Evropská politika ANO včera a dnes

Na konci ledna opoziční vůdce Andrej Babiš v Poslanecké sněmovně opět demonstroval svůj vztah k evropské integraci a odhalil, nakolik rozumí fungování Evropské unie. Rozparáděný událostmi v USA totiž vyzval ke svolání Evropské rady, která by neprodleně zrušila Green Deal. Jeho výroky znovu obsahovaly vše, co si s Andrejem Babišem v evropské politice obvykle spojujeme: odhalily naprosté nepochopení toho, jak v EU vznikají pravidla, a už poněkolikáté doložily, že Andrej Babiš jako představitel opozice mluví a jedná úplně jinak než jako vládní politik.

Od Macrona k Orbánovi

Pro zasvěcené ilustruje Babišovo evropské převlékání kabátů asi nejlépe jeho měnící se příslušnost k eurostranám, což jsou organizace jednotlivých evropských stranických rodin na unijní úrovni. Své politické hnutí jednoho muže – ANO 2011 – Babiš zpočátku nasměroval do organizací liberálního a středového proudu. Již tři roky po svém vzniku se hnutí ANO začlenilo do Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), která v Evropském parlamentu v posledních desetiletí představuje nejvýrazněji prointegrační a maximálně federalistické stranické uskupení. Tato politická sebeidentifikace hnutí, které přitom v tehdejší domácí politice působilo ideologicky rozbředlým dojmem, příliš nepřekvapila, protože v počátcích byl jeho hlavní evropskou tváří silně prounijní Pavel Telička. Navíc byli evropští liberálové ve střední a východní Evropě vždy slabí a přijímali mezi sebe skoro každého, kdo měl nějaké evropské či národní poslance: když se tedy objevil Andrej Babiš a jeho sílící, oficiálně neideologické hnutí, sáhli po něm představitelé ALDE s velkou radostí.

Andreji Babišovi spojení se zapřisáhlými unijními federalisty naprosto nevadilo. Na jaře 2014 se v Praze rád vyfotografoval s Guyem Verhofstadtem, předsedou ALDE a bývalým belgickým premiérem, známým jako snad vůbec nejhorlivější propagátor Spojených států evropských. Babišova příchylnost k zastáncům co nejtěsnější Unie ještě vzrostla s nástupem Emmanuela Macrona do čela francouzské politiky. Frankofonní Babiš, jehož podnikání vždy z velké části stálo na čerpání unijních dotací, se v Macronovi zhlédl a vydával ho za svého politického souputníka, takže Macronovo spojení s evropskými liberály z ALDE jen potvrdilo, že Babišovo hnutí bude i v dalším Evropském parlamentu (po volbách roku 2019) patřit k nejfederalističtějšímu poslaneckému klubu (frakci), který se po přistoupení Macronových poslanců přejmenoval na Renew (česky Obnova). S Pavlem Teličkou se sice Babiš rozešel, ale i Dita Charanzová, která Teličku vystřídala v čele europarlamentní kandidátky ANO, se prosadila mezi vlivnými poslanci liberálně-centristického a výrazně prointegračního bloku.

Jenže nedlouho poté si Andrej Babiš v evropské politice začal hledat úplně jiné kamarády, než byl Macron a jeho liberální souputníci. Pod vlivem domácího spojenectví s Milošem Zemanem mu začali být sympatičtí politici jako Viktor Orbán nebo Robert Fico. Tímto směrem ho navíc významně posunul i odchod do opozice po prohraných sněmovních volbách na podzim 2021, vypuknutí války na Ukrajině a zvlášť jeho vlastní prezidentská kandidatura provázená značně populistickou kampaní.

Jak bezpečnostní, tak i evropská politika se staly oblíbenými nástroji Babišovy opoziční strategie, kterou začal už zcela nepokrytě brnkat na euroskeptické, protiukrajinské a často i protizápadní struny. Jeho snaha vymezit se proti vládě neznala ani na tomto poli žádných mezí a vyvolala schizofrenní situaci, kdy europoslanci ANO dál seděli v silně federalistickém poslaneckém klubu Renew, zatímco doma Andrej Babiš Brusel nelítostně ostřeloval.

Po posledních evropských volbách proměna Andreje Babiše dospěla až do situace, kdy jeho nově zvolení europoslanci, nyní vedení Klárou Dostálovou, nejprve vyjednávali o pozicích ve vedení parlamentu a liberálního klubu Renew, ale nakonec všechno skončilo jejich odchodem. Andrej Babiš se totiž rozhodl raději založit s Viktorem Orbánem a šéfem rakouských Svobodných Herbertem Kicklem, dvěma asi nejvíce proruskými lídry v Evropě, novou frakci nazvanou Patrioti pro Evropu. Klub uskupený kolem této populistické trojice se sice v aktuálním Evropském parlamentu stal třetím nejsilnějším, ale v praktické politice je značně izolován, protože řada klubů s ním odmítá jakkoli spolupracovat. 

