Paradoxy českého školství
Díl druhý

V roce 2025 půjde do českého školství téměř 291 miliard korun. To je nejvyšší částka v historii. Meziročně se rozpočet zvýšil o 22 miliard korun. Mimochodem, samotné navýšení představuje sumu větší, než je rozpočet Ministerstva kultury. Všechna divadla, koncerty, hrady, zámky, festivaly, muzea, prostě veškerá kultura, na kterou není Česká republika zrovna chudá, nás stojí méně, než je částka navýšení, o kterém již nyní mnozí mluví jako o „nedostatečném“. Největší část těchto peněz půjde do regionálního školství, jinými slovy do základních a středních škol, kde platy učitelů vzrostou o 7 %. Velmi pravděpodobně se však bude opět mluvit o podfinancovanosti a o tom, že resort školství není pro vládu prioritou. Dává to smysl?

Jak jsem již napsala v jednom z minulých článků (Kontexty 3/24), náš školský systém je nebývale roztříštěný. Máme přibližně 4 000 škol, ale polovina z nich vzdělává dohromady jen 10 % dětí. U těchto malých škol je částka vynaložená na některé nezbytné činnosti (administrativa, účetnictví apod.) v přepočtu na jednoho žáka až patnáctkrát vyšší než u škol, které mají nad 500 a více žáků. Tento problém snad částečně pomůže řešit takzvané svazkování škol, se kterým počítá právě představená novela školského zákona. Nejde o žádné rušení, jak se stále dokola ozývá od mnoha kritiků, ale o spojování více maličkých škol pod jedno vedení. S jistotou se tak ušetří miliardy korun ročně, ale především to školám zajistí lepší podmínky pro výuku – maličká škola například nepřitáhne (a pokud ano, tak následně nezaplatí) dobrého učitele jazyků či IT nebo třeba psychologa, ale pokud ho bude sdílet více škol, šance se logicky zvyšují.

S touto rozdrobeností souvisí i rozdílná kvalita vzdělávání v různých regionech, která je místy až propastná, a v plné nahotě ji odkryla digitalizace přijímacího řízení na střední školy. Výsledky, které by v Praze či Brně nestačily ani na méně žádané učební obory s maturitou, zajistily žákům v Ústí či Karlových Varech pohodlné přijetí na místní gymnázia. S tím však souvisí celý řetězec či spíše začarovaný kruh zaostávání těchto regionů – kde nežijí vzdělaní a motivovaní lidé, tam nemohou prosperovat dobré firmy, chybí poptávka po kvalitních službách, jinými slovy neudrží se tam peníze ani prosperita. I na tuto situaci vláda reaguje v právě předkládané novele.

Novelizace počítá například s prodloužením povinného vzdělávání o rok a zároveň ruší možnost „propadávání“ nejslabších. Konkrétně by se základní školní docházka měla vrátit na kdysi běžných osm let, ale nově k ní přibydou ještě dva povinné roky na střední škole. Cílem je, aby všechny děti měly nárok na dostatečnou přípravu pro další studium nebo zaměstnání, a tedy lepší šanci uplatnit se na trhu práce. Změna prostředí, povinný přechod ze základní školy na školu střední, znamená šanci i pro ty, kteří v současné době vypadávají ze společnosti již v dětském věku a vlastně nikdy se do ní už plnohodnotně nevrátí. Současně ministerstvo činí kroky, které mají zabránit tomu, aby Česká republika byla světovým rekordmanem v počtu odkladů nástupu dětí do první třídy.

Dalším důležitým bodem je přehodnocení inkluze. Nezvládnutí této jinak velmi bohulibé záležitosti je asi nejčastěji zmiňovaným důvodem frustrace učitelů, žáků i rodičů. Inkluze má pomáhat žákům se speciálními potřebami, ale nesmí mít negativní vliv na všechny ostatní. Není možné, aby péče o jedno hendikepované dítě paralyzovala všechny ostatní. Učitelé a asistenti mnohdy vynakládají neúměrnou námahu na uspokojení potřeb jednoho člověka a nemají sílu na zbytek třídy. Cítí, že to nezvládají, což často vede k jejich vyhoření. „Normální“ děti si s takovou situací neumějí poradit, stydí se projevit nesouhlas, a tak mlčí, nudí se a ztrácejí o školu zájem. To je cesta, která ve finále ubližuje všem.

