Bude se už konečně stavět?
Nový stavební zákon – po sedmi letech, s aktovkou na zádech a s nepopsanými sešity
Tomáš Zlámal
POLITIKA & SPOLEČNOST
Za velké mediální pozornosti byl schválen nový stavební zákon. Technicky vzato jde o novelu zákona, který však doposud nebyl uveden v praxi, legislativní proces trval sedm let. Jedná se o nový právní rámec pro povolování staveb. Jaké jsou důvody k tomu, že je tato novela prezentována jako významný předěl ve stavební praxi?
Jeřábová meditace
Pokaždé když navštívím velké město západní Evropy, zajímají mne místa s výhledem do všech světových stran. Hledám věže kostelů nebo vyhlídkové terasy výškových domů. Užívám si pohledů na městskou strukturu s trčícími rameny stavebních jeřábů. Počítám, kolik je jich v dohledu. Jejich klidný a tichý pohyb vyvažuje hektickou atmosféru rušných ulic. Dalo by se říci, že je to pro mne taková „jeřábová meditace“. Na druhou stranu doma v České republice, kde lze stavebních jeřábů spatřit výrazně méně, je možné si naopak vychutnávat neviditelný, záhadný až magický pohyb papírů při cirkulaci po úřadovnách. Jde o tichý otisk znakového stavění, ponurou řeku, kde plují sny o krásných městech, o budovách, které čekají na vynoření.
Potřebujeme novou legislativu pro povolování staveb?
Česká republika je držitelkou několika významných, těžce vydobytých pozic. Je zde takřka nejdelší doba povolování staveb na světě a současně nejméně dostupné bydlení ze všech států Evropské unie. Že by byla mezi těmito fakty nějaká souvislost?
Doba potřebná pro povolování staveb v jednotlivých zemích je uváděna v žebříčcích projektu Doing Business – indexu snadnosti podnikání, který zpracovává Světová banka. Zde je Česká republika ze 190 posuzovaných zemí na 165. místě. Mám důvod o tom pochybovat, neboť metodika získávání informací použitá pro tento žebříček není vhodná pro košatý byrokratický systém v naší zemi. Pro zaznamenání velkého počtu správních řízení, často duplicitních, která jsou potřebná pro získání stavebního povolení složitějších staveb, například bytového domu, není v metodice prostor. Doing Business také pracuje s tzv. referenční stavbou, u které se neprojeví všechny chytáky naší stavební praxe. Proto jsem přesvědčen, že umístění před Kamerunem a Hondurasem je nezaslouženým „úspěchem“, skutečnost bude zřejmě ještě daleko horší. S tímto faktem souvisí i další vydobytá pozice. Na pořízení standardního bytu o ploše 72 m2 je v České republice potřeba přes 15 průměrných ročních platů, což je nejhorší výsledek dostupnosti bydlení v Evropské unii. Pro srovnání s jinými zeměmi: v Dánsku je to 6,6 ročních platů, v Německu 9,1, v Itálii 9,5, v Rakousku 10,4 a ve Francii 13,5.[1]
Jde pouze o vnitrostátní problém?
Jde o dlouhodobý problém, který si Česká republika buduje cílevědomě a soustředěně. Řekl bych od devadesátých let, tedy od doby, kdy u nás byla podepsána Evropská sociální charta, kde je v článku 16 Právo rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu uvedeno:
S cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodiny, dávky novomanželům, a jinými vhodnými prostředky.[2]
Rovněž v Usnesení Evropského parlamentu ze dne 21. 1. 2021 o přístupu k důstojnému a dostupnému bydlení pro všechny se v bodě E můžeme dočíst:
… v rámci cíle udržitelného rozvoje č. 11 je nutné přijmout konkrétní opatření na období do roku 2030, aby byl všem občanům zajištěn přístup k vyhovujícímu, bezpečnému a cenově dostupnému bydlení a základním službám, aby se zlepšily podmínky ve slumech, aby byla zajištěna inkluzivnější a udržitelnější urbanizace a aby ve všech zemích došlo k rozšíření kapacity pro participativní, integrované a udržitelné plánování lidských sídel a jejich správu.[3]
Jak víme, česká politická reprezentace se vždy s chutí tomuto „diktátu Bruselu“ postaví, bez ohledu na to, že jde o smluvní závazek. Jak známo, tento fakt na věci nic nemění.