Otec Green Dealu

Když je Andrej Babiš u moci, tváří se jako federalista hlavního proudu, ale jakmile ho voliči pošlou do opozice, začne dělat radikálně jinou politiku a tvářit se jako zapřisáhlý euroskeptik. 

V praxi se jeho evropský veletoč nejmarkantněji projevuje tvrdou kritikou Green Dealu, kterou se teď ohání, oděn do zbrusu nového hávu bojovníka proti Bruselu. Fakta jsou však
i v této věci k Andreji Babišovi nemilosrdná: když se Green Deal rodil, byl Andrej Babiš premiérem a všechna důležitá rozhodnutí týkající se nové klimatické politiky byla schválena s podporou České republiky. Připomeňme si klíčové milníky na cestě k zabetonování Green Dealu v unijní legislativě. 

Psal se prosinec 2019, když Evropská rada (orgán skládající se z předsedů vlád a některých prezidentů členských států) rozhodla, že se Unie připojí k závazkům vyplývajícím z Pařížské dohody o klimatu a vezme na sebe povinnost dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. Premiérem České republiky byl tehdy Andrej Babiš. V čele vlády stál už skoro dva roky a tomuto konkrétnímu jednání Evropské rady byl osobně přítomen. Zatímco Polsko se k jejímu rozhodnutí připojit odmítlo, Česká republika se bez reptání přiřadila k ostatním členským státům a základní kámen Green Dealu schválila. Andrej Babiš se ve vládní tiskové zprávě pochlubil, že do závěrů Evropské rady prosadil technologickou neutralitu energetiky, ale nijak nezpochybnil, že byl jedním ze státníků, kteří hlasovali pro.

Později se sice začal vymlouvat, že v prosinci 2019 šlo na Evropské radě jen o stanovení obecného cíle, ale o opaku se snadno přesvědčí každý, kdo si přečte znění tehdejšího usnesení rady: v něm se totiž píše, že právě schválenému klimatickému závazku přizpůsobí EU veškerou svou politiku. Doslova tam najdeme závazek, že všechny příslušné právní předpisy a politiky EU musejí být v souladu s plněním cíle klimatické neutrality a musejí k němu přispívat – to opravdu nezní jako nějaké nezávazné plácnutí do vody! Vtírá se podezření, že si Andrej Babiš ani nepřečetl, pro co hlasuje, a zdá se být dost jasné, že expremiér se dnes jen snaží zakrýt fakt, že mu tehdy na klimatické politice vlastně vůbec nezáleželo. Disponoval právem veta, a mohl tudíž Green Deal, o němž dnes vyhlašuje, jak je šílený, zastavit. To však neudělal, takže následující vláda už s existencí Zelené dohody nemohla nic dělat: další rozhodnutí byla schvalována kvalifikovanou většinou.

O rok později, v prosinci 2020, navíc Evropská rada přijala ještě ambicióznější závazek – snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030. A to jednomyslně: Andrej Babiš byl jako premiér České republiky znovu přítomen a také s tímto cílem vyjádřil souhlas. Jak se každý může přesvědčit, ruku za náš stát zvedl i pro to, aby zvýšené požadavky byly začleněny do právně závazného klimatického zákona EU, který se tehdy projednával.

Rada pro životní prostředí nelenila a závěr Evropské rady o týden později skutečně schválila v doporučeném rozsahu. Funkci českého ministra životního prostředí tehdy vykonával Richard Brabec, nominant ANO a člen jádra hnutí z Agrofertu. Nijak zvlášť nepřekvapí, že ani on položení dalšího ze základních kamenů dnešní podoby Green Dealu během jednání viditelně neoponoval.

Podobně se ostatně Babišova vláda zachovala, když se v létě 2021 měla vyjádřit k souboru legislativních návrhů pojmenovanému FitFor55, tedy fakticky k prováděcím zákonům celého Green Dealu. V předloženém balíčku se mimo jiné objevilo i ukončení prodeje nových spalovacích motorů po roce 2035 či rozšíření systému emisních povolenek (EU ETS) i na budovy
a dopravu, tedy opatření, proti nimž dnes sestava Andreje Babiše dští síru. Vláda pod vedením předsedy ANO přijala k jednotlivým návrhům řadu rámcových pozic, ale odporovala pouze jediné věci, totiž návrhu na zákaz spalovacích motorů. V dokumentech tehdejší Babišovy vlády je naopak možné najít tato slova: „Zpoplatnění emisí v oblasti budov a silniční dopravy by mělo přispět k rychlejšímu rozšíření bezemisních technologií, což považujeme za žádoucí.“ Z dnešního pohledu to zní skoro neuvěřitelně, ale je to tak: Babišova vláda rozšíření povolenek na budovy a dopravu podporovala.

Tehdejší Babiš byl dokonce otevřeným fanouškem Green Dealu. Ještě v lednu 2022, kdy už mnohé jeho podrobnosti byly známy, o Green Dealu řekl: „To je tisíc miliard, které máme dostat, hlavně na investice do vody, do lesů, do životního prostředí, do ekologizace průmyslu, což je pro nás výhodné. Uvažovat o vystoupení ze Zelené dohody není vůbec namístě.“ Dokonce si tehdy dovolil kritizovat dosluhujícího prezidenta Zemana za jeho vánoční projev, v němž horoval za zrušení Green Dealu – a právě to je nyní oficiální Babišovou politikou.

Zavařte Viktorovi!

Za zmínku stojí také slova Andreje Babiše vyřčená po již zmíněném zasedání Evropské rady, na němž souhlasil se zpřísněním podmínek Green Dealu. Tehdejší premiér řekl: „Kondicionalitu jako takovou jsme z podstaty ani neodmítali.“ Výrazem „kondicionalita“ zde myslel návrh, aby čerpání peněz z unijních fondů bylo pro členské země podmíněno tím, že budou dodržovat zásady právního státu. O tomto principu lze diskutovat, každopádně však vzešel z řad zástupců hlavního, federalistického proudu EU a Andreji Babišovi tehdy očividně vůbec nevadil, přestože nezakrytě mířil hlavně na Orbánovo Maďarsko, jehož vláda ho také nejvíce kritizovala a odmítala podpořit. Andrej Babiš, předseda vlády, se dnešnímu „nejlepšímu kamarádovi“ Viktora Orbána vůbec nepodobal.

Už tehdy se objevovaly komentáře, že Andreje Babiše na jednáních Evropské rady vždy nejvíce zajímá výše rozpočtu v souvislosti s možnými dotacemi pro zemědělské či chemické podniky, a až daleko za tím zůstává dopad Green Dealu na firmy a občany, případně takové „detaily“ jako nějaká „kondicionalita“. Tehdejší Babišova evropská politika se navíc potýkala především s otázkou, jak v Bruselu vysvětlit premiérův možný střet zájmů při čerpání dotací.

Unijní daně nevadí

Pak už se jednoduše přehlédly takové „drobnosti“, jako když se například ministryně financí Alena Schillerová rozhodla podpořit nápad Evropské komise na „ekologické zdražení“ letenek pro běžné cestující. Schillerová to v květnu 2021 vysvětlila následujícími slovy: „Podpoříme záměry Evropské komise v oblasti energetických daní. Konkrétně zrušení povinného osvobození leteckého benzínu od spotřební daně, což je typickým příkladem neopodstatněné daňové výjimky, proti kterým musíme bojovat. Tím spíše, když jsou spojené s negativními externalitami, jako jsou emise oxidu uhličitého poškozující naše životní prostředí.“

Ostatně ani samotnému Babišovi daňové změny na unijní úrovni očividně příliš nevadily, když na Evropské radě v červenci 2020 mohl souhlasit se zaváděním nových vlastních zdrojů Evropské unie, což přeloženo do běžného jazyka znamená výběr nových unijních daní. Babiš na tomto zasedání podepsal mimo jiné i zavedení nového vlastního zdroje založeného na nerecyklovaném plastovém odpadu, s platností od 1. ledna 2021, jakož i mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, tzv. uhlíkové clo, revizi systému obchodování s emisemi, který tak byl rozšířen i na leteckou a námořní dopravu, a v neposlední řadě uzákonění dalších daní, včetně té z finančních transakcí.

Až se tohle všechno jednou dozvědí souputníci „nového“ Andreje Babiše v Patriotech pro Evropu, asi se budou divit, koho to mezi sebe vzali.

Český občan by si však spíš měl klást otázku, zda je současná verze lídra ANO v evropských otázkách definitivní. Nelze se totiž ubránit podezření, že Andrej Babiš bude v případě návratu k moci schopen dalšího veletoče, po němž zamíří zpátky mezi „velké federalistické kluky“, kterým Green Deal připadá jako skvělá ekonomická příležitost. Asi by bylo nejlepší tuhle možnost neriskovat a Andreje Babiše už ke kormidlu naší evropské politiky znovu nepouštět.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)