Sen o státě křesťanském

K úvaze na téma snu o státě křesťanském mě nepřímo povzbudili dva kamarádi-vrstevníci, kteří se mi přiznali, že ačkoli se narodili ve třicátých letech minulého století, jsou trvale zahledění do obrazu Rakouska-Uherska, velkého společenství několika národů, leckdy a v lecčem nedobrovolného, ale spjatého s doktrínou, podle níž zárukou dobrých veřejných mravů a morálky občanů i úřadů je stát v čele s panovníkem z Boží milosti, spravedlivým i milosrdným soudcem a strážcem bezpečí obyvatel. Ve školách visel kříž a vyučování začínalo ranní modlitbou. Podíl církve na vládě byl zřetelný a vlivný. 

Tento idealizovaný obraz společenského života kontrastuje se současností. Soudobý evropský stát, včetně našeho, trvá na právním rámci své existence, ale kultivaci mravů mezi své úkoly nepojal a nepojímá, pojem hříchu nepatří do oficiálního slovníku a liberální demokracie vyznává svobodu všech názorů a postojů, které nejsou v rozporu s platnými zákony. Odkaz na slušnost jako závaznou normu se stal nástrojem kritických karatelů, nemůže se však odrazit například ve znění ústavy. „Jsme v politice,“ slyším v duchu stále volat své stranické kolegy z devadesátých let, kteří tím odmítali námitky, jež na ně mířily ve znamení etiky.

S tímto předznamenáním přistupuji k otázce místa církve v soudobém státním zřízení označovaném za demokratické. Vybavuji si přitom diskuse v Poslanecké sněmovně v období mezi lety 1992–1996, kdy se předmětem sporu stalo hodnocení církve jako spolku na úrovni Asociace zelinářů nebo Jednoty majitelů nemovitostí. Je takové ztotožnění plně výstižné? Je církevní přínos společnosti srovnatelný s nabídkou zelinářské produkce nebo s organizovanou péčí o rodinné domy? Většina poslanců mínila, že srovnání odpovídá skutečnosti.

Tímto názorem, jeho příčinami a následky se zabýval polský filosof, sociolog a politik Ryszard Antoni Legutko (1949). V roce 1973 absolvoval studia anglické filologie a o tři roky později i filosofie na Jagellonské univerzitě. V roce 1991 získal postgraduální titul doktora věd za práci Kritika demokracie v politické filosofii Platónově. V roce 2005 byl zvolen senátorem za stranu Právo a spravedlnost, přitom do roku 2007 vykonával funkci vicemaršálka. V roce 2007 byl jmenován ministrem školství a v roce 2009 jako čerstvě zvolený europoslanec vstoupil do skupiny Evropských konzervativců a reformistů.

Při úvahách o místě a úloze církve ve společnosti vycházel z předchozího obsáhlého rozboru současné situace Evropy a světa, založeného na hlubokém historickém zakotvení. Ve svém textu se opírám o jeho postup, myšlenky a postřehy a parafrázuji jeho analýzu, která dospěla například k jednoznačnému poznatku, že se klasická řecká demokracie neosvědčila. V knižní studii Platónova kritika demokracie to dokázal zhodnocením principů, na nichž se zakládal athénský stát. 

Podle profesora Legutka byla demokracie od starověku považována za vadný systém, který není ani lepší, ani horší než oligarchie nebo monarchie. Platón a Aristotelés ji zkoumali na základě zkušeností athénského státu a s téměř všemi řeckými mysliteli se shodli na tom, že není nejlepším politickým uspořádáním. Jejím jediným známým zastáncem byl Démokritos. Demokracii popisovali jako zřízení zmatené, které nerespektuje zákony a ničí sebe sama. Ostra­kizuje stoupence jiných názorů a postojů než většinových. Významné a originální osobnosti občanů likviduje. Osud Sókratův ilustruje přesvědčivě toto tvrzení. Profesor Legutko se jím zabýval v knize Sókratés (2013), za kterou obdržel Literární cenu Józefa Mackijeviče. Platón a Aristotelés dospěli k odhadu, že se Athény řítí do krize a pádu. Jejich odhad se záhy ukázal jako pravdivý.