Vždyť všichni nějak bydlí
Je potřeba zmínit, jaké jsou dopady bytové nouze. Jde o vyšší náklady na sociální péči, na udržení sociální soudržnosti, zvýšené prostředky na výchovu dětí a vzdělání, ekonomické ztráty celého státu i dopad na životní prostředí.
Ze sociálních problémů vzniklých bytovou deprivací stojí za zmínku například vyšší rozvodovost, odkládání mateřství, osobnostní pády do kriminality, alkoholismu, hazardu a bezdomovectví. Je doloženo, že žáci z defektního bytového prostředí vykazují špatné školní výsledky a často nedosáhnou na vzdělání, které by jim jinak příslušelo vzhledem k jejich prokazatelným schopnostem. Sociální dopady jsou způsobené nejen nedostatečnou kvalitou bydlení, ale i jeho vyššími náklady. Jde o odsávání prostředků z rodinného rozpočtu, které by jinak mohly být použity na osobní rozvoj, vzdělání, zdraví a rekreaci. Společnosti také rostou další nepřímé sociální náklady. Například v důsledku snahy rodin získat bydlení uvolněním bytu po seniorech a o jejich umístění v domově důchodců nebo jiném sociálním zařízení. Samozřejmě jde také o náklady na sociální dávky na podporu bydlení, na které dnes dosáhnou i rodiny s vyššími příjmy (50 tisíc čistého), tedy i střední třída.
Dalekosáhlé dopady má také tzv. odliv mozků. Vzdělaní, dnes již jazykově vybavení mladí lidé často odcházejí pracovat do zahraničí. Tam snadno najdou uplatnění v oborech, jimž přinášejí velkou přidanou hodnotu. Zároveň jim v těchto zemích náklady na bydlení nedevastují rozpočet a nesrážejí životní úroveň tak jako v České republice. Tím, že zvyšují ekonomickou úroveň „konkurenčních států“, zároveň snižují produktivní potenciál naší ekonomiky. Zahraniční praxe je ale samozřejmě vítaná pro profesní rozvoj. V zahraničí dlouhodobě žijí řádově statisíce osob s českým občanstvím, pro které je pobyt v cizí zemi řešením uměle vybudovaných tuzemských problémů. Jde o nedostatečnou a špatně cílenou podporu rozvoje vědy, úroveň vysokých škol, přísné pracovní právo, (ne)dostupnost bydlení a omezené možnosti profesního růstu. Naše ekonomika, doposud postavená na subdodavatelských a montážních výrobních procesech, je ve svém možném rozvoji od montovny po mozkovnu umrtvována obludnou byrokratickou zátěží.
Přímé dopady na ekonomiku naší země má i další jev vyvolaný řadou politických rozhodnutí, která vycházejí ze stavební legislativy. Jde o tzv. suburbanizaci. Tím, že nelze přirozený rozvoj uplatnit ve velkých městech, kde je největší poptávka, jsou určité typy staveb vytěsněny mimo přirozené hranice města. Primární a odvěkou funkcí měst je koncentrace různorodých aktivit, jako jsou bydlení, pracovní příležitosti, vzdělání, kultura, dostupná sociální a zdravotní péče a sportovní vyžití.
