Kdo je J. D. Vance?

O J. D. Vancovi se toho v posledních týdnech napsalo hodně. Poté, co si jej Donald Trump vybral za svého viceprezidenta při pokusu znovu dobýt Bílý dům, si řada komentátorů klepala na čelo a upozorňovala, že mladý (40 let) senátor z Ohia není strategicky tou nejlepší volbou. Trump si mohl vybrat z celé řady kandidátů a více hlasů by mu pravděpodobně byl schopen zajistit kandidát menšinového původu. Spekulovalo se tak třeba o afroamerickém senátorovi Timu Scottovi z Jižní Karolíny. Logickou volbou by ale byla také ženská kandidátka – Elise Stefaniková, poslankyně z New Yorku, která se loni proslavila během kongresového slyšení o antisemitismu na univerzitách, Nikki Haleyová, Trumpova soupeřka z primárek, nebo třeba Kristi Noemová, guvernérka Jižní Dakoty (posledně jmenovaná se znemožnila tím, že ve své knize, která měla její kampaň podpořit, popsala, jak vlastnoručně zastřelila svého psa a kozla, protože byli nezvladatelní).

Volba nicméně padla právě na J. D. Vance. Aktuálně se zdá, že se kritičtí komentátoři nemýlili a Vance není schopen oslovit voliče mimo trumpovské jádro. Z některých průzkumů dokonce vyplynulo, že je nejméně populárním kandidátem na viceprezidenta po roce 2000. V českých médiích rezonovaly zejména jeho kritické postoje vůči Ukrajině, pozornější čtenáři si mohli vzpomenout i na nedávnou kauzu s koncernem Czechoslovak Group (CSG) podnikatele Michala Strnada, během níž se Vance postavil proti převzetí jedné americké firmy na výrobu munice. Důvodem podle něj byly úzké vazby CSG na Kreml.

Celkově vzato z médií vyplynul poměrně nelichotivý obrázek Vance jako „Trumpa na steroidech“. Možná oprávněně, Vance si na to mnoha svými názory a vyjádřeními sám zadělal. Situace je však složitější a zajímavější. V následujícím článku se proto pokusím vytvořit alespoň rámcový politický profil Trumpova viceprezidentského kandidáta.

Vance je např. vůbec první mileniál, který za jednu ze dvou hlavních stran kandiduje. V současné americké gerontokracii je to samo o sobě malým zázrakem. Nelze si rovněž odpustit drobnou kuriozitu. Jde o prvního kandidáta na prezidenta či viceprezidenta ze dvou hlavních stran od roku 1948, který nosí vousy. Trump to již stihl okomentovat slovy, že to nevadí, protože Vance „vypadá jako mladý Abraham Lincoln“ (který si mimochodem nechal narůst vousy až po padesátce, když kandidoval na prezidenta).

V záplavě podobných informací se ale vytrácí zajímavý životní příběh a intelektuální přesah Vance, který, kromě toho, že je autorem světově úspěšného bestselleru zfilmovaného Netflixem, podle některých komentátorů praktickou politikou realizuje vize takových myslitelů, jako je např. katolický postliberální filozof Patrick De­neen. Jeho sečtělost a literární schopnosti jsou mimochodem v zajímavém kontrastu s Trumpem, který v minulosti na dotaz, jaká je jeho oblíbená kniha, zmínil dvě údajně svá a poměrně specifická díla Umění udělat dohodu a Trump: Surviving at the Top. Kontrastů mezi oběma politiky bychom nakonec možná našli více než podobností. 

Americká elegie

Vraťme se k Vancově knize vydané v roce 2016. Nese název Hillbilly Elegy (Americká elegie: memoáry o krizi rodiny a kultury) a podle mnohých představuje nejlepší vysvětlení Trumpova vítězství ve volbách v roce 2016. Vance však v době jejího vydání nebyl politicky aktivní a vůči Trumpovi byl značně kritický, podle některých informací jej měl nazvat americkým Hitlerem. Osobně si myslím, že pro pochopení trumpismu je kniha naprosto stěžejní.

Pojem hillbilly, který by se dal do češtiny asi nejlépe přeložit jako vidlák, označuje obyvatele Apalačského pohoří, se kterými se Vance identifikuje. Narodil se roku 1984 ve městě Middletown v Ohiu. Kdysi vzkvétající průmyslové město je dnes součástí tzv. Rezavého pásu, bývalého průmyslového motoru celých Spojených států, který se v důsledku různých změn stal oblastí s klesající populací, vysokou chudobou a nezaměstnaností, rostoucím počtem drogově závislých a dalšími negativními sociálními jevy.

