Kontexty 5/2023

Editorial: Sílící štěpení, polarizace a fragmentace politiky a společnosti

Stanislav Balík

Sledovat to můžeme v kdekteré zemi přinejmenším západního civilizačního okruhu, včetně naší země či zemí sousedních. Drolí se společně uznávaný základ, zmenšuje se minimální společný jmenovatel, na němž jsme schopni se shodnout. Mizí ochota ke kompromisům; ty jsou naopak vydávány za „zradu naší věci“.

Nad rychlostí této proměny nepřestávám žasnout. Naplno jsem si ji znovu uvědomil nedávno, když jsem v archivních záběrech sledoval zahraniční zpravodajství z konce roku 2000, kdy soud na Floridě rozhodl v dlouhém a složitém sporu zahrnujícím i přepočítávání hlasů, že v prezidentských volbách těsně zvítězil republikán George W. Bush nad tehdejším demokratickým viceprezidentem Alem Gorem. Vzápětí po vynesení rozsudku vystoupil poražený Al Gore a prohlásil: „Dnes nikdo nepochybuje o tom, že i když silně nesouhlasím s rozhodnutím soudu, tak ho přijímám. […] Obracím se na nově zvoleného prezidenta Bushe. Musíme odložit zbytky stranické zahořklosti.“ O hodinu později George W. Bush odpověděl: „Republikáni chtějí to nejlepší pro tuto zemi. Zrovna tak jako demokraté. Naše volební hlasy se mohou lišit, ale ne naše naděje.“

Jako by nás od této a podobných událostí dělily světelné roky. Umírněnost, ona kardinální ctnost, kterou demokracie vyžaduje, zde vedla nejen k podřízení se výroku soudu a uznání vítězství protikandidáta, ale především k potvrzení, že můj soupeř není mým nepřítelem, který chce zničit naši zemi, ale je čestným rivalem, s nímž sdílíme lásku ke své zemi, jakkoli se v řadě ohledů lišíme. Může být větší rozdíl oproti současné vyhrocené atmosféře, kdy minulý americký prezident po své volební porážce podněcoval vzpouru a útok na Kongres nebo kdy dohoda, kterou mezi demokraty a republikány zprostředkoval předseda Kongresu ohledně nouzového financování, nevedla k jeho chvále, ale k odvolání z postu předsedy, což se stalo poprvé v historii USA? Dnes je to naopak – čím ostřejší nejenom prohlášení, ale i postoj, tím větší hrdina.

Ale nemusíme se dívat pouze do Spojených států. Nedávno skončená slovenská volební kampaň dál rozštěpila už tak rozdělenou tamní společnost. Dění v naší zemi v posledním více než desetiletí není třeba připomínat.

Průvodním jevem tohoto pokračujícího štěpení je sílící polarizace politiky, kdy se od sebe hlavní názorové proudy kontinuálně vzdalují. To, na čem některé jinak rozdělené společnosti (Rakousko, Německo, země Beneluxu) donedávna stály, tedy velké koalice dvou největších stran, je vesměs minulostí. Představa o průběžné spolupráci mezi vládními a alespoň hlavními opozičními silami na některých zásadních věcech překračujících horizont volebního období, je dnes už zcela naivní. Kdy a v čem jsme ji třeba u nás v posledních letech zaznamenali? Strany se jí vyhýbají v intuitivním strachu, že budou svými voliči považovány za zrádce kolaborující s nepřítelem.

Polarizuje se i společenská debata jdoucí napříč politickými stranami, zvláště v bioetických otázkách, v otázkách týkajících se sexuálních identit apod. Na vině zde bývají obě strany sporů – jak ta progresivistická tlačící většinou až příliš na pilu, tak ta (rádoby) konzervativní, jež zcela necitlivě vstupuje do politické debaty s nemístnými paralelami, jak jsme viděli například nedávno v českém parlamentu při projednávání návrhu o tzv. manželství pro všechny.

Že je polarizace cestou, jež demokracii spolehlivě vede do záhuby, ví politická věda již dlouhou dobu. Jako příklad uvádí zkolabované evropské demokracie meziválečného období či jihoamerické země po druhé světové válce. Přesto se, jak se zdá, s jakousi odevzdanou apatií s tímto společensko-politicky patologickým jevem smiřujeme.