Coby kritický zobrazitel lidu ve státě spravovaném senátory se projevil William Shakespeare v dramatu Coriolanus. Jeho titulní hrdina, pocházející z římské aristokracie, musí v duchu zákonů a zvyklostí doslova prosit ve volbách o hlasy občanů, jež zažil ve válce jako zbabělce, které byl coby vojevůdce nucen riskantním nasazením vlastního života násilím odvracet od ústupu a útěku. Ponížená prosba z očí do očí mu nejde z úst, váhá ji původně vůbec vyslovit a zkušený politik, aristokrat Menenius Agrippa, mu velmi obtížně domlouvá, aby se zachoval pragmaticky. Ještě tíž se Coriolanus smiřoval s obyčejem, který předpokládá, že uchazeč o funkci konzula předvede obecenstvu jako na divadle obnažené jizvy i čerstvé rány, jež utržil ve službách vlasti.

Tribunové lidu vystupují v konfliktních situacích jako přizpůsobiví a bezcharakterní příživníci, soudobým jazykem řečeno populisté, schopní každého názorového obratu, pokud po něm volá dav. Coriolanus se nakonec přes veškerou snahu dostane do zásadního rozporu s Římem a zážitek nevděku a touha po odplatě ho dovedou mezi nepřátele a k tragické smrti. Nebyl bez viny na své zkáze, jeho hrdost hraničila s pýchou a otevřenost s povýšeností, ale vliv plebejů na vládu se v zrcadle největšího z Mistrů divadla jeví jako zhoubný: příčí se čestným a sebevědomým lidem, kteří se zasloužili o bezpečí národa a státní prospěch, a podle athénského pravzoru podněcuje jejich vyhnání.

Poznatky nabyté přesvědčením o oprávněnosti Platónovy kritiky uplatnil profesor Legutko v pracích, které se zabývají současností. Jde jak o odborné eseje, tak o publicistické texty a fejetony. Příznačné na jeho přístupu k politické skutečnosti bylo soustavné uplatňování etického hlediska. Rozpoznal původní smysl liberalismu jako inspirátora omezení, která bránila demokracii před většinovým terorem a podléháním hlasu luzy. Když američtí otcové zakladatelé koncipovali principy budoucího státu, hleděli podle profesora Legutka na demokracii s nedůvěrou, „a proto vytvořili neobvykle složitý mechanismus, který měl slabosti demokracie mírnit“. O několik desítek let později však Tocqueville ve své Demokracii v Americe nazíral výsledky tamějšího demokratického vývoje spíš jako problém než jako řešení. Francouzský šlechtic postřehl nový despotismus, který zotročoval lidské myšlení, konstatuje polský autor.

Demokracie Spojených států přesto zpočátku představovala pozitivní protiklad monarchistické a aristokratické Evropy, v podání některých dobových autorit jako John Dewey se její demokratičnost dokonce stala normou společenského rozvoje a žádoucím principem vlády. Jenže Winston Churchill se o ní vyjádřil, že není žádné politické veledílo. Jeho výrok zněl: „V tomto hříšném a žalostném světě se zkoušely a budou zkoušet mnohé způsoby vlády. Nikdo nepředstírá, že demokracie je dokonalá nebo samospasitelná. Říká se dokonce, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli.“

Zjednodušeně se tento výrok vyskytoval v této podobě: „Demokracie je nejhorší formou vlády, pokud nebereme v úvahu všechny ostatní.“ Má vady, ale ostatní systémy jsou ještě horší. Znamená to tedy, že vad má nejméně. Kdo ji kritizuje, není rozumný, vždyť napadá systém, který je vlastně nejlepší a lepší být ani nemůže. Někdejší přednost demokracie, že je schopná sama sebe neustále zlepšovat, a to demokratickými metodami, nabyla však protichůdného významu: její vady lze prý léčit pouze úsilím o více demokracie. 

