Editorial: Záhada jménem Izrael
Jiří Hanuš
Jsem zvyklý na to, že v dějinách je mnoho podivností. Přijal jsem za svou myšlenku, že historie je spíše než sled jasně daných, vysvětlitelných a na sebe logicky navazujících událostí chaos, který má v sobě tisíc paradoxů, a že nejvíce připomíná bludiště. Je snadné vlézt dovnitř, ale nesnadné vylézt ven.
Přesto: zdá se, že to, s čím se člověk setkává v moderních dějinách Izraele, a v současné době zvláště, přesahuje hranice představitelného. Paradoxy zde dosahují nečekané hloubky. Tak jen některé z nich, které se týkají Západu. Proč Západu? Protože mi přítomnost připomíná dobu mého mládí, kdy jsme se snažili našim západním sousedům (často neúspěšně) vysvětlit, co je to komunismus, jaký je rozdíl mezi totalitními a autoritářskými státy a proč není dobré finančně podporovat rozvojové země směřující do náručí Moskvy nebo Pekingu.
Tak předně. Ještě chápu, proč na ulicích Berlína, Londýna nebo New Yorku demonstrují muslimové za své souvěrce v Gaze nebo na Západním břehu. Kde to mají ostatně dělat? Ze svých zemí uprchli, protože se to tam nedalo vydržet – a v těchto zemích se o Palestince stejně nikdo nestará. Proč ale brzy po 7. říjnu minulého roku jsou na těchže ulicích Berlíňané, Londýňané či Newyorčané, mávají palestinskými prapory a volají hesla „od řeky k moři“, i když často nevědí, o jakou řeku se jedná?
Do 7. října jsem ještě jakž takž chápal myšlenku dvojstátního uspořádání. Izrael a Palestina jako dva státy – jak pěkná představa! Nechme stranou fakt, že ji Arabové odmítli už v roce 1948 a raději vypustili válečné běsy. Po říjnu však pravděpodobně víme, jak by palestinský stát mohl aktuálně vypadat. Vyzbrojen zbraněmi za západní peníze, bez demokratického uspořádání a kontroly moci, s bunkry pod školami a nemocnicemi, s učebnicemi plnými antisemitských výkřiků. Gaza je vzor, jak by mohl vypadat palestinský stát. Pokud máte pocit, že by to mohlo vypadat na Západním břehu jinak, zeptejte se Mahmúda Abbáse, proč nevyhlásí volby. Nemá náhodou ještě v paměti, jak Hamás naložil s Fatahem právě v Gaze?
Obyčejné Palestince opravdu chápu. Nemají to lehké, v Gaze jim skoro všechno ukradne Hamás, jak se tam mají povznést? Na Západním břehu také nemají na růžích ustláno, ostatně podobně jako v dalších arabských zemích. Koho opravdu nechápu, jsou naivní západní organizace, lidskoprávní i charitativní, které ani nedomyslí, kam tečou peníze jejich vlastních států, i když je stále obtížněji vybírají od svých občanů. Anebo to domyslí (ach, ten složitý moderní svět!), ale pak jsou v morálním dilematu, jak pomáhat chudákům na místě, a přitom zavírat oči nad tím, jak si teroristické organizace mastí těmito prostředky vlastní kapsy a ještě z nich budují své bunkry.
Porozuměl bych ještě tak tomu, že se dají na Západě dohromady „všichni konzervativci světa“, včetně muslimů, křesťanů a židů, a začnou prosazovat náboženství do škol, cudnost žen a plození potomstva. Co je však nad mé chápání, je podpora islámských, ba islamistických organizací genderovými aktivisty nebo menšinami LGBTQ+. Genderové aktivistce bych doporučil půlroční pobyt v Saúdské Arábii, aby prozřela, a homosexuálům a transgenderistům bych raději nedoporučoval vůbec nic, neboť jsem humanista a nelíbí se mi trest smrti ukamenováním.
