Dívčí válka proti západním institucím?
Helen Andrewsová a „velká feminizace“

Nikdo jistě nezpochybňuje, že nástup žen nejen na pracovní trh, ale i do nejvyšších a nejzodpovědnějších funkcí je třeba uvítat, jak z morálních, tak i z čistě praktických důvodů – moderní společnost má prospěch z mnoha talentů, které by v minulosti „zůstaly u plotny“. I dobré věci lze však mít příliš, alespoň tak soudí Helen Andrewsová, prominentní americká konzervativní komentátorka, jejíž článek „Velká feminizace“, který vyšel loni na podzim v internetovém časopisu Compact, se stal malou intelektuální senzací a vyvolal vlnu bouřlivých souhlasných i kritických reakcí. Andrewsová v něm dovozuje, že „probuzenecká“ ideologie (wokeness) nevyplynula z politických okolností, které nahrávaly konkrétním intelektuálním vývojovým trendům, nýbrž z institucionální feminizace. Kultura „rušení“, upřednostňování emocionálního bezpečí a empatie na úkor racionality a soudržnosti na úkor soutěživosti, to vše je přirozeným důsledkem převahy, již dnes v mnoha institucích ženy získaly.

Andrewsová především upozorňuje, že současná úroveň feminizace je něčím zcela bezprecedentním, epochálním. Ještě žádná civilizace v dějinách nebyla v situaci, kdy mohla reálně očekávat, že většina soudců, většina zákonodárců, většina náčelníků policejních sborů ve velkých městech nebo většina právníků bude již brzy ženského pohlaví. Ženy zatím nikdy neovládaly politické strany, univerzity ani největší obchodní organizace. Nemělo by být tedy velkým překvapením, že v poměrech, jaké lidstvo ještě nikdy nezažilo, vyvstanou problémy nového a dosud nevídaného typu.

„Zrušení“ profesora Summerse

Andrewsová svou argumentaci začíná incidentem, který se odehrál v roce 2005, tedy dávno před tím, než se slovo „woke“ objevilo v běžném žargonu. Přesto šlo podle ní o „bod obratu v naší kultuře“ a „celou ‚probuzeneckou‘ éru lze vyvodit právě z tohoto okamžiku“, z toho, jak byl tento vysoce postavený akademický funkcionář „zrušen“ a kdo jeho „zrušení“ dosáhl: ženy.

Larry Summers byl uznávaný americký ekonom, prezident Harvardovy univerzity, a jak Andrewsová vysvětluje Kisinovi a Fosterovi, hostitelům podcastu Triggernometry, „nejspíš jeden z deseti nejmocnějších lidí v Americe“: zasedal v Clintonově kabinetu, pracoval ve Světové bance a stýkal se s nejvlivnějšími členy Demokratické strany. Když byl z titulu své funkce pozván, aby oslovil konferenci na téma „Diverzifikace pracovníků v oblasti vědy a techniky“, pronesl spatra přednášku, v níž nerovné zastoupení žen připsal dvěma faktorům. Prvním je skutečnost, že na samém konci Gaussovy křivky schopností jsou ženy zastoupeny méně, jinak řečeno, zaměříme-li se na setinu promile nejnadanějších vědců, ve většině oborů zjistíme, že statisticky převažují muži. A zadruhé, ženy projevují ve srovnání s muži menší zájem o systematizující vědecké obory: i ty nejnadanější mezi nimi si často volí humanitní disciplíny nebo odvětví více zaměřená na konkrétní lidské bytosti. Andrewsová zdůrazňuje, že ze Summersovy strany šlo o „poměrně obvyklé hodnocení rozdílů mezi muži a ženami, pokud jde o exaktní vědy“.

Některé profesorky v publiku se však cítily Summersovými poznámkami uraženy, a ačkoli byly proneseny spatra, a tudíž nikdy neměly opustit přednáškový sál, předaly je novinářům. Výsledkem byl skandál, který nakonec vedl k Summersově rezignaci.

