi svého vývoje. Původně je měly též nést nákladní vozy KrAZ, leč kvůli finančním i technickým potížím domácí automobilky se Ukrajinci museli poohlédnout po české Tatře. Což by nás mohlo těšit, kdyby se tak nezáplatoval velký problém.

Jaderná mocnost?

Ukrajina nepochybně patří k jaderným mocnostem pokud jde o energetiku, přičemž kvůli havárii v Černobylu zakusila i odvrácenou tvář získávání energie z atomu. Nicméně v devadesátých letech se mohla stát jadernou velmocí i ve vojenském smyslu. Zatímco v Československu i v dalších někdejších sovětských satelitech se rozpad Sovětského svazu vnímal s radostí a úlevou, západní státníky začaly trápit nové noční můry. Z jedné jaderné mocnosti se mohly zrodit celkem čtyři – kromě Ruska též Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán. Hrozilo též použití zejména taktických jaderných prostředků ve válkách v postsovětském prostoru nebo scénář jejich přesunu do rukou teroristů. Západ tudíž rozhodně preferoval zachování Ruska jako jediné nástupnické jaderné mocnosti, ale i jeho demokratizaci a nastolení základů tržní ekonomiky.

Na ukrajinském území se v době rozpadu SSSR nacházely nejen značné zásoby jaderné munice, ale též strategické mezikontinentální rakety a rovněž základny strategických bombardérů. Ukrajina však neměla přístup ke kódům, jež by umožňovaly rakety odpálit. Zároveň ale, poněvadž tvořila jedno z center sovětského strategického průmyslu, disponovala mnoha špičkovými specialisty v oboru.

Rusko pochopitelně hodlalo prosadit ukrajinskou denuklearizaci, ovšem stejně tak i Západ, jenž dával ukrajinskému vedení jasně najevo, že se kvůli případnému lpění na zachování jaderné výzbroje ocitne v mezinárodní izolaci. Ukrajinský stát se jaderných zbraní definitivně vzdal až po dohodě uzavřené roku 1994 s Ruskem a Spojenými státy, k níž se připojila též Velká Británie. Uvedené tři země se v tzv. budapešťském memorandu zavázaly, že nikdy nenapadnou Ukrajinu jadernými ani konvenčními zbraněmi ani jí nebudou hrozit agresí a budou bezpodmínečně uznávat a respektovat její politickou nezávislost, suverenitu a teritoriální integritu, jakož i neporušitelnost jejích stávajících hranic a nebudou na Ukrajinu vyvíjet ekonomický nátlak.[8] Po dvaceti letech se ale při ruské anexi Krymu honosně znějící dokument proměnil v cár papíru. Za svou ochotu zříci se jaderného arzenálu tak Ukrajina, kromě mírné finanční kompenzace od USA, neobdržela nic, respektive dostala nakonec potupnou facku. A nedostatek financí jí též fakticky znemožnil provozovat strategické bombardéry zděděné ze sovětských dob.

Otázka držení jaderné výzbroje jakoukoliv další zemí je samozřejmě velmi ožehavá. Navíc, zejména v devadesátých letech tvořily ukrajinské politické vedení i vojenské velení postsovětské struktury, tedy funkcionáři vyrostlí a vychovaní v Sovětském svazu, jejichž mentalita měla k západním politickým a vojenským standardům hodně daleko. Západem tehdy preferované Rusko na tom ale nebylo o nic lépe.

Ukrajinské vedení jeden čas zvažovalo variantu, při níž by se Ukrajina zřekla téměř všeho svého jaderného arzenálu kromě několika málo hlavic a pár nosičů – že by si tedy ponechala jakési odstrašující minimum. Tak jako tak, vlastní jaderný arzenál by ji před ruskou agresí ochránil patrně lépe než západní sliby.

Dva Leonidové z aparátu: Kravčuk a Kučma

Ukrajinská politická scéna dosud zpravidla odrážela poněkud nepřehlednou změť zájmů různých oligarchických klanů, kdy se potřeba kontroly nad významnými sektory ekonomiky řešila zakládáním účelových politických stran, korupcí i zneužíváním justice. A nezřídka přicházely ke slovu i ostřejší prostředky. Ukrajinský politický cyklus se tak donedávna pohyboval po trajektorii: frustrace – revoluce – naděje – zklamání – frustrace.

Ústřední bod politického systému vždy tvořil úřad přímo voleného prezidenta, byť se jeho pravomoci významně proměňovaly. Do Oranžové revoluce z roku 2004 byla Ukrajina často označována dokonce jako superprezidentský či hyperprezidentský režim, poté se zařadila, s výjimkou éry Viktora Janukovyče, k systémům poloprezidentským. Ukrajinskou politiku tak lze prezentovat i pomocí galerie dosavadních prezidentů.