Ona polarizace je těsně spojena ještě s dalším nebezpečným fenoménem, a tím je sílící fragmentace. Co jsou vlastně dnes výše zmíněné hlavní proudy? Vítěz slovenských voleb nedosáhl ani na čtvrtinu hlasů. V některých zemích, kde kdysi velké koalice dvou největších stran reprezentovaly osmdesát či devadesát procent voličů, dnes nemají ani padesát procent – jako třeba v Německu. Etablují se naopak další, v lepším případě středně velké, spíš ale malé strany a straničky, jejichž působením se veřejná debata nikoli koncentruje, ale dále drobí, narůstají nové příkopy dělící přátele, rodiny, spolupracovníky. Není normální, že v řadě ohledů homogenní česká společnost má v dolní parlamentní komoře sedm stran, přičemž ještě před dvěma lety jich bylo devět. Ostatně podobně jako na Slovensku.

Otázka ohledně příčin tohoto stavu je jednou z nejzajímavějších pro současné společenské vědy. Jakou roli v tomto ohledu hrají sociální sítě? Je pravda, že tyto negativní jevy umocňují? Pokud ano, tak jakými mechanismy? Jakou roli v tom hraje v zásadě kontinuální zpravodajství, jemuž jsme permanentně, ať už ze strany televize, rozhlasu či webových portálů, vystaveni? A to ještě ve spojení s velkým rozdrobením televizní, mediální či obecně kulturní sféry… Vždyť už většinou nesledujeme stejné filmy, přestáváme sdílet společný kulturní kód v podobě čtení stejných knih, poslouchání stejných skladeb, skupin či alespoň žánrů – zkrátka přestáváme si rozumět. Je toto rozdrobení příčinou, nebo důsledkem fragmentace společnosti? Jakou roli má výrazný nárůst práv a požadavků jednotlivce? A co právě ona politika – zrcadlí společnost, nebo ji formuje? Politické kampaně postavené na bázi sociálních sítí, potřebě okamžitě komentovat v zásadě cokoli se šustne, jsou vystavěny na potřebě se co nejviditelněji a nejslyšitelněji, tedy co nejostřeji vymezit. Snad i tím, jak se politické strany odpojily od svých přirozených společenských segmentů a začaly driftovat na společenských proudech, se staly závislé na co nejviditelnější kampani. Po ní se pak ale kvůli svým ostrým předvolebním výrokům stávají vlastními vězni, neboť mají strach z oněch ostrých prohlášení ustupovat, aby nezklamaly voliče. Realita je k tomu ustupování ale nakonec dohání, což však rozdráždění voliči odmítají akceptovat. A jsme v začarovaném kruhu. Kdo z něj najde cestu ven, zaslouží si Nobelovu cenu za vnitrospolečenský smír.

Ne, neznám recept, neznám řešení. Nechci dávat hraběcí rady ohledně umírněnosti – k té je potřeba širší společenská shoda. Mám jen obavu, že bez silného vnějšího impulzu k ní nedojdeme. Když ale vidíme, že takovým impulzem není ani barbarská válka vedená jen několik set kilometrů od našich hranic, co už jím může být? Zvlášť v situaci, kdy síly naší zemi nepřátelské umnými způsoby využívají všech výše uvedených nástrojů, aby nás víc a víc rozdělily a postavily vnitřně proti sobě…

Stáhněte si celé číslo v PDF
(4,18 MB)

Obsah

Texty

Lubomír Kopeček
Smysl Československa a jeho zmizení

Miloš Brunclík, Lukáš Hájek, Michal Kubát
Idiotské, nebo potřebné? Ústavní zvyklosti v české politice

Tomáš Zlámal
Bude se už konečně stavět? Nový stavební zákon – po sedmi letech, s aktovkou na zádech a s nepopsanými sešity

Názor

Petr Kostka:
Fosilie Rusko. Putinova válka a kořeny ruského barbarství

Výtvarné umění

František Mikš, Martina Slouková
Od dřeva k bronzu a vnitřní život sochy. Rozhovor s řezbářem a sochařem Jiřím Netíkem

Jan Paul
Status umělce – nutnost, nebo zbytečnost? Příspěvek k diskusi o tzv. „statusu umělce“

Literatura & kultura

Igor Pomerancev
„Bude to hodně turbulentní.“ Rozhovor s básníkem Iljou Kukulinem

Drago Jančar
Skutečný strašný příběh

Andrzej Babuchowski
Trvat v neustálém úžasu – paralely. Poznámky o poezii Bohuslava Reynka

Zdeněk Volf
Přicházet před sebe, zůstávat po sobě. Rozhovor s básníkem Petrem Čermáčkem

Petr Veselý
Kreslila si, sníh jí svítil mezi prsty. Básně malířů, sochařů, grafiků, fotografů

Nad knihami

Jiří Hanuš
Kdo jsou Evropané? A kdo Rusové? Malé zamyšlení nad knihou Orlanda Figese

Jan Hroudný
Nad knihami Patricka Deneena