Dobrým ukazatelem pro srovnání s jinými evropskými městy je hustota zalidnění, která vypovídá o kompaktnosti a zastavěnosti měst. Česká města, uvažujme jen ty větší, mají hustotu zalidnění v porovnání velmi malou, například Brno 1 720 obyv./km2, Praha 2 538 obyv./km2, naproti tomu Mnichov 4 531 obyv./km2, Vídeň 4 335 obyv./km2, Curych 5 041 obyv./km2 nebo Kodaň 7 476 obyv./km2.[4]
Dopadů na životní prostředí v důsledku suburbanizace je rovněž několik, především nárůst dopravní zátěže, ztráta zemědělské půdy a narušení krajinného rázu zástavbou. Rozvoj se tak rozlévá do okolní krajiny, zabírá ornou půdu, plochy lesů, rostou náklady na vybudování technické infrastruktury, inženýrských sítí a silničního napojení. V důsledku každodenních cest za prací dochází k velké spotřebě pohonných hmot. To ekonomicky posiluje země, které disponují fosilními zdroji, tedy kde se například těží ropa. Tyto země jsou často globálními konkurenty, některé přímo nepřátelskými režimy.
Jelikož je bydlení pro určitou část populace nedostupné, může mezi lidmi často docházet k přehodnocení priorit. Lidé se vzdávají svého cíle dosáhnout na slušné bydlení, a prostředky tak utrácejí způsobem, který je společensky často problematický. Nedostatečná nabídka bytů a uměle vybudovaná preference vlastnického bydlení omezuje pracovní mobilitu. Není téměř možné se stěhovat za prací, nelze snadno měnit bydlení, lidé ulpívají na svém majetku a nejsou svolní ke změnám. Často (ne)dobrovolně sdílejí bydlení ve vícegeneračních domech, studentům vysokých škol nezbývá než bydlet společně v jednom bytě, často i po třech až čtyřech v jednom pokoji. O nabídce volných bytů, které by si lidé hledali kvůli lokalitě, zvolené typologii nebo kvalitě realizace, ani nemluvě.
Nejhorším možným dopadem je však vznik pocitu křivdy, že někomu jinému bylo bydlení umožněno, třeba i shodou okolností a nezaslouženě. Tento pocit křivdy a nerovnosti může vyvolávat hněv a nespokojenost, jež může mít dalekosáhlé politické důsledky.
Kdo za to může?
Nedostupnost bydlení je důsledkem celé řady politických rozhodnutí na různých úrovních – jak státní správy, tak i samosprávy a soudů. Často jde také o důsledek nerozhodování a ponechání zásadního vlivu na systém povolování v rukou úředníků. Zde také zanechal nesmazatelnou stopu soudní systém svými precedentními rozhodnutími, občas podivnými a nelogickými. Agenda úřadu ombudsmana je z významné části rovněž tvořena kauzami z oblasti stavebního práva. Většina těchto správních i soudních rozhodnutí je v neprospěch povolovaných staveb. Zdá se mi, že práva „nebydlících“ jsou na jiném stupni ochrany než práva vlastníků.
S výroky soudů však není radno polemizovat, nesou zjevné znaky jistého stupně „božskosti“, a tak nezbývá než pokleknout. Soubor absurdních rozhodnutí jsem měl přichystaný na silvestrovský večírek. Uvědomil jsem si však, že poslední momenty roku si zasluhují spíše rozpustilé veselí, a ne hořkou komedii, ze které chvílemi zamrazí.
Co chybí?
Základním parametrem nedostatku jsou dva faktory. Zaprvé absolutní plošný deficit, to znamená deficit počtu metrů čtverečních obytné plochy na jednoho obyvatele. Deficit je v řádech dvaceti až čtyřiceti procent oproti vyspělým evropským zemím. Další položkou je počet bytů na počet obyvatel. Tam jde také o významný nedostatek, ale zde dochází k ovlivnění dle různých kulturních tradic, například rodinné soužití, počet sekundárních a rekreačních objektů a podobně.
Postupně se mění charakter ekonomiky, pracovní příležitosti se koncentrují do měst, která dokážou absorbovat různorodé funkce.