První přímo zvolený ukrajinský prezident Leonid Kravčuk svůj úřad zastával od prosince 1991 do července 1994, kdy sociální protesty dané neutěšenou hospodářskou situací vedly k předčasným parlamentním i prezidentským volbám, v nichž Kravčuk svůj mandát neobhájil. V době Sovětského svazu působil jako vysoce postavený stranický aparátník, mj. jako hlavní ideolog ukrajinské komunistické strany. Posléze se však aktivně zapojil do procesu osamostatnění Ukrajiny i obrody ukrajinského národa. Dne 8. prosince 1991, jako čerstvě zvolený ukrajinský prezident, podepsal za Ukrajinu takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila existenci Sovětského svazu.

K jeho proukrajinským postojům přispěl i jeho původ, neboť se narodil 10. ledna 1934 v rolnické rodině v západní části Ukrajiny, kde bylo historicky zakořeněno užívání ukrajinštiny a jež tvořila a dodnes tvoří baštu ukrajinského vlastenectví.

Druhý ukrajinský prezident Leonid Kučma též vzešel z komunistického aparátu. Jeden čas dokonce působil jako ředitel továrny na sovětské balistické rakety v Dnipropetrovsku. Hlasy Kučma čerpal zejména ve východních oblastech země – i díky slibu zrovnoprávnění ruštiny s ukrajinštinou. Po zisku prezidentského úřadu ale přece jen pochopil, že ukrajinská státnost se udrží, jen pokud bude existovat též ukrajinská identita, odlišná od ruské, a to v zásadě celoplošně, na celém teritoriu ukrajinského státu. Kučma dokonce vydal – v roce 2003 rusky a o rok později ukrajinsky – knihu Ukrajina není Rusko[9] a za hlavní úkol po vzniku samostatnosti považoval vytvoření Ukrajinců. Více by se asi hodil termín dotvoření: po všech hrůzách dvacátého století, panování sovětského rusifikačního nacionalismu i vzhledem k výzvám, které přináší století jednadvacáté, a na území složeném z mnoha částí s velmi pestrou a dosti odlišnou historií.

Ukrajinsky se ale druhý ukrajinský prezident začal učit až po svém zvolení do úřadu, a byť údajně činil pokroky, stejně hovořil svéráznou ukrajinštinou hodně promísenou s ruštinou.[10] Nicméně v tomto aspektu se tehdy příliš nelišil od značné části obyvatel vlastní země. A například dvojnásobná premiérka Julija Tymošenková i prezident Volodymyr Zelenskyj se naučili plynně ukrajinsky až kvůli politické kariéře. Premiér a prezident Viktor Janukovyč se o ukrajinštinu sice snažil, leč s výsledky, které se mimo jiné staly terčem vtipů Zelenského kabaretu Kvartal 95.

Kučmovo panování ale nakonec vyústilo v nastolení režimu se silnými autoritářskými rysy. Jeho změna si v roce 2004 vyžádala první velkou ukrajinskou občanskou revoluci nazvanou Oranžová, podle stranických barev prezidentského kandidáta Viktora Juščenka.

Viktor a Julie aneb Tragická oranžová romance

Viktor Juščenko zpočátku patřil do sítě vládnoucích klanů. Byl guvernérem ukrajinské Národní banky a měl velký podíl na zavedení ukrajinské měny hřivny. V roce 1999, za prezidentství Leonida Kučmy, se stal dokonce premiérem. A velmi úspěšným: podařilo se mu pozdvihnout ekonomickou situaci i například vylepšit dostupnost sociálních dávek včetně důchodů. Snažil se však též rozbít či alespoň narušit strukturu oligarchických mafií, což pochopitelně naráželo na odpor. A jeho rostoucí popularita se stávala trnem v oku prezidenta Kučmy. Dne 26. dubna 2001 Juščenkova vláda padla, shodou okolností či ironií osudu na výročí černobylské havárie. Událost tak vešla do nejnovější ukrajinské historie jako „politický Černobyl“.

Do roku 2000 zastávala v Juščenkově kabinetu post místopředsedkyně pro paliva a energetiku Julia Tymošenková, jež se posléze stala jeho věrnou souputnicí v Oranžové revoluci, nedlouho po ní však též ostrou konkurentkou. A vyhrocený souboj mezi dvěma hlavními tvářemi Oranžové revoluce pak notně přispěl k tomu, že skončila velkou deziluzí.

