Pokud zahynu, nenechte zemřít mé obrazy
Felix Nussbaum a svědectví malby

Mým snem je, že za sto let budou lidé procházet galerií a dívat se na obrazy. Projdou kolem mých obrázků a budou se usmívat, sice laskavě, ale pouze projdou okolo. Pak se ale zamyslí a zadívají se na ně pozorněji. A pak je najednou ty obrazy potěší. A pak někdo zase řekne, že ho ta věc od toho Felixe Nussbauma přece jen bavila. A potom budou zase vážní, budou se dívat na obrazy jiných a o mně už mluvit nebudou. Já vím, Fritzi, že je ode mě domýšlivé takto hovořit o umění.¹

Když německý židovský malíř Felix Nussbaum psal roku 1932 tyto skromné řádky, nemohl tušit, jak dramatický bude jeho život a jak silné emoce budou později jeho obrazy v návštěvnících muzeí a galerií vzbuzovat. Například v památníku holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě, kde jsem ke svému překvapení objevil dvě jeho nevelká díla z přelomu 30. a 40. let, obrazy Uprchlík (obr. 1) a Synagoga v lágru (obr. 12).² Překvapený jsem byl proto, že památník není zaměřen na umění a oba obrazy jsou nenápadně umístěny mezi fotografiemi a dalšími dokumenty zachycujícími nacistická zvěrstva vůči Židům. Zcela však do expozice zapadají, neboť talentovaný umělec byl spolu se svou ženou, polsko-židovskou malířkou Felkou Platek, nacisty pronásledován a posléze v roce 1944 zavražděn v Osvětimi.

Především obraz Uprchlík z roku 1939 je pro Nussbaumův osud příznačný. Posledních deset let svého života strávil na útěku před nacisty a hledáním nového bezpečného domova, nejprve v Itálii a Francii, posléze v Belgii. Zoufale a beznadějně, jak naznačuje obraz. Ve strohé místnosti s dlouhým dřevěným stolem sedí na židli shrbený muž a zdrceně si drží tvář v dlaních. Chystá se na cestu (či se z ní právě vrátil?), na podlaze má odhozený batoh a hůl. Celý svět leží rozprostřený před ním, jak naznačuje velký glóbus vrhající na stůl tmavý stín, ale on v něm nenachází místo, kde by se usadil. Je uprchlík bez domova a bez vyhlídky na nalezení bezpečného útočiště.

Četné obrazy, které židovský malíř na útěku před nacisty vytvořil, jsou silným svědectvím o pohnuté době a o tom, jak ji melancholický a úzkostlivý umělec prožíval. Nějaký čas trvalo, než se jeho dílu po válce dostalo pozornosti. Dnes je jeho velká část k vidění ve stálé sbírce muzea v malířově rodném Osnabrücku (Felix-Nussbaum-Haus).³ O životě a díle Felixe Nussbauma vyšla i řada zajímavých pub­likací,⁴ v českém prostředí je však téměř neznámý.⁵

Portrét mladého muže

Felix Nussbaum se narodil 11. prosince 1904 v severo­německém městě Osnabrück (Dolní Sasko) jako druhorozený syn do bohaté rodiny židovského obchodníka se železářským zbožím. Rodiče mu dali křestní jméno Felix, což znamená „šťastný“. Šťastné však bylo dle všeho jen jeho dětství a mládí strávené v měšťanském blahobytu a pod ochranou rodičů, ačkoli již tehdy občas propadal melancholickým náladám, jak lze vyčíst i z jeho raného autoportrétu (obr. 2). Po absolvování základního vzdělání na Israe­litische Elemantarschule pokračoval ve stu­diích na gymnáziu, které však nedokončil. Studium ho nebavilo, chtěl hlavně malovat. Štěstí měl v tom, že jeho otec miloval umění, dokonce sám v mládí toužil stát se malířem, a tak syna v jeho zájmu podporoval. První světovou válku i poválečnou inflaci se otcově firmě podařilo přestát a počátkem dvacátých let opět vzkvétala, a tak se mohl v létě roku 1922 Felix zapsat na umělecko-průmyslovou školu v Hamburku jako žák tehdy proslulého Fritze Behnkeho. Již v březnu následujícího roku však Hamburk opouští a odjíždí soukromě studovat do Berlína na Lewin-Funcke-Schule, kde se seznámí se svojí pozdější manželkou, polskou židovskou malířkou Felkou Platek. O rok později se hlásí na nově otevřené Spojené státní školy pro svobodná a užitá umění,⁶ kam je po zkušebním semestru přijat. Postupně se stává jedním z nejlepších žáků, dokonce je mu přidělen vlastní ateliér.