Někdo by mohl namítnout, že se přece byty v těchto městech staví a že část zůstává nevyužita. Některé zase slouží pro účely krátkodobého ubytování. Jde však o velmi malé procento bytového fondu. V České republice je okolo 220 000 investičních bytů, v drtivé většině je vlastní občané starší 45 let.[5] Jde o druhý důchodový pilíř – zatímco jinde pro zajištění důstojných příjmů v důchodovém věku lidé investují do penzijních fondů, což u nás efektivně prakticky nelze. Pak je na každém majiteli „mikrodůchodového“ fondu tíže a starosti s výběrem nájmů, s opravami a údržbou.
Od zbourání hradeb
V polovině 19. století se začaly bourat městské hradby a nastartoval raketový rozvoj měst. Po více jak sto padesáti letech vyrostly hradby nové, jde o byrokratické opevnění, které neumožňuje povolovat stavby v hranicích města. Jen dnes není úplně zřejmé, před čím nás nové opevnění chrání. Kdybychom měli v úmyslu chránit krajinu, tak umožníme intenzivní výstavbu v intravilánu města. Kdybychom chtěli zachovat čisté ovzduší, tak nenutíme desetitisíce lidí denně dojíždět desítky kilometrů za prací. Kdybychom chtěli šetřit, tak nenatahujeme technickou infrastrukturu do vzdálených míst a neposíláme miliardy korun za marně spálené pohonné hmoty do států s pochybnými režimy.
Od zbourání hradeb prošla většina měst bouřlivým vývojem. Po první světové válce nastal jak ekonomický, tak i stavební boom, který reagoval na přirozenou nutnost koncentrace obyvatel v průmyslových centrech. Ve stejné době dochází i k zásadní proměně pohledu na architekturu a urbanismus. Do popředí se protlačily ideje preferující sociální, hygienické, inženýrské a estetické parametry před tvorbou měst jako obytných struktur s kulturními hodnotami. Města měla být dělena na obytné, výrobní a obchodní zóny. Tradiční rozmanitost se jevila jako zastaralé a nehygienické řešení. Ideovými východisky se stala Athénská charta z roku 1933 neboli „návod na destrukci městské tkáně po celém světě“ a posedlost hygienickými parametry (například Karel Teige, Le Corbusier).
Tento princip ještě zesílil po druhé světové válce, kdy postupně docházelo k nenapravitelným zásahům do struktury historických jader. Města začala obklopovat rozptýlená zástavba bez pevných urbanistických struktur, u nás panelová sídliště. Po vysmeknutí z totality sovětského typu a po jisté době zmatků nastalo postupné nahrazení malty na stavbách tuhnoucí byrokratickou kaší.
Proč Brno?
V České republice jsou dvě města, kde se výrazně nedaří zachytit poptávku po přirozeném rozvoji. Jde především o Prahu, kde od roku 1990 došlo k mírnému nárůstu počtu obyvatel v řádu desetitisíců (cca o 60 000), a také o Brno, kde počet obyvatel od roku 1990 klesl o tisíce (cca o 9 000). Mimochodem, než vstoupily správní povolovací postupy do praxe, po zavedení nového stavebního zákona z roku 2006, se v Brně postavilo téměř 3 000 nových bytů ročně. Jde o podobné číslo jako při změně režimu v roce 1989. Tehdejší nový zákon bytovou výstavbu výrazně limitoval. Je také dobré zohlednit celkovou plošnou výměru nových bytů, začaly se totiž stavět byty malé, zato však drahé důsledkem uměle vyvolaného nedostatku. Po pár letech, i v době, kdy odezněla krize, byla plošná výměra nově postavených bytových ploch na třetině.
Když porovnáme výši průměrných příjmů domácností s nutnými náklady na bydlení v Brně a v Praze – splátky hypoték nebo nájemné, inkaso – a ještě vezmeme v potaz, že některé rezidenční oblasti jsou výlučně jen v metropoli, dojdeme k výsledku, že nejméně dostupné bydlení je dnes v Brně.
