Izrael: masakr, který mění svět

Zhruba dva tisíce ozbrojenců Hamásu — filiálky hnutí Muslimské bratrstvo financované a podporované Íránem a Ruskem, která od roku 2007 kontroluje pásmo Gazy — zničily při koordinovaném útoku 7. října 2023 několik opěrných bodů bezpečnostní ­bariéry postavené Izraelem, která měla chránit před vpády na území židovského státu. Další ozbrojenci překročili ve stejném okamžiku vzdušnou hranici pomocí ­paraglidů. Zároveň s tím dopadly stovky raket vystřelených z Gazy na města od jihu až po Tel Aviv a Jeruzalém.

Během několika hodin Hamás zničil dvě izrael­ské vojenské základny a získal kontrolu nad dvaadvaceti izraelskými vesnicemi. Scény, které následovaly, měly – zcela záměrně – připomínat největší hrůzy, jež Židé uchovávají ve své paměti: masakr v Porýní v roce 1096, pogrom Bohdana Chmelnického v roce 1648 a holocaust. Pro srovnání, jiné pogromy zapsané dosud v židovské paměti – pogrom v Kišiněvu z roku 1903 nebo Farhúd v Bagdádu v roce 1941 – počítaly své oběti v desítkách nebo stovkách. Masakr o svátku Simchat Tóra (Radost z Tóry) přinesl nejméně 1400 mrtvých, přičemž 245 civilních obyvatel všech věkových skupin bylo zajato a zavlečeno do pásma Gazy.

Vraždění ze 7. října se nicméně od událostí, které připomíná, liší v jednom důležitém bodu. Teroristé se na rozdíl od svých předchůdců nespokojili s tím, že by se oddávali sadistickému běsnění živenému směsicí náboženského fanatismu a sexuálních deviací. Chovali se zároveň tak, aby svět poznal a viděl jejich činy. Prostřednictvím jejich vlastních kamer nebo telefonů, o které oloupili své oběti, vysílali bezprostředně do celého světa obrazy celých pobitých rodin, těhotných žen s rozpáraným břichem, malých dětí zaživa upálených nebo s useknutou hlavičkou. Na jednom z těchto filmů je asi devítiletý chlapec s uťatou nohou ležící vedle mrtvoly svého otce prosí, aby ho zabili, zatímco oni otevírají domácí ledničku a domlouvají se, že by něco pojedli.

Během tohoto masakrování pronikly na území Izraele stovky neozbrojených osob z Gazy a drancovaly, co se dalo. O čtyřiadvacet hodin později měl Izrael zpět pod kontrolou všechna svá území, pobil kolem tisíce teroristů a vzal do zajetí na pět set osob. Nicméně vědomí, že utrpěl strategickou porážku – nejtěžší od obnovení židovského státu v roce 1948 –, dolehlo na celou zemi. Strategická lest, jež umožnila Hamásu zaskočit armádu a zpravodajské služby Hebrejců, mohla být velice rychle analyzována.

Příčiny zaskočení Izraele

Jak se mohlo stát, že se Hamásu po dobu dvou let dařilo před Izraelem ukrývat hromadění zbraní v Gaze, jež mělo sloužit invazi na jeho území? Organizace zvolila novou strategii. Namísto zastírání svého vyzbrojování spustila dezinformační operaci o svých záměrech. Zvolená metoda nese stopy charakteristické pro ruské služby, což nijak nepřekvapuje, vezmeme-li v úvahu, že jak hlavní informační centrála Hamásu, tak i jeho systém financování prostřednictvím kryptoměn mají svoji základnu v Moskvě.

Od poslední přestřelky ze srpna 2022 se Hamás vyhýbal účasti v konfliktech po boku své sesterské organizace Islámský džihád. A zároveň agenti Hamásu poskytovali Izraeli informace o nebezpečí, které mu hrozí právě od Džihádu. Paralelně, počínaje dohodou o ukončení konfliktu z roku 2022, trvali na přiznání přeshraničních pracovních smluv obyvatelům Gazy a potvrzení jiných opatření týkajících se hospodářského rozvoje.

Utajení bylo dokonce takové, že když se v létě 2023 konaly v Bejrútu koordinační schůzky Islámského džihádu, Hizballáhu a Íránu, Hamás se jich neúčastnil. V září 2023 byla intoxikace izrael­ských zpravodajských služeb téměř kompletní, neboť Izrael se rozhodl přesunout část svých jednotek a zbraní, které chránily vesnice v okolí Gazy, do Judeje-Samaří, kde napětí sílilo.

