Naši autoři čtou #2
Co zrovna čtou autoři revue Kontexty a nakladatelství Books & Pipes

Stanislav Balík, Petr Dvořák, Petr Fiala, Jiří Hanuš, Vít Hloušek, Kateřina Hloušková, František Mikš

KULTURA / Literatura

Přečtěte si také Naši autoři čtou #1!

V pokračování naší rubriky jsme se autorů ptali, co zajímavého četli během letních měsíců…

Stanislav Balík

Přes léto o dovolené jednak pravidelně dočítám rozečtené odborné knihy z nočního stolku, jednak se vždy těším na novou dávku beletrie. Když před prázdninami vyšla nová knížka od Jiřího Hájíčka, mého nejoblíbenějšího českého spisovatele současnosti, bylo jasno.

Plachetnice na vinětách se nevrací do komunistické minulosti jako Selský baroko, ani neřeší dobu kolem sametové revoluce jako Zloději zelených koní či Rybí krev. Její děj se odehrává v současné jihočeské vesnici a okrajově v Českém Krumlově. Je silná právě v tom, za co Hájíčka nejvíc oceňuji. Předkládá mrazivě přesný obraz těsně předlistopadové, polistopadové i současné české vesnice. Ne té barvotiskové z dob národního obrození, ale vesnice s rozpadajícími se či dost poškozenými mezilidskými vztahy, s lidmi, kteří – snad opravdově – žijí přítomnost s rezignací na lepší budoucnost. Hájíček je skvělý pozorovatel a faktický kronikář torza toho, co z našeho venkova zůstalo po turbulencích 20. a 21. století.

Petr Dvořák

Na začátek musím říct, že mám dvě malé děti, a pokud Michael Chabon tvrdí, že s každým potomkem stihnete napsat o knihu méně, já jsem si jistý, že jich stejně tak o sto méně přečtete.

Nicméně: nejdůležitější knížka, kterou jsem v poslední době zvládl vstřebat, je novinka Rosse Douthata The Decadent Society: How We Became the Victims of Our Own Success. Novinář z New York Times tu účtuje s celkovou stagnací, která postihla naši civilizaci, a načrtává i pár (bohužel celkem stručných) scénářů, kudy bychom se mohli ubírat dál. Douthat má obdivuhodný záběr od technologií po showbusiness, pro mě jsou ale nejzajímavější politické souvislosti: všudypřítomný populismus i hysterie na sociálních sítích jsou průvodní jevy vyčerpání; víc než cokoli jiného je to neškodné divadlo, které možná uspokojí emoce, ale nepřináší jakýkoli náznak substantivní politické reformy.

Douthat si mimo jiné všímá toho, jak nám došly nápady a jak všude vznikají nekonečné remaky, cover-verze a aluze myšlenek starých půl století. Možná i proto je většina současných chytrých knih zbytečně repetitivní a plná klišé? Podle mě se opět ukazuje, že člověk, který se snaží alespoň trochu porozumět podstatě problémů, uspěje spíš v regálu „fiction“ než „non-fiction“. Jestli chcete pochopit, co se to dnes děje se světem, s klidem ignorujte většinu analýz a čtěte prózu!

Doporučuji začít třeba dva roky starým románem Den přizpůsobení od stále ďábelského Chucka Palahniuka. Považte: „Když upírali zraky do nebetyčných žulových kleneb nebo dolů na lány blyštivého mramoru, připadali si titěrní a slabí. Jenže když se nacpali do ochozů pro diváky, loket na loket, koleno na koleno, a utvořili jednolitou masu a přehlíželi trapnou hrstku patřičně zvolených, připadali si neporazitelní.“