Profesor Legutko na tento myšlenkový postup odpovídá poukazem na běžné poznání, že přemíra čehokoli není nikdy dobrá. Lékem na oligarchii není zavádění ještě větší oligarchie a nedostatky tyranie se nedají odstranit nastolením její ještě násilnější verze. Hlasatelé posílení demokracie zavedením její absolutizace, totiž rozhodování na základě referenda, které jako bezprostřední výraz vůle lidu vyřeší všechny problémy, počínaje legislativou a konče zahraniční politikou, dosáhnou často jiného cíle: nástupu režimu osobní moci.

Vykladači Churchillova výroku přišli ještě s jinou interpretací: demokracie je mizerný systém, ale lepší doposud nikdo nevymyslel. Profesor Legutko konstatuje, že to není pravda. Už ve starověku se zrodily popisy systému lepšího, a to z pera Platónova a Aristotelova. Monarchii, vládu jediného mocnáře, dále oligarchii, zřízení, v němž vládne menšina, a konečně demokracii, kde moc má v rukou celek nebo většina, syntetizovala starověká moudrost ve smíšenou formu vlády, která dokáže posilovat výhody všech složek a neutralizovat jejich vady. Profesor Legutko se opírá o politika a řečníka jménem Marcus Tullius Cicero, který měl podle něj na mysli právě takový systém, když použil slovního spojení res publica. Vznikla silná republikánská tradice.

I americký stát, tvrdí profesor Legutko, byl ustaven jako smíšený. Do třicátých let dvacátého století byl takový stát běžný i jinde, ale postupně se vžila změna, která přinesla ústup od kritických reflexí nad veškerými politickými systémy. Vítězilo a zvítězilo přesvědčení o jednoznačných výhodách jednoho z nich, a jeho nedostatky byly přehlíženy. Nakonec si osvojil označení demokratický a všechny ostatní zatracoval, protože jsou nedemokratické. Zmatení jazyků dospělo tak daleko, že jsou dnes populisté kritizováni za narušování a poškozování demokracie, ale populismus stejně jako demagogie je ve skutečnosti jejím příznačným rysem.

Nastolení demokracie vedlo k mnoha zjednodušením především v oblasti hodnotové orientace. Například důstojnost bývala kdysi charakterizována jako vlastnost, které její nositel docílil úspěšnou snahou o ušlechtilé sebezdokonalení a o dodržování odvěkých morálních zásad zakotvených v Desateru. Občan demokratické společnosti naproti tomu nabývá důstojnosti z titulu lidských práv. Byla mu přisouzena ze zákona, aniž kdo po něm vyžadoval mimořádné zásluhy.

Podobně jako socialisté a komunisté zaujali a zaujímají liberální demokraté negativní postoj k minulosti i přítomnosti: jejich zájem a program se upírá k budoucnosti, která uskuteční, co se v minulosti a přítomnosti nedařilo, a bylo přitom žádoucí. Liberálové se navzdory zavrhování komunistické diktatury uchýlili k podobné metodě neustálé kritické revize přítomné skutečnosti. „Proletáře nahradil homosexuál, kapitalistu fundamentalista, vykořisťování diskriminace, revolucionáře feministka a rudou vlajku vagína,“ říká Legutko. Zákony definují práva dětí a popírají dosavadní výměr, že práva přísluší pouze člověku zodpovědnému, a tedy dospělému. Stát stále významněji vstupuje do života rodin a určuje a omezuje rodičovské chování. 

Nestačí úprava jurisdikce. Projevují se tlaky na reformu jazyka, a to nejnaléhavěji v oblasti lexika, přičemž se prosazují zákazy komické povahy: přídavné jméno černý není v určitých souvislostech přípustné, protože by stejně jako podstatné jméno černoch mohlo vzbudit nevůli Afroameričanů. Oslovení Dámy a pánové přezírá a uráží nebinární bytosti. V oblasti slovotvorby vadí některým ženám české přechylování: koncovka -ová jim vnucuje ponižující pocit, že jsou majetkem manželovým nebo otcovým. Objevily se dokonce námitky proti skloňování cizích vlastních jmen s odůvodněním, že ve srovnání s dokonalejší angličtinou matou identifikaci a obměnou jména vytvářejí zdání, že jde o jinou osobu. Jazyk zejména ve své mluvnické složce je ideologicky, sociálně a třídně neutrální a hodnotově bezpříznakový, ale někteří jazykovědci se specializují na náměty k neustálému přizpůsobování gramatiky novým skutečnostem daným objevy menšin. 