Izrael se znovu – stejně jako před Jomkipurskou válkou v roce 1973 – dopustil omylu tím, že nedokázal lépe vyhodnotit bezpečnostní situaci, v níž se ocitl. Jeho vidění věcí, jež sami Izraelci označují slovem „pojetí“ (koncepce), můžeme vyjádřit takto:

1. Izrael je dostatečně silný, aby čelil jakékoli hrozbě.
2. Síla hebrejského státu přivádí rostoucí počet arabských států k tomu, že hledají sblížení s ním, což je předzvěstí období míru a rozvoje.
3. Íránem financované milice na hranicích s Izraelem – Hamás v Gaze a Hizballáh na hranici s Libanonem – si jsou vědomy své slabosti a nepustí se do žádné sebevražedné akce.
4. Vedení těchto milicí je mimořádně zkorumpované a lpí na své životní úrovni. To Izraeli poskytuje vlivovou páku.
5. Již pominula konvenční existenční hrozba. Jediným existenčním ohrožením pro hebrejský stát je íránský jaderný program, což lze řešit kombinací sabotážních akcí a protiraketového štítu.

Při zpětném pohledu můžeme slabý bod této koncepce shrnout v přísloví dobře známém židovskému lidu: „Tvrdí-li někdo, že tě chce zabít, musíš mu věřit.“ V Íránské islámské republice stejně jako na územích spravovaných jejími dvěma filiálkami u hranic Izraele nikdy nepřestala propaganda – vštěpovaná dětem ve školách a den co den opakovaná v rozhlase – zdůrazňovat, že zničení Izraele a likvidace Židů představuje nejvyšší cíl, jakého lze dosáhnout. Jestliže bychom chtěli věřit, že populace každodenně vystavená působení této ideologie by jednou mohla přistoupit na to, že její představitelé tento cíl přestanou sledovat, vyžadovalo by to velkou dávku optimismu.

Chyby Izraele a Západu

Jednou z osobností, které nejvíc přispěly ke strategické porážce Izraele, je současný premiér Ben­jamin Netanjahu. Jeho strategická vize zahrnovala po celá desetiletí dva následující axiomy:

1. Je třeba se za každou cenu vyhnout palestinskému sjednocení, jež by druhé straně poskytlo silnou pozici při vyjednáváních, která si přeje Západ a která by mohla Izrael přinutit ke strategickým ústupkům ohrožujícím jeho přežití. V důsledku toho Netanjahu při častých ozbrojených střetech s Hamásem, k nimž docházelo za jeho vlád v letech 2008 až 2022, vždy odmítal vydat příkaz k úplnému zničení Hamásu. Byl přesvědčen, že musí existovat organizace, která vyvažuje Palestinskou samosprávu a Fatáh spravující největší část Judeje-Samaří. Netanjahu tak bude v dějinách zapsaný jako ten, kdo mohl zabránit masakru a předem vyřadit ze hry nesmiřitelné pronásledovatele Izraele, ale neučinil tak.
2. Protože strategická hrozba přichází z Íránu, je zásadně důležité udržovat dobré vztahy s jeho spojencem Ruskem, aby na Írán vyvíjelo zmírňující vliv. Netanjahu především po ruské invazi v únoru 2022 vždy odmítal zaujmout jasný postoj ve prospěch Ukrajiny nebo jí poskytnout vojenskou pomoc. Tato benevolence či úslužnost vůči mocnosti v totální válce proti Západu – ano, proti Západu, obzvlášť když je Izrael hrdý na to, že je jedním z jeho pilířů – Rusku nijak nebránila poskytovat metodologickou pomoc Hamásu při jeho útoku ani otevřeně projevit svou podporu po masakru uskutečněném v den Putinových narozenin.

Nicméně analytické omyly jednoho vůdce (na jeho omluvu sdílené podstatnou částí jeho bezpečnostního aparátu) ještě nemusejí způsobit přehlédnutí hlubšího omylu, který po více než padesát let provází všechny západní snahy nalézt řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Západní mocnosti v žádném okamžiku nedokázaly palestinské straně předat věrohodné poselství, že nezbytnou podmínkou jakékoli dohody bude trvalost a nezvratitelnost existence Izraele.

Naopak, propaganda vyhlazování, která těžce poznamenává představitele Palestiny už od jejich dětství, je ve školách financována organizací Spojených národů UNRWA (Úřad pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě) pověřenou podporou palestinských uprchlíků podle právních regulí, jež příslušejí jedině této populaci a liší se od pravidel, která se vztahují na všechny ostatní uprchlíky ve světě. Několikrát po sobě se prokázalo, že UNRWA poskytla své služby a zařízení teroristům z Hamásu. Ideologie, kterou neustále šíří, je právo na návrat na současná izraelská území.