V neposlední řadě reforma zavádí takzvané individuální vzdělávací účty. Jde o prostředek doporučovaný Evropskou komisí a prověřený praxí mnoha evropských zemí. Velmi zjednodušeně řečeno jde o rozšíření možnosti celoživotního vzdělávání pro všechny. Nyní má na školení, vzdělávací benefity, doplnění kvalifikace a podobně nárok jen zaměstnanec prostřednictvím svého zaměstnavatele nebo člověk registrovaný na úřadu práce, kterému tyto možnosti zprostředkovává a hradí stát. Nově by na ně měl nárok každý dospělý, a to tak, že by ročně dostával určitou sumu, kterou by využil na hrazení nákladů na vzdělávání. Schopnost přizpůsobit se aktuálním a rychle se měnícím podmínkám na trhu práce, celý život se učit a držet krok s dobou bude totiž stále potřebnější. Komu tento vlak ujede, už do něj naskočí jen velmi těžko.

Považuji tyto návrhy za rozumné a myslím, že dokazují, že tato vláda školství skutečně považuje za svou prioritu a uvědomuje si, že další nalévání peněz bez smysluplných změn by bylo jen populistickým plácnutím do vody. Jedno však zůstává neoddiskutovatelné, vládní snaze navzdory: české školství bude tak kvalitní, jak kvalitní budou lidé, kteří v něm pracují. Dobří, nadšení učitelé nebo aktivní ředitel, který má o svoji školu skutečně zájem, dokáží téměř zázraky. Pokud však školu vede někdo, komu stačí pohybovat se v zajetých kolejích, a členové učitelského sboru jsou hodnoceni podle toho, jak dlouho už na škole vydrželi, sebelepší novelizace zmůže jen velmi málo. Jinými slovy, je třeba se soustředit na kvalitu učitelů, a především ředitelů našich škol.

I proto letos v červnu uspořádala nezisková organizace Ředitel naživo konferenci s názvem Česko hledá ředitele škol. Jak najít, vybrat a podpořit kvalitní pedagogické lídry? Na konferenci vystoupili přední čeští odborníci v čele s ministrem Mikulášem Bekem a dalšími zástupci MŠMT, lidé odpovědní za školství na úrovni krajů, Prahy i dalších českých měst. V publiku i v dílčích debatách nechyběli poslanci, ředitelé, učitelé, zástupci zřizovatelů všech úrovní i zástupci neziskového sektoru napříč politickým spektrem. Už na základě takového reprezentativního zastoupení se dalo očekávat, že tato akce může mít potenciál posunout věci kupředu. Pro mě osobně z ní však vyplynula jiná velmi závažná otázka: jsou rady a názory profesionálních odborníků na české školství skutečně relevantní? Nerozcházejí se u nás „odbornost“ a praxe?

Čím více se českým školstvím zabývám, tím více se ujišťuji, že právě propast mezi „profesionálními pedagogickými odborníky“ a běžnými každodenními problémy z praxe je někdy zarážející. Na vysokých školách připravují budoucí učitele akademici, kteří byli mezi dětmi či studenty naposledy před dvaceti a více lety, pokud vůbec někdy (obrovská čest vyjímkám). Mám stále silnější pocit, že potřeby českého školství občas hodnotí a komentují lidé, kteří mají o skutečném chodu českých škol a jejich servisních organizací jen mlhavé povědomí a vidí je pouze z výšin své teoretické odbornosti (opět čest vyjímkám). Stejně tak některé průzkumy se poněkud míjejí s realitou a doporučení, která z nich vycházejí, jsou pak  – jak si ukážeme níže – mírně řečeno problematická. Mám dojem, že právě tyto protichůdné informace mohou být důvodem nepochopení i frustrace. Odborná veřejnost je rozpolcená a laická veřejnost zmatená, protože neví, kterou z informací si vybrat. Není divu, že výsledkem je stav, kdy si většina Čechů myslí, že české školství je na pokraji zkázy.