Rozhodnutí mladého umělce studovat v Berlíně bylo v té době poměrně odvážné, neboť hlavní město bylo ohniskem silných nepokojů, vrcholila hyperinflace a stupňoval se antisemitismus. Díky finanční podpoře otce si však mohl dovolit skromné ubytování a plně se oddat malbě. Zajímavé je, že v Nussbaumově rané tvorbě nenajdeme žádné stopy po hrůzách světové války, existenční nejistotě a bouřlivých politických bojích a sociálních konfliktech, jichž musel být v Berlíně častým svědkem. Jak později prohlásil, maloval zdánlivě nevinný svět kolem sebe, do něhož se snažil promítnout své vlastní pocity a emoce.⁷ Příkladem může být plátno Vesnická cesta s malbou Felixe Nussbauma z roku 1928 (obr. 3), zachycující idyličnost a zdánlivou bezstarostnost starých časů v Osnabrücku. Hravý, radostný obraz má výrazné naivistické rysy a je zajímavý především svou zvláštní kompozicí a rozkolísanou perspektivou, jak ji známe například z některých obrazů Maxe Beckmanna. Nussbaum se na něm zobrazuje na cestě lemované stromy, jak hrdě ukazuje svůj obraz malé holčičce a staršímu muži v klobouku s vycházkovou holí. Zatímco holčička s rukama za zády hledí na plátno s úžasem, rozkročený muž v klobouku, jímž není nikdo jiný než malířův otec, podporovatel i sponzor, rozvážně hodnotí jeho práci. V pozadí je kostel, sloupy a dráty elektrického vedení a nad nimi vysoko na obloze pluje horkovzdušný balon s nápisem Osnabrück. Obraz byl nejspíš inspirován slavným autoportrétem naivisty Henriho Rousseaua z roku 1890, který je dnes v majetku Národní galerie v Praze, alespoň pokud jde o postavu malíře s paletou a štětci a vznášející se balon v pozadí.⁸

Dva židé

Jediným vážným tématem, které mladý malíř ve svém díle řeší, je židovská víra, k níž má rozporu­plný vztah. Židovská obec v Osnabrücku čítala téměř pět set členů a v roce 1906, dva roky po Nuss­baumově narození, zde byla postavena nová synagoga. Přestože jeho rodiče nebyli příliš zbožní, platili obci daně a synagogu při významnějších židovských svátcích navštěvovali. A mladý Felix je jako poslušný syn s rozpaky následoval. V roce 1925 o svých pochybách píše příteli Ludwigu Meidnerovi:

Možná jsem příliš nevzdělaný, abych věřil v Boha. Možná jsem naopak příliš vzdělaný. Zdali je spojitost mezi mnou a rodiči Bůh, nevím. Čekám, ale hledám… Nyní mohu věřit pouze ve své rodiče (možná proto, že jsem hloupý) a svátky slavit jen z lásky k nim… Všechno – malířství, příroda, přátelé, je možná Bůh…⁹

O rok později maluje dvaadvacetiletý Nuss­baum obraz Dva Židé (Interiér synagogy v Osnabrücku), do nějž promítne svůj vnitřní konflikt mezi udržováním své židovské identity a snahou asimilovat se v německé kultuře. V popředí realisticky zachycené synagogy stojí dva muži v talitu. Vlevo starší rabín, dle všeho kantor Elias Abraham Gittelsohn, tehdejší hlava židovské obce v Osnabrücku, má zbožně přivřené oči a pootevřená ústa, jako by se modlil či zpíval. Mladík vedle, jenž má podobu Felixe Nussbauma, stojí vzpřímeně, má pevně sevřená ústa a vzdorovitý pohled (obr. 4). Na pozdějším plátně Malíř ve svém ateliéru Nussbaum generační konflikt mezi ortodoxní zbožností a liberální otevřeností ještě vyostří (obr. 5). Zachycuje se zde v běžném oděvu (má na sobě košili, kravatu a svetr), čímž dává najevo příslušnost k svobodomyslné liberální společnosti. Stojí v ateliéru před rozpracovaným ženským aktem, za potemnělým oknem svítí měsíc. Je pátek večer, začíná šábes a skupina čtyř slavnostně oděných židů ho přišla přivést k večerní modlitbě, a možná i zpět k pravé víře. Jeden ho přátelsky bere kolem ramen a snaží se ho odvést od stojanu s plátnem. Malíř se však zdráhá a pokouší se jeho ruku odtrhnout, neboť chce pokračovat v započaté práci. Umění je pro něj důležitější než slepé následování rituálu. Tuto „slepotu“ naznačuje tím, že postavy příchozích mají prázdné černé oči a jedna z nich má přes oko pásku. Tito lidé nerozumějí jeho umění, dokonce jsou pohoršeni tím, co se snaží na svém plátně zachytit – ženskou krásu, jež je pro něj jako pro umělce tak důležitá.