Vancova rodina pochází právě z Apalačských hor, konkrétně z města Jackson v Kentucky. Naprostou většinu obyvatel města tvoří běloši skotsko-irského původu. Jejich životy jsou naprosto odlišné od „privilegovaných“ bílých protestantů ze Severovýchodu USA: „pro ně je chudoba rodinnou tradicí – jejich předkové nádeničili v jižanské ekonomice v časech otrokářství, pak pracovali na pronajaté půdě, později v uhelných dolech, a ještě nedávno obsluhovali stroje v továrnách. Američané jim říkají horalé, burani nebo bílá spodina,“ píše Vance. Zároveň zmiňuje průzkumy, které ukazují, že bílí dělníci jsou vůbec nejpesimističtější skupinou ve Spojených státech (jen 44 % z nich věří, že se jejich děti budou mít lépe než oni sami), a to i přesto, že řada Afroameričanů a Hispánců žije v mimořádně složitých podmínkách. O rozpadu této sociekonomické skupiny se poslední dobou mluví často – Vance byl ale jeden z prvních, kdo o něm podal zprávu zevnitř.

Příčiny přitom kromě ekonomických a jiných faktorů vidí ve specifických kulturních zvycích, kterých se horalé drží. Vance to dokládá příběhy ze své rodiny i širšího okolí. Jeho babička např. ve dvanácti letech postřelila člověka, který se její rodině snažil ukrást krávu. Jeho strýc zase zmlátil do bezvědomí a pořezal elektrickou pilou muže, který urazil jeho matku. 

Vance a jeho sestru po rozvodu rodičů vychovávala převážně matka. Ačkoliv se alespoň zpočátku snažila tvrdě pracovat, aby své děti uživila, brzy se začaly projevovat její problémy s alkoholem a drogami. Jednou se během jízdy autem na svého syna tak rozčílila, že začala zrychlovat a vyhrožovat, že je oba zabije. Pak auto zastavilo a pokusila se syna zmlátit, byla však zatčena policií. Vance nakonec vychovávala převážně jeho babička, což pro něj dle jeho slov bylo požehnáním. Poprvé v životě měl stanovena jasná a přísná pravidla a bezpečné prostředí.

Vance díky své babičce úspěšně dokončil školu a přihlásil se k námořní pěchotě, u které strávil čtyři roky a byl nasazen na nebojové pozici v Iráku. Po návratu vystudoval Ohio State University a pravděpodobně nejlepší právnickou fakultu v USA – Yale Law School. Před kandidaturou do Senátu profesně uspěl na různých pozicích v soukromém sektoru. Jeho příběh tak představuje v podstatě klasický případ amerického snu – v době, kdy se zdá, že je kvůli snižující se sociální mobilitě stále nereálnější.

Nová tvář republikánů

Vancova autobiografie však s sebou nese ještě jiný důležitý rys. Zabývá se totiž i příklonem celého apalačského regionu k Republikánské straně a podle některých názorů nejlépe vysvětluje vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v roce 2016. Vance to popisuje následovně: „Každé dva týdny jsem dostal malou výplatní pásku. V jedné řádce se uvádělo, kolik dolarů bylo z mé mzdy odečteno na federální a státní daň z příjmu. Přinejmenším stejně často si můj na drogách závislý soused kupoval steaky. Sám jsem byl příliš chudý, než abych si je mohl koupit pro sebe, ale vláda USA mě nutila, abych je kupoval někomu jinému […] tehdy to pro mě byl první náznak, že politika demokratů, kterým máma říkala strana pracujícího člověka, nebyla vůbec taková, za jakou byla považována.“

K tomu se přidává frustrace místních z globalizace, odlivu pracovních míst do zahraničí a reálného poklesu životní úrovně. Tato témata Vance akcentoval, když kandidoval do Senátu: „Naše země si dříve cenila pracovních míst pro dělníky, ale pak byla výrobní základna naší ekonomiky přesunuta do zámoří. Dělnická třída v Ohiu byla opuštěna. Ztráta pracovních míst zničila rodiny. Na komunity se zapomnělo. Budu bojovat proti korporátním elitám, které chtějí pokračovat ve stávajícím stavu, jenž okrádá miliony lidí, kteří si nemohou vlastníma rukama vydělat slušnou mzdu.“

Vance tak výborně ilustruje i změnu celé Republikánské strany a jejího elektorátu, kterou není možné přičítat na vrub jen Donaldu Trumpovi. Ten ji spíše dokázal využít, a není tak příliš důvodů si myslet, že se jeho odchodem z politiky republikánská agenda zásadně změní. Zatímco po desítky let byla s modrými límečky spojována Demokratická strana, dnes jsou to republikáni, kdo se prezentuje jako strana pracujícího člověka. Je otázkou, jak se to do budoucna projeví v ekonomické politice republikánských administrativ. Pro miliony trumpovských voličů je totiž mnohem podstatnější kulturní konzervatismus než daňové škrty a oddanost volnotržním principům.

Vance a katolicismus

U Vance najdeme ještě jeden podstatný rys, a tím je vliv náboženství. Vyrůstal jako protestant bez příslušnosti ke konkrétní denominaci. V roce 2019 ale konvertoval ke katolicismu. V Republikánské straně, které vždy dominovali „bílí evangelikálové“, je to poměrně vzácný úkaz – žádný republikánský prezident či viceprezident se nikdy nehlásil ke katolickému vyznání.