Pro konkrétní příklady, a nakonec i určité uklidnění, jsem zašla za ředitelkou Vzdělávacího institutu pro Moravu (VIM), paní Leonou Sapíkovou. Tento institut je páteřní příspěvkovou organizací Jihomoravského kraje a byl zřízen, aby „pomohl školám zvládnout strasti spojené s jejich fungováním“. Institut nabízí pomoc s jakýmkoliv problémem: zpracuje na klíč účetnictví, poradí s GDPR, zajistí IT včetně nákupu a následného servisu, dokáže zorganizovat prakticky jakékoliv školení a obstará odbornou pomoc či radu. Jeho služeb využívají stovky jihomoravských škol všech stupňů a zaměření, jen v loňském roce se na něj obrátilo 10 000 ředitelů, učitelů či jiných zaměstnanců spojených se školstvím. Domnívám se, že tento institut (a jemu podobné v dalších krajích) již nyní do značné míry plní roli údajně chybějícího „středního článku“ (tedy úrovně mezi lokálně ukotvenou školou a vzdáleným pražským ministerstvem), po kterém se v českém školství tolik volá.

Kateřina Hloušková: Paní Sapíková, poprvé jsme se setkaly v červnu letošního roku na konferenci Česko hledá ředitele škol, kde byla mimo jiné zveřejněna data ze studie (De)motivace učitelů stát se řediteli, kterou zpracoval PAQ Research. Deklarovaným cílem představení těchto dat bylo „odstartovat tolik potřebnou debatu, jejímž cílem nemá být nic menšího než systémové změny ve výběru, přípravě, podpoře a vedení ředitelů škol“. Vy jste přímo na konferenci na tuto studii reagovala poměrně překvapivě, představila jste totiž vlastní data získaná za šest let vašeho působení v čele VIM, která se od výsledků průzkumu v mnohém lišila. Výzkumníci například uvádějí, že „zájem o místo ředitele má jen šestina učitelů a více než poloviny konkurzů na ředitele se v Česku účastní jen jeden kandidát“. Jaká data máte vy?

Leona Sapíková: Jak jsem přednesla již ve svém příspěvku na zmiňované konferenci, naše data a zkušenosti jsou odlišné. V Jihomoravském kraji se na školách, jejichž zřizovatelem je JMK, hlásí do konkurzů na ředitele průměrně sedm uchazečů. A pokud bychom například hodnotili jen gymnázia, dojdeme k ještě vyšším číslům. Upřímně řečeno, údaj, ke kterému došla společnost PAQ ve svém výzkumu, jsme si ani já, ani další kolegové z praxe neuměli vysvětlit, dokud jsme si neotevřeli část věnovanou metodice výzkumu a nezjistili, že výzkum byl uskutečněn na vzorku 567 učitelů a učitelek výhradně ze základních škol. Výzkumníci bohužel konkrétně nespecifikovali z jakých, napsali jen, že došlo k „vyvážení dat, aby odpovídala složení populace učitelek/učitelů ZŠ z hlediska věku, pohlaví, kraje, velikosti školy a stupně ZŠ“. Z toho lze soudit, že zastoupeny byly především malé základní školy, kterých je v České republice neobyčejně mnoho. To však hraje zásadní roli a může to výsledky výzkumu velmi výrazně ovlivnit, což se patrně také stalo. Pokud totiž mezi dotazovanými byli zastoupeni výhradně učitelé ze základního stupně, a přitom ani nevíme, jak velká část z nich působí na malých nebo velmi malých vesnických základních školách, pak prostě nelze ze sebraných dat vyvodit závěr, že „více než poloviny konkurzů na ředitele v Česku se účastní jen jeden kandidát“. Nemyslím si, že k tomuto zjevnému zkreslení došlo úmyslně, věřím, že výzkumníky vedla snaha českému školství a především ředitelům skutečně pomoci, ale obávám se, že česká veřejnost byla na základě tohoto šetření informována nesprávně.

KH: Jestli se konkurzu účastní jeden, nebo sedm či více kandidátů, je opravdu podstatný rozdíl. Můžete nám říct, jak jste k těmto číslům dospěli?