Je tu ještě jedno vysvětlení. Praha si prosadila pražské stavební předpisy, které částečně umožňují stavět město. Také zde probíhají změny územního plánu v několikanásobném množství oproti Brnu. Jsou rovněž dořešena protipovodňová opatření. V Praze přizvali k řešení rozvoje města mnoho nesporných autorit z řad architektů a urbanistů, fungují odborné týmy a řešení je často věcí širší rozpravy.
Defenzivní formalismus
V současnosti je v České republice 6 254 obcí a 714 stavebních úřadů. To v praxi znamená stovky odlišných „ustálených správních postupů“. Legislativa, jako jsou vyhlášky, normy a metodiky, navazující na současný stavební zákon je často větší brzdou než samotný zákon. Jde o předpisy, které neumožňují stavět město ani budovy, jak to známe ze zahraničí. Je dobré si uvědomit, že například ve Vídni, Kodani a Curychu, tedy ve městech, která jsou opakovaně vyhodnocována jako nejlepší „města pro život“, by nepostavili ani jediný dům, kdyby museli splnit požadavky české legislativy. U nás není možné stavět tradiční městskou blokovou strukturu, neboť nesplňuje parametry pro proslunění, odstupy staveb, dopravní obsluhu a podobně. Naše předpisy jsou odůvodněné hygienickými požadavky a bezpečnostními parametry, kupříkladu dopravními a požárními. Když se podíváme do statistik blízkých zemí s vysokou stavební kulturou, zjistíme, že průměrná doba dožití je tam delší, průměrná doba nemocenské je výrazně kratší, počet úmrtí a zranění v dopravě je menší. Přitom jsou daleko méně chráněni legislativními požadavky. Když porovnáte genetickou genealogii obyvatelstva například v Rakousku a České republice, nezjistíte prakticky žádný rozdíl. Vysvětlení tohoto paradoxu může být jediné, po přejezdu hranic najednou svítí jiné slunce, hoří jiný oheň, působí jiná gravitace a setrvačnost.
Obecným postupem úřadů při povolování staveb je dle mého názoru princip tzv. defenzivního formalismu. K povolení bytového domu potřebujete postupně několik povolení: územní rozhodnutí, vodoprávní povolení, povolení na dopravní infrastrukturu a stavební povolení. Jen k tomu prvnímu je ve velkých městech, v Praze a Brně, potřeba více jak 40 vyjádření a závazných stanovisek. U většiny úřadů projde každé z těchto rozhodnutí rukama několika úředníků. Kdysi jsem to počítal a bylo jich celkem více než 130. V praxi to funguje tak, že projektanti návrh stavby a dokumentaci pro územní řízení vypracují během pár měsíců. S tímto balíkem na zádech vstoupí do „saloonu“, kde již čeká oněch 130 pistolníků s paragrafy, proklatě nízko zavěšenými. Začíná přestřelka. Úředník ze třetího patra požaduje, samozřejmě po třiceti dnech, co má žádost na stole, aby ve vyjádření kolegy z druhého patra (to požaduje po vás, nikoliv po něm) bylo doplněno, podle kterého paragrafu rozhoduje. Úředník z druhého patra za třicet dní oznámí, že úředník ze třetího patra to má vědět sám. Doplňování dalších a dalších požadavků vzniklých z křížové rozpravy, důsledně vedené pouze přes žadatele, nikdy přímo mezi úředníky, trvá často i několik let. Jestliže je průměrná doba povolování bytových domů ve zmíněných městech tři i více let, pak je potřeba připomenout, že náklady na pozemek, projekty a režii stavebníka se promítají do koncové ceny produktů, v tomto případě do ceny bytů. Také je dobré zmínit, že dlouhá obrátkovost realizace bytového projektu by měla vygenerovat možnost pořízení dalšího pozemku. Ovšem po letech jsou pozemky již za jinou cenu, neboť se uměle vytvořila enormní nouze o nové pozemky, a toto očekávání se zpětně promítá do cen v jiném časovém období. Zmařenou energii v nekonečných kolečkách dokládání podkladů, posudků a vyjádření představují na jedné straně nároky na velký počet úředníků a na straně druhé zrcadlově i na ty, kteří úředníky podklady zásobují. Vše samozřejmě nakonec zaplatí nešťastníci, kteří si berou hypotéku.
Územní plánování
Cena bydlení je dána vztahem nabídky a poptávky. Nabídka ploch, které je možné využít pro bytovou zástavbu, je dána územními plány. Například v Brně je platný územní plán starý třicet let. Proběhlo sice pár změn, ale všechny zásadní úpravy, které by výrazně přispěly k parametrickému zlepšení situace, byly vždy zrušeny, resp. neschváleny politickým rozhodnutím. Šlo o „aktualizaci“ územního plánu z roku 2014 a nový územní plán z roku 2022. Oba zrušené územní plány sice nepřinášely zásadní impulzy pro rozvoj města, šlo by ale o prokazatelné zlepšení situace. Přesto nenabyly účinnosti. Samotné územní plány také mohou mást neinformované. Jsou tam vyznačeny plochy k možné zástavbě, ale v některých případech jsou tyto pozemky dlouhodobě blokovány z jiných důvodů. Jsou to například záplavová území, je tam nedostatečná dopravní obslužnost nebo chybí technická infrastruktura. Situace je tedy horší, než se na první pohled může zdát.
Veřejnost
Stavět nové byty je potřeba, to víme. Ale v žádném případě ne v našem sousedství, ne v naší čtvrti. Postoj NIMBY neboli „not in my back yard“, tj. česky „ne na mém dvorku“, platí bohužel plošně ve všech částech města. Žijeme ve společnosti, která tímto způsobem diskriminuje a znevýhodňuje nové uchazeče o bydlení, tedy své děti a vnoučata. Neváhá je zatížit velkými dluhy a omezit jim přístup k důstojnému bydlení. Je jí lhostejné, v jakém životním prostředí budou žít, a neřeší jejich budoucnost. Na této vlnce veřejného odporu se rádi povozí lokální politici. Odpor k výstavbě obecně, tedy i k výstavbě bytů, promítnou do ovlivňování úředníků v povolovacím procesu a také při sestavování územních plánů.
Co zákon přináší a čeho se vzdal
V novém stavebním zákoně byla navržena nová soustava stavebních úřadů včetně Nejvyššího stavebního úřadu. Ta ale neprošla do výsledné schválené podoby. Znamená to, že i nadále budou rozdíly ve správní praxi, že bude mnoho výkladů a místních specifik. Znamená to také, že úředníci stavebních úřadů budou stále pod přímým vlivem politiků, a to přes převodovou páku tajemníků, jimiž budou úkolováni a ovlivňováni. V praxi to znám i takto: po šesti letech zjevných obstrukcí ze strany městského úřadu pozve starosta stavebníka na jednání, kde mu sdělí podmínky, jak má být projekt upraven. Předá mu návrh smlouvy na vybudování městské infrastruktury, v tomto případě městského parkoviště. Výše takto vynucených „dobrovolných“ nákladů je nižší než dalších šest let boje za svoje práva.
Zrychlení, zjednodušení a integrace rozhodování
Územní a stavební řízení bude nahrazeno jednotným integrovaným řízením. Možnost společného řízení tu byla i doposud a byla často využívána. V některých případech je tu však i riziko velkých ztrát při vynuceném přepracovávání projektů a při opakovaném obstarávání stanovisek a rozhodnutí, neboť již nebude možné postupovat v dalších krocích. Proto mělo dvoustupňové povolování v některých případech opodstatnění. Zda se zjednoduší i proces projednání na dalších úřadech, není ze zákona zřejmé, bude to předmětem následné legislativy. Jelikož bude v povolovacích postupech působit stejný okruh osob jako doposud, předpokládám, že konečným výsledkem bude výrazný počet zamítnutých žádostí, ovšem s jedním razítkem!