Jako extrémní ideologickou posedlost uvádím počínání francouzských studentů a některých profesorů, kteří pod heslem boje proti rasismu násilnou demonstrací znemožnili představení studentského divadla, protože v něm postavu černého hrdiny představoval běloch s tváří obarvenou načerno. Ve stejném duchu smí Afroameričanovu poezii překládat jen překladatel černé pleti, jiného nemá nakladatel angažovat. 

Liberální demokracie se naučila vymáhat takové požadavky stále častěji mimozákonnou cestou. V některých státech vznikla atmosféra, ve které skupiny aktivistů úspěšně vyvolávají a šíří hromadný odpor vůči pochybovačům a nositelům jiných názorů, napadají je a domáhají se likvidace jejich postavení na fakultách, v redakcích a mezi přispěvateli periodik, zkrátka vylučují je programově a organizovaně z veřejného života. Prosazují a často již prosadili potlačování některých státníků, myslitelů a spisovatelů minulosti nebo aspoň cenzuru jejich děl, která neodpovídají přísným měřítkům soudobé politické korektnosti. Dožadují se odstranění jejich soch z veřejného prostoru a vynucují v tomto duchu usměrnění výchovy na základních a středních školách a přepracování dějin. Radikalizaci podléhají zejména určité typy studentů a členů akademické obce. 

Mezi odmítanými názory a postoji se podobně jako za komunistického režimu ocitlo náboženství a církev. „Zavržením křesťanství, po předchozí marginalizaci klasického odkazu, “ praví profesor Legutko, „se Evropa, a nejen ona, ale celý Západ vystavuje nejen nebezpečí kulturního zjalovění, ale také dusivému monopolu jedné ideologie /…/. Zároveň s vytlačením křesťanství nebo ideologickou snahou zbavit je svéprávnosti zanikne v podstatě poslední velká síla, která byla po staletí faktorem prohlubujícím a rozlišujícím naši duchovní zkušenost.“

Modelu občana, který se podrobil takové atmosféře, řídí se jí, upravuje podle ní své vyjadřování, názory a postoje a přizpůsobuje se jejím nově vznikajícím požadavkům a tendencím, věnoval profesor Legutko knihu Triumf człowieka pospolitego (překladatel Josef Mlejnek pro české vydání převedl titul jako Triumf průměrného člověka, 2012). Východisko k nápravě společenské situace, která jej zplodila a dále plodí, spatřuje v obnově nebo návratu ke smíšenému modelu vlády. Jednu ze složek vládní struktury vidí v dědicích aristokratické zralosti, v jejich moudrém nadhledu nad výstřelky nevzdělanců a v jejich konzervativním setrvání na hodnotách, které se osvědčily. Jako další složku pojímá do vládní sestavy církev. Tuto vizi vytyčil v knize Ošklivost demokracie a jiné eseje (2009). 

Snažím se představit si cesty, které vedou k jejímu naplnění. Měly by ji prosadit hlasy občanů, nebo mocenská autorita, třeba prezidentova? Jakým způsobem se potom konkrétně dostanou do vlády stoupenci aristokratického nadhledu a představitelé církve, pokud se o to nebudou ucházet jako členové politických stran? V knize profesora Legutka jsem odpověď nenašel. Mám za to, že jeho vize je z rodu snů, které na bezprostřední kroky k uskutečnění neaspirují. V jejím rámci kladu rovněž otázku, jaká bude církev, která se stane vládní. 

Coby římský katolík a laik sleduji v současném vnitřním církevním diskursu dva směry: první záleží v úsilí papeže Františka a jeho spolupracovníků o vstřícnější přístup křesťanů vůči současné společnosti, o hledání účinnějších přístupů k hříšníkům, o srozumění ve vztahu k jiným církvím a o překonání reziduí nadřazenosti vůči jinověrcům a nevěřícím spoluobčanům, jakou se vyznačuje takzvaný lidový katolicismus.