Petr Fiala

V prázdninovém čase jsem téměř souběžně četl dvě knihy, které mají mnoho společného – a přece je každá úplně jiná: Daňa Horáková: O Pavlovi a Věra Dvořáková: Co si pamatuju. Obě knihy jsou autobiografické, napsaly je ženy s velkým rozhledem a humanitním vzděláním, D. Horáková filozofka, V. Dvořáková romanistka. Obě byly postiženy komunistickým režimem a zapojeny do nezávislého intelektuálního a politického prostředí, obě knihy zachycují pražský disent a prostředí Charty 77. V obou publikacích nalezneme charakteristiky řady významných tváří české kultury, v mnoha bodech se události i postavy prostupují (např. V. Havel). Autorky vykreslují silnou osobnost svého manžela – v případě D. Horákové jím byl filmař Pavel Juráček, Věra Dvořáková byla ženou spisovatele Ladislava Dvořáka – a jak obě dělaly mnoho pro to, aby vytvořily zázemí a podmínky pro práci a tvorbu svých mužů. Přitom každá z nich se dokázala výrazně prosadit ve své profesi, Daňa Horáková jako novinářka, Věra Dvořáková byla uznávanou překladatelkou.

Jenže „kolik životů, tolik cest“, a proto je rozdílů přes tyto osudové shody také dost. O generaci mladší Daňa Horáková (1947) soustředí svoje vzpomínky na přelom sedmdesátých a osmdesátých let, kdy s Juráčkem žila v Praze, a hlavně v maličkém bytě v Mnichově. Sledujeme nesmírně silný příběh plný sebeobětování, bolesti a vzájemného zraňování na pozadí nepříznivých historických událostí. Jak si dva lidé mohou vytvořit peklo na zemi, bez ohledu na lásku, kterou k sobě cítí. O tom, jak vnitřní prázdnota, sebelítost, slabost a pohodlnost dokážou z talentovaného člověka udělat lidskou trosku, která kope, zraňuje, ubližuje – snad proto, aby vůbec žil. Horáková píše o Chartě, exilu, tvorbě, ale hlavně a především o vztahu muže a ženy. O tom, že nelze zachránit někoho, kdo zachráněn být nechce. Ale taky o tom, co všechno láska vydrží. Pozoruhodná je její otevřenost, ale i způsob vyprávění, schopnost poodhalit čtenáři svoje pocity a současně kus doby. Daňa Horáková nakonec zůstala v Německu, stala se respektovanou novinářkou a působila i jako ministryně kultury v Hamburku.

Vzpomínky Věry Dvořákové (1927–2019) zachycují širší dobu, její život od konce dvacátých až do porevolučních let. Soužití s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem bylo plné porozumění, společného překonávání velmi těžkých životních podmínek (vyhození ze školy, opakované ztráty zaměstnání, přežívání rodiny na existenční hranici). Je prostoupeno jakousi neokázalou statečností a střídmostí. Dvořák byl člověk pevných postojů, hodnotově neústupný ve vztahu ke komunistické ideologii, vždy připraven ostatním pomoci, podílel se na všech klíčových iniciativách (Charta 77). Kniha je plná pokory, statečnost obou manželů je zde představována jako cosi samozřejmého a přirozeného. A především je plná radosti – z každodenního života, ze vzájemného vztahu, přerušeného předčasnou smrtí Ladislava, z tvorby, a zvláště z početné rodiny. Dobře vím, o čem Věra Dvořáková píše. Patří ke generaci mých rodičů, generaci, která podstatnou část svého života – od dětství až do penze – prožívala v totalitních režimech. O to víc je obdivuhodné, že v marasmu a krutosti doby dokázali se ctí obstát, a ještě vytvořit díla, která zůstávají.

Knihy O Pavlovi a Co si pamatuju nám vedle své nesporné literární kvality ukazují křehkost a sílu člověka tváří v tvář totalitě. Z různých úhlů a pohledů připomínají, co dělal komunismus s charaktery, jak zasahoval do životů, ničil talenty, sny a naděje a jaké nenapravitelné zlo přinášel. Ale také, jak si přesto někteří stateční a silní lidé dokázali vytvořit pocit vnitřní svobody a prožít plnohodnotný a tvůrčí život.