LS: Jsou to statistiky, které každoročně vyhodnocujeme. Nejde o jeden výzkum na vzorku učitelů, ale o dlouhodobé hodnocení běžné praxe a reálného fungování námi sledovaných škol. Je ovšem potřeba dodat, že k podstatně vyšším číslům uchazečů o ředitelské pozice jsme dospěli postupně: nebylo to zadarmo a nebyla to samozřejmost. My totiž vhodné kandidáty aktivně vyhledáváme a oslovujeme. Na vybrané skupiny odborníků cílíme například reklamu a informace o konkurzech na sociálních sítích, dále spravujeme portál Education Jobs, kde inzerujeme volná místa. Ale hlavně pracujeme se zástupci ředitelů a aktivními učiteli, ze kterých se následně velmi často stávají ředitelé. Práci už většinou znají, ale výrazným rozdílem mezi posty učitele, zástupce ředitele a ředitele je míra odpovědnosti. My jim nabízíme nejrůznější školení, ale i pomoc s konkrétní agendou, aby byli připraveni a své nové funkce se mohli ujmout s klidem a potřebnými znalostmi.

KH: Pamatuji si tu chvíli, kdy jste uvedla svoji vlastní zkušenost a statistiky – publikum v sále tehdy reagovalo celkem nepřeslechnutelným údivem, a troufám si říct, že ten údiv se ještě stupňoval, když jste komentovala i další data. Pojďme si je nyní spolu projít. Průzkum například konstatuje, že nejčastějším důvodem, proč se učitelé a učitelky nechtějí stát řediteli či ředitelkami, je zahlcující administrativa. „Zatížení práce ředitele administrativou vnímá jako velký a odrazující problém 74 % učitelek/učitelů. Z toho pro 37 % je to nepřekonatelný problém.“

LS: Ano, administrativy mají školy opravdu hodně. Ale je potřeba říci, že to prostě vyplývá z toho, že české školství je mimořádně decentralizované. Nelze mít svobodu bez přijetí odpovědnosti. Vždy je něco za něco. Ale pokud si školy nevědí s něčím rady, mají se na koho obrátit. Jsme tu pro ně, náš institut pomáhá všude, kde vidíme poptávku. Nabízíme například služby právníků, pomáháme s metodickou podporou řízení, finančním řízením, dotačním managementem (krajským školám pomáhá s veřejnými zakázkami také CEJIZA, s.r.o., opět zřízená JMK). Pomáháme školám s výběrem informačních a komunikačních technologií včetně následného zapojení, dokážeme ale také například vybrat hudební nástroje a následně se o ně pravidelně starat – to vše zdarma, z našich vlastních peněz. Na komerční bázi pak nabízíme, že za školu povedeme účetnictví, zajistíme ochranu citlivých údajů nebo takzvaný whistleblowing. Velice oblíbené jsou i námi zajišťované školní výlety, adaptační kurzy a exkurze na míru zcela podle požadavků jednotlivých škol. Zajistíme přitom nejen ubytování a dopravu, ale také výukový či volnočasový program, tedy nejen veškerý servis, ale i vzdělávání a zábavu. Je to výhodné především pro menší školy, protože peníze na to mají, ty dostanou od MŠMT nebo se spolupodílejí rodiče, ale chybějí jim schopní lidé a někdy i know how.

KH: Vůbec mě nenapadlo, že školy, tedy spíš jejich ředitelé mají možnost si nechat takto pomoct. Měla jsem naopak pocit, že jsou na všechno sami. Z toho, co se člověk běžně dočte v médiích či na sítích, to tak alespoň vypadá. Kolik škol tedy využívá například toho, že si u vás nechá zpracovat veškeré finanční záležitosti?

