Editorial: O bourání soch
Jiří Hanuš
Nechtěl bych být sochařem, a pokud ano, pak nikoli figurálním. Sochy jsou nevděčným uměleckým artiklem. V totalitě je vystavován na každém rohu kdejaký masový vrah a v demokracii zase existuje tolik názorových vlivových skupin, že je takřka nemožné se společensky domluvit na nějakém konkrétním tvaru. Dobrým příkladem je perfektní socha markraběte Jošta v Brně od Jaroslava Róny, které dobří Brňané říkají „Jošt na žirafě“ a o kterou se pohádali a hádají dodnes. Hádkám by samozřejmě nezabránilo ani to, kdyby autor pojal Jošta abstraktněji. Spory by pak byly možná o něco prudší a ještě více emotivní, soutěž by navíc nevyhrál Róna, ale nějaký umělec, který by sochu vytvořil avantgardněji: Jošt by byl strašák se smetákem v ruce a kýblem na hlavě a byla by hotová za dvě hodiny, nikoli za dva roky. Postmoderní umělecká komise by se mohla nechat strhnout nadšením.
Figurálním symbolům nepřejí revoluce a revolucionáři. Před sto lety padaly hlavy rakouským mocnářům a důstojníkům, anarchisté to vzali jedním šmahem i s židovskou dívkou Marií stojící na sloupu v Praze, symbolem údajného imperiálního temna, v němž byli Češi sice nejloajálnější protagonisté, ale stejně za to mohla Ona. Pak padaly hlavy prvorepublikové, v čemž se vesele pokračovalo v optimistických poválečných dobách. Masaryk jakožto tatíček národa to měl obzvláště obtížné – psychologové freudovské orientace potvrdí, že tatíčkové to mívají těžké, i když jsou z kamene či z plechu.
I v roce 1989 padaly sochy. Říkal jsem si tehdy, že trochu se to probrat muselo, navíc je člověk v takovém čase šťasten, že zůstane u obecních radovánek s neživým materiálem. Po jemném antikomunistickém obrazoborectví to až donedávna vypadalo, že jsou sochy docela v bezpečí. Alespoň v našem kulturním prostředí – v jiných civilizacích, kde už sochy dávno zbourali, se zaměřují na státní vlajky. I to má své kouzlo pro masového člověka. Sochu z pevnějších materiálů lze obtížně zapálit, vlajka, zvláště ta s hvězdami a pruhy, plápolá ostošest.
Na Západě ale začínáme novou éru, což je rozpoznatelné právě na bourání soch. Ach Ameriko, ach Anglie, vy země anglosaského racionalismu a rozšafného klidu, co se to u vás děje? Co vašemu uměřenému a konzumně orientovanému lidu začalo vadit na Georgi Washingtonovi, Thomasi Jeffersonovi a Winstonu Churchillovi, že musejí dostat ochranku či bednění?
Lze samozřejmě namítnout, že se nejedná o prosté vandalství. To je hluboká pravda. S prostým vandalstvím si dokáže poradit jak stát (na vandaly uplatní svůj rejstřík trestů), tak samotní občané (čím jiným se zabývat ve volných chvílích než drobnými opravářskými a restaurátorskými pracemi). O vandalství však opravdu nejde – spíše o nové občanské náboženství, které má jeden pozoruhodný definiční znak: nesnáší vlastní minulost. Jeho nepřátelé jsou a) muži; b) bílí muži; c) bílí muži, kteří měli moc; d) bílí muži, jejichž minulost potáhneme černým suknem… O náboženství svého druhu se jedná z toho důvodu, že jeho projevům, síle a rozšíření začínají ustupovat stát i občané, kteří mu začínají navíc propadat. Kdo by si chtěl z minulosti připomínat lumpa, který sice založil stát, ale měl sto otroků? Kdo by chtěl oslavovat muže, který sice bojoval proti otroctví, ale doma nutil manželku umývat nádobí? Hněv lidu se opět skví v nejlepším možném světle. Utopie již není jen znamením přítomnosti a budoucnosti (svět naprosté rovnosti jak příležitostí, tak výsledků prostřednictvím kvót), ale též minulosti. Otázka je, co můžeme ve vlastní historii očistit dokonale a co nám potom zbude.
V genech všech moderních revolucionářů je přítomno v lepším případě podezření vůči minulosti, v horším případě nenávist. Od minulosti je zapotřebí se odříznout, je plná násilí, nespravedlnosti, zneužité moci a zla všeho druhu. Revoluce jsou ve znamení nových slibných začátků, nových kalendářů začínajících rokem nula, nové symboliky, nového společenského řádu. Radikální tvůrci nových začátků si myslí, že minulost je ranec se špinavým prádlem, který je možné jen tak odhodit. Jejich omyl byl již tisíckrát prokázán. Mají pravdu jen z malé části: minulost je sice ranec se špinavým prádlem (vedle čistého), ale není možné se ho jednoduše zbavit. Minulost vyhodíte dveřmi a vleze vám oknem. Minulosti se zřeknete na masovém mítinku, ale vzápětí ji potkáte na Freudově lenošce a ve snu. Zboříte v mládí sochu a ke stáru se vám bude zdát, že byste ji mohli mít na své zahradě.
Velice zajímavý moment byl k vidění v jakémsi americkém městě. Dav zboural sochu bílého imperialisty a na uprázdněný podstavec nějaký aktivista doplnil přes noc model revolucionářky, aktuálně pranýřující vládu bílých mužů. Tak je to tedy. Nebudeme bez nich. Opět nám vyrostou na našich náměstích! A opět nebude kritériem jejich umělecká hodnota, ale ideologická vhodnost. Dva vousáči a jeden muž s bradkou jsou opět někde poblíž.