Jiří Hanuš

Na tyto prázdniny jsem si koupil Kunderu Jana Nováka, a to ze dvou důvodů. Za prvé proto, že se mi moc líbil jeho román Zatím dobrý, za druhé proto, že jsem si přečetl pár odmítavých recenzí a byl jsem zvědavý, zda můj oblíbený autor (tedy Novák, nikoli Kundera!) neudělal nějakou botu.

Jako v případě Mašínových, Novák se pohybuje na hraně mezi životopisem založeným na důkladném průzkumu materiálu a románem. Jako historikovi i milovníkovi románů mně to vyhovuje. Nemám pocit, že by se váhy vychýlily nějak výrazněji tím či oním směrem. Kdo má rád odborné životopisy, nebude zklamán, i když musí skousnout přehnané využití „pramene“ jménem Ivo Pondělíček. A kdo oblibuje romány, bude se muset vyrovnat s tím, že autor nashromáždil velké množství faktů, a že z hlediska čistě literárního je tudíž kniha velmi obšírná.

Ale k věci a k domácí diskusi. Nechápu kritiky, kteří považují Novákův opus za pouhý útok na Kunderu. Pokud by to tak bylo, byl by nevysvětlitelný čtyřletý zápas s textem, poctivé rozlišování mezi životem a dílem, doplňkové kapitoly o dalších postavách a domácích reáliích. Ano, Novák je ke své postavě velmi kritický. Pokud by ji však chtěl prostě popravit, stačil by k tomu článek o deseti stranách v Respektu. Proč se mořit s osmi stovkami stran?

Můj výklad je jednoduchý. Kunderova komplikovaná osobnost a rozporuplné dílo jsou skutečným námětem na pořádný román. A co víc, domnívám se, že svými tanci ohledně svého vztahu k minulosti a vzhledem k podivnostem provázejícím uveřejňování jeho děl si o pořádnou kritiku Kundera vlastně řekl.

Co se mi na životopisném románu Novákově nejvíce líbilo? Přesně vystižená kombinace mladistvého stalinského bojovníka s pozdějším levicovým intelektuálem, kombinace komunistické avantgardy s pozérstvím a cynismem, nevyváženost osobnosti kolísající mezi ideologií, vlastními zájmy, povahovými rysy, kdejakým moderním výstřelkem. Mohutnost talentu probublávajícího i v horších literárních dílech. Konstrukce omluv pro vlastní selhávání.

Uvědomil jsem si opět díky románu podivnou povahu, nesmyslnost a nestydatost komunistické ideje. Jak se dají primitivní naukou a rozporuplnou praxí spoutat takové nevázané, přírodní živly s komplikovaným psychickým ustrojením, jako je libertin Kundera? Jak aplikovat na život pouze černou a bílou, bez barevného spektra? A jak je těžké, přetěžké se z pastí komunismu dostat… Jak se stane z někoho, kdo si myslí, že třímá „volant dějin“, někdo, kdo si úzkostlivě hlídá „volant vlastního osudu“.
Jan Novák má všechny předpoklady k tomu, aby napsal druhý díl, Kunderu Francouze. Myslím, že nikdo jiný to v českém prostředí nedokáže.

Vít Hloušek

V létě čtu nejčastěji a nejraději detektivky. Hltám je bez přemýšlení a také bez ladu a skladu a dost často se vracím k autorům a textům, které už jsem někdy četl. Letos, kdy jsem se musel vzdát své oblíbené Itálie, mne ale zaujala jedna italská novinka – Velikost člověka od Marca Malvaldiho. Nečekejte nejpromyšlenější kriminální zápletku ani hloubku Ecových románů či šířku záběru knih Monaldiové a Sortiho, přesto je však nahlédnutí do světa renesanční diplomacie, milánského dvora, dílny Leonarda da Vinci či pozdně středověkého bankovnictví dostatečně napínavé a propracované, aby upoutalo pozornost.