Rád věřím, že jsou za Západě slušní muslimové, kteří se rádi modlí, chodí do práce a jsou vděční za výdobytky liberálního řádu. Také jsem přesvědčen, že ne pro každého muslima je džihád návod, jak zardousit každého pohana a okrást každého křesťana. Nemohu se ale zbavit podezření, že i v tom tisíckrát zavrženém středověku na tom byli muslimové ohledně židů mentálně lépe, než jsou dnes. Ve slavných islámských dobách jim židé platili daň, no a co. Daně dnes platíme všichni, a ne malé. Proč mám ale dojem, že bych se s běžným západním muslimem domluvil na ledasčem jen ne na tom, že židé mají nejen právo na stát, ale i na jeho obranu? Ale třeba se v té věci mýlím – třeba mne jen znejistila četba mého oblíbeného Tuvii Tenenboma.
Kdybych měl stroj času a mohl radit Theodoru Herzlovi a Davidu Ben Gurionovi v tom, kde vybudovat židovský stát, asi bych jim doporučil zapomenout na bibli a píchnout prstem do mapy někde v oblasti Severní Ameriky. Proč ne židovský stát, když je možný Utah s mormony? Strojem času však nedisponujeme, proto musíme hrát s rozdanými kartami. Izrael existuje, je to národní stát západního typu, s důrazem na obranu, což je pochopitelné v oblasti, kde se nachází. Nenapadla nějakého propalestinsky smýšlejícího Zápaďana myšlenka, že kdyby to Izrael vzdal, tak bychom přišli nejen o slušného, technologicky vyspělého partnera, ale že by došlo k destrukci společnosti usilující o téže hodnoty, jako má on sám? Proč si to nepřipustí ani jako teoretickou možnost můj oblíbený baskytarista a zpěvák Roger Watters nebo jiní užiteční idioti?
A pak jedna záležitost, která se týká Západu a Izraele jen odvozeně. Pokud se ze svobodného západního světa (a bohužel se to týká také české politiky) ozývají pacifistické myšlenky typu: raději další dálnice než dvě procenta HDP na obranu, pak by těmto dálničářům mělo začít po 7. říjnu zvonit v uších. Ano, nás zřejmě nenapadnou státy Blízkého východu, nám stačí staré dobré Rusko – mimochodem země, v níž tamní pogromy zažehly sionistické touhy. Mírotvůrci jsou cenní a prospěšní lidé, někdy jsou však naivními bytostmi, které si neuvědomují přítomnost zlých lidí v našem světě, pokud se nejedná o vypočítavce, pro které je přesvědčování o mírových cestách a řešeních výtahem k moci.
Tuhle jsem slyšel pěkný bonmot. Když je v Evropě nebo jinde ve světě pogrom, první jdou na řadu židé a hned za nimi jezuité. Jako ctitel Ignáce z Loyoly jsem poctěn, neboť jsem v dobré společnosti, i když až na druhém místě. Ale vážně: Jak rozumět současnému západnímu antisemitismu? Ten přece není převoditelný pouze na antisionismus, tedy na averzi vůči židovskému státu. Zde je opravdu něco nepochopitelného. Antisemitismus existuje i tam, kde židé žádný stát nemají, dokonce i tam, kde vůbec nejsou. Jak si to u všech všudy vysvětlit? Musím se přiznat, že zde jsem s rozumem v koncích. Po vyvraždění šesti milionů židů v poslední světové válce a po úsilí západních elit fenomén antisemitismu zlikvidovat se zdá, že něco není v pořádku. V tom musí být nějaká záhada. Na ni mám sice odpověď, ale je příliš náboženská, souvisí s Božím vyvolením, a já se obávám, že bych byl po publikování tohoto textu označen nejen za židofila (kterým jsem), ale také za fundamentalistu (jímž, jak doufám, nejsem a nechci být).