Významné bylo, že ženy harvardského prezidenta nejen „zrušily“, ale učinily tak velmi ženským způsobem. Jeho tvrzením neodporovaly žádnými argumenty, nýbrž emocionálními apely. „Když začal mluvit o vrozených rozdílech schopností mezi muži a ženami, nemohla jsem dýchat,“ cituje Andrewsová jistou bioložku z MIT. „Z takové předpojatosti se mi dělá fyzicky zle.“ Do debaty se vložili i odborníci, kteří potvrzovali, že nic z toho, co Summers o rozdílech mezi pohlavími řekl, se nevymyká vědeckému mainstreamu, a Summers sám věc opakovaně vysvětloval a stále naléhavěji se omlouval, ale už mu nebylo pomoci, racionální apely v atmosféře davové hysterie zůstaly bez účinku.

„Zrušení“ profesora Summerse, píše Andrewsová, bylo femininní, protože femininní jsou všechna „zrušení“. Kultura „rušení“ je podle ní „jednoduše to, co ženy dělají, kdykoli je jich v dané organizaci nebo oboru dostatek“. Je-li však „probuzenecká“ ideologie důsledkem demografické feminizace, nejde o novou ideologii, marxistickou mutaci ani plod deziluzí po skončení éry Baracka Obamy. „Jsou to prostě ženské vzorce chování aplikované na instituce, kde byly ženy až donedávna v menšině.“

Feminizace amerických institucí

Mohlo by se zdát, že nástup žen do společensky prestižních funkcí je dnes již otázkou minulosti: první studentka práv se v Americe imatrikulovala už roku 1869, první žena obhajovala případ před Nejvyšším soudem roku 1880 a Sandra Day O’Connorová se stala první soudkyní Nejvyššího soudu roku 1981. Pro současnost podstatně významnější je však rok 2016, kdy na právnických fakultách poprvé studovalo víc žen než mužů, nebo i 2023, kdy většinu partnerů v advokátních kancelářích začaly tvořit ženy. V roce 1981 bylo žen mezi soudci ve Spojených státech pouhých pět procent – dnes tvoří 33 procent a ze soudců jmenovaných prezidentem Bidenem bylo ženského pohlaví plných 63 procent.

Podobný vývoj proběhl i v mnoha dalších profesích: po generaci průkopnic šedesátých nebo sedmdesátých let začalo zastoupení žen v dalších dvou desetiletích prudce růst, až bylo v prvních dvou desetiletích nového století dosaženo rovnosti pohlaví: v roce 1974 tak bylo mezi reportéry listu New York Times všehovšudy deset procent žen, v roce 2018 už tvořily polovinu redakce a dnes činí jejich podíl 55 procent. Na lékařských fakultách získaly studentky většinu v roce 2019 a mezi přednášejícími na amerických nižších vysokých školách (colleges) začaly ženy převažovat v roce 2023. Mezi manažery amerických podniků zatím většinu nemají, to se však může brzy změnit (dnes tvoří 46 procent).

Andrewsová bývá často (zejména feministkami) obviňována, že z žen udělala obětního beránka a připisuje jim vinu za všechno, co je se světem v nepořádku. Jak ovšem vysvětluje v rozhovoru, jejž poskytla serveru UnHerd, jejím východiskem bylo pozorování, že se americké instituce kolem roku 2020, s nástupem „probuzenecké“ ideologie, dramaticky proměnily. „Nezačala jsem genderovými rozdíly, netvrdila jsem, že muži a ženy se liší, takže víc žen bude znamenat katastrofu. Začala jsem pozorováním katastrofy a ptala jsem se po jejích příčinách. A mám za to, že nejjednodušším vysvětlením je feminizace.“

Časově to odpovídá: „probuzenecká“ ideologie se rozšířila přibližně v téže době, kdy v mnoha klíčových amerických institucích ženy demograficky převládly nad muži. A odpovídá to i podstatou věci. „Všechno, co si spojujeme s ‚probuzenectvím‘, souvisí s upřednostněním ženského před mužským,“ píše Andrewsová dále ve svém článku. „Empatie před racionalitou, bezpečnosti před rizikem, soudržnosti před konkurencí.“ [1]

Mužské a ženské skupinové dynamiky

Nejvýznamnější rozdíly mezi muži a ženami nenalezneme na úrovni jednotlivců, nýbrž skupin. Jinak řečeno, „jednotlivci jsou jedineční a každý den se setkáváme s výjimkami, které popírají stereotypy, skupiny mužů a žen však vykazují konzistentní rozdíly“. Přitom platí, že čím větší skupiny zkoumáme, tím pravděpodobněji budou odpovídat statistickým průměrům. O jaké hlavní rozdíly mezi muži a ženami tedy jde?

Podstatné rozdíly se týkají především postojů ke konfliktu, přičemž ženské skupinové dynamiky typicky upřednostňují konsensus a spolupráci. Zatímco muži si navzájem rozkazují, píše Andrewsová, ženy mají sklon spíš navrhovat a přesvědčovat.

Jakékoli kritické či negativní názory, pokud je opravdu nezbytné je vyjádřit, musí být zahaleny vrstvami komplimentů. Výsledek diskuse je méně důležitý než samotný fakt, že diskuse proběhla a všichni se jí zúčastnili… Stručně řečeno, muži vedou konflikty otevřeně, zatímco ženy své nepřátele tajně podkopávají nebo ostrakizují.

Dobře je to vidět na známém případu Bari Weissové, novinářky New York Times donucené v roce 2020 k odchodu z redakce. Ve svém rezignačním dopisu líčí, jak byly její interní zprávy za jejími zády očerňovány jako rasistické, nacistické nebo bigotní. „Kolegové, o nichž panovalo mínění, že jsou mi přátelsky naklonění, se stávali terčem kritiky a útoků.“ Spolupracovnice, k nimž mívala blízko, s ní najednou odmítaly zajít na kávu.

Otevřený nesouhlas ženy často berou jako osobní urážku, a je tedy pochopitelné, že se jich osobně dotýká. Jak říká Andrewsová v jednom z rozhovorů, „když s někým nesouhlasíte, zpochybňujete tím vlastně jeho lidství nebo zneplatňujete jeho prožitou zkušenost“. Dochází tak k potlačování a ukončování konfliktů, s nimiž bychom měli umět žít a těžit z nich. Tváří v tvář opakovaným útokům Andrewsová znovu a znovu zdůrazňuje, že nemluví o rozdílech mezi jednotlivými muži a ženami, nýbrž o psychology spolehlivě prokázaných skupinových dynamikách, o tom, jak obecně fungují skupiny, v nichž muži a ženy převažují.

Typicky mužský je například koncept „důstojného soupeře“. Muži bývají mnohem víc než ženy schopni tvrdě se střetnout – ve válce dokonce na život a na smrt – a potom si potřást rukama, poblahopřát si k výkonu a vrátit se zase k něčemu připomínajícímu status quo před tím, než jejich střetnutí začalo. Bývají ochotnější postupovat v rámci platných pravidel konfliktu, a jakmile konflikt skončí, být zase přáteli. Ženám trvá podstatně déle, než si dokáží odpustit – Andrewsová cituje studie, které podobné trendy chování prokázaly dokonce u primátů, jako jsou šimpanzi, takže jde zjevně o rozdíly ležící evolučně velmi hluboko. 

Andrewsová se odvolává i na knihu Warriors and Worriers (česky snad Bojovníci a starostlivky) psycholožky Joyce Benensonové, podle níž se mezi muži rozvinuly skupinové dynamiky optimalizované pro válku, kdežto ženské skupinové dynamiky jsou optimalizované pro péči o potomstvo. Těmito návyky, utvořenými již kdysi v dávné prehistorii, lze vysvětlit výsledky nejrůznějších moderních psychologických experimentů a pozorování. Účelem války je vyřešit spor mezi různými kmeny, ale naplněn bude jen tehdy, zavládne-li po ní mír. Proto muži rozvinuli metody umožňující jim smířit se s těmi, s nimiž ještě nedávno bojovali. Ženské konflikty se naproti tomu odehrávaly nejčastěji uvnitř kmene a jejich předmětem byly trvale nedostatkové zdroje. Proto je obvykle nebylo možné vyřešit otevřeným střetnutím a neměly také jasné zakončení.

Muži mají kromě toho vyšší schopnost kompartmentalizace, tedy jakéhosi mentálního oddělování věcí, které spolu přímo nesouvisejí. Tradičně například platilo, že lékaři nechávali své politické názory za dveřmi ordinací: považovali to za svou profesionální povinnost. Dnes naproti tomu (opět v nápadném souběhu s feminizací medicíny) není vzácností potkat doktory s plackami hlásajícími do světa jejich postoje třeba k válce v Gaze nebo k právům transsexuálů. Důvěryhodnost své profese dokonce využívají k ovlivňování politických trendů: Andrewsová v té souvislosti vzpomíná na lékaře, kteří podpořili protesty hnutí Black Lives Matter porušující přísná nařízení vyhlášená v době pandemie covidu s poukazem na to, že „rasismus je ohrožením veřejného zdraví“. Svým způsobem, píše ve svém článku, není „probuzenecká“ ideologie ničím jiným než „celospolečenským selháním kompartmentalizace“.

Důsledky feminizace institucí

Rozdíly v postojích a přístupech mezi muži a ženami jsou sice statisticky významné, nikoli však diametrální. Muži mívají například sklon výrazněji podporovat svobodu slova, ale jde o rozdíly nanejvýš v desítkách procent, není to tak, že by ženy byly proti svobodě slova a muži pro (Andrewsová cituje průzkum v akademickém prostředí, podle něhož svobodu slova považuje za zásadní 71 procent mužů, ale jen 59 procent žen). Zabýváme-li se ovšem vlivem skupinových dynamik na fungování institucí, zjišťujeme, že stojí před binárním rozhodnutím. „Buď se budou konflikty řešit maskulinním způsobem, anebo femininním,“ říká Andrewsová. „Otevřený konflikt je něčím, co instituce buď toleruje, anebo potlačuje.“ Jako by existovalo cosi jako „kritická masa“ feminizace, a jakmile je jí dosaženo, instituce se musí rozhodnout, zda bude nadále fungovat jedním, nebo druhým způsobem.

Andrewsová zdůrazňuje, že její uvažování nad tím, zda je dopad rostoucí feminizace amerických institucí pozitivní či negativní, nevychází primárně z kdovíjakých spekulací o tom, jak se ženy typicky chovají, nýbrž z pozorování toho, jak rostoucí zastoupení žen ovlivňuje fungování institucí již nyní.

Feminizace nahrávající šíření „probuzenecké“ ideologie bude přirozeně více či méně škodlivá v závislosti na tom, o jakou konkrétní instituci půjde. Jak Andrewsová s úsměvem podotýká v rozhovoru s Kisinem a Fosterem, nejfeminizovanějším oborem dnešní Ameriky je veterinární medicína (80 procent studentů tvoří ženy), žádné neblahé důsledky to však nemá. Totéž snad může platit i pro vysoce feminizované katedry anglického jazyka, ale například v oboru historie je vliv feminizace patrný: proslulí válečníci a panovníci už dávno ustoupili sociální či kulturní historii, tedy tradičně ženským směrům bádání. Andrewsová navíc tvrdí, že produkce dnešních feminizovaných kateder historie kdovíjak kvalitní není.

Obecně vzato je akademické prostředí jednou z institucí, která ovládnutím způsoby skupinové interakce primárně orientovanými na konformitu a konsenzus trpí zvlášť výrazně. Podle Andrewsové jsou takové přístupy v rozporu se samotnou podstatou univerzity a s tím, jak má fungovat. „Univerzita má poskytovat útočiště různým pichlavým excentrikům, kteří jsou přesvědčeni o věcech, jakým nikdo jiný nevěří, poněvadž se svým předmětem zabývají opravdu do hloubky a nejsou ochotni uzavírat žádné kompromisy.“ Pokud dnes takoví lidé nejsou na univerzitách vítáni, je to velký problém. Ovládnou-li vysoké školy typicky ženské způsoby interakce, začnou usilovat o jiné cíle, než je otevřená diskuse a neomezené usilování o pravdu. K čemu potom budou?

Největší starosti však Andrewsové dělá právo. V tom směru si nebere servítky: všichni podle ní závisíme na fungujícím právním systému, ale „pokud v právnické profesi získají ženy většinu, právní stát nepřežije“. Nejde jen o to, že pravidla jsou sepsána: je třeba se jimi řídit, i když to vede k výsledku, který nás emocionálně zasáhne či odporuje instinktivním sympatiím k jedné straně sporu. Ženské skupinové dynamiky míří jiným směrem.

Ukázkově se to projevilo v případě „soudů podle Hlavy IX“, zvláštních kvazisoudních procedur ustavených v době Baracka Obamy k vyšetřování sexuálně motivovaných napadení na univerzitních kampusech. Podle Andrewsové šlo o systém navržený ženami a vycházející z feministických principů. Technicky vzato sice fungoval podle zásad právního státu, 

chyběly však mnohé záruky, které náš právní systém považuje za posvátné, jako je právo konfrontovat svého žalobce, vědět, z jakého trestného činu jste obviněni, a zásada, že vina má záviset na objektivních okolnostech známých oběma stranám, a nikoli na tom, jak jedna z nich zpětně vnímá daný čin. Tyto ochrany byly zrušeny, protože lidé, kteří pravidla tvořili, sympatizovali spíše s žalobci, jimiž byly většinou ženy, než s obviněnými, kteří byli zpravidla muži.

Netřeba dodávat, že výsledkem působení těchto „soudů“ byla řada nespravedlivých obvinění a v jejich důsledku zničených životů.

Týž přístup je patrný i v řádném právním „provozu“. Andrewsová cituje případ Bretta Kavanaugha, právníka navrženého v roce 2018 na funkci soudce Nejvyššího soudu a následně obviněného, že se o třicet let dříve dopustil sexuálního násilí. „Mužský“ postoj byl takový, že nejsou-li předloženy důkazy, že obžalovaný a žalobkyně spolu vůbec někdy pobývali v jedné místnosti, nelze připustit, aby obvinění zničilo jinak příkladnou kariéru. „Ženským“ postojem naproti tomu bylo, že zjevná emocionální reakce na straně žalobkyně představuje jistou důvěryhodnost, kterou je nutné brát v potaz. (Kavanaugh nakonec ve funkci potvrzen byl.)

Andrewsová má za to, že převládnou-li v právní profesi ženy, étos „soudů podle Hlavy IX“ a Kavanaughova vyšetřování se dále rozšíří. „Soudci budou ohýbat pravidla ve prospěch upřednostňovaných skupin a striktně je uplatňovat na ty, které se přízni netěší.“ Podle ní dnes už nelze pochybovat, že feminizace práva bude mít převratné důsledky. Pozoruhodné na celé věci je, že se na tom, o jaké důsledky půjde, i na jejich zásadním významu shodují obě strany, jen jedna je považuje za vítané a druhá za nešťastné. Ti, kdo americký právní systém chápou jako „stroj vytvořený k upřednostňování majetných bílých mužů“, jak prohlašuje ve své knize Paní Spravedlnost (Lady Justice, 2022) advokátka a novinářka Dahlia Lithwicková, budou jej nepochybně využívat jako nástroj k uplatnění vlastní politické agendy. „Pokud se tento étos v našem právním systému prosadí, na první pohled se nezmění nic, ale ve skutečnosti dojde k revoluci.“

Co bude dál?

Andrewsová přiznává, že když si poprvé uvědomila důsledky své teze, polilo ji horko. „Je-li ‚probuzenecká‘ ideologie opravdu důsledkem velké feminizace, výbuch nepříčetnosti v roce 2020 byl jen malou předzvěstí toho, co nás v budoucnu čeká.“ [2] Co se stane, až zbylí muži v klíčových profesích utvářejících společnost odejdou na odpočinek a nahradí je mladší, ještě feminizovanější generace? Je-li „probuzenectví“ důsledkem demografické feminizace, není to vlastně ideologie a stěží je půjde potlačit tím, že poukážeme na absurdnost jeho argumentace. Každá organizace, v níž zastoupení žen dosáhne „kritických hodnot“, se v takovém případě začne chovat v souladu s ženskými skupinovými dynamikami – ať už se budou ženy, které v ní působí, hlásit k jakékoli ideologii.

Lze si však položit otázku, zda je probíhající feminizace opravdu přirozeným jevem. Skutečně jsme svědky vývoje, kdy ženy konečně získaly možnost utkat se s muži jako rovné s rovnými a ukázalo se, že jsou prostě lepší?

Podle Andrewsové nikoli: vlna feminizace je podle ní umělým výsledkem sociálního inženýrství a přestanou-li být ženy uměle zvýhodňovány, během jediné generace se poměry dost možná vyrovnají.

Nejzjevnějším prostředkem takového zvýhodňování je antidiskriminační legislativa. Zaměstnávat příliš málo žen je dnes jednoduše nezákonné, a pokud jsou ženy nedostatečně zastoupeny, zvlášť mezi vedoucími pracovníky, může zaměstnavatel či majitel společnosti očekávat soudní žalobu. S ohledem na to jsou ženy zaměstnávány a povyšovány častěji, než kdyby si zaměstnavatel jejich vyšším počtem – zcela racionálně – nemusel krýt záda.

Andrewsová jmenuje řadu společností, které ve snaze vyhnout se soudním procesům, v nichž by čelily potenciálně devastujícímu obvinění z diskriminace žen, raději stěžovatelkám v mimosoudním vyrovnání vyplatily devítimístné částky. A žádný manažer nechce, aby jeho personální rozhodnutí stála společnost stamiliony dolarů. Existuje mnoho soudních případů, kdy společnosti čelily žalobám tvrdícím, že na pracovišti vládne kultura „kolejního bratrstva“ nebo „spolku starých brachů“, ale ještě žádný zaměstnanec si nestěžoval, že si v práci připadá jako „v montessoriovské školce“. Výsledkem je, říká Andresová, „nominálně meritokratický systém, v němž je nezákonné, aby ženy neuspěly“.

O mnohém vypovídá také to, jak se feminizace v průběhu času prohlubuje. Jakmile v nějaké instituci jednou zavládne genderová rovnost, rovnováha se zpravidla rychle vychýlí ve prospěch žen. Vše nasvědčuje tomu, že když se ustaví femininní normy, bývají muži v praxi odrazováni a vyháněni. „Který doktorand vážící si sama sebe by se rozhodl pro akademickou kariéru,“ táže se Andrewsová, „bude-li za příliš otevřené vyjadřování nesouhlasu nebo za hájení kontroverzních názorů ostrakizován?“

Andrewsová soudí, že vlně feminizace se v současnosti můžeme bránit, tato příležitost však nepotrvá věčně. Lze mluvit o předstihových a zpožďujících se ukazatelích – například většina studentů práv je dnes již ženského pohlaví, ale ve federálních soudech v Americe stále převažují muži. Není-li feminizace, které jsme nyní svědky, přirozeným vývojovým trendem, nýbrž výsledkem sociálního inženýrství, je možné ji zvrátit, než dospěje ke svému logickému konci – a tím je na politické úrovni převládnutí „probuzenecké“ ideologie.

Řešením přirozeně není zabouchnout ženám dveře před nosem – úplně postačí návrat k férovým pravidlům a meritokracii. „Nejsem jen žena,“ píše Andrewsová závěrem, „jsem i člověk s názory, které nejsou každému po chuti, a ve společnosti vyhýbající se konfliktům a zaměřené na konsensus se mi příliš nepovede.“ Nejde o to, že by ženy byly méně nadané nebo že by jejich typické způsoby interakce byly v nějakém objektivním smyslu méněcenné. Klíčové instituce utvářející naši, západní společnost a civilizaci, jako jsou univerzity či právní systém, byly však ustaveny na jiném základě a zmocní-li se jich ženské skupinové dynamiky, nebudou dál schopny plnit svůj účel. A to není v zájmu žen o nic víc než mužů.

Prameny:

Helen Andrewsová, „The Great Feminization“, https://www.compactmag.com/article/the-great-feminization/

„Helen Andrews: Are women to blame for wokeness?“ UnHerd, https://www.youtube.com/watch?v=Dx2Un8SVn0g

„The Problem With Feminising Society – Helen Andrews“, Triggernometry, https://www.youtube.com/watch?v=pfbilhs5dt4&t=12s

1 Každého asi napadne, že druhým – a mnohem samozřejmějším – důsledkem nástupu žen do veřejného prostoru je klesající porodnost. Andrewsová se tohoto tématu dotýká v rozhovoru, který poskytla podcastu Triggernometry, uznává, že i tento důsledek feminizace je historicky bezprecedentní a má potenciál od základů proměnit naši civilizaci, ale říká, že to prostě není její téma; zabývají se jím ostatně mnozí povolanější.

2 Andrewsová naráží na jevy, jako byly protesty hnutí Black Lives Matter či okupace části města Seattle levicovými bojůvkami, jimž se dostávalo ostentativní podpory v prostředí akademického, obchodního i (liberálního) politického establishmentu, šíření „antirasistických“ knih a narativů, ničení soch a památníků apod.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2026)