Nový zákon také předpokládá důslednou digitalizaci. Ta probíhá již dnes tak, že se projekty prezentují na obrazovkách, zasílají se klientům v digitální podobě, i na stavbách chodí mistři i stavbyvedoucí s tablety. Jediným odběratelem tištěných podkladů jsou dnes, kromě předepsané archivace, většinou jen úřady.
Jednotné environmentální stanovisko
V tomto bodě zatím není úplně zřejmé, jaké budou výsledné metodické pokyny a vyhlášky. Je tu riziko, že požadavek na dokládání dalších a dalších posudků, vyjádření a průzkumů, jak to často bývá dnes, vyústí do jednoduchého zamítnutí záměru. Samozřejmě s tím, že je možné požádat o nové řízení.
Společné jednání
Před lety jsem byl v Rakousku jako expert pozvaný firmou, která plánovala zakoupit hotel v rekreační oblasti. Prodávající prohlásil, že je možné přistavět ještě jedno křídlo hotelu se sto pokoji a čtyřiceti bungalovy. Sdělil jsem jim, že pokud na to neexistuje úředně potvrzené rozhodnutí, tak nejde vyčíslit hodnotu. Pozvali starostu, který možnost rozšíření areálu potvrdil. Jelikož ani slovo starosty nebylo pro investory argumentem pro úpravu nabídnuté ceny, pozval nás starosta na další jednání. Záměr vyvěsil na úřední desku a po třech týdnech na projednání povolení nadiktovala desítka zástupců dotčených orgánů své podmínky a svá vyjádření. Následně se vzdali práva odvolání. Byli přítomni i majitelé sousedních nemovitostí, kteří rovněž podepsali převzetí, souhlas a vzdali se práva odvolání. Rozhodnutí nabylo právní moci. Podobný stavební záměr jsem tou dobou již třetím rokem projednával u nás, zatím bez výsledku. Pointa teprve přijde. Nedalo mi to a začal jsem procházet zákony a správní řád v naší legislativě. Nenašel jsem důvod, proč by tento postup nebyl možný i u nás. Není samozřejmě možný, protože na to neexistují metodiky, postupy, výklady a tak dále. Budou existovat po zavedení nové legislativy? A proč to nešlo dříve?
Výklad definice a stavební předpisy
Jedním z pilířů praktického zákazu výstavby bytů ve městech jsou technické vyhlášky, normy a nařízení vlády. Jde ale hlavně o jejich často neuvěřitelnou interpretace ze strany úřadů. Uvedu příklad: Dle vyhlášky „odstup sousedních staveb musí být roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn“.[6] Uvažujme například stěnu vysokou 10 metrů – měl by být odstup z logiky věci 10 metrů? Kdepak, může to být třeba i 20 nebo 50 metrů, možná i nekonečno. Výklad toho, jak se sklápí výška fasády, trápí magistráty, kraj i ministerstva. Výsledky jsou zcela neuvěřitelné. Dále také například zjistit, jak se vypočítá polovina plochy s předepsanou funkční náplní, třeba pro bydlení, byl proces na roky přezkumů.
V zákoně je možnost pořídit „městské stavební předpisy“. Jako města jsou však uznány pouze Praha, Brno a Ostrava, těm mají umožnit výstavbu městských struktur. Jde jednoznačně o skvělou příležitost vykročit do 21. století. Nezbývá jen doufat, že projednání a schválení bude vyžadovat kratší dobu než tvorba nového územního plánu v Brně.
Co nelze zákonem nahradit?