Viktor Juščenko absolvoval prezidentskou kampaň v roce 2004 ve velkých bolestech a s obličejem znetvořeným po otravě dioxinem. Případ se nikdy pořádně nevyšetřil, leč pravděpodobně šlo o jeden z pokusů, jak odstranit nebezpečného kandidáta z cesty. Jiným, trochu „humánnějším“ způsobem bylo zfalšování volebních výsledků Juščenkova souboje s tehdejším premiérem Viktorem Janukovyčem (Kučma už na prezidenta kandidovat nemohl), jenž později nechvalně proslul jako vládce s autoritářskými sklony podporující těsnou spolupráci s Ruskem.

Juščenka však dostal do prezidentského úřadu první Majdan (což ukrajinsky znamená náměstí), Oranžová revoluce, kdy si jeho příznivci v mrazech a plískanicích nakonec na kyjevském Náměstí nezávislosti vyvzdorovali opakované druhé kolo prezidentských voleb, tentokrát již řádně sečtené. Houževnatost a nezlomná vůle k odporu tehdy poprvé slavily úspěch i v politice, byť pouze dočasně.

Juščenko se narodil v Sumské oblasti, jež sice leží na severovýchodě Ukrajiny, avšak zároveň tam představovala jazykový ostrov, kde se daleko více používala ukrajinština. I proto v prezidentské funkci velmi dbal na posilování ukrajinských národních tradic a formování moderního národního vědomí stejně jako na prozápadní politickou orientaci Ukrajiny.

Rivalita mezi Juščenkem a Julií Tymošenkovou, jež od devadesátých let jako podnikatelka ovládala významnou část obchodu s plynem, a přezdívalo se jí proto „plynová princezna“, však po čase přivedla opět k moci Viktora Janukovyče. Juščenko sice v roce 2005 jmenoval Tymošenkovou premiérkou, avšak po pár měsících ji odvolal. A v srpnu 2006 dokonce jmenoval předsedou vlády svého soka z prezidentských voleb Janukovyče, jenž mu byl bližší než „Lady Ju“. Tymošenková se však do úřadu premiérky vrátila po úspěchu v předčasných parlamentních volbách v roce 2007.

Janukovyčovi se pak roku 2010 podařilo získat úřad prezidenta. Představitel rusofonní východní části Ukrajiny či spíše tamních oligarchických klanů, politicky zastřešených Stranou regionů, porazil ve druhém kole voleb právě Tymošenkovou, jež těžila hlasy především v západní části země, což ale k porážce Janukovyče nestačilo – i proto, že oranžový tábor rozklížily vnitřní spory. Viktor Juščenko zklamal naděje do něj vložené a ve zmíněných prezidentských volbách získal jen něco málo přes pět procent hlasů.

Tymošenková, jež si stěžovala na volební podvody, ve volbách doplatila rovněž na dopady světové finanční krize, v Ukrajině umocněné i konfliktem s Ruskem ohledně dodávek plynu a jeho ceny. Plynovou válku sice ukončila dohoda podepsaná Julií Tymošenkovou a Vladimirem Putinem, ta však cenu plynu dramaticky zvyšovala. Tymošenková pak v roce 2011 na svou signaturu doplatila uvězněním, ovšem po politicky zmanipulovaném soudním procesu.

Od rusifikace k Euromajdanu

Většina voličů ani politiků Janukovyčovy Strany regionů si sice nepřála přímé sjednocení s Ruskem, těsnější spolupráci s ním i zrovnoprávnění ruštiny s ukrajinštinou však ano. I za Janukovyče křižník Ukrajina nadále chátral v Mykolajivu, leč v té době se dokonce začalo – velmi příznačně – uvažovat o dokončení lodi společným úsilím Ukrajiny a Ruska. Ovšem parlament jí v létě 2010 odebral název Ukrajina. Janukovyč též se svým tehdejším ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem podepsal v dubnu 2010 v Charkově prodloužení smlouvy o pronájmu Sevastopolu na Krymu jako sídla ruské černomořské flotily, jež měla vypršet v roce 2017, až do roku 2042 s opcí na dalších pět let. Typicky za cenové úlevy za ruský plyn, který Moskva téměř vždy, a nejen ve vztahu k Ukrajině, využívala jako mocnou politickou zbraň. Nicméně v následujících letech pak stejně cena ruského plynu pro Ukrajinu rostla.