Náboženská pravice představuje ve Spojených státech od 70. let fenomén, který podstatným způsobem ovlivnil veřejný diskurz a v mnoha ohledech změnil Republikánskou stranu. Zpravidla se však o ní mluví v souvislosti s evangelikály, nikoliv katolíky. Když si Donald Trump v roce 2015 vybíral svého kandidáta na viceprezidenta, padla volba na Mika Pence, který je v podstatě jejím modelovým představitelem. Trump tak mohl uklidnit křesťanské konzervativce, kterým by jinak jeho životní návyky příliš konvenovat nemohly. Berme v potaz, že Trump se rozvedl víckrát než všichni američtí prezidenti před ním dohromady. Mezi „bílými evangelikály“ tak v roce 2016 s přehledem zvítězil, když získal kolem 80 % jejich hlasů. 

V případě Vance však jde o úplně jiný segment náboženské pravice. Bývá spojován se skupinou „postliberálních“ katolíků, mezi něž se řadí např. Patrick Deneen (recenzi na jeho knihu si můžete přečíst v Kontextech 5/2023), Sohrab Ahmari nebo (exkatolík) Rod Dreher. Tito autoři se s Vancem shodují v názoru, že současný americký liberální systém je zodpovědný za mnoho problémů, kterým čelí americká společnost, včetně kulturního úpadku a sociální fragmentace. Jejich vztah se však neomezuje jen na sdílení intelektuálních názorů, Vance se s těmito autory přátelí osobně a na jejich práce se mnohdy odvolává.

Spojení Vance s postliberálními katolíky naznačuje jeho odklon od mainstreamového republikánského narativu a posun směrem k náboženskému konzervatismu, který zdůrazňuje kulturní a morální obnovu společnosti. Ahmari jej v žertu označil za „pro-life New Deal“. Tento postoj je doprovázen kritikou globalismu, podporou protekcionismu a izolacionismu a silným odporem vůči elitám, které jsou vnímány jako zodpovědné za současné problémy Ameriky.

Přátelství s Peterem Thielem

Vancův politický profil by ale nebyl kompletní bez jeho spojení s Peterem Thielem. Americký miliardář a spoluzakladatel společnosti PayPal byl hlavním donorem jeho úspěšné kampaně v senátních volbách v Ohiu. Vance, který pro něj několik let pracoval, se s ním měl poprvé setkat v roce 2011, když studoval práva. Thiel tehdy během své přednášky popsal a kritizoval dva jevy, které jsou podle něj pro současnou Ameriku typické. V prvé řadě je to soupeření v hyperkompetitivních zaměstnáních, jejichž prestiž nedokáže kompenzovat jejich bezvýznamnost. Thiel ale kritizoval i svůj vlastní svět, Silicon Valley, které podle něj věnuje minimum času objevům, jež by skutečně zlepšily kvalitu lidského života, a příliš času vývoji věcí, jako je software a elektronika. Jak je možné, že můžeme tweetovat a posílat si fotky, když let z Ameriky do Evropy trvá déle a nemáme lék na demenci?

Výsledkem těchto úvah je mj. kapitálový fond Narya Capital. Fond byl spuštěn v roce 2020 a jedním ze zakladatelů je právě J. D. Vance. Narya Capital se zaměřuje na investice do technologických startupů a dalších podniků mimo tradiční centra jako Silicon Valley nebo New York. Thiel a Vance se totiž zřejmě domnívají, že ekonomický úpadek regionů, jako je Středozápad, je výsledkem globalizace a koncentrace investic v pobřežních městech (státech). I když není k dispozici mnoho detailních informací o konkrétních projektech nebo společnostech, do kterých Narya Capital investuje, obecný rámec tohoto projektu naznačuje, že fond se soustředí na oblasti jako zdravotnictví, biotechnologie, software a další technologické sektory, které mají potenciál k růstu i mimo hlavní technologické uzly USA.

Závěrem

Výběrem Vance Trump rozhodně nezaboduje u středových voličů, ale spíš utvrdí své voličské jádro. I to však může dávat smysl. Výběrem někoho z umírněnějších kandidátů, jako je třeba Nikki Haleyová, by zřejmě část svých zatvrzelých příznivců odradil. Něco podobného se ostatně stalo i demokratům. Tim Walz, kterého si za viceprezidenta vybrala Kamala Harrisová, také není zrovna centrista. 

Za několik málo měsíců zjistíme, jestli Vance uspěje a stane se Trumpovým viceprezidentem. I v opačném případě se ale vyplatí jej v následujících letech bedlivě sledovat. Kromě toho, že se může stát jednou z nejvlivnějších postav Republikánské strany, výborně ilustruje hlubokou změnu, kterou prošla. Navíc, pokud Trump volby vyhraje, podle ústavy už v roce 2028 nebude smět znovu kandidovat. Vance potom bude jeho logickým nástupcem.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2024)