Už jen samotný fakt, že UNRWA financuje provoz „utečeneckých táborů“ na územích kontrolovaných Palestinci, dokazuje, že jejím konečným cílem je zničení Izraele. U všech ostatních uprchlíků ve světě je uprchlický status vyhrazen pouze přemístěným, odsunutým osobám, ale v případě Palestinců, organizací UNRWA hýčkaných, je přenositelný na potomky bez jakéhokoli časového omezení. U všech ostatních uprchlíků se na celém světě počítá s tím, že se v místě, kam uprchli, asimilují. UNRWA naopak udržuje utečenecké tábory na celém palestinském území, jinými slovy právě tam, kde se potomci utečenců z roku 1948 měli v případě rozdělení území integ­rovat. Stejně absurdní by byla situace, kdyby dodnes v Severním Porýní-Vestfálsku fungovaly tábory pro sudetské Němce nebo kdyby Izrael nadále udržoval uprchlické tábory pro 800 000 Židů vypuzených z arabských zemí v roce 1948.

Západní iniciativy (bez ohledu na tyto krajní příklady) při snaze dosáhnout řešení v podobě dvou států vždy ztroskotávaly u zásadního bodu zachování bezpečnostních záruk pro Izrael po nějaké dohodě. V roce 1993, 2001 a v roce 2008 Izrael na nátlak Západu Palestincům navrhl transfer území pro vytvoření nového státu, ale pokaždé dodával požadavek bezpečnostních záruk. Cílem bylo zabránit tomu, co se stalo v Gaze po stažení Izraele v roce 2005: postupnému vytváření vojenské strategické hrozby. Vzhledem k tomu, že od západních mocností nepřicházela žádná podpora zaručující bezpečnost Izraele, palestinská strana vždy odmítala jakoukoli dohodu, v naději, že v budoucnosti získá území a zároveň bude schopna připravit a rozpoutat vyhlazovací válku.

Vedle analytických chyb ohledně bezpečnosti Izraele zodpovídá ve stejné míře za situaci, která vedla k masakru 7. října, neochota západních mocností jasně prohlásit, že existence ­Izraele je nezvratitelná. Dny následující po masakru kromě jiného ukázaly, že tvoří součást širšího konfliktu namířeného nejen proti Izraeli, ale i proti Západu jako celku.

Rozšíření konfliktu a transformace společnosti

Po celém světě začaly davy muslimů povzbuzených pachem krve okamžitě demonstrovat. Sled událostí byl dokonale koordinovaný. Snadnou záminkou bylo protestovat proti nevyhnutelné bezprostřední izraelské odpovědi v Gaze – ale manifestace začaly už těsně před ní, s cílem oslavovat masakr, udržovat motivaci davů a zároveň oslabit podporu Izraele, která na Západě po pogromu do jisté míry zesílila.

Ze strategického hlediska bylo rusko-íránským plánem zajistit, aby po 7. říjnu otevřel novou frontu Hizballáh, který měl zahájit destrukci z hloubi jižního Libanonu, analogickou úderu z pásma Gazy. Pozice by se v tomto scénáři vzájemně propojily, a spustila by se tak totální válka islámu proti Izraeli, neboli první etapa všeobecné války proti Západu.

K těmto islamistickým manifestacím, v jejichž pozadí byla rychle řadou západních bezpečnostních služeb odhalena organizační schopnost a pohotovost Íránu, se připojila vše­obecná mobilizace protizápadní krajní levice v Evropě a ve Spojených státech.

Stáli snad za touto mobilizací ultralevice Rusové, velcí specialisté na manipulaci s lidmi na internetu? Tento faktor přirozeně nevysvětluje všechno. Bylo logické, že ideologie, která tvrdí, že ti, co vládnou, nemají nikdy pravdu a že ovládaní mají právo se bouřit, váhá s odsouzením napadení lidí Západu teroristy z „globálního Jihu“. Západ, který je otrokem iluze, že racionalita a chuť svobody a života nemají na dějiny národů sebemenší vliv, nechtěl vidět souvislost mezi oběma přístupy. Netřeba dodávat, že ruský internet zavětřivší nový pogrom explodoval radostí. Západ nebude schopen financovat zároveň dvě války, na Ukrajině a v Izraeli. Bude muset skončit se sebevyčerpáváním a zabránit hrozbě své historické civilizační porážky, která by znamenala triumf jiných „světů“ (ruský eufemismus pro označení impérií): ruského, muslimského a čínského.

Nejpravděpodobnější je, že následující měsíce přinesou neúspěch této strategie. Izraelská odpověď v Gaze má šance dosáhnout svého cíle: úplného zničení vojenského potenciálu Hamásu a jeho nahrazení umírněnější vládou v pásmu Gazy. Bude-li Hizballáh chtít otevřít druhou strategickou frontu na severu, pro Izrael bude velice snadné celý jih Libanonu vojensky zneškodnit. Pokud jde o myšlenku, že by se světové mínění mohlo masivně obrátit proti dvojnásobnému vítězi, ta je nepochybně důkazem jistého strategického irealismu. Přesto masakr ze dne svátku Radosti z Tóry a události, jež následovaly, způsobily řadu zásadních změn v současných společnostech, které se pokusíme shrnout v následujících řádcích.

Změny společnosti způsobené masakrem

První fundamentální změnou – a bolestné procitnutí z těchto iluzí se omezí na západní společnosti – je dlouhodobé oslabení progresivistických a racionalistických ideologií věřících v mírovou a konstruktivní koexistenci civilizací, s dodatkem, že v případě obtíží musí Západ činit větší ústupky.

Sedmý říjen a následující nové geopolitické uspořádání ukázaly jednou provždy, že vztahy mezi civilizacemi nespočívají ve vzájemném obohacování a rozumné výměně, ale především v temné a existenční nenávisti k sobě navzájem. Tato nenávist se může během příznivých období zakrýt, ale končí vždy změnou vedoucí k otevřenému střetu.

Naše epocha je obdobím světového civilizačního boje proti Západu, v němž hlavní roli hrají Rusko, Čína a Írán. Ať už se bude tento střet vyvíjet jakýmkoli směrem, nutně se promítne do všech společností, a to vyostřenou pozorností zaměřenou na hrubou sílu. Více výdajů na zbrojení, méně diplomacie a rozhovorů.

Ideologie je obzvlášť oslabena uvnitř pokrokářských koalic: ideologie vigilantismu (neboli „wokismus“) vidí svět pouze prizmatem opresivních vztahů mezi skupinami a klade si za cíl umožnit utiskovaným skupinám, aby se pustily do odvety. Wokismus dospěl k tomu, že nalezl spojence mezi zdatnými progresivisty, když si jako priority stanovil práva homosexuálů nebo boj proti rasismu. Bude obtížnější jej obvinit, že obhajuje rozparování břicha těhotným ženám a utínání hlav nemluvňatům.

Poslední dlouhodobá změna se týká židovské zkušenosti. V civilizačním boji proti Západu představují Židé pro naše nepřátele čistě racio­nálně vzato předehru, vstupní etapu, po níž přejdou k totální válce. Muslimští představitelé a výrazná část progresivistů se v týdnech následujících po masakru podíleli na obrovském šíření výzev k násilí. Výzva k pogromu zazněla 28. a 29. října v Machačkale na muslimském jihu Ruska. Vyzněla nakonec do prázdna, protože podněcovatelé tam nenašli žádného Žida. V evropských metropolích a v amerických kampusech vyzývaly obrovské manifestace k antisemitskému násilí. Počet incidentů se během několika týdnů v různých zemích rozrostl až na trojnásobek.

Židé jsou pochopitelným cílem boje civilizací, neboť mimořádně přispívají k úspěchu Západu, aniž by se ovšem těšili jeho celkové podpoře. Řada předsudků vystupuje z hlubin věků – Žid jako pokrytecký, úplatný, ufňukaný a krutý – a nadále komplikuje vztahy s ostatními příslušníky Západu, přičemž umožňuje našim společným nepřátelům doufat, že nás rozdělí a natrvalo oslabí naši společnou civilizaci.

Pro Židy samotné má toto nečekané zhoršení vztahů dva důsledky. V první fázi vyvolá z hlubin zkušenosti minulých dob spojené s otevřeným násilím, zraňujícími slovy a neustálou diskriminací, znovu se vracejícími do světa. Tento návrat minulosti zatíží společenství jako psychologické břemeno, s nímž se bude v následujících letech muset vyrovnávat.

Nicméně v druhé fázi návrat potlačovaného zamindrákovaného západního antisemitismu připomene Židům velkou lekci z dvacátého století: hledat spojence v oslabeném postavení je k ničemu. Stát Izrael, jediné místo na světě, kde se Židé mohou bránit, bude věnovat méně energie snaze se zalíbit a bude především konsolidovat své dominantní postavení v regionu. V diaspoře rozšířený fenomén progresivistických Židů – snažících se získat přátele tím, že se připojí k věci stoupenců „dialogu civilizací“ – je po 7. říjnu na nejlepší cestě zmizet. Z hlediska volebního chování můžeme očekávat masivní přesun židovských hlasů k zastáncům obrany západní identity a respektování síly.

/ Israël: ce massacre qui change le monde, Commentaire 184, zima 2023–2024. Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)