LS: Jsou to vyšší desítky, asi 80 škol. Přičemž značná část z nich pochopitelně využívá více věcí naráz a stovky dalších si zvolily zase jinou pomoc, radu, službu či školení. V minulém roce prošlo našimi dveřmi více jak 10 000 ředitelů, učitelů, pedagogických i nepedagogických pracovníků, ale třeba i personálu školních jídelen a podobně. Velký zájem je například o kompletní vedení účetnictví, od nového roku nabíráme další účetní. Je to pro všechny výhodné. Jedna naše účetní se věnuje třeba i deseti školám, má tedy velké zkušenosti, umí si poradit. A školy mají jistotu, že je vše v pořádku. Naši zaměstnanci jsou specializovaní. Jsme tu pro všechny a stále je se svými nabídkami oslovujeme. Jsme příspěvkovou organizací Jihomoravského kraje, takže primárně pečujeme o všech asi 180 škol, jichž je kraj zřizovatelem, ale obrátit se na nás může naprosto kdokoliv.

KH: Další velké překážky bránící tomu, aby byla funkce ředitele oblíbená, se dle průzkumu týkají podoby a nezávislosti výběrového řízení a pociťované profesní (ne)připravenosti. „Učitelé mají pochybnosti o konkurzu a bojí se spolupráce se zřizovatelem. Přibližně třetina všech učitelek/učitelů pochybuje o férovém výběru kandidátů.“ Průzkum konstatoval také časté obavy ze spolupráce se zřizovatelem, tedy vedením obce, místními politiky.

LS: Tato informace mě také překvapila a dává smysl právě v souvislosti s tím, že byli osloveni učitelé základních škol, a to většinou těch malých. Myslím, že v prostředí menší obce může být vztah starosta – ředitel školy opravdu specifický, založený na sympatiích či antipatiích. V případě větších škol a zvláště u škol zřizovaných krajem to však naprosto vylučuji. Platí, že výběrové řízení je tajné a žadatele posuzuje komise, jejíž složení je přesně dané (zástupce krajského úřadu, České školní inspekce, školské rady, zástupce jiné školy nebo školského zařízení, zástupce pedagogů dané školy atd.) a brání tomu, aby docházelo k manipulaci nebo snad politickému ovlivňování. Je sice pravda, že zřizovatel následně nemusí k výběru komise přihlédnout a může jmenovat i jiného účastníka konkurzu, ale to se děje opravdu jen ve výjimečných případech a vždy to má vážný důvod. Já jsem ve své funkci šest let a nepamatuji si ani jeden případ, kdy by JMK nejmenoval ředitelem člověka navrženého výběrovou komisí. Myslím, že o této oblasti panuje poněkud zkreslená představa. Realita je mnohem méně tajuplná a konspirativní než lidská fantazie.

A že někoho odrazuje rozsah agendy, co na to říct? Už jsem popsala, co vše nabízíme a s čím můžeme pomoci. Je na každém, aby posoudil, zda to zvládne, či ne. Ale pokud se lidé nezajímají, neinformují a prostě jen mají strach, s tím asi nikdo nic neudělá. Osobně se domnívám, že pozice ředitele školy či školského zařízení je sice odpovědná, ale také prestižní a velmi dobře placená práce. Plat ředitelů a ředitelek se v průměru pohybuje kolem 85 tis. Kč (u malých MŠ je to 60 – 70 tis. u velkých škol je to přes 100 tis), k tomu je nutné přičíst odměny. Řekla bych, že to už za nějaké přijetí odpovědnosti stojí.

KH: Výzkum také konstatuje, že problém s přetížením administrativou by mohlo vyřešit zakládání tzv. svazkových škol sdružujících více malých lokálních škol pod jedno vedení. Výzkumníci odkazují na speciální studii Jakuba Fischera a Petra Mazoucha Více času na pedagogické vedení školy prostřednictvím efektivního zajištění nepedagogických činností, která například konstatuje, že „náklady na žáka spojené s vedením finančního účetnictví jsou v malé škole desetkrát vyšší než ve škole s 500 a více žáky, zajištění výkazů a statistik vyjde na jednoho žáka patnáctkrát dráž. Naopak čas ředitelky či ředitele strávený těmito aktivitami se podle velikosti školy téměř neliší.“ Svazkové školy by tedy české školství nejen výrazně zlevnily, ale také by na mnoha místech vyřešily problém s přehlcením administrativou. Je to podle vás řešení?

LS: Ano, je. Dělám tuto práci již dlouho a potkávám obrovské množství lidí. Bohužel i hodně těch, kteří jen stojí a čekají, co dostanou, co se jim nařídí. Ale to velké množství odpovědnosti a práce, na které si někteří ředitelé stěžují, jim dává také velkou pravomoc a možnosti. Nechci se nikoho dotknout, ale velmi často si stěžují ti, kteří dělají jen nezbytné minimum, a naopak ti, kteří jdou daleko za hranici svých povinností a dokážou školu skutečně vést a rozvíjet, si stěžují málokdy, a když, tak na konkrétní věc a prostě proto, že ji chtějí vyřešit, což se téměř vždy podaří. Uvedu pár příkladů. Již třetím rokem organizujeme soutěž Zlatý tahák. Letos jsme tak například ocenili ředitele Gymnázia a Střední odborné školy zdravotnické a ekonomické Vyškov. Ta škola, jak už napovídá její název, výborným způsobem propojila odborné i všeobecné vzdělávání, podporuje objevování, originalitu a je například schopna získat nemalé peníze na studentskou vědeckou činnost v oblasti přírodních věd. To je výborný příklad, jak to má být a že to jde. A rozhodně to není ojedinělé. O rok dříve jsme ocenili hned tři takové ředitelky a ředitele. Jsou prostě lidé, kteří nehledají důvody, proč něco nejde, ale způsoby, jak to udělat. Třeba jako Dobrovolný svazek obcí Tišnovsko, který zřídil Svazkovou mateřskou školu Venkov. Také báječný počin. Zjednodušeně řečeno se několik obcí na Tišnovsku domluvilo, že potřebnou mateřinku si vytvoří společně. Nebudu tady podrobně popisovat veškeré výhody takového spojení, ale jsou nemalé. Místo aby každá malá obec hledala svoji budovu, zajišťovala její vybavení, hledala ředitele, učitelky, personál do kuchyně a mnoho dalšího, spojily síly a výsledek je hoden ocenění. Spokojení jsou všichni, o ušetřených financích, které mohou obce investovat jinam, ani nemluvě. Roztříštěnost našeho vzdělávacího systému je totiž nesmírně drahá a ve svém důsledku za moc peněz získáváme vlastně relativně málo. Je dobré to otočit – za co nejméně získat co nejvíce.

KH: Toto jsou přesně dva příklady z praxe, které potvrzují i mé závěry. Zaprvé, že české školství potřebuje ony nemalé prostředky, které do něj plynou, investovat mnohem účelněji. A zadruhé, že potřebujeme podporovat všeobecné vzdě­lání, schopnost orientovat se v problémech, adaptovat se, být samostatný, kreativní, podnikavý… To jsou návyky a znalosti, které se nikdy neztratí, a mladý člověk, který je získá, si svoji cestu vždycky najde. Vždyť podle mnoha odhadů až 50 % existujících profesí zanikne a nahradí je jiné, o nichž nyní nemáme ani ponětí.

Mám dojem, že ve VIM děláte přesně to, co se dá nazvat oním „středním článkem“, po kterém se tolik volá a který prý v České republice nemáme. Minimálně v Jihomoravském kraji ale evidentně funguje. Jak je možné, že se o tom neví, a co ostatní kraje?

LS: Podobný institut mají téměř všechny kraje, výjimkami jsou jen kraj Ústecký, Karlovarský a Zlínský. Nejsem si jistá, jak dobře to funguje v Olomouckém kraji, protože tam je to provázané s univerzitou, což zdaleka není ideální řešení. Myslím, že závažné problémy má i Liberecký kraj, kde podobná instituce sice existuje, ale zatímco u nás na pomoci školám pracuje šedesát lidí, v Liberci jsou na to tři. Naopak dobře po této stránce funguje třeba moravskoslezský KVIC (Krajské zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a informační centrum) nebo VISK (Vzdělávací institut Středočeského kraje). Záleží to plně na zřizovatelích, jaký servis svým školám nabídnou.

Nechci se chlubit, ale Jihomoravský kraj je v tom, myslím, nejdál a v mnoha směrech ukazuje cestu ostatním. VIM má za sebou dlouhou historii (jeho současná institucionální podoba vznikla již v roce 1999, a to sloučením Střediska služeb školám a Zařízení pro DVPP). Díky podpoře někdejšího radního pro školství pana Jiřího Nantla (od podzimu 2020) se mi podařilo zrealizovat a naplnit  koncepci, se kterou jsem do organizace jako ředitelka před šesti lety přišla (včetně rebrandingu v roce 2021), a tuto koncepci podporuje i současné vedení kraje, což mě velmi těší. Prokázali jsme, že jsme jednou z páteřních krajských organizací, což jsou ostatně pochvalná slova současného jihomoravského hejtmana pana Jana Grolicha.

KH: A co dalšího vám dělá radost?

LS: Je toho opravdu hodně. Mě moje práce baví. Těší mě například, že fungujeme dobře, rychle a skutečně účinně. Například když vypukla válka na Ukrajině a bylo jasné, že Evropu zavalí vlna lidí prchajících před nebezpečím, připravili jsme do týdne reflexní seminář, který školám vysvětloval, co to pro ně znamená, a připravoval je na to, jak se s takovou bezprecedentní situací vyrovnat. Nejen jak o ní informovat stávající žáky, ale především jak se připravit na příchod dětí uprchlíků. I díky tomu jsme tento nápor zvládli bez větších problémů.

Dnes spolupracujeme s téměř 90 % škol a školských zařízení v JMK. Rozsahem vzdělávání a služeb se řadíme k významných a respektovaným vzdělávacím institucím nejen v kraji, ale v celé ČR. V každém okrese, kde působíme, kombinují naše týmy individuální přístup s vysokou mírou odbornosti a nabízejí skutečnou pomoc a partnerství. O naše projekty je zájem i v dalších krajích, často se u nás inspirují.

Mám také velkou radost z ocenění, která dostáváme. Například z ocenění naší kampaně Těžká hlava, která se věnuje problematice duševní pohody a zdraví, nebo z ceny Zlatý středník, což je nejprestižnější česká komunikační soutěž. Uspěli jsme v ní s naší kampaní Nevim kam, která cílila na žáky devátých ročníků základních škol a informovala je o možnostech dalšího studia.

KH: Tu kampaň znám, opravdu se povedla a jak svým vizuálem, tak jazykem oslovila ty, na které byla cílena. Myslím, že i díky ní dopadly letošní přijímačky na střední školy v Jihomoravském kraji skutečně na výbornou. Přesná data, která jsme získali díky prvnímu elektronickému přihlašování, jasně ukazují, že 94 % žáků se na střední školu dostalo již v prvním kole a těch 700 žáků, kteří museli do kola druhého, si vybíralo ze 700 míst na školách s maturitou a z dalšího více než tisíce míst na učebních oborech. Myslím, že se vám podařilo narušit některé mýty o učňovském školství, a kampaň také upozorňovala na síť nových lyceí, čímž pomohla rozprostřít žáky tak, že ti nejschopnější neusilovali jen o brněnská gymnázia, ale pochopili, že velmi dobrý start pro jejich budoucnost představují i některé školy v menších městech. Povedlo se to. Nevznikl tu ten problém, který postihl Prahu, ačkoli procento nebrněnských studentů, kteří v moravské metropoli budou studovat, je ještě vyšší než procento Středočechů, kteří toužili studovat v hlavním městě. Brněnské školy byly prostě na dojíždějící studenty evidentně mnohem lépe připraveny než školy pražské.

LS: Ještě bych chtěla zmínit jednu oblast, která mně přináší radost. Je to náš nový program JOBITY, Future Jobs in Innovation & Technology, který propojuje vzdělávání na základních školách s potřebami trhu práce. Pracujeme na tom společně s českými a rakouskými projektovými partnery, s Jihočeským krajem, krajem Vysočina a městem Vídní. Cílem je otevřít co nejvíce žákům i učitelům dveře k inovacím a technologiím budoucnosti, k umělé inteligenci a aplikacím nejnovějších vědeckých poznatků v mnoha oblastech od medicíny po odpadové hospodářství. Je to veliké dobrodružství, ale i nutnost. Již jste zmínila, že z mnoha studií vyplývá, že v následujících desetiletích se vytratí až 50 % dnes běžných povolání. Kdo se na tuto skutečnost nedokáže adaptovat, prohraje svůj boj o budoucnost. My jej prohrát nechceme.

KH: Zní to všechno velmi nadějně, ale obávám se, že vašich služeb využívají především ty školy a ti ředitelé či učitelé, kteří jsou aktivní, zatímco ti, kteří by to nejvíce potřebovali, o vaší existenci možná ani nevědí, protože se prostě nezajímají a jedou ve svých desítky let zaběhnutých kolejích. Nebo se pletu?

LS: Bohužel nepletete. Ti, kteří by to nejvíce potřebovali, naše služby skutečně nevyužívají. Je to dobrovolné, nemůžeme nikoho nutit. Můžeme jen informovat, nabízet, zvát, ale zda budeme vyslyšeni, to ovlivníme jen částečně. Ale nejsem pesimista, postupně se zapojují další a další, stále rosteme.

KH: Chtěla bych zmínit ještě jednu věc. Moc se mi líbí váš nápad vytvořit pozici superintendenta. Kromě toho, že to zní jak z britské detektivky, je to i velmi prospěšný a skutečně originální počin. Můžete popsat, o co se jedná?

LS: Jde o superintendenta odborného vzdělávání. Byl jím jmenován pan Andrzej Bartoś, náš milý kolega s bohatými zkušenostmi v oblasti učňovského školství. Mělo by být přirozené, že lidé s takovými znalostmi a letitými zkušenostmi pomáhají těm, kteří je dosud nemají. Superintendent pomáhá především učňovským školám. Radí, které obory podpořit, které naopak již nejsou potřeba, pravidelně se schází s řediteli, sleduje vývoj na jednotlivých školách, shromažďuje podněty, vytváří analýzy, naslouchá… Jeho práce je nedocenitelná, vyjadřuje se například k novým akreditacím, díky svým znalostem je schopen posoudit, zda se některé obory třeba nedublují. Prostě má přehled, který umožňuje nastavovat co možná nejefektivnější rozvrstvení odborného vzdělávání, ale nejen to, je prostě takovou dobrou duší jihomoravských odborných škol.

KH: Z toho, co říkáte, mám opravdu dobrý pocit. Domnívám se, že zkušenosti, které máte, by se relativně snadno daly přenést na celorepublikovou úroveň. Hlavně mě ale těší, že české školství se vydalo – bohužel zatím jen někde – směrem, kterým se nezbytně potřebujeme ubírat. Ale překvapuje mě, že se o tom tak málo mluví a ví. Negativní hlasy jsou, jako vždy, rozhodně hlasitější a většinová společnost se nechala přesvědčit, že české školství je těsně před kolapsem.

LS: To je pravda. Negativa a strašení se vždy lépe prodávají. Ale Jihomoravský kraj je příkladem dobré praxe. Dlouhodobě se tu podporují inovativní přístupy ke vzdělávání, fungují zde školy zapojené do moderních výukových metod, úzce se spolupracuje s vysokými školami a výzkumnými institucemi, čímž je zajištěno nejen propojení teoretických znalostí s praktickými dovednostmi, ale hlavně mladí lidé získávají vůbec chuť a zájem něco dělat a někam směřovat. A o to jde myslím především. Škola by je měla bavit, motivovat a přinášet jim pocit, že to, co tam dělají, má smysl. My ale rozhodně neusínáme na vavřínech, stále je co zlepšovat, a to je vlastně dobře.

/ Studii (De)motivace učitelů stát se řediteli si objednala nezisková organizace Učitel naživo u společnosti PAQ Research. Cílem bylo zjistit zábrany a motivace učitelů stát se řediteli a potenciální dopady odstranění klíčových překážek. Dotazován byl vzorek učitelek a učitelů ZŠ ve věku 30 a více let s alespoň čtyřletou učitelskou praxí. Celkem bylo dotázáno 567 učitelek a učitelů ZŠ. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2024)