Také jsem neodolal a koupil jsem si český překlad románu Roberta Menasseho Hlavní město. Vím, že to na stránkách tohoto časopisu nebude úplně populární tvrzení, ale je to kniha zajímavá právě proto, že se odehrává převážně v Bruselu, nadto hojně v institucích Evropské unie, a že je převážně proevropská. „Navzdory“ tomu všemu je Menasseho exkurze do světa střetu zájmů, ideových přesvědčení, ale i jazyků myšlenkově podnětná. Menasse se svérázným obloukem vrací ke kořenům evropské integrační myšlenky a my bychom měli udělat totéž ještě předtím, než popustíme uzdu bezbřehému kriticismu, ve kterém jsme takoví mistři. Je to také jedna z knih ukazujících bezděky afinitu českého a rakouského přístupu. Třeba v úvahách jedné z vedlejších postav knihy, majitele největšího rakouského vepřína, který intenzivně přemýšlí, jak prosadit evropskou podporu vývozu prasečích oušek do Číny tak, aby na tom příliš nevydělali producenti z jiných zemí. To mimochodem není jediný „vepřový“ motiv v textu. Málokdy se podaří, aby kniha byla zároveň myšlenkově podnětná i vtipná a zábavná. I to může být osvěžujícím důvodem, proč se v době, kdy se zase začínáme brát zbytečně vážně, pustit do její četby.

Kateřina Hloušková

Celková nejistota a představa letního drinku usrkávaného přes zdravotní roušku mě letos k moři nelákala, a tak větší prostor dostala fantazie. Na chalupě je také krásně a v houpací síti ve stínu jabloní se báječně sní. Třeba o nádherném Capri, jeho rozeklaném pobřeží, azurovém moři, překrásných vilách či velkolepých večírcích, kdy se ze salonu linou swingové melodie a z terasy je nádherný výhled na Neapolský záliv… sen, ale také trochu skutečnost. Capri nejen v mých představách, ale také v knize Morte come me (Smrt jako já) známého spisovatelského dua Rita Monaldiová – Francesco Sorti.

Italský manželský pár žijící ve Vídni, historička a muzikolog, je českému čtenáři znám jako autorská dvojice rozsáhlé historické studie, kde jednolivé knihy mají názvy z latinské věty „Imprimatur Secretum, Veritas Mysterium, Unicum“, tedy – volně přeloženo – „i když se tajemství zveřejní, skutečná pravda zůstává záhadou“. Hlavním hrdinou poutavých detektivních příběhů je abbé Melani, kastrát, špion na dvoře Ludvíka XIV., skutečná historická postava, jejíž příběh Monaldiová a Sorti nejprve důkladně prostudovali v evropských archivech a pak volně zpracovali do románové podoby. Stejný postup zvolili i ve své nejnovější knize, díky které se mé letní putování stalo ještě zábavnější.

Hlavním hrdinou Morte come me je opět skutečná postava, tentokrát Curzio Malaparte, italský spisovatel, novinář, válečný dopisovatel, milovaný i nenáviděný bonviván zvyklý pohybovat se v prostředí evropské smetánky a autor znepokojivých knih jako Kaput nebo Kůže. Malaparte odpočívá na Capri, dohlíží na stavbu své nádherné vily, užívá krás ostrova i žen, posedává v kavárnách, opijí se na večírcích, prochází se s milovaným psem a klábosí s jinými šťastlivci, kteří si mohou takový život dovolit. Nad zdánlivou idylkou se ale vznáší hrozba blížícího se válečného konfliktu, mezi hosty je až příliš často vidět uniforma SS a znepokojivá je i přítomnost agentů OVRA, fašistické tajné policie… Malaparte je obviněn z vraždy mladé dívky, o níž všichni předpokládali, že před lety spáchala sebevraždu. Zdánlivě absurdní obvinění ale vrhá dlouhé stíny, v nichž se míhají nacistické i fašistické špičky a svou roli hraje i slavná šachová partie mezi Leninem a Bogdanovem na terase vily Maxima Gorkého. Víc neprozradím. Podzim, jak to vypadá, nebude pro cestování o nic lepší, tak třeba přijde mé pozvání na Capri vhod. A protože kniha dosud nebyla přeložena do češtiny, osvěžíte si i znalost cizích jazyků, kromě italského originálu je k dispozici i v anglickém překladu.

František Mikš

Právě jsem dočetl knihu Eseje o Adolfu Loosovi od Christophera Longa, profesora dějin architektury a designu na Texaské univerzitě v Austinu a český čtenář jej zná z poněkud kontroverzní knihy Případ Adolf Loos, kterou jsme vydali před třemi lety. Long patří mezi přední znalce Loosova života a díla a vydání jeho nové knihy je mimořádně aktuální. Koncem letošního roku si připomeneme nejen sto padesáté výročí architektova narození, ale i výročí narození jeho podobně slavného současníka Josefa Hoffmanna, zakladatele Wiener Werkstätte a přední osobnosti vídeňské secese, vůči němuž se Loos celý život posedle vymezoval. „Hoffmann! Hoffmann! Varuji vás před Josefem Hoffmannem,“ pronesl prý architekt ještě na smrtelné posteli, v době, kdy už nikoho ze svých bližních a přátel nepoznával.

Zajímavé je, že Loos a Hoffmann pocházeli z velmi podobného prostředí: oba se narodili na Moravě (Brno, Brtnice) v rozmezí pouhých pěti dnů (10. a 15. prosince 1870) a znali se již od dob studií na brněnské průmyslovce. Jejich cesty se však stále více rozcházely a Loosovy útoky vůči Hoffmannovi gradovaly hlavně poté, co spolu s Kolomanem Moserem založil v roce 1903 úspěšné Vídeňské dílny. Právě části popisující Loosovo střetávání s Hoffmannem a vídeňskou secesí, jejíž bujnou ornamentálnost považoval za „tragické uklouznutí na cestě k moderní kultuře“, patří v Longově knize k nejzajímavějším. Mimořádně důležitý je však především Longův důkladný rozbor často silně dezinterpretovaných Loosových úvah o dekoraci, jež postupně vykrystalizovaly v jeho nejznámější text Ornament a zločin (1910). Loos by byl se vší pravděpodobností velmi zděšen, kdyby se probudil do současného světa, a to přinejmenším ze dvou důvodů. Nikdy nechtěl odstranit ornament tak radikálně a všude, jak se to stalo v architektuře i designu, prosazoval pouze ornamentální střídmost a uměřenost tam, kde byla přebujelá a samoúčelná. Kde však naopak ornament zcela zavrhoval, bylo tělo civilizovaného člověka ve formě tetování. Jak ostatně sám prohlásil: „Moderní člověk, který se tetuje, je buď zločinec, nebo degenerovaný“ (dnes bychom asi řekli jemněji blboučký). Ale to už je na jinou debatu.

Sledujte nakladatelství Books & Pipes na Facebooku.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)

Stanislav Balík

Stanislav Balík (1978)

profesor politologie, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

archiv textů autora
Petr Dvořák

Petr Dvořák (1985)

působí jako editor v Pravém břehu – Institutu Petra Fialy

archiv textů autora
Petr Fiala

Petr Fiala (1964)

profesor politologie, předseda Občanské demokratické strany a poslanec Parlamentu ČR

archiv textů autora
Jiří Hanuš

Jiří Hanuš (1963)

historik, působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, věnuje se evropským dějinám 19. a 20. století

archiv textů autora
Vít Hloušek

Vít Hloušek (1977)

politolog, působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

archiv textů autora
Kateřina Hloušková

Kateřina Hloušková (1976)

historička specializující se na kulturní dějiny novověké Evropy, teritoriálně především Itálie a Ruska

archiv textů autora
František Mikš

František Mikš (1966)

šéfredaktor revue Kontexty a nakladatelství Books & Pipes

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek