Evropské hodnoty a jejich proměny
Jiří Hanuš
POLITIKA & SPOLEČNOST
Úvahy o (evropských) hodnotách bychom mohli začít odkazem na Nový zákon, na Pavlův list Římanům, kde v sedmé kapitole mluví poměrně pesimisticky o našich možnostech: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“
Je asi vhodné uvést tento citát, když pojednáváme o hodnotách, o nichž mluvíme často nereflektovaně, jako by stačilo se k nim prostě přihlásit, jako k něčemu, co je pro nás cenné a co můžeme vlastnit. Nejde totiž jen o to, že hodnoty jsou velmi rozmanité a že jsou jistě v historickém vývoji proměnlivé. Tedy většina z nich. Pokud má ale Pavel z Tarsu pravdu, nestačí se pouze k nějaké hodnotě přihlásit, byť by pro nás představovala to nejdrahocennější, co máme. Jsme v situaci, která je mnohem komplikovanější, protože do našeho tělesného a psychického vybavení je zakomponována potíž, že jsme konstitutivním způsobem nespolehliví a křehcí. I hodnoty, o nichž jsme přesvědčeni, že bychom za ně obětovali svoje zdraví, nebo dokonce život, můžeme zradit nebo jejich cenu znehodnotit.
Paradoxy definic, významu a proměn hodnotových schémat
K historické proměnlivosti hodnot proto patří skutečnost jejich ztráty nebo deformace. Pěkně je to vidět na shromažďování majetku na základě pracovního úsilí, střídmosti a obětavosti jedné generace, který další generace může rozházet, neboť za své hodnoty považuje něco jiného (nebo popřípadě – z pohledu generace budovatelské – nemá hodnoty vůbec žádné). Fenomén historičnosti tedy neznamená nějakou automatickou kontinuitu, právě naopak. Ustálení systému hodnot trvá dlouho, je podmíněno sdílením a tříbením názorů velkých společenských skupin a je především dílem společenských institucí (států, škol, náboženských společností). Tato institucionalizace, existence a rozvíjení hodnot prostřednictvím institucí, je naprosto klíčová záležitost. Občas máme pocit, že hodnoty jsou pouze jakési ideové platónské konstrukty bytující v ideálním světě, z něhož je možné libovolně vybírat. To je ošidná představa, pokud ovšem nejsme platoniky. Výstižnější je tvrzení, že hodnoty jsou vázány na instituce, ale také na společenské podmínky a rozmanité historické okolnosti.
Je také otázka, co vlastně za hodnoty považovat. Vezměme si jeden příklad. Asi velmi sdílenou hodnotou, jíž si dnešní člověk cení, je hodnota „demokracie“. Je to ovšem výraz, který je značně vágní, nehledě na to, že se ani dva lidé neshodnou na obsahu a rozsahu tohoto pojmu, a nehledě na to, o jak významnou hodnotu jde. Navíc například před sto lety byl tento pojem spojován s projevením síly prostřednictvím národního státu (například pojetí Tomáše G. Masaryka), dnes máme tendenci v souvislosti s demokracií zdůrazňovat spíše aspekt tolerance, soucitu a nenásilí, a nacionalismus je pro nás odpůrcem demokratického způsobu myšlení a jednání.
Musíme vzít v úvahu též emocionální stránku vztahu k hodnotám. Představa, že se jedná výhradně o racionální konstrukci, je zjevně scestná. Konkrétní hodnota je kombinací racionální volby, vůle k jejímu prosazení a silného emocionálního náboje. Dobrým příkladem je hodnota „vlasti“, která je jistě rozumovým uchopením sdíleného území, kulturních symbolů, historie a jazyka: to vše je ale ponořeno v citově nabitém prostředí, které umožňuje silnou motivaci a akci. Stačí si přečíst paměti českých letců za druhé světové války, aby se tato skutečnost ukázala v pravém světle.
Vzhledem k tomu, že lidé se neustále sváří, zdá se být pravděpodobná teze, že se spory vedou právě o hodnoty, a to jak v rodině, tak mezi generacemi, různými lidmi i společenskými skupinami. Lidé se ovšem v určitém „historickém zápalu“ často přou nejen synchronně, ale i diachronně, a to nejen s více či méně vzdálenými předky, ale i s hodnotami či údajnými hodnotami celých epoch. Tak není výjimkou, že pro řadu současníků je například středověk dobou „temna“, v němž byly sdíleny hodnoty, jimiž našinec pohrdá, aniž by je znal. Ale platí to i naopak. Myšlenka, která někdy ve vzdálené minulosti zapadla, může být v přítomnosti nejen objevena, ale může se stát i základem nějaké silně prožívané hodnoty. Navíc platí, že celá řada hodnot je považována za mladší, než ve skutečnosti je.
Platí též, že hodnoty jsou někdy vědomě prožívané, hlásané a vyznávané a mohou se stát sdílenými stereotypy, zvyklostmi, a to napříč kulturami. V Evropě se například křesťanské hodnoty staly v posledních staletích součástí lidových tradic a obecných zvyků a prorostly s nimi natolik, že je někdy obtížné odlišit skutečnou „hodnotu“ od její zvykové a mnohdy nereflektované podoby, respektive může v tomto smyslu dojít k pozoruhodným objevům. O hodnotách náboženských můžeme říci, že jsou natolik vrostlé do symbolických struktur lidské mysli, že se jejich „náboženská stránka“ může stát irelevantní. Většina vánočních zvyků je sice středověkého nebo raně novověkého data, prvek narození dítěte je však symbolem naprosto univerzálním, i když ne všude má dětský život stejnou cenu.
V dnešním evropském veřejném prostoru rezonuje zvláště silně otázka „domácích“ hodnot oproti hodnotám „cizím“. Týká se to především populistických politických uskupení a stran, které se snaží získat příznivce poukazováním na domácí, údajně rozkolísané hodnoty, které je zapotřebí bránit – tu proti tlaku bruselského úřednictva, tu proti migračním vlnám, zejména z Blízkého východu a Afriky. Problém „domácího“ a „cizího“ je samozřejmě podstatný a v dějinách kulturních přenosů zvláště významný, na druhé straně je zapotřebí čelit zjednodušování, které může být účelově motivováno. Evropa byla vždy ve svých dějinách ovlivňována, a to někdy zcela podstatně. Křesťanství vyrostlo na zvláštní směsici římsko-pohanského světa, do něhož se vtělil mnohohlas nově vznikajících národů, které byly ve středověku silně ovlivněny arabskými (muslimskými) vlivy. Celý novověk byl ve znamení nejen potýkání, ale také stýkání s byzantskou říší a říší osmanskou, což pro Evropu znamenalo vedle bojů také vzájemné obohacení. Dnešní hodnotově orientovaná evropská politika jen zčásti reflektuje tento složitý vývoj. Na druhé straně je třeba přiznat, že žijeme i v době „zblázněných hodnot“, které někdy bobtnají do absurdních rozměrů (menšinová práva, omezená dříve na kritérium hodnocení politické tolerance, se evidentně vymkla z kloubů a překreslují hodnotovou mapu současnosti).
V těchto úvahách by se samozřejmě dalo pokračovat dále. Například bychom mohli rozvažovat o třech klasických kategoriích hodnot: etických, které obsahují i výzvu k činu; estetických (krása, ošklivost, elegance, ušlechtilost), které nepromlouvají přímo k našemu svědomí; a konečně náboženských, vyvolávajících pocity bázně i oddání současně. Podívejme se však nyní raději na některé hodnotové komplexy a na jejich specifičnost i problematičnost. Zůstaneme přitom v Evropě, i když se občas vydáme za její hranice.