Der Tolle Platz

V roce 1929 pětadvacetiletý Nussbaum úspěšně dokončí studia a společně s Felkou si pronajmou podkrovní ateliér v zahradním domku v berlínské čtvrti Charlottenburg. Začíná se živit jako malíř, jeho obrazy vystavují známé berlínské galerie a také ohlasy kritiky jsou příznivé. V roce 1931 na sebe upozorní zejména obrazem Der Tolle Platz (Bláznivé náměstí, obr. 6), vystaveným na výstavě Berlínské secese. Velké podlouhlé plátno, zachycující s nadsázkou střet starých profesorů umění s mladými moderními malíři, kritika opěvovala jako nejpoutavější a nejoriginálnější dílo na jinak nepříliš vydařené výstavě a jako „dovednou drzost“. V levé části obrazu vidíme zkostnatělý svět starého umění – uniformní zástup fousatých černě oděných profesorů směřujících k akademii. Nad jejich hlavami se vznášejí barokní putti, jedno drží v ruce pruskou vlajku a další troubí fanfáru. Zajímavá je i cedule na budově akademie, kde Nussbaum úmyslně nezobrazil první tři písmena, takže zkomolený nápis zní „Demie der Kunste“ (polovina umění). Chce tím naznačit, že doba starých umělců již pominula.

Nussbaum se zobrazuje v čele skupiny mladých malířů, kteří se obracejí k akademikům. V ruce svírá list se soupisem děl, která porota odmítla. V pozadí je Braniborská brána, zhroucený Vítězný sloup, pýcha Berlína, a také polozbořený dům malíře Maxe Liebermanna, prezidenta Pruské umělecké akademie. Slavný malíř, upadající ikona německého moderního umění, stojí na střeše budovy a dokončuje jeden ze svých četných autoportrétů. Za ním se vznáší socha Vítězství z Vítězného sloupu a upouští vavřínový věnec. Organizátory výstavy ironický obraz nepochybně zaskočil, ale nakonec jej přijali vcelku příznivě. I prezident výstavy Max Liebermann se k dílu vyjádřil shovívavě v tom smyslu, že nejde o útok na akademii a výstavu, spíše jen o umělecký vtip. Dokonce prý na adresu Nuss­bauma pobaveně pronesl: „Jednou bude tak dobrý jako já.“¹⁰

Narcis

Plátno Bláznivé náměstí Nussbauma proslavilo u širokého publika, umělecké kritiky i mezi akademiky. Již v následujícím roce obdržel od Pruské akademie umění prestižní půlroční stipendijní pobyt v Římě ve Ville Massimo, kam s Felkou odcestovali v říjnu 1932. Nezdá se, že by si v té době Nussbaum uvědomoval, k čemu se v Německu schyluje a jaké nebezpečí mu coby židovskému umělci hrozí. Netušil, že se do Německa už nikdy nevrátí. V Berlíně si nadále s Felkou pronajímali ateliér, kde měli uskladněné obrazy a který dočasně poskytli jako útočiště svým přátelům. Krátce po příjezdu do Říma však obdrželi zprávu, že ateliér nešťastnou náhodou vyhořel, nejspíše od špatně uhašeného kbelíku s popelem. Zpráva Nussbauma zdrtila, neboť s Felkou přišli téměř o sto padesát pláten. O tři měsíce později, 30. ledna 1933, byl Adolf Hitler jmenován říšským kancléřem.

Nussbaum nečekal, že by pobyt v Římě mohl nějak pozitivně ovlivnit jeho tvorbu, podobně jako ji neovlivnila cesta na jih Francie o tři roky dříve. O stipendium zažádal proto, že bylo prestižní záležitostí a dalším důležitým stupínkem v umělecké kariéře. O jeho skepsi vůči klasickému italskému umění svědčí i obrazy, které v té době maloval. Příkladem může být plátno Narcis, které vzniklo krátce po příjezdu do Říma (obr. 7). Na obraze stojí nahý mladík, jenž svým vzezřením připomíná spíše archaickou sochu než skutečného člověka z masa a kostí. Je urostlý, má široká ramena, úzký pas a silná lýtka, avšak jeho postoj je nepřirozeně strnulý, nohy má dole podivně vytočené do strany. V jedné ruce drží narcis, druhou má položenou na břiše jen kousek nad přirozením, které je oproti jeho urostlému tělu miniaturní. Mladík se zaujatě zhlíží v zrcadle provizorně upevněném na rozpadlém antickém sloupu a pyšně staví na odiv svou nahotu – navzdory tomu, že má žalostně nevyvinuté mužství, které nejspíš v zrcadle ani nevidí. Poselství je zjevné: čím menší je umělcova potence, tím větší je jeho touha po uznání a obdivu. Plátno je však především skrytým vyjádřením toho, jak malíř vnímá zemi, do které přijel studovat – jako pyšnou a povrchní, nabízející jen zdání namísto reality. Sláva italského umění je jen stínem minulosti, navzdory tomu, jak jej na akademiích opěvují a doporučují. Skutečný umělecký zápas se již dlouho vede jinde, v Paříži a v Berlíně. „Jako malíř jsem se na jihu nenaučil nic. […] To samé zklamání mě čekalo v Itálii, zvláště pak v Římě. Všechno mi zde připadalo tak umělé, neskutečné,“ vzpomínal později.¹¹

Nemocný žokej

Nussbaumův pobyt na akademii v Římě je zajímavý i tím, že ve stejném roce získal toto prestižní stipendium další mladý německý umělec, talentovaný Arno Breker, jenž se později stal nejoblíbenějším Hitlerovým sochařem a do velké míry udával směr nacistické estetice. Pracovali a bydleli zde tak bok po boku dva němečtí nadějní umělci, na něž čekaly zcela protichůdné osudy – Hitlerem protežovaný staatsbildhauer a nacisty pronásledovaný židovský uprchlík. V dubnu 1933 akademii ve Vile Massimo navštívil v rámci své cesty na jih nově jmenovaný ministr propagandy Joseph Goebbels, který zde držel řeč a údajně umělce povzbuzoval k návratu do Německa, kde na ně čeká skvělá budoucnost.¹² Vrátit se rozhodl Breker (který před odjezdem do Říma žil v Paříži), čímž nastartoval svou hvězdnou kariéru ve Třetí říši. Nussbaum zůstal s Felkou v Itálii a vyčkával, jak se bude situace v Německu vyvíjet. O měsíc později byl po zbytečném konfliktu s jedním ze studentů, jenž vyústil ve fyzickou potyčku, z Vily Massimo vyloučen. Nebyla to pro něj velká tragédie, která by nějak ovlivnila jeho další osudy, neboť akademie byla ještě toho léta uzavřena kvůli nestabilní politické situaci. Díky podpoře otce, jenž prodal svou firmu i vilu v Osnabrücku, byl dostatečně finančně zajištěn, a pokud jde o pobyt cizinců, Itálie v té době byla stále ještě otevřenou zemí. Zprvu pobývají s Felkou na italské Riviéře, nejprve v Alassiu, zimu stráví v San Remu, navštíví také Paříž a Monte Carlo. Na jaře 1934 se načas usadí v Rapallu, kde se setkají s Nussbaumovými rodiči, kteří v únoru emigrovali do Švýcarska.

V Rapallu měl Nussbaum dle všeho vážnou výměnu názorů s otcem, válečným veteránem a vlastencem, ohledně jeho záměru vrátit se s manželkou zpět do Německa, kde se plánovali „ztratit“ v anonymitě velkoměsta, konkrétně Kolína nad Rýnem. Felix to pokládal za velmi riskantní, neboť útoky proti židovské populaci ve Třetí říši neustále sílily. Otec s matkou, jimž se po domovině stýskalo, však byli neústupní. Záhadné plátno Nemocný žokej (obr. 8), jež Nussbaum vytvořil o něco později, se pravděpodobně vztahuje právě k plánu rodičů vrátit se navzdory jeho varování do vlasti. Vidíme na něm vysokou zeď, jejíž roh je přibližně v polovině plátna. V pravé světlé části je ve zdi tmavý otvor, v němž stojí umrlec v černém obleku. Levá polovina zdi je ve stínu a stojí před ní schematicky pojatý oranžový kůň, od kterého utíká žokej. Zvon nad zdí divoce bije na poplach. Žokej se sice ohlíží zpět, ale směr jeho napřažené ruky i stín, který vrhá, jasně naznačují, že běží přímo do náručí smrti. Co se děje za zdí, je patrné z toho, co vyčnívá nad ní: dvě tmavé šibenice a oběšenec. Nussbau­movi rodiče se do Německa vrátili v roce 1935 a jako Židé pochopitelně neunikli svému osudu. Byli zatčeni a ke konci války zahynuli ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi.

Perly

Počátkem roku 1935 se Nussbaumovi podaří získat turistická víza do Belgie a později i belgické cizinecké pasy. Nejprve s Felkou pobývají v přímořském Ostende a v září 1937 se trvale usadí v Bruselu, kde se měsíc po svém příjezdu nechají oddat, nejspíše z pragmatických důvodů. Novomanželé si pronajmou byt v domě na Rue Archimède 22, kde se Nussbaum s novou energií pouští do práce. Jeho plátna z té doby však nejsou nijak radostná a optimistická. V roce 1938 maluje, nejspíše pod vlivem zhoršující se mezinárodní politické situace a zpráv o krvavé španělské občanské válce, obraz Perly (obr. 9), jenž lze chápat i jako předtuchu válečného konfliktu, který se v následujícím roce rozhoří v Evropě. Na temně zeleném pozadí vidíme plačící matku s malým synem, vlevo nahoře jsou černě naznačeni umírající vojáci a dělové salvy, v pravé části je hřbitov s bílými kříži. Žena má pootevřená ústa a utrápený výraz, slzy na její tváři se mění ve velké perly, které jí jako řetěz utrpení a smutku visí kolem krku, neboť tuší, že synovým osudem bude padnout na válečném poli. Chlapec sám si to zřejmě neuvědomuje a zdá se být klidný, má široce otevřené oči a pevně sevřená ústa. Jde o jeden z mála obrazů, u něhož nám Nussbaum zanechal popis toho, jaké emoce v něm vyvolává a co jím sledoval:

…všiml jsem si toho nedávno sám na sobě, když jsem maloval hlavu ženy, která se opírá o hlavu malého chlapce. Oba vypadají žalostně. Žena má na krku perlový náhrdelník. Z jejích očí se řinou slzy, které se mění v perly, a ty jí stékají po tvářích. Pozadí je temné, v mlze jsou vidět kříže a vojáci. Co jsem však chtěl říci, je toto: ačkoliv se mi obraz jeví zdařilý, nevydržel bych se na něj dívat dlouho. Ale co vím, je, že je to výraz, nebo lépe, výraz doby.¹³

Nussbaumova předtucha se vyplnila. Prvního září 1939 vpadla německá vojska do Polska a začala druhá světová válka. O čtyři týdny později kapitulovala Varšava, Felčino rodné město. Mluvilo se o Hitlerově chystaném útoku na Francii a na francouzsko-belgickou hranici dorazily první jednotky britských expedičních sil. Přestože byl Nussbaum stále v relativním bezpečí a mohl v Bruselu svobodně tvořit i vystavovat, cítil se ohrožený hned ze dvou stran – od nacistů jako Žid a od Belgičanů jako potenciální německý nepřítel. Jeho tehdejší rozpoložení a pocit bezvýchodnosti nejlépe zachycuje v úvodu zmíněný obraz Uprchlík (obr. 1).

V roce 1941, tři roky po namalování Perel, v době nacistické okupace Belgie a po zkušenostech s internací ve Francii, se Nussbaum k motivu ztrápené plačící ženy vrací znovu. Tentokrát však už žena nemá kolem krku svazek slz-perel, ale ostnatý drát (obr. 10).

Vězeň

Již od konce roku 1939 pohlíželi Belgičané na německé emigranty s podezřením jako na Hitlerovu pátou kolonu. Když německá vojska 10. května 1940 napadla Belgii, Nussbaum byl zatčen a poslán do francouzského internačního tábora pro emigranty v Saint-Cyprien na pobřeží Středozemního moře. Internováni byli pouze muži, Felka mohla v Bruselu zůstat. Podmínky v táboře byly hrozné, ačkoli se pochopitelně nedají srovnávat s tím, co později čekalo Židy v nacistických koncentračních táborech. „Saint-Cyprien, zvaný peklo Perpignanu, kde bylo zavřeno na 7 000 německých a polských Židů z Belgie a Holandska. Denně dostal každý kousek chleba, žádné nádobí, celé dny nic teplého. Šířila se úplavice, žádné léky, žádní lékaři. Uprchlíci umírali tam, kde právě leželi nebo stáli,“ vzpomínal později spisovatel Alfred Kantorowicz, který tam byl internován ve stejné době.¹⁴

Pro citlivého Nussbauma, jenž vyrostl v dobře situované středostavovské rodině a nikdy netrpěl vážným nedostatkem, byl pobyt v internačním táboře šokem, z nějž se již nikdy zcela nevzpamatoval. Když po kapitulaci Francie dorazila do tábora německá Kundtova komise, mající za úkol osvobodit a repatriovat všechny „opravdové Němce“, přihlásil se dokonce dobrovolně k návratu do Říše, jen aby unikl peklu tábora. Bylo to samozřejmě absurdní, ale měl štěstí. Během transportu se mu v Bordeaux podařilo s jedním spoluvězněm uprchnout a v září roku 1940 se tajně vrátil do Bruselu vlakem Červeného kříže.

Nelidské podmínky v internačním táboře Nuss­baum ztvárnil po svém návratu v řadě emotivních kreseb a maleb. Na plátně Vězeň (obr. 11) sedí zničený shrbený muž v otrhané špinavé dece na dřevěné bedně a hlavu má schovanou v dlaních, neboť se už nechce dívat na to ponížení a hrůzu kolem sebe. V pozadí je lágrový barák, ostnatý drát a káď potřísněná výkaly, u níž stojí fronta zdecimovaných vězňů. Nussbaum se zřejmě snažil věrně zachytit táborovou realitu, neboť barák na obraze má číslo J 12, kde byl sám skutečně umístěn. Naopak již zmíněný pozoruhodný obraz Synagoga v lágru (obr. 12), jenž vznikl o rok později a nachází se dnes v památníku holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě, je více fikcí než realitou. V táboře samozřejmě nebyla synagoga a vězni rovněž neměli modlitební pláště. Malíř si však nejspíš právě zde začal uvědomovat své náboženské kořeny, které do té doby nebral vážně.

Na obraze stojí před polorozpadlým lágrovým barákem s plechovou střechou pět postav, čtyři pospolu v modlitbě jako před Zdí nářků, pátá, nejspíš sám malíř, je odloučená stranou, zdá se, že k nim nepatří. Přesto ale z jeho postoje – na rozdíl od dřívějších prací, kde se vyrovnával se svými židovskými kořeny (obr. 4 a 5) – cítíme pokoru a snahu o smíření s vírou svých předků. Nevelký obraz s černým sluncem, mraky a siluetami ptáků má podmanivou až magickou atmosféru a nepochybně patří k Nussbaumovým nejlepším. Postavy v bílých modlitebních pláštích vystupují z temného pozadí, rozpadlý táborový barák, před nímž se židovští vězni modlí, může připomínat rakev, nebo naopak Noemovu archu na rozbouřené vodě, v níž mohou najít záchranu.

Strach 

Po návratu z internačního tábora žije Nussbaum nadále s Felkou v bytě na Rue Archimède 22 a znovu se pouští do práce. Jeho strach se však neustále stupňuje. Koncem října 1940 začala v Belgii probíhat registrace židovského obyvatelstva, které neunikl (zapsán byl 24. prosince). Žil pak již s vědomím, že úřady o něm mají všechny dostupné údaje, a s obavami očekával, co bude následovat. Represe vůči židovskému obyvatelstvu se stupňovaly. Židé začali být propouštěni ze zaměstnání ve státní správě, justici, školství i z kulturních institucí. Jako židovský umělec ztratil Nussbaum pochopitelně i možnost veřejně vystavovat a svá díla mohl nadále prodávat pouze načerno prostřednictvím přátel. Jeho tehdejší rozpoložení snad nejlépe vystihuje emotivní obraz Strach (obr. 13), na němž se zobrazuje se svojí šestiletou neteří Marianne. Na plátně má vyděšený výraz, rozšířené oči a vrásčité čelo, k tváři si rukou tiskne hlavu dítěte. V pozadí je rozbitá lampa, ošuntělá zeď a na ní plakát s nápisem „Tempête sur l’Europe“ (Bouře nad Evropou) a „Le péril aérien“ (Letecké nebezpečí). Na temné obloze lze za mraky při pozornějším pohledu najít nezřetelné obrysy letadla. Podle svědectví současníků malíře děsily zejména německé bombardéry, jež během letecké bitvy o Anglii občas přelétávaly nad Bruselem.

Stále přítomný strach a nejistota se nutně musely přenášet i do soužití Nussbauma s Felkou. Isaak Schenkein z Výboru na obranu Židů, který u nich v té době několikrát přenocoval, později vzpomínal, že mezi nimi panovalo neustálé napětí. „Pořád se hádali. Felka někdy s Felixem nepromluvila celou dobu, co jsem tam byl, jenom vařila. Byla nemocná. Měla neustálé bolesti, průjmy a žádné léky.“¹⁵ Plátno Večer (Autoportrét s Felkou Platek) z roku 1942, které Nussbaum pokládal za nedokončené (obr. 14), lze chápat jako symbolické vyjádření těchto manželských potíží. Přestože zde stojí Felka úplně nahá a od pasu nahoru vysvlečený malíř má vyzývavě spuštěné kalhoty, nic nenasvědčuje tomu, že by mezi nimi mělo dojít k nějakému milostnému aktu. Jejich postoj a vzájemně propletené paže naznačují, že už dávno nejde o milence, ale spíše o partnery v utrpení, nerozlučně svázané osudem židovských uprchlíků v cizí zemi a pronásledované úřady. Za nimi je okno otevřené do ulice, takže mohou být kdykoli sledováni, jejich obnaženost je absolutní. Na zemi leží večerník Le Soir, jenž byl v té době oficiální tiskovinou německých okupačních úřadů a pro Nussbauma jednoznačně zdrojem špatných zpráv o nařízeních proti Židům. Malíř na něm stojí bosou nohou, neboť v té době vážně uvažoval o tom, že se pokusí z Belgie uprchnout a skryje se někde na odlehlé samotě v Ardenách, jako to udělali někteří jeho známí. Felka však útěk odmítala a trvala na tom, že zůstane v Bruselu, čímž tam držela i svého manžela. Malíř to na plátně naznačuje tím, že bílým střevícem přišlapuje k zemi jeho druhou bosou nohu.

Autoportrét s židovskou legitimací

V květnu 1942 bylo v Belgii nařízeno, že všichni Židé musejí být označeni židovskou hvězdou, a již počátkem srpna odjel první transport do Osvětimi. Pro Nussbauma a Felku tím začalo skutečné psychické peklo. Hrozila jim deportace a smrt, neboť Židé bez belgické státní příslušnosti byli posíláni rovnou do vyhlazovacích táborů. Nějaký čas se skrývali u rodiny sochaře Dolfa Ledela, později, koncem března 1943 se vrátili zpět do domu v Rue Archimède. Nikoli však do svého původního bytu v druhém poschodí, ale do podkrovní místnosti nad ním, kterou jim jako úkryt poskytl majitel domu, člen belgického odboje. Při náhodných ra­ziích tak byl jejich původní byt neobydlen a gestapo nemohlo tušit, že se nacházejí o patro výš. Podkroví však bylo příliš těsné na to, aby v něm Nussbaum mohl malovat olejovými barvami, jejichž zápach by je navíc mohl prozradit. Věnoval se proto pouze kresbě a kvaši.

Od června 1943 se Nussbaum k olejomalbě vrací, neboť mu známí zprostředkovali ateliér u spřáteleného obchodníka se starožitnostmi a uměleckými předměty Willyho Billestraeta. V domě se restauroval nábytek a obrazy, a tak zápach olejových barev nebudil podezření. Billestraet zásoboval Nussbauma plátny a barvami a malíř mu „platil“ svými díly. V té době maluje jeden ze svých nejznámějších obrazů, Autoportrét s židovskou legitimací (obr. 15). Malíř na něm stojí se záhadným výrazem před vysokou zdí, možná je i zahnán do jejího rohu. Na hlavě má klobouk a tvář skrývá za vysoko vyhrnutým límcem. Na kabátě má povinnou šesticípou hvězdu, i když ji ve skutečnosti většinou nenosil. V levé ruce drží průkaz s červeným označením „Juif-Jood“ (Žid). Za zdí vidíme kousek budovy na Rue Archimède 22, kde se malíř s Felkou v podkroví ukrýval. Vpravo jsou telegrafní dráty a dva stromy – jeden uschlý, ale druhý s kvetoucími větvemi. Slabý náznak naděje a života v jinak mrtvolně šedivém obraze.

Plátno nejspíš zachycuje malířovu pravidelnou cestu mezi domovem a ateliérem u Billestraeta. Přestože netrvala déle než dvacet minut, představovala poměrně velké nebezpečí, neboť mohl být kdykoli zastaven a kontrolován. Přesto toto riziko podstupoval, jakkoli pro něj bylo psychicky vyčerpávající. „Některé dny vůbec nemohl pracovat, jak se mu nervozitou a strachem třásly ruce,“ vzpomínal Willy Billestraet.¹⁶ Nervozita či spěch však nejsou z jeho tehdejších maleb cítit, jsou propracovány do nejmenších detailů.