Na druhé straně vím o velmi kritickém, ba přímo negativním hodnocení Druhého vatikánského koncilu a všeho, co po něm následovalo jako jeho důsledky. Profesor Legutko se sice k tomuto hodnocení přímo nehlásí, neboť se necítí kompetentní, ale předkládá doklady, které se mu podobají, ba v něčem se s ním ztotožňují. Pokusy církve vyjít vstříc liberálnímu nazírání, nahradit liturgickou latinu národními jazyky, kněze sloužícího mši obrátit tváří k věřícím a přijmout toleranci jako vodítko při setkáních s protichůdnými postoji, nevedly k úlevě, pokud jde o tažení liberálů proti církvi, byly tedy marné a varují před pokračováním. Zejména smír s jevem, jejž profesor Legutko nazývá „rehabilitací dalších sexuálních úchylek“, je podle něj chybný a nepřípustný. 

Netroufám si odhadnout, kterým směrem se církev vydá. Podíl na výkonné moci vzbuzuje podle mého další otázku, totiž zda církev a její reprezentanti v mocenském postavení posílí společenský účin evangelijní zvěsti, nebo jej naopak oslabí. Na pořadu dne budou totiž setkání, ba často střetnutí dvou nekompatibilních hledisek. Zorný úhel výkonné moci je časný, zaměřený na volby a na to, aby ve volebním období neubývalo provládních hlasů, nýbrž aby jich spíše přibývalo. I vláda složená podle principu smíšeného zastoupení bývá kromě toho vystavena nezbytí kompromisů, z nichž nejsou všechny jednoznačně prospěšné a nelze je napravit. Dějiny byly mnohokrát jejich svědkem. Církev jako podílník na vládě přebírá za ni spoluodpovědnost. Má se o ni hlásit, když na její výkon má vliv jen částečný?

Působení církve tkví podle mne zejména ve zřeteli k přesahu časných limitů, k transcendenci, kterou připomíná občanům bez ohledu na názorové rozdíly. Určuje ji etický motiv, k němuž se naopak nezavazuje celek předpokládané vlády, přinejmenším součást reprezentující její demokratické pojetí. Právě v tom je církev nenahraditelná a není vyloučeno, že její vliv bude zpochybněn, narušen nebo zrušen pro příslušnost k orgánu moci. Historie vypovídá, že k tomu docházelo. 

Pokusím se na závěr ozřejmit svůj náhled na problém s pomocí příkladu ze současné české literatury. Mám na mysli básníka Miloše Doležala, který v básni vypráví o ženě, jež podle vžitých představ odešla navždy tam, odkud není návratu. Ale protože jako každoročně rozkvetly v kraji lípy, vidí ji, jak se opět chystá do sadu s košíkem v ruce. Svou básnickou sbírku nazval Jana bude brzy sbírat lipový květ. Stala se předloni knihou roku v zemi, kde se poezie příliš nečte, a oslovila desetitisíce věřících i nevěřících čtenářů, možná statisíce. 

Jako by mimochodem zpřítomnila pradávnou scénu, ve které živý přemáhá smrt. Takovou naději přinesl lidem Ježíš. Moc před staletími vyzvala církev ke spoluúčasti a po staletích od ní odstoupila. Nevím, co soudí o obnově onoho vnitřně rozporného společenství básník, kterého mám rád. Ale o naději se vyslovil úchvatně a pevným hlasem, který čerpá z hlubinného pramene lásky, jenž nesouvisí se zdroji, ze kterých se napájejí vlády. Vyznávali jej mnozí velcí tvůrcové minulosti i přítomnosti. Domnívám se, že moudře.

/Předneseno 12. dubna 2025 na konferenci Dialog uprostřed Evropy, uspořádala Společnost Bernarda Bolzana, Praha, a Ackermann Gemeinde, Mnichov./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2025)