Evropské hodnotové komplexy
Většinou se mluví o kulturních tradicích, z nichž hodnoty pramení: o křesťanství, osvícenství, židovství, pohanství, řecko-římské tradici. Samozřejmě se k nim dostaneme, ale předtím by bylo dobré zmínit něco, o čem často mluvil nedávno zesnulý filozof, antropolog a překladatel Jan Sokol. Ten se zabýval zemědělskými kulturami a srovnával je s městskými. Mluvil přitom o hodnotách, jež koření v zemědělské společnosti, která v Evropě převažovala ještě v 19. století. Teprve ve 20. století se postupně měnil poměr obyvatelstva, které žilo na venkově a ve městech. Pro zemědělskou společnost je či spíše bylo typické, že lidé považovali za obrovskou hodnotu půdu, která se většinou dědila, rozhraničení pozemků, tedy jejich vlastnictví, a v neposlední řadě také rodinu, která svými členy zajišťovala a garantovala práci na vlastněné půdě. S tím souvisí počet potomstva, které bylo ceněno i jako pracovní síla. Ve městě nic takového neplatí – lidé půdu nevlastní, na práci se nechávají najímat zaměstnavatelem, dětí tolik nemají. Není tedy divu, že hodnoty městského obyvatelstva se velice liší od hodnot venkovanů. I na tomto příkladu, který považuji za velice významný, můžeme vidět, jak naše hodnoty závisejí na způsobu života, na tom, kde a jak pracujeme, na každodenních formách existence. Nejde jen o nějaká naše individuální a individualizovaná rozhodnutí, i když ta jsou zvláště v moderních společnostech určující.
Jakkoli by se to na první pohled nezdálo, o křesťanství můžeme mluvit nikoli pouze jako o ideové soustavě, z níž bychom si vybírali jednotlivé hodnoty jako rozinky z koláče, ale spíše jako o struktuře, která je přes veškeré sekularizační vlny posledních dvou staletí hluboce zakořeněna v našich myslích, ve způsobu uvažování a jednání, ve stylu hodnocení reality, v mnoha zvycích. Mnoho hodnot z křesťanství a jeho historických forem pochází, a i tam, kde můžeme mluvit o protikřesťanských tendencích, vyjádřeních či pozicích – a jistě i způsobu života −, vytváří křesťanství jakési neodmyslitelné pozadí, řekněme projekční plátno, na něž se promítají i veškeré negace tohoto nábožensko-kulturního fenoménu.
Chci se zde zastavit u jedné záležitosti, která bije do očí každému, kdo se nad křesťanstvím hlouběji zamyslel. Na první pohled je totiž v tomto náboženství velmi mnoho hodnot, které jsou promýšleny, strukturovány, dokonce dogmatizovány. Existují katechismy a křesťanské příručky věnované hodnotám a jejich prioritizaci. Na druhé straně tu existuje jev, který Gilbert Keith Chesterton označil jako paradox a který popsal takto: „Když jsem znova a znova pročítal všechny ty nekřesťanské nebo protikřesťanské výklady o víře od Huxleyho po Bradlaugha, vyvstával mi v mysli postupně, ale výrazně trvalý a strašný dojem, že křesťanství musí být něco neobyčejného. Nejen že trpí (jak jsem se dovídal) nejkřiklavějšími neřestmi, nýbrž má zřejmě i nepochopitelnou vlohu sdružovat neřesti, které si vzájemně odporují. Bylo napadáno ze všech možných protikladných důvodů. Sotva jeden racionalista dokázal, že je příliš východní, dokázal jiný stejně zřetelně, že je příliš západní. Sotva se utišilo mé rozhořčení nad jeho ostrou a útočnou čtverhranností, už jsem byl vyzván, abych si všiml jeho vysilující smyslné kulatosti a odsoudil ji.“ Na křesťanství jsou zvláštní tři věci, řečeno opět pozitivně: za prvé že jeho hodnoty lze vyjádřit v jedné větě a současně v tisícistranných traktátech; za druhé že jsou vázány a orientovány na výklad života a díla jediné historické osoby, která byla podle základního křesťanského přesvědčení stejně tak člověkem jako Bohem; a za třetí že se desítky a stovky generací křesťanských myslitelů a kazatelů věnovaly nikoli pouze předčítání zakladatelských textů (například evangelií a listů apoštolů), ale do omrzení je vykládaly, tj. interpretovaly svým současníkům. Dalo by se říci, že křesťanství přineslo základní podnět k myšlence celoživotního vzdělávání. Pro naše úvahy o hodnotách to může znamenat, že pro křesťanství a jeho kulturní dopady jsou vyznávané a sdílené hodnoty něčím naprosto zásadním, a do jisté míry dokonce neměnným (což vyjadřuje dogmatizace tzv. pravd víry, například Ježíšova božství), na druhé straně právě křesťanství přineslo poměrně jasnou a trvalou představu o nutnosti přizpůsobení těchto pravd či hodnot lidem v jejich konkrétních životních situacích. Křesťanství ve své nauce o hodnotách představuje nejstabilnější, a přitom nejdynamičtější systém, jaký si lze představit. Tento teoretický základ samozřejmě neznamená, že by byl vždy a všude důsledně uplatňován, ani to neznamená, že nenabral v rámci procesů inkulturace a christianizace jiných směrů – z hlediska křesťanského nejspíše deformací. Křesťané sami jsou ostatně vystaveni této protikladnosti a paradoxu nejvíce, protože jsou konfrontováni s božským ideálem, jejž mají následovat, a současně se všemi omezeními, které jim přinášejí jejich charakterové vlastnosti a každodenní trampoty.
Pokud se v tomto textu chceme zamýšlet i nad evropským rozměrem hodnot, pak můžeme konstatovat, že zde došlo v průběhu staletí k paradoxu – právě na kontinentě, kde bylo křesťanství nejvíce šířeno, a to v mnoha christianizačních vlnách, došlo k silnému sekularizačnímu hnutí, které nemusíme nutně chápat v jeho antikřesťanských polohách. Podle mnoha křesťanských myslitelů je sekularizace procesem, který je v zásadě křesťanský, neboť odpovídá „hodnotě“ oddělení světské a duchovní moci a de facto křesťany politicky osvobozuje. Sekularizace je ovšem pojem natolik mnohostranný a složitý, že se na tomto malém prostoru nemůžeme přiklonit definitivně ani k jedné z uvedených variant. Znovu jen můžeme opakovat předchozí tvrzení, že mnoho sekulárních principů i zásad vzniklo na křesťanské půdě a z křesťanské inspirace (od některých demokratických prvků přes zákaz otroctví až po ideu lidských práv).
Velmi zajímavý je vztah křesťanských hodnot k hodnotám židovským, klasicky řecko-římským, pohanským a osvícensky moderním.
Začněme židovstvím, protože to má ke křesťanství nejblíž, už kvůli Starému zákonu, který tvoří součást křesťanské bible. Už už bychom byli v pokušení nazvat tato dvě náboženství bratrskými, nebýt dvou skutečností. Křesťanství vzniklo historicky jako svého druhu židovská hereze a oddělilo se od něj celou řadou podstatných vlastností. V průběhu dějin pak došlo k dalšímu odlišení, a to právě na evropském území, které představuje zvláštní druh symbiózy, v níž křesťané pojali židovství „do sebe“ (a současně ho mírně upravili pro své potřeby), a na druhé straně si jej drželi od těla, což ještě zvýšil křesťanský antisemitismus, projevovaný v premoderní době nábožensky, v moderní pak rasisticky. Základním rozdílem však přes veškeré snahy o dialog zůstává postava Krista, respektive nárok Ježíše Nazaretského na roli vykupitele a spasitele. Starozákonní Desatero božích přikázání však představuje jak v křesťanství, tak i v židovství jakýsi „hodnotový kánon“, který je sdílen. Zcela unikátní je pak situace v 19. a 20. století. Tehdy došlo k židovské emancipaci, na jejímž konci byl sionismus, tedy odnož evropského nacionalismu, k nepředstavitelné antihumánní likvidaci židovského obyvatelstva (holokaust) a následně k založení státu Izrael, který na jedné straně znamenal přiblížení humanistické a demokratické západní tradici, na druhé straně vymezení židovského a křesťanského etnika na Blízkém východě. Po stránce hodnotové jsme dnes v Evropě ve zvláštní situaci: sekularizovaná Evropa kritizuje Izrael za palestinskou politiku, kterou ovšem Izrael volí často kvůli zachování své existence – k níž se rozhodl kvůli vývoji v Evropě. Ať už politická situace i historické okolnosti komplikují záležitosti spjaté s hodnotami jakkoli, platí stále tvrzení francouzského filozofa středověku a arabisty Rémiho Bragua, který před třiceti lety napsal o základních biblických ideách: „Tak například myšlenka nadvlády člověka nad zbytkem stvoření, zejména nad zvířaty, stvořenými jakoby pro něj. Také myšlenka, podle níž je vztah člověka k Bohu završen především v morální praxi, přišla do Evropy od proroků staré smlouvy. Nebo konečně myšlenka historického dění, které v sobě nese nějaký smysl: idea radikálně nekruhové časovosti s absolutním počátkem (stvoření) a snad i koncem je zcela zřejmě biblického původu.“
Křesťanství má velmi specifický vztah k hodnotám řecko-římské antiky, neboť přejalo dvě základní myšlenky: řeckou filozofii s jejím způsobem racionality a římskou ideu politického míru. Je třeba ovšem dodat, že některé prvky antického nazírání na člověka a společnost křesťanství striktně odmítlo – principiální nerovnost lidí a některé etické představy, například v sexuální oblasti. Hodnotu řeckého způsobu uvažování drží křesťanství v některých svých směrech dodnes, hodnota „imperiálního míru“ se přenesla z Evropy spíše do USA, kde ji ještě oplodnily jiné akcenty. I dnešní Spojené státy kolísají mezi akcenty celosvětového „imperiálního míru“ a civilizační indiferencí zakotvenou v reálné geopolitice.
Hodnoty antiky ztratily podstatný základ neudržováním znalosti latiny v evropském středoškolském vzdělávání a v církevní liturgii. Angličtina jako nová lingua latina má možná celou řadu výhod, nedokáže ale přenést znalost řeckých a římských autorů do současnosti, což nemůžeme hodnotit jinak než jako kulturní ochuzení. Ještě před třemi čtyřmi generacemi disponovaly evropské kulturní elity bohatým antickým kulturním dědictvím, byť bylo v průběhu dvou tisíciletí christianizováno. Latina se nyní stala koníčkem hrstky akademiků, kteří brání městské hradby, jež dávno padly do rukou nepřítele. Řecký svět obtěžkaný kulturními symboly, postavami bohů i lidí, a římský svět řečnictví a estetiky přitom představovaly zásobárnu, která nejen rozšiřovala kulturní vědomí, ale umožňovala smysluplnou komunikaci o kultuře vůbec.
Nejlépe je to vidět na autorech 20. století, kteří v meziválečné a poválečné době dokázali přemýšlet v paradigmatech pohanské antiky i křesťanství a vystihnout podstatné rysy obojího prvku. Na mysli mám například Ericha Auerbacha (nar. 1892 v Berlíně, učil například ve třicátých letech v Istanbulu a později v USA, kde zemřel). Svůj literárněvědný odkaz vložil do přelomového díla Mimesis s podtitulem Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Zde rozebral nejen středověkou a raně novověkou literaturu, ale i takové klíčové texty, jako je Homérovo dílo Odysseia, jehož hlavní postavu srovnal s postavou židovského Abraháma. V tomto srovnání Auerbach vyzvedl individuální rysy, které jsou typické pro biblická vyprávění, v geniálním Homérovi však chybějí. Ukázal tak mimo jiné na hodnotu individualismu, kterou si spojujeme až s novověkou epochou − její první rozvinutí máme však již v knihách Mojžíšových.
Na rozdíl od řecko-římské pohanské klasiky, bohatě doložené písemnými prameny všeho druhu, nedisponuje raně středověké evropské pohanství srovnatelnými doklady, které by umožnily plně rekonstruovat svět a hodnoty starých Keltů, Germánů či Slovanů. Střípky pohanského světa samozřejmě dovoluje nahlédnout archeologie, případně christianizace v podobě právních, literárních či uměleckých děl. Při rekonstrukci jeho hodnot je však třeba se mít na pozoru. Postmoderní spirituality a různá hnutí na přelomu milénia sice přišly s pokusy o obnovu starých pohanských praktik a rituálů (například v podobě keltománie), je však velmi těžké rozlišit, co z nich je autentické, a co naopak výrazem pojetí světa a hodnot našich současníků. Nemůže být pochyb, že v těchto pokusech je nejen mnoho naivity a anachroničnosti, ale i dobových věr a pověr, jako je například idylický vztah k přírodě, který reprezentuje Moudrost a Mateřství Země, nebo údajná rovnost mezi muži a ženami.
Evropská moderna, její hodnoty a parahodnoty
Nesnadnou kapitolu, kterou jsem si ponechal na závěr, představuje moderní evropská tradice, která začíná osvícenstvím, přičemž tento pojem neoznačuje pouze konkrétní myšlenkové výboje 18. století ve Skotsku, Francii i jinde, ale stal se heslem, které vystupuje v úloze diskontinuitního souboru hodnot, konkurujícího starším náboženským tradicím. Jistě, není osvícenství jako osvícenství, Smith není Voltaire. Radikalita osvícenského projektu však byla potvrzena a provedena v řadě navazujících revolucí, počínaje revolucí francouzskou, která získala přízvisko Velká. Tyto revoluce přinesly nejen hodnoty, bez nichž si dnešní Evropu a zčásti ani svět nedovedeme představit, jako jsou občanství a rovnost před zákonem, idea lidských práv, všeobecné volební právo či státní péče o nemocné a staré, ale především jistou představu, podle níž mohou lidé konstruovat společnost a vytvářet její budoucnost na základě kombinace racionálních a utopických představ. Podle myšlenky lidských práv si můžeme udělat představu o tom, jak se moderní hodnoty prosazovaly a jak jsou proměnlivé. Lidská práva totiž začala svou moderní existenci jako všeobecná proklamace svobody všech lidí založené na přirozeném právu (1789), poté se začala uplatňovat v národních právních řádech, ve 20. století pak získala mezinárodní a univerzální charakter (1948) a opět podobu ideálu. Všeobecná deklarace lidských práv (1948) znamená spojení starých práv na svobodu se základními právy, jako jsou právo na život, bezpečnost jednotlivce, ochranu majetku, svobodu shromažďování atd., ale současně se o slovo hlásí další práva sociální, jako jsou právo na stejnou mzdu za stejnou činnost, právo na odpočinek apod. Už v roce 1948 se při hlasování ukázalo, jaké hodnoty preferují konkrétní státy: Sovětský svaz a jeho satelity, ale například i Saúdská Arábie a Jihoafrická republika se zdržely hlasování s odůvodněním, že preferují zájem celku před zájmy jednotlivce. I v dalších dekádách negovaly komunistické státy takzvaná „buržoazní“, liberální lidská práva, protože tyto státy údajně proklamovaly svobodu všem (což evidentně odporovalo existenci gulagu!). Na druhé straně se pokusily skutečně zdůraznit sociální práva typu práva na práci nebo na vzdělání – zde se ovšem nejednalo o „právo“, ale spíše o „povinnost“, a to ještě pouze pro některé občany. Nepochybně však tento zápas o pojetí lidských práv mezi Východem a Západem znamenal zápas o interpretaci hodnot, což se nakonec projevilo opět v revolucích (1989−1990). Hodnoty liberálních lidských práv ovšem při svém univerzálním nároku narazily i na chápání jednotlivce v nezápadním světě (Afrika, Asie), kde se myšlenky lidských práv začaly uplatňovat v kulturním smyslu, tj. s důrazem na étos kulturních a náboženských tradic. K tomu také přibyla okolnost, že západní liberální práva začala být začasté chápána jako výraz evropské dominance a koloniální nadvlády. Jak komunismus, tak nezápadní kultury významnou měrou přispěly k tomu, že se jednotlivec začal vytrácet ze zorného pole a byl nahrazován globálními instancemi – státy, národy, kulturami. Hodnota lidských práv se stala současně komplexní i specifická, se stálým ideologizujícím potenciálem.
Koncentrovaným výrazem novověké společnosti se stala věda a vědecké poznání, které se stalo „západní“ hodnotou s velkými vývozními možnostmi. O tom, jak byla věda schopna proměnit západní i nezápadní svět, svědčí například vývoj medicíny, která prodloužila lidský život, dokázala se vyrovnat s „nevyléčitelnými“ chorobami a v Africe pomohla úspěšně čelit předvědeckým náboženským rituálům. Úlohu vědy ve funkci pokroku a současně hodnotové náhražky náboženství snad nelze přecenit. Je to patrné na příkladu velkých vědeckých objevů 19. století, které vytvořily nové metody a nová vědecká odvětví, rozvinutá ve století následujícím: teorie evoluce (Charles Darwin) spojená s teorií dědičnosti (Gregor Mendel), teorie nové analýzy společnosti v podobě vznikající sociologie (Auguste Comte), teorie podvědomého světa u člověka (Sigmund Freud), znejisťující dosud pevné podloží lidské schopnosti být „pánem ve vlastním domě“. Hodnota vědy ukazuje i dnes zcela jasně svou sílu v podobě zápasu s koronavirovou pandemií.
Naším posledním zastavením bude však něco jiného, i když o komplexitě a univerzálnosti můžeme mluvit i v tomto případě. Jedná se o oblast populární kultury, nesoucí velké množství různých hodnot nebo spíše parahodnot, a to s velkým potenciálem v možnostech sdílení. Zatímco lidská práva a podobné hodnotové komplexy jsou oblastmi sporu při jejich výkladu i uplatňování, s populární kulturou tak veliké problémy nejsou, i když to také neplatí absolutně. Umělecké, ale i komerční knihy, filmy, počítačové hry, komiksy, televizní seriály svou masovostí zasahují nejen rozdílné národy a státy, ale i civilizační okruhy. Pro nás je podstatné, že s sebou nesou nejen zábavnou složku, ale též systém hodnot, jehož univerzalita se projeví všude tam, kde stát nebo politický režim umožní jejich masové rozšíření. Filmy Avengers, respektive celá produkce americké firmy Marvel jsou dobrým příkladem nosiče určitých hodnot, lidských či polobožských postav, osobních ctností i neřestí, vzorů charakterů, povah i návodů k jednání. Technická a technologicky sofistikovaná povaha těchto produktů maže to, co by například u pohádek, které mají jinak podobné principy, vytvářelo bariéry v podobě národního svérázu (Bajaja sice také bojuje s drakem podobně jako nějaký hrdina mimořádně schopných Avengers, ale příroda, psychologie postav, kouzla i popěvky jsou středoevropsky laděné a ladné). Svět Avengers vytváří sekularizovanou podobu západních hrdinů a hrdinek, kteří hladce pronikají do asijských i afrických kultur, aniž by způsoboval pohoršení podobně jako lidskoprávní koncepty – i když je to s podivem. Americké filmové spektákly totiž například záměrně ruší genderové stereotypy a okázale vystupují proti různým formám despocií, i když poměrně prvoplánově. Hodnotově představují nejinvazivnější prvek postmoderní západní kultury.
Jak na úrovni osobní, tak institucionální jsou různé hodnoty ve střetu. Považuje-li matka za podstatnou výchovu svých malých dětí, může s ní být v rozporu manželova priorita přátelského posezení s kumpány v hostinci. Ve společnosti nabývá střet hodnot politickou podobu, zvláště v dnešní době cancel culture. Mají-li být státem podporovány rodiny s malými dětmi, lze to jistě racionálně dobře zdůvodnit, neboť je v sázce život celé společnosti jako takové, těžko to ale vysvětlovat například těm, kteří se domnívají, že nás čeká klimatická katastrofa a že není možné rodit děti do světa těsně před jeho zánikem. Z toho vyplývá, že svět hodnot je v praxi propojen s motivy, zájmy a politickými směry. Konkurence i v této hodnotové oblasti ale umožňuje, aby se náš život rozvíjel jako dramatický příběh, nikoli jednoduchý, ale plný dobrodružství.
/ Z připravované knihy o kořenech evropské kultury. /
Auerbach, Erich: Mimesis. Zobrazení skutečnosti v západoevropských literaturách. Mladá fronta, Praha 1998.
Bartlová, Milena: Pop history. O historické věrohodnosti románů, filmů, komiksů a počítačových her. NLN, Praha 2003.
Bocheński, Josef Maria: Cesta k filozofickému myšlení. Rozmluvy, Surrey 1985 (kapitola Hodnoty).
Brague, Rémi: Evropa, římská cesta. Pedagogická fakulta UK, Praha 1994, s. 37.
Ferguson, Niall: Civilizace. Západ a zbytek světa. Argo/Dokořán, Praha 2014.
Hanuš, Jiří (ed.): Lidská práva. Nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. CDK, Praha 2001.
Chesterton, Gilbert Keith: Ortodoxie. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1992, s. 74.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2022)