Janukovyčův prezidentský mandát lze určitě označit za éru opětovného posilování jazykové i kulturní rusifikace. Přesto stále zůstával ve hře i západní vektor, asociační dohoda s Evropskou unií. Ukrajinci frustrovaní chudobou i korupcí v ní viděli příznačné světlo na konci tunelu, zejména ti ze západní poloviny země. Vláda sice v září 2013 návrh dohody schválila, leč v listopadu ji kvůli především ekonomickému nátlaku Moskvy odmítla podepsat. Vyvolala tak vlnu protestů, druhý a dosud největší Majdan, zvaný též Euromajdan. Spontánní vlnu sebeorganizace společnosti, jež se nedala odradit ani zimou, ani násilím ze strany represivních složek. Hlavní kyjevské náměstí se proměnilo ve velký improvizovaně opevněný tábor, doslova v pevnost, jež svým bojovným duchem připomínala dávnou kozáckou Záporožskou Sič. Krom bojovného odhodlání ale na Majdanu převládala atmosféra spolupráce, kdy spolu dokázali kooperovat, ba přímo táhnout za jeden provaz představitelé skoro všech politických, náboženských i názorových proudů ukrajinské společnosti.[11] Nikoliv náhodou se pro tehdejší události vžilo označení „revoluce důstojnosti“. Východní část země ji ale přesto považovala spíše za státní převrat.

Ostrá střelba do demonstrantů si v únoru 2014 vyžádala přes sto mrtvých, avšak zároveň zdvihla takovou vlnu odporu, že Janukovyč raději uprchl do Ruska, které se pak snažilo vyvolat tzv. „ruské jaro“, a získat tak v podstatě celou východní a jihovýchodní Ukrajinu. Nicméně již tehdy moskevští stratégové špatně odhadli ochotu ruskojazyčných Ukrajinců připojovat se k Ruské federaci, ba podcenili jejich ukrajinské vlastenectví. Krym a části východní Ukrajiny sice přešly pod ruskou kontrolu, avšak na základě přímého ozbrojeného násilí, nikoliv z vůle většiny obyvatelstva.

Armáda, jazyk a víra čokoládového krále

V květnu 2014 zvítězil v předčasných přímých prezidentských volbách Petro Porošenko již v prvním kole. Nedlouho po Majdanu a pádu Viktora Janukovyče, ale i po ruské okupaci Krymu a za probíhajících bojů na východě Ukrajiny. Ukrajinci si do kontroverzního oligarchy promítli obrovské naděje: že ukončí válku, zlepší ekonomiku a zatočí s korupcí. Porošenkovi se kvůli jeho koncernu Rošen (anglicky i na našem trhu jako Roshen), produkujícímu cukrovinky, přezdívá „čokoládový král“ – název vznikl jako výňatek z Porošenkova jména: poROŠENko. Avšak přebujelá očekávání společnosti splnit nemohl, ani kdyby se rozkrájel na maličké tabulky jím vyráběné čokolády. Sladké naděje zhořkly a Porošenkovy preference začaly klesat, k čemuž přispěly též informace, že svůj byznys údajně převedl do daňového ráje.

Porošenkovým zvolením v Ukrajině každopádně skončila doba, kdy favorit Moskvy mohl uspět i ve zhruba férových prezidentských volbách jako Viktor Janukovyč roku 2010. Na Krymu i ve východní části Ukrajiny se Janukovyčova Strana regionů i on sám dlouhodobě těšili podpoře v rozmezí 50–90 % hlasů. Po „odloupnutí“ sporného poloostrova i částí Luhanské a Doněcké oblasti se tudíž snížily šance proruského kandidáta na celoukrajinskou nadpoloviční většinu. Anexe Krymu i boje na východě země rovněž podnítily růst ukrajinského vlastenectví, což zároveň odrazovalo od hlasování pro někoho jako Janukovyč i část jeho někdejšího elektorátu. Kreml pak už neměl po ruce jinou strategii mocenské změny než puč nebo vojenskou agresi, popřípadě kombinaci obojího.

V roce 2019 se Porošenko neúspěšně pokoušel obhájit mandát pomocí sloganu „Armáda, jazyk, víra“. Nesporně shrnoval tři největší ukrajinské úspěchy dosažené po roce 2014, na nichž měl určitě zásluhu, byť samozřejmě zdaleka nejenom on sám.

Začněme armádou. V roce 2014 se jednalo o zkorumpovanou a v zásadě nefunkční instituci. Mnozí pozorovatelé bojů v Donbasu upozorňovali na smutnou skutečnost, že ukrajinského vojáka často nejvíce ohrožuje nikoliv proruský separatista či ruský „zelený mužík“, ale jeho vlastní velitel, jenž svůj post získal kvůli úplatku a o válčení nemá skoro potuchy. O službu v ozbrojených složkách nebyl valný zájem, hodně lidí se jí z výše uvedených důvodů vyhýbalo.

Což však rozhodně nelze říci o odhodlání bránit vlast. O něm velmi výmluvně vypovídá zcela klíčové působení mnoha ukrajinských dobrovolníků i dobrovolnic, na jejichž bedrech často spočívalo odražení separatistických či přímo ruských útoků především v roce 2014. Vznikaly vojenské dobrovolnické jednotky a hodně lidí pomáhalo v zázemí, například pořádáním finančních sbírek na nákup vybavení pro vojenské složky.