Doufat, že nějakým legislativním opatřením vznikne nová kvalita, se může ukázat jako bláhové. Moderní západní města jsou promýšlena již v úrovni územního plánování. Na podkladě územních plánů jsou zadávány plány „regulační“, tedy podrobné řešení části města, třeba jednoho obytného bloku, náměstí, veřejného prostoru. Na tato řešení jsou vypisována výběrová řízení, architektonické a urbanistické soutěže. Již nad zadáním se často vede odborná i veřejná rozprava, participace. Do celého procesu zadání i vyhodnocení jsou zvány nesporné autority z řad architektů, urbanistů, sociologů, demografů a dalších profesí. Zástupci města nejen moderují celý proces, ale často jsou i v pozici investora veřejných prostranství, která navazují na soukromé projekty. Moderováním procesu tvorby městského prostředí často vzniká synergie, která oživí a zvýší hodnotu nové navrhované části města. S podobným přístupem je možné se ojediněle setkat i u nás. Jde vždy o stupeň rozšíření těchto postupů, jejich využívání a hlavně dotahování do zdárného konce. Z tohoto pohledu je před námi ještě dlouhá cesta, do tvorby územních plánů často zasahují lokální politické zájmy. Regulační plány, které jsou pilířem vzniku současných západních měst, jsou u nás spíše výjimkou. Do procesu více zasahují byrokratické struktury než nositelé vizí. Spolupráce politické reprezentace s developery je brána spíše jako podezřelá než přínosná. Větší váhu, jak při návrhu, tak i při povolování, u nás mají technické parametry města než vlastní městské a kulturní obytné prostředí. Jde například o řešení dopravy, o přetažené hygienické, požární a bezpečnostní parametry.
Základní otázkou je, jaké dědictví přenecháme svým potomkům a jaká podoba měst to bude. Jak jsme naložili s dědictvím po naších předcích, co jsme uchovali, co jsme zničili? Vůle řešit tyto otázky není vždy vyslyšena.
Dopadne to jako vždy?
Na konec se jistě patří zařadit citaci z důvodové zprávy:
S cílem zásadního zlepšení dosavadní úrovně je v zákoně navržena řada procesních omezení a zjednodušení, která se projeví zejména ve sníženém administrativním zatížení jak stavebníků, tak stavebních úřadů. Návrh zákona přichází se zásadním a radikálním řešením dosavadní neúnosné situace, která zatěžuje jak žadatele (stavebníky), tak správní úřady neúměrnou administrativní náročností a z toho vyplývajícím prodlužováním lhůt rozhodování.[7]
Se záměrem samozřejmě nelze nesouhlasit. Jde ale bohužel o Usnesení č. 612 ze dne 20. června 2001, kdy vláda schválila věcný záměr stavebního zákona. Současně uložila ministrovi pro místní rozvoj, ve spolupráci s ministry životního prostředí a vnitra, zpracovat a předložit vládě návrh stavebního zákona. Na základě tohoto zákona z roku 2006 pak byl vytvořen stávající těžko propustný přebyrokratizovaný systém. Opravou chyb systému bývají zpravidla pověřeni lidé, kteří chybný systém vytvořili. Vytvořením navazujících vyhlášek, norem a metodik bude jistě pověřen stejný okruh tvůrců, jaký vypracoval stávající nefunkční systém povolování.
Nový zákon pouze pootevírá první dveře, bude zajímavé sledovat, kolika dveřmi se podaří projít a zda najdeme z tohoto labyrintu cestu ven.
[1] Viz https://www.indexprosperity.cz/2022/uroven-bydleni
[2] Viz https://www.zakonyprolidi.cz/ms/2000-14
[3] Viz https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52021IP0020&qid=1681284932714
[4] Viz https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php?title=Archive:Urban_Europe_%E2%80%94_statistics_on_cities,_towns_and_suburbs_%E2%80%94_life_in_cities&oldid=294950; https://www.statistikaamy.cz/2020/05/28/srovnani-stotisicovych-mest/
[5] Viz https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/najemni-bydleni-investicni-byty.A230502_141808_ekonomika_rie
[6] Viz Vyhláška č. 501/2006 Sb. Vyhláška o obecných požadavcích na využívání území.
[7] Viz http://www.mmr.cz/getmedia/69090a6b-1401-43c2-8078-c00fa6d1b7d7/Duvod_zprava_SZ_VN.pdf (s. 116 a 118)
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2023)