Zatracený

Jedním z posledních obrazů, který Nussbaum dokončil, je velké a temné plátno Zatracený, datované 5. 1. 1944 (obr. 16). Naplno v něm rozvinul své apokalyptické vize a předtuchu blížícího se konce. Skupina žalostně vyhlížejících postav stojí před vysokou cihlovou zdí, na níž jsou načmárány schematické kresby kostlivců, jež vzdáleně připomínají dnešní graffiti. Jsou to Židé, kteří se dlouho skrývali, ale byli odhaleni a nyní bezmocně čekají na deportaci do koncentračních táborů. Vysoká zeď naznačuje, že není naděje na únik, na nebi je temný mrak a obrysy černých ptáků. Z oken domů podél ulice, jež se táhne do dálky, jsou vyvěšeny potrhané černé prapory. Celé město, jak je zjevné z jeho ošuntělosti i kamenů a trosek na zemi, podléhá destrukci. Z boční ulice vychází skupina černě oděných kostlivců nesoucích na ramenou prosté dřevěné rakve, otevřené a zatím prázdné. Očividně míří ke skupince odhalených Židů, z nichž každý reaguje na blížící se nebezpečí po svém. Napůl obnažená žena s vytřeštěnýma očima vyděšeně zvedá ruce nad hlavu, plačící žena pod ní si otírá šátkem slzy, tmavý muž vzadu je již nejspíš polomrtvý a hlavu má spadlou na rameni. Některé z postav vyhlížejí vyděšeně, jiné se naopak zdají být se svým osudem smířeny. Nussbaum sám se zobrazuje uprostřed skupinky, na hlavě má zelenou rádiovku a jeho výraz je nápadně podobný tomu, jak se zachytil na Autoportrétu s židovskou legitimací (obr. 15). Obě rakve, jež kostlivci nesou na ramenou, jsou označeny čísly 25 367 a 25 368, což se podle dostupných údajů přibližně shoduje s počtem Židů deportovaných z Belgie do vyhlazovacích táborů. Těžko říct, jak k těmto číslům Nussbaum dospěl, zda je znal, nebo šlo o pouhý odhad či náhodu.

Po vylodění v Normandii 6. června 1944 postupovala spojenecká vojska i do okupované Belgie a po necelých třech měsících bojů byl 3. září osvobozen Brusel. Pro Felixe Nussbauma a jeho ženu to však bylo pozdě. Razie gestapa proti Židům v Bruselu probíhaly i po zahájení spojenecké invaze a za dopadení hledaných osob byly nabízeny finanční odměny. Zřejmě po udání byli 20. června manželé Nussbaumovi ve svém půdním úkrytu zatčeni a odvlečeni do sběrného tábora Mechelen. O měsíc později, 31. července, pak byli odesláni s dalšími 552 muži a ženami posledním transportem do Osvětimi a nahnáni do plynových komor.

Poznámky

1. Dopis ze září 1932, in Steinfeld, Fritz: Vergast – nicht vergessen Erinnerungen an den Malerfreund Felix Nussbaum (1999): Rash Verlag Bramsche, s. 75–76; cit. dle Pekárková, Eliška: Felix Nussbaum: Život v obrazech (2012): Plzeň, https://socv2.nidv.cz/archiv34/getWork/hash/db9e561c-71be-11e1-be9d-faa932cbcfda
2. Museum Jad vašem vlastní i další Nussbaumova díla, ale ta zřejmě nejsou součástí expozice. Viz https://www.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/nussbaum/index.asp
3. https://www.museumsquartier-osnabrueck.de/
4. Čerpám především z obsáhlé publikace Felix Nuss­baum: art defamed, art in exile, art in resistance: a biography editované Karlem Georgem Kasterem. The Overlook Press: New York, 1997.
5. Výjimkou je přínosná diplomová práce Elišky Pekárkové: Felix Nussbaum: Život v obrazech (2012), viz pozn. 1.
6. https://de.wikipedia.org/wiki/Vereinigte_Staatsschulen_f%C3%BCr_freie_und_angewandte_Kunst
7. Viz Kaster, Karl Georg (1997), s. 271.
8. https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_3221
9. Cit. dle Pekárková, Eliška (2012), s. 9–10.
10. Kaster, Karl Georg (1997), s. 112.
11. Cit. dle Pekárková, Eliška (2012), s. 19.
12. Viz např. Petropoulos, Jonathan: Umělci za Hitlera. Kolaborace a snaha o sebezáchovu v nacistickém Německu (2019). Academia: Praha, s. 275.
13. Cit. dle Pekárková, Eliška (2012), s. 33.
14. Cit. dle Pekárková, Eliška (2012), s. 37.
15. Kaster, Karl Georg (1997), s. 402.
16. Kaster, Karl Georg (1997), s. 392.

Doprovodné reprodukce obrazů jsou převzaty z publikace Karla Georga Kastera: Felix Nussbaum: art defamed, art in exile, art in resistance: a biography (1997). The Overlook Press: New York, s. 288, 30, 75, 345, 119, 110–111, 132, 165, 249, 344, 355 a 331.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)