A právě tehdy se zrodil i fenomén ukrajinských lidových či podomácku vyráběných (upravovaných) vozidel pro armádní účely. Zejména v letech 2014–2015 vynaložila řada dobrovolníků obdivuhodně mnoho umu, invence, dřiny i úspor, a dala tak vzniknout početné a pestré směsi improvizovaných válečných vozidel, obvykle postavených na základě nějakého civilního automobilu, která často sloužila právě u dobrovolnických vojenských jednotek. Jejich široká škála zahrnuje lehce upravená osobní auta i opravdu těžké obrněnce zhotovené z náklaďáků. Ukrajinská armáda na tom tehdy opravdu byla dost bídně – z hlediska techniky (bojové i sloužící logistice), ale též výše zmíněných nízkých kvalit důstojnického sboru. Ke slovu tudíž celkem logicky musela přijít improvizace.[12]

Frustrující stav ozbrojených sil však podnítil změny a reformy. Výzbroj sice převážně zůstala ze sovětských časů, zásadně se ale změnil způsob práce s lidskými zdroji. Ukrajina začala budovat armádu západního typu, v níž se skoro ode všech složek vojenské hierarchie na bojišti vyžaduje iniciativnost a kreativita, nikoliv tupé plnění rozkazů linoucích se odněkud shora. Situace se tudíž vlastně obrátila. V roce 2022 je to ruský voják, komu je často největším nepřítelem právě jeho velení.

Jeden z nejpalčivějších problémů ukrajinské politiky i společnosti po roce 1991 nesporně představovala jazyková otázka. Jediným oficiálním jazykem byla od roku 1991 ukrajinština, s výjimkou Krymu, jenž získal autonomní status a ruština na jeho území měla pozici dalšího úředního jazyka. Rusofonní východní a jihovýchodní část země se však dožadovala zrovnoprávnění ruštiny s ukrajinštinou a předmět politických sporů tvořilo i postavení ruštiny v médiích a ve školství, zejména v oblastech s převahou ruskojazyčného obyvatelstva. Jazykový zákon přijatý v roce 2019 měl za cíl podpořit další rozvoj a zakořenění ukrajinštiny, po staletí potlačované carskou říší a s výjimkou dvacátých let minulého století i sovětským komunistickým režimem. Parlament ho schválil až po zvolení Volodymyra Zelenského prezidentem, v atmosféře znepokojení, že Zelenskyj opět otevře vrátka rusifikačnímu vlivu. Vždyť jeho mateřštinou byla ruština a většinu svých filmů i komických skečů natočil rusky. A v kampani se jasně zasazoval spíše o harmonické soužití rusofonních obyvatel s těmi, kteří i v běžném životě používají ukrajinštinu.[13] Část ukrajinské inteligence ho v době voleb dokonce považovala za možný nástroj ruské hybridní války. Ruská invaze z února 2022, Zelenského vystupování během ní i reakce ruskojazyčných Ukrajinců odhodlaně bránících svou vlast však prokázaly, že se přece jen jednalo o liché obavy a že může existovat silná ukrajinská identita, jež nestaví primárně na jazyku. Vždyť Volodymyr Zelenskyj se narodil a vyrůstal jako rusofonní ukrajinský občan židovského původu.[14]

Největší Porošenkův úspěch, který náležitě propagoval i ve volební kampani, však znamenalo udělení autokefality neboli samostatnosti pro Pravoslavnou církev Ukrajiny (PCU) konstantinopolským patriarchátem, o něž se jako prezident opravdu značně zasadil. Ruská pravoslavná církev si totiž Ukrajinu nárokuje jako svoje kanonické území a Ukrajinská pravoslavná církev (UPC), spadající pod moskevský patriarchát, tvořila před válkou stále největší ukrajinskou církev – pokud jde o počet kněží, chrámů či klášterů. Její popularita však od roku 2014 klesala a nynější ruská agrese ji v podstatě donutila se od Moskvy odpoutat.[15]

V projevu z 24. srpna 2018, u příležitosti 27. výročí vyhlášení nezávislosti, označil Petro Porošenko dosažení autokefality pro ukrajinské pravoslaví za zcela zásadní věc. Autokefalita podle něj překračovala hranice náboženství a měla „stejný význam jako posilování armády, ochrana jazyka, boj za členství v Evropské unii a NATO“. Představovala „další strategický mezník“ ukrajinského historického směřování a tvořila významnou součást ukrajinské nezávislosti.[16] Porošenko tedy na stejnou úroveň s členstvím v NATO a EU kladl ochranu ukrajinštiny a rozvoj samostatné ukrajinské církevní struktury.

Zelený Majdan na sociálních sítích

Leč Volodymyr Zelenskyj ve druhém kole ukrajinských prezidentských voleb 2019 svého soupeře doslova převálcoval, když obdržel přes 70 % hlasů, kdežto Petro Porošenko zhruba čtvrtinu (a významněji uspěl pouze v západních regionech). Zelenskyj každopádně dosáhl rekordu v historii ukrajinských přímých prezidentských voleb a mimořádného zisku i v mezinárodním kontextu. Navíc, volby proběhly bez velkých podvodů a machinací, což v minulosti v Ukrajině rozhodně nebývalo zvykem.

Vlnu masivní popularity komediálního herce Volodymyra Zelenského coby politika lze vnímat i jako další Majdan, jako ventil hluboké nespokojenosti s poměry pět let po revoluci důstojnosti, jež proběhla v letech 2013–2014. Navzdory všem výše zmíněným pozitivům Porošenkovy „pětiletky“ – přeci jen, víra a jazyk jsou nehmotné veličiny a armáda se v době míru může jevit jen jako nenasytná polykačka prostředků ze státního rozpočtu.

Důstojnost se ale těžko zachovává v zemi se špatně fungující ekonomikou, kde stále bují korupce a odkud odjíždějí miliony lidí do zahraničí za prací. Jako gastarbeiteři však mohou zakládat rodiny jen s velkými obtížemi. Neradostné hospodářské poměry tudíž obecně zhoršovaly i demografickou situaci. Zatímco v roce 1991, kdy vyhlásila nezávislost, měla Ukrajina skoro 52 milionů obyvatel, v roce 2013 (před anexí Krymu a vznikem separatistických republik na východě) již jen 45,6 milionu. K prvnímu lednu 2022 žilo v Ukrajině (bez Krymu a Sevastopolu) zhruba 41 milionů lidí.[17]

Nicméně Volodymyr Zelenskyj prokázal, že se Ukrajině určitě nevyhnul masový rozvoj informačních technologií. Základ jeho úspěchu totiž tvořila šikovná práce na sociálních sítích, kde se odehrávala většina jeho komunikace s voliči. Byť byl častován dehonestujícími nálepkami „komik“, „klaun“ nebo „bavič“, během vlastní herecké kariéry určitě nepůsobil jako nějaký tuctový estrádní vypravěč vtipů. Se svým souborem Kvartal 95 po řadu let provozoval populární satirický revuální kabaret tepající ukrajinskou politickou scénu. V politice tedy byl dlouhá léta jako doma, a navíc svou showbyznysovou společnost řídil jako úspěšný manažer. V komediálním televizním seriálu Služebník lidu hrál středoškolského učitele dějepisu Holoboroďka (Holobrádka), jenž se stane prezidentem a začne Ukrajinu zbavovat všech neduhů a nešvarů.

Věřilo zhruba třináct milionů Zelenského voličů z druhého kola voleb tomu, že se virtuální realita ze seriálu přelije do reality skutečné? Či tomu, trochu ze zoufalství, chtěli věřit? V kampani Zelenskyj sliboval boj s korupcí a právní stát, což ale činili skoro všichni jeho soupeři. Také přímou demokracii, jež ale u lidí rozhněvaných na politickou třídu jako takovou takřka vždy nalézá odezvu. Vyslovil se pro vstup Ukrajiny do Evropské unie a do NATO, byť na základě referenda. Především se mu ale podařilo vyvolat pocit, že je přece jen někdo nový, jiný, nezkorumpovaný. Nehledě na skutečnost, že ho dlouhá léta evidentně podporoval hodně kontroverzní oligarcha Ihor Kolomojskyj, a to již před vstupem Zelenského do politiky, poněvadž jeho úspěšné pořady vysílala televizní stanice 1+1, patřící právě Kolomojskému.

Od Ukrajinců to byla samozřejmě riskantní sázka do loterie. Neměli však moc na výběr, respektive už dlouho měli a mají na výběr jen samé riskantní sázky do loterie. Tato jim patrně vyšla, i když ani superhrdina Zelenskyj samozřejmě není dokonalý, a zejména před válkou se určitě nevyhnul chybám.

V únoru 2022 se ale se svou zemí ocitl na osudové křižovatce. A zachoval se způsobem, kterým udělal čáru přes rozpočet nejen Vladimiru Putinovi, ale asi též většině západních státníků. Prezidentský palác, kde se nacházela i jeho žena s dětmi, se snažili dobýt ruští výsadkáři, on ale na americkou nabídku evakuace odvětil legendární větou: „Nepotřebuji odvoz, ale munici.“[18] Postavil se jednoznačně do čela ukrajinského odporu a dokázal strhnout i veřejné mínění v zahraničí, určitě v Evropě a ve Spojených státech. Stal se globální mediální hvězdou, hrdinou akčního filmu, který ovšem běží nikoliv na filmovém plátně, nýbrž v realitě. Bez něj a jeho činů by západní země Ukrajině nejspíše dodaly jen zdravotnický materiál, Česká republika s Polskem pár starých tanků, a byť by Ukrajinci jistě vedli nesmlouvavou partyzánskou válku, Rusko by patrně ovládlo daleko větší část ukrajinského území, a donutilo by tak Ukrajinu i Západ k mírovým rozhovorům, pro Kreml v zásadě vítězným. Až setrvalý, hrdinský a dobře medializovaný ukrajinský odpor i tlak veřejného mínění přiměly západní země k rozsáhlejším dodávkám vojenské techniky, vlastně k investicím do ukrajinské obrany, a posunuly tím vývoj ruské agrese nečekaným směrem. Výsledek války je samozřejmě pořád otevřený, ovšem neměla by parametry, které na podzim 2022 má, pokud by „komik“ Volodymyr Zelenskyj plně nevyužil „mašinu“ moderních informačních technologií a sociálních sítí. 

Mrija jako Fénix

V posledních letech před válkou se Ukrajina pokoušela chátrající křižník Ukrajina prodat – někomu, kdo by si ho odtáhl, dokončil, zmodernizoval a zařadil do vlastní služby. V roce 2018 byla například ve hře Brazílie, leč z kontraktu nakonec sešlo.

Za prezidentů Porošenka i Zelenského už totiž obecně převládal postoj, že stát Ukrajina křižník Ukrajina dokončovat nebude, poněvadž by to vyžadovalo hodně peněz, které chudá Ukrajina postrádá, a bojová hodnota plavidla by i v případě jeho finalizace byla sporná. Ostatně, po okupaci Krymu, kdy Rusové uloupili většinu její flotily, Ukrajina s pomocí západních expertů přistoupila k reformě námořnictva. Zejména v první fázi se měla soustředit na posílení ochrany pobřeží, tedy na menší hlídkové lodě či protilodní střely, ne na nákladné a docela zranitelné kolosy. Potopení křižníku Moskva ukrajinskými střelami Neptun dokazuje, že v rámci daných možností zvolila správný směr.

V aktuálním velkém konfliktu se každopádně nadále mocně projevuje fenomén technické improvizace a zapojení lidové či občanské iniciativy. Probíhají sbírky na všemožné vybavení pro ukrajinskou armádu včetně posílení její logistické kapacity co největším počtem automobilů, nákladních i osobních, dodávek i pick-upů. Ukrajinci je nakupují též v autobazarech po celé Evropě. A armádě se stále snaží pomáhat i rozsahem možností či produkce malí konstruktéři, často technicky nadaní či zruční nadšenci. Typickým výsledkem jejich umu jsou vozidla typu buggy, schopná plnit řadu rolí v obtížném terénu. Ukrajinská obrana je z významné části záležitostí – ekonomicky chudé – občanské společnosti, urputné snahy vytěžit z dostupného minima maximum. Naše pozornost je upřena na americké raketomety či na americké, francouzské nebo německé houfnice, bez kterých ukrajinská armáda agresora nevyžene, ale bez tisíců dobrovolníků a dobrovolnic ochotných obětovat nejen poslední hřivnu, ale i život sám teprve ne.

Ukrajina se stále rodí. Nyní ve velké válce, a tedy ve velkých bolestech a utrpení. Jsme tak svědky pozoruhodného paradoxu. Zatímco druhý ukrajinský prezident Leonid Kučma v devadesátých letech považoval za hlavní úkol vytvoření či dotvoření Ukrajinců, ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi se to, byť krutým kouzlem nechtěného, podařilo. Rodí se ale nová Ukrajina, jiná než ta předválečná. Nevíme, jaká přesně bude, leč budou ji obývat lidé houževnatí, vynalézaví, svobodomyslní a stateční. V podstatě nezničitelní. I Mrija zase vzlétne. Ukrajina je totiž perpetuum mobile.

[1] Drač, Ivan: Ukrajins‘kyj perpetum mobile abo Mašyna ukrajins‘koji nězaležnosti. Sučasnisť, 10/1995, s. 6–7. Překlad autor.

[2]  Andrusečko, Petro: Leonid Kravčuk – mezi komunismem a demokracií. Ukrajinský žurnál, speciální české vydání, 2007, s. 47.

[3] Barka, Vasyl’: Žovtyj knjaz’. Folio, Charkiv 2017.

[4] K hladomoru na Ukrajině blíže viz Applebaumová, Anne: Rudý hladomor: Stalinova válka na Ukrajině. Pavel Dobrovský – Beta, Praha 2018.

[5] Wilson, Andrew: The Ukrainians. Unexpected Nation. Yale University Press, New Haven and London 2015, s. 169.

[6] Staťja Vladimira Putina „Ob istoričeskom jedinstve russkich i ukraincev“. Webová stránka ruského prezidenta, 12. 7. 2021 [cit. 17. 9. 2022]. Dostupné z: http://kremlin.ru/events/president/news/66181

[7] Např.: A čto tak ugilovcy vozbudilis‘ po krejseru „Moskva“? Facebookový profil Vladimir Burchakov, 15. 4. 2022 [cit. 16. 9. 2022], dostupné z: https://www.facebook.com/vladimir.burchakov.5/posts/pfbid02wM9Te34GLAARd9MHmW2E3siK58tVgoGdWWs2LvqE7TkH3kpKVVbrQaAsSDfiqcmgl

[8] Memorandum on security assurances in connection with Ukraine’s accession to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons. Budapest, 5 December 1994 [cit. 18. 9. 2022], dostupné z: https://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%203007/Part/volume-3007-I-52241.pdf

[9] Kučma, Leonid: Ukrajina – ne Rosija. Vremja, Moskva 2004.

[10] Volný jazykový mix, kdy jedinec používá v běžném životě ruštinu i ukrajinštinu či jejich svérázný koktejl, byl a stále je pro Ukrajinu typický, zejména v centrálních a východních oblastech. Specifická, historicky vyvinutá a lokálně variující jazyková směsice ukrajinštiny a ruštiny se nazývá suržyk, nicméně zmíněným termínem se často označuje prostě jakákoliv směs obou jazyků.

[11] Atmosféru Majdanu poutavě přibližuje celovečerní dokument režiséra Jevgenije Afinějevského Zima v ohni (Winter on Fire: Ukraine’s Fight For Freedom) z roku 2015.

[12] Ukrajinské lidové obrněnce podrobně mapuje kniha Serhije Kaminského Narodni pancernyky, DrimArt, Kyjiv 2021.

[13] Dle sociologického šetření centra „Sociální monitoring“ z počátku roku 2021 preferovala skoro polovina Ukrajinců komunikaci v domácím, rodinném kruhu v ukrajinštině, něco přes 27 % v ruštině a téměř čtvrtina v obou jazycích. Viz Majže polovyna ukrajinciv rozmovljajuť u pobuti lyše ukrajins‘koju movoju – socopytuvannja. Interfaks-Ukrajina, 4. 3. 2021 [cit. 20. 9. 2022], dostupné z: https://ua.interfax.com.ua/news/press-conference/728166.html

[14] V češtině jeho osobnost podrobněji přibližuje kniha Gallaghera Fenwicka Volodymyr Zelenskyj – Ukrajina v krvi, Euromedia, Praha 2022.

[15] Spor o ukrajinskou autokefalitu v posledních letech tvořil ústřední konfliktní linii v rámci celého pravoslaví. Ruská pravoslavná církev ji pochopitelně ostře odsoudila, a i současná válka má silný náboženský podtext. Ruský nacionalismus a imperialismus se totiž opírá o vizi pravoslavné civilizace vedené Moskvou, a plné církevní osamostatnění Ukrajiny tudíž značně podlamuje ruské imperiální aspirace.

[16] Porošenko, Petro: Ukrajinska armija – ce armija myru. Vystup Porošenka na paradi do Dňa Nězaležnosti. TSN, 24. 8. 2017 [cit. 17. 9. 2022]. Dostupné z: https://tsn.ua/ukrayina/ukrayinska-armiya-ce-armiya-miru-vistup-poroshenka-na-paradi-do-dnya-nezalezhnosti-1206318.html

[17] Resident population of Ukraine as of January 1, 2022, by age group. Statista.com, 18. 8. 2022 [cit. 20. 9. 2022], dostupné z: https://www.statista.com/statistics/1006655/ukraine-population-by-age-group/

[18] Plnou autenticitu výroku lze sice jen obtížně doložit, nicméně stal se okřídleným, poněvadž tak jako tak přesně vystihuje Zelenského tehdejší postoj k válce. Srov.: Kessler, Glenn: Zelensky’s famous quote of ‘need ammo, not a ride’ not easily confirmed. The Washington Post, 6. 3. 2022 [cit. 20. 9. 2022], dostupné z: https://www.washingtonpost.com/politics/2022/03/06/zelenskys-famous-quote-need-ammo-not-ride-not-easily-confirmed/

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)

Josef Mlejnek jr.

Josef Mlejnek jr. (1969)

politolog a novinář, zaměřuje se na de­mokratickou transformaci ve střední a východní Evropě

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan