Židovskýma očima
Příslib Trumpovy administrativy, americký liberalismus, antisionismus a antisemitismus

I když se někdy zdá, že odborníci na Blízký východ snad postávají v hloučcích na všech nárožích, a na těch virtuálních zvlášť, izraelský novinář Haviv Rettig Gur patří k těm, jejichž hlas by neměl zapadnout. Tento syn amerických emigrantů do Izraele strávil podstatnou část dospívání ve Spojených státech a stojí jakoby rozkročen nad oběma „polo­vinami“ dnešního Židovstva, americkou, tradičně liberální, i tou izraelskou, tradičně rozpolcenou a ve chvílích ohrožení nevídaně jednotnou. Rozšiřující se propast mezi americkými a izraelskými Židy patří k jeho tématům, ale ve svých veřejných vystoupeních a textech se vyjadřuje k nejrůznějším otázkám, od nejaktuálnějších až po ty věčně aktuální. Následující úvahy, všechny vyslovené v posledních měsících, představují neotřelý a promyšlený pohled na Izrael, Spojené státy a svět, v němž teď budeme žít.

Co přinese Trump

Rettig Gur je korespondentem a analytikem nezávislého internetového deníku Times of ­Israel a jeho postoje ideologickým škatulkám neodpovídají, byť na pomyslný střed politického spektra pohlíží asi přece jen spíš z pravé strany. Premiéra Netanjahua sice neváhá kritizovat, zejména za jeho vládní spojenectví s izraelskou krajní pravicí, ale právě tak neváhá otevřeně připustit, že velkou část osadnické otázky lze vyřešit anexí zhruba jen patnácti procent Západního břehu. Nastupující administrativu ­Donalda Trumpa vítá s mírným optimismem.

Každý konflikt mezi Izraelem a jednotlivými Íránem sponzorovanými aktéry je sám o sobě spletitý, má vlastní historii a strategické souvislosti, ale v některých ohledech je vlastně všechno křišťálově jasné a zájmy Spojených států a Izraele se dokonale překrývají. Obecně to neplatí, neřekl bych například, že Spojené státy a Izrael mají stejné zájmy v současné podivné Sýrii, ale pokud jde o Írán, Izrael především nechce, aby měl atomové zbraně. Kdyby je získal, zásadně by to poškodilo také americké zájmy, pokud jde o Rusko a Ukrajinu, Blízký východ, Saúdskou Arábii i Turecko a globální trhy s energiemi.

Trumpovi jeho instinkty napovídají, že Írán jaderné zbraně získat nesmí, Evropané si musí platit svou obranu a stát se reálnou vojenskou silou a s Abrahámovskými smlouvami je třeba pokročit. Nejde v nich o žádný všeobecný mír, lásku a nebe na zemi, v podstatě nejsou ničím jiným než obrannými smlouvami mezi nejbližšími americkými spojenci: když se podaří uzavřít obrannou smlouvu se Saúdskou Arábií a nějak do toho všeho zapojit i Kurdy, poslouží to americkým zájmům stejně jako těm izraelským a saúdským.

Co se týče Gazy, očekávám, že Trump nebude tolik strkat nos do detailů, a to může mít značný dopad. Bidenovi úředníci Izraelcům věčně říkali: nevstupujte do Rafahu, můžete tam vstoupit… a před pár týdny ministr zahraničí Blinken v rozhovoru pro New York Times přiznal, že kdykoli Američané začali na Izrael tlačit, výsledkem bylo jen to, že vůle Hamásu vyjednávat oslábla, a válka se tak prodloužila.

Dávno víme, že k definitivní porážce Hamásu je potřeba scénář „dne poté“. Základní problém spočívá v tom, že politicky vzato je Gaza a Hamás jedno a totéž. Jistě, je dost prostých lidí, kteří s Hamásem nesouhlasí, máme na to průzkumy veřejného mínění, jenže na rozdíl od Libanonu, kde vedle Hizballáhu existuje celý zbytek politického spektra, který je schopen vzniklé vakuum naplnit, v Gaze už žádná další politická síla není. Hamás Gazu ovládal sedmnáct let a polovině tamní populace není ještě osmnáct. Hamás řídil i školství a mešity – gazánský islám je islámem Hamásu a totéž platí o gazánské kultuře obecně. Není prakticky nic, co by vzniklé vakuum mohlo zaplnit.

V postupném ničení Hamásu je třeba pokračovat, na tom se všichni vojenští analytici shodnou. A mimochodem, ti, kdo tvrdí, že se zničit nedá, vlastně říkají, že se Gaza už nikdy nevzpamatuje. Doufám, že se mýlí. Když ovšem Izrael Hamás zničí, vyvstane otázka, kdo na jeho místo, a jakmile Izrael předloží alespoň přibližnou představu „dne poté“, umožní to arabské angažmá v rekonstrukci Gazy a usnadní to i zničení Hamásu. Netanjahu to však kategoricky odmítá, skoro určitě z obavy, že by ho to stálo podporu menších koaličních stran.

Trump v té válce nemusí být izraelským partnerem, ostatně ani nechce. Ale kdyby mohl na Netanjahua trochu přitlačit a nabídnout mu obrovské výhody v oblastech, kde se americké a izraelské zájmy shodují, jako v otázce Íránu, a donutit ho zformulovat nějaký scénář „dne poté“, jakkoli neurčitý, Netanjahu by za to sice politicky zaplatil, ale mohl by se vymluvit na tlak Spojených států. Saúdům by to umožnilo pokročit v jednáních o dohodě s Izraelem a někdy v budoucnu se podílet na deradikalizaci Gazy, což je nutná podmínka její rekonstrukce.

Nové paradigma

Většina pozorovatelů se shoduje, že palestinský útok ze 7. října 2023 tak či onak změnil Blízký východ a snad i celý svět. Co to však konkrétně znamená?

Před 7. říjnem bylo základní izraelskou strategií – na všech frontách a proti každému nepříteli a každému problému – oddalování hrozeb. Zakročit se zkrátka nevyplácelo: kdoví, zda ta či ona hrozba nezmizí sama od sebe? Koneckonců, naši nepřátelé ničí své vlastní společnosti. Hizballáh rozkládá Libanon, třeba se to tam zhroutí samo, a Izrael tak nebude muset vybojovat strašlivou a vysilující válku, na kterou se Nasralláh a Írán připravují. Od doby, kdy Hamás v roce 2007 uchvátil moc v Gaze, izraelský HDP na hlavu se zdvojnásobil, takže dnes je vyšší než ve Spojeném království. Strategie odkladu vypadala rozumně.

Jenže pak přišel 7. říjen – a když jsme se rozhlédli okolo, uvědomili jsme si, že všude kolem nás Írán vybudoval ohnivý kruh, jehož účelem je zničení Izraele, a pochopili jsme jeho základní strategii a její místo v mnohem obecnějším plánu: jde o šíitskou restauraci, která má znamenat obrodu islámu, přičemž sunnité, kteří Izrael zničit nedokázali, konečně pochopí, jak se věci mají. Nechtějí nás zničit kvůli něčemu, co jim na nás vadí. Nezáleží jim na nás, jsme pro ně karikaturou v obrovitém morálním narativu, který si sestavili v hlavě, a zničit nás chtějí kvůli příběhu, který jim běží před očima. Ale myslí to vážně a jsou připraveni investovat nesmírné zdroje, které ve skutečnosti ani nemají. Nevadí jim ničit kvůli tomu celé národy.

V té chvíli nám došlo, že odklad už nefunguje a jedinou fungující strategií je ohrožení předcházet. Cokoli budou mít, ajatolláhové také použijí – mysleli jsme, že nás chtějí zastrašit, ale oni to plánují použít. Ajatolláhové s atomovou bombou nejsou jako Chruščov s atomovou bombou: hodlají ji odpálit. Ale udělají to až ve chvíli, kdy získají pocit, že jim to může projít, kdy dokáží Izrael rozbombardovat tak, že tam nezbude, kdo by stiskl tlačítko jaderné odvety. Alespoň to tvrdí zahraniční zdroje.

Takže oddalování hrozeb je dnes minulostí. Íránský režim je v podstatě velmi křehký a nemá už v rukávu jiný trumf než právě jen tu bombu. Je to režim, který odpovídá za genocidu v Sýrii, přivodil smrt statisíců lidí v Jemenu a je připraven utopit Blízký východ v krvi kvůli své vizi islámské spásy. Izrael zlikvidoval íránskou protivzdušnou obranu a předvedl tak zranitelnost režimu. Všichni velcí diktátoři jsou iluzionisté, vytvářejí kolem sebe přelud moci, jímž lidem nahánějí strach, ale vždycky jsou slabší, než vypadají. Sami jsme si neuvědomovali, jak slabí ve skutečnosti jsou: dnes už nám nedokáží zabránit v tom, abychom udělali, co je potřeba. Dřív byl klíčovou silou, kterou Írán v oblasti mohl nasadit, Hizballáh, ale vyřadili jsme ho ze hry – s tím výsledkem, že Asadův režim v Sýrii se okamžitě zhroutil.

Proč bychom jim měli dovolit, aby dál ničili státy a postavili si atomovou bombu? To je nová doktrína, které se Izrael bude držet. A i kdyby tu bombu získali, nebude to otázka dne ani týdne, technologicky to není jen tak, umístit ji do hlavice rakety. Pořád máme čas jednat, ale pokud ho nevyužijeme, darujeme ajatolláhům jedinou odpověď na křehkost jejich režimu. A oni by tu šanci velmi pravděpodobně využili. Novou doktrínou je tedy odstraňování hrozeb, ne jejich oddalování. Budeme-li jednat, Rusové z Íránu nedostanou drony a Čína přijde o část ropy, kterou odtud dováží a která jí umožňuje dělat na Američany dlouhý nos. Izrael odstraní část obrovité protiamerické osy a zabrání hrozbě nuklearizovaného Blízkého východu. Proč to neudělat?

Židovský liberalismus v Americe

Převážná většina Židů v 21. století mluví buď hebrejsky, a žije v Izraeli, nebo anglicky, a žije v Spojených státech. Zkušenosti a postoje „americké poloviny“ židovského národa jsou ovšem velmi specifické.

Když jsem začal uvažovat nad postavením amerických Židů, uvědomil jsem si, že jsou jednak Američany, jednak (zpravidla) americkými liberály – a to jsou dvě velmi rozdílné části jejich zkušenosti. Díky tomu, že příslib amerického liberalismu došel naplnění, američtí Židé takříkajíc proseděli 20. století v závětří – a dlouhodobě se ze všeho nejvíc bojí toho, že příslib amerického liberalismu zklame. Když na to přijde, právě proto jsou Židé nejliberálnější menšinou v Americe, nebo druhou nejliberálnější. Vzpomínám, jak jsem sledoval první volbu Baracka Obamy prezidentem: hlasovalo pro něho tehdy asi 87 procent černých Američanů a 84 procent Židů; u další menšiny v pořadí už to bylo jen něco přes 60 procent.

Židé na věc černých Američanů dlouhodobě pohlížejí s hlubokými sympatiemi a mají do ní „hodně nainvestováno“, poněvadž jde o prubířský kámen amerického liberalismu. Židé mají pocit, že osud amerických černochů je osudem Ameriky samotné, osudem jejího příslibu. Když Martin Luther King pochodoval na Washington, mezi bělochy kolem něho byla spousta Židů. Založení NAACP asistovali Židé, a jestli se nepletu, první verze Zákona o občanských právech z roku 1964 byla sepsána v prostorách reformistického židovského centra. Američtí Židé zoufale toužili podílet se na tomto hnutí a podporovat je. Částečně to byla otázka jejich mravního přesvědčení, to se rozumí, ale taková angažovanost vypovídá o úzkosti a obavách, že Amerika by svému liberálnímu příslibu nemusela dostát.

Nyní si však Židé začali uvědomovat, že liberální levice se zmocňují neliberální síly. Židům upírají postavení menšiny, která se bere za práva všech, a řadí je mezi mocné tohoto světa, na špatnou stranu dějin, která musí být poražena, ovládnuta, rozdrcena. Na univerzitách Břečťanové ligy tak dnes Židů valem ubývá, ale ne z jejich vůle: prostě je tam nepřijímají. Najednou zjistili, že ať dělají cokoli, podle tohoto neliberálního pojetí stojí na straně zla.

Jinak řečeno, v Americe se stal židovskou domovinou liberalismus. Osvobozením od dějin, které izraelským Židům přineslo založení židovského státu a jeho moc, byla pro Židy v Americe idea liberalismu. Co však, jestli teď zmizí? Její mizení je přitom viditelnější než skutečné útoky na Židy. K těm samozřejmě dochází, ale pořád je to jen okrajová zkušenost, kdežto potenciální zhroucení levicového liberalismu žádnou okrajovou zkušeností není, na půdě elitních institucí se o to vede boj. Židé nemají hrůzu z toho, že se Amerika obrátí proti nim, nýbrž že přestane být tou Amerikou, která je zachránila. A co potom? Stanou se prostě jen další diasporou? Po celé století nebyli žádnou diasporou, byli doma.

Setkal jsem se s židovským sponzorem jedné z tří elitních univerzit, které figurovaly na tom neslavném slyšení před kongresovým výborem pro školství. Když oznámil, že svůj příspěvek ruší, snažně ho prosili, aby si to rozmyslel. Odmítl, jenže potom si ve Wall Street Journal přečetl, jak Ameriku objíždějí Katařané a zkouší si koupit univerzity – aby americké vysoké školy vyučovaly, jak oni budou chtít. Ten člověk mi řekl, a znělo to docela zdrceně: ukazuje se, že elitní univerzity jsou na prodej – dobrá, tak to svůj příspěvek nezruším. Židé americké univerzity odjakživa masivně podporují, protože v ně věří, vidí v nich způsob, jak budovat liberální společnost – a teď zjišťují, že univerzity, prameny, odkud má liberalismus prýštit do společnosti, jsou na prodej. Když je to tak, řekl mi, tak si taky jednu koupím, jako všichni ostatní. Nepřipadá mi to jako dobré řešení, ale rozumím jeho bolesti a chápu tu krizi důvěry.

Antisionismus

Pod tímto heslem začala po 7. říjnu 2023 masově demonstrovat „probuzená“ mládež na amerických univerzitách a stále častěji je slýcháme i v našich zeměpisných šířkách a délkách. Rettig Gur nemilosrdně odhaluje, jak je intelektuálně i morálně neudržitelné.

Pokrokáři ve svých hlubokomyslných studiích zůstávají pohodlně zabaleni do teplé přikrývky západního orientalismu. Pohlížejí na nás, kdo na Blízkém východě žijeme, ale vidí jen kreslené postavičky, které jim jako maličké narativy pobíhají v hlavě, přičemž základním účelem takových narativů je ospravedlnit jejich vlastní mravnost.

Přednášel jsem na univerzitě George Washingtona v D. C. Jeden student zvedl ruku a říká mi, náš kampus je plný antisionistů. Mí kamarádi, mí profesoři, všichni jsou antisionisté. Nemůžu ani najít holku, která by se mnou šla na rande. Pokusil jsem se vysvětlit mu propast mezi zkušeností lidí v Izraeli a prapodivným moralizováním, které se praktikuje v Americe. Klíčové je slovo „sionismus“ a význam, který se mu lidé rozhodnou přisoudit.

Jsem přihlouplý Izraelec, řekl jsem mu, tak mi zkuste vyložit, kdo je to ten antisionista. Odpověděl, že je to člověk, který si myslí, že stát Izrael nikdy neměl vzniknout. Zajímavé, řekl jsem mu na to, protože skoro všichni ostatní Židé na východní polokouli zahynuli. Jak přesně zní ta argumentace? Tvrdí se, že Židům, kteří kvůli imigračním kvótám a zákonům namířeným proti nim nemohli v době, kdy ve střední a východní Evropě i v arabském světě čelili rostoucímu tlaku, vycestovat na Západ, mělo být umožněno na Západ vycestovat? Že měli mít nějakou jinou možnost než stát se Izraelci? Jestli jde o tohle, pak souhlasím a také jsem antisionista: bylo by nádherné, kdyby byl tehdy celý svět otevřel těm zoufalým lidem dveře, za pět minut dvanáct před začátkem genocidy, ale to se nestalo.

Anebo se argumentuje, že ti Židé měli prostě umřít? Posledních pár Židů na východní polokouli dnes žije v Izraeli. Jistě, statisticky existuje ještě pár dalších, omlouvám se Židům ve Francii – a když na to přijde, ti jsou asi z 90 procent sefardského původu, poněvadž tamní židovstvo po holokaustu vzniklo znovu poté, co byli Židé do posledního vyhnáni ze severní Afriky. Svět se zhomogenizoval a Židé museli odevšad utéct, i když skoro odnikud tak úplně a bezezbytku jako z arabského světa. Na třech světadílech našla jejich starobylá společenství jediné útočiště. Třeba v Bagdádu žili Židé tisíc let před tím, než se tam objevili první mluvčí arabštiny. V roce 1946 jich tam žilo padesát tisíc. Podle sčítání z roku 1930, jestli se nepletu, bylo město z 25 procent židovské. V roce 1960 to bylo nula procent.

Jak jsem řekl tomu klukovi, buď se argumentuje, že historie měla tehdy kráčet jinudy, a v tom případě naprosto souhlasím, ale ukázalo se, že sionisté byli prozíraví a měli pravdu, a je to zatracená škoda. Anebo se tvrdí, že Židé, kteří se zachránili v Izraeli, měli raději umřít – kdyby se to bylo stalo, všem by se nám dnes spalo lépe. Jenže něco takového si myslí leda genocidní prevít.

Americký antisionismus přistupuje k myšlen­ce sionismu, jako by to byla prostě jen jedna ideologická možnost z mnoha. Můžete být levicoví, reformovaní nebo konzervativní Židé, můžete volit Trumpa, velebit Obamu, klidně se obraťte na buddhismus… můžete být šestnáct různých druhů Židů, jen prosím vás nebuďte Židé sionističtí, protože sionismus je z těch šestnácti možností jediná, kterou nemáme rádi. Sionismus jako pohodlné ideologické rozhodnutí, jež přijímají lidé, kterým nic nehrozí, není nic jiného než karikatura západu. Skutečný, denně zakoušený sionismus znamená poslední zbytek zničené civilizace přežívající na jediném místě, kde přežít mohl. A všichni pokyvují hlavami, že to je ten skutečný problém.

Antisemitismus

Vlna otevřeného levicového antisemitismu, která se po 7. říjnu vyvalila z amerických univerzit, byla pro většinu lidí tak šokující i proto, že podlehli dojmu, jako by antisemitismus byl na Západě až na pár přežívajících ohnisek chorobou dávno eradikovanou. Nepřekvapí, že lidé jako Rettig Gur podobnými iluzemi netrpěli.

Otázka antisemitismu je zcela zásadní a odpověď na ni překvapivě jednoduchá. Západ antisemitismu ve skutečnosti nerozumí – hlavně proto, že jeho obětem postavil tolik pomníků, památníků holokaustu, a vynaložil obrovské úsilí na to, aby si historická ponaučení vzal k srdci. Antisemitismus neznamená nenávist k Židům a je důležité, aby to ne-Židé pochopili. Základní mainstreamo­vý pohled Židů na antisemitismus říká, že antipatie k Židům není antisemitismus. Lidé se mohou navzájem nemít rádi, mohou k sobě chovat předsudky. Uvažujeme v intuicích vycházejících ze zkušeností: když třeba máte irského domácího, který se k vám chová špatně, můžete mít pifku na všechny Iry. Takové předsudky má každý, je to banální. Jestli někdo říká, že Židé jsou hrabiví, není to antisemitismus.

Antisemitismus je něco zvláštního a jedinečného. Je to v konkrétním čase vzniklá idea, podle níž Židé stojí v cestě spáse světa. Má počátek v raném křesťanství – ve snaze tyhle věci napravit křesťanství už mezitím urazilo dlouhou cestu, ale rané křesťanství čelilo obrovskému teologickému problému, totiž skutečnosti, že Židé odmítají mesiáše, který o sobě v evangeliích tvrdí, že přišel naplnit jejich vlastní mesianistickou naději. Je to prázdné místo uprostřed ideje Ježíše, uprostřed ideje Krista.

Člověk nemusí dlouho hledat, stačí si přečíst sv. Augustina, všechny ty nádherné věci, které říká o lásce, ovšem s výjimkou Židů, kteří mají, jak píše, zůstat navěky utlačovaní jako poselství „mému lidu“, tedy křesťanům. Židé musí zůstat utlačovaní, dokud nepřijmou Krista, a tato idea vězí v raném křesťanství hluboko: jejich odmítnutí přijmout Krista má za následek, že spása světa se zpožďuje. Mluvili o tom i křižáci, když v Porýní vraždili Židy, než se dostali k dobývání Svaté země. Nejspíš jich nakonec zabili víc než muslimů.

V islámu lze rozlišovat mezi Mohamedovým raným životem a jeho dalším působením. Zpočátku si dělal stran Židů, kteří žili v jeho okolí, velké naděje a očekával jejich konverzi – ustavil i rituály připomínající judaismus, například půst. Židé ho však odmítli a poté se násilně obrátil proti nim: všechno je to obsaženo v textu Koránu. Existuje celá doktrína, kterou islám považuje za dogma a muslimové ji přijímají, anebo ji alespoň přijímá sunnitský, arabský svět, uprostřed něhož žijeme. Podle tohoto dogmatu, které pochází už z nejranějšího období islámu, se Židům dostalo pravdivého Zjevení Božího, ale oni je nepřijali, nedokázali je přijmout nebo nechtěli, a proto je překroutili, jak to vyhovovalo jejich zájmům. Židé o Zjevení lhali, takže Bůh je pak dal lidem znovu v podobě Koránu. Jsou tudíž Velkými Lháři a svým odmítnutím konvertovat na islám zpochybňují všechna náboženství, která přijala židovskou ideu zjevení a potom se pohoršovala nad tím, že je Židé odmítají. Tak vzniká supercessionistická představa, která tu hraje zásadní roli.

Pěkně to je vidět i v marxismu. Když se objevili marxisté (zvlášť to platí pro Sověty), vystupovali jako totální humanisté a individualisté. Bořili všechny třídní a majetkové bariéry s cílem dosáhnout veliké diktatury proletariátu, po níž zavládne dokonalá rovnost. Ale Sověti si dávali pozor, aby Židé nezapomněli, že jsou Židé – měli to doslova napsané v pasu. Stejný problém s Židy měl i Hitler: zatímco komunisté je ­považovali za kapitalistické konspirátory stojící v cestě proletariátu, podle Hitlera byli konspirátory ­kapitalistickými i komunistickými, protože ve skutečnosti šlo o jedno a totéž, o to, aby Volk zůstal utlačovaný.

Židé jsou tím, co stojí v cestě spáse světa. Pokud antisemitismus pojímáte takto, jako ideu, která se zrodila v konkrétní okamžik dějin, načež byla přejímána těmi, kdo ji shledávali užitečnou, a ocitnete se na americké univerzitě a uslyšíte tam nějakého uječeného studenta, jak ostatním vysvětluje, co je to intersekcionalita a že jsme vposledku všichni Palestinci, všechno je jeden a týž problém, jeden a týž systém útlaku, všude, poněvadž rozdíly mezi historickými okamžiky a kontexty jsou umělé a hloupé, takže ve skuteč­nosti existuje jen jediný boj, začne vám být jasné, proč je ztělesněním tohoto boje, jeho nejprůzračnější a nejdokonalejší formou, boj proti sionismu. Židé jsou znovu portrétováni jako ti, kdo stojí v cestě spáse světa, a to přesně je antisemitismus, ryzí a nefalšovaný.

Rozdíl mezi předsudky a antisemitismem spočívá v tom, že antisemitismus naplňuje ty, kdo jej rozkřikují po ulicích, pocitem spravedlnosti. Proč zrovna Židé? Protože pro určité kruhy v raném křesťanství byli tím, co se nejvíc nabízelo, a tak se stali archetypem v tomhle tajném řádu bytí. A protože byli vždycky nejvíc po ruce, vždycky na svém místě, celé tisíce let, proč by se někdo obtěžoval vymýšlet něco nového, když se dalo sáhnout po osvědčeném, co navíc dělalo dojem tisícileté pravdy? To je důvod, proč dnes ve Švédsku i v Paříži, stejně jako v New Yorku a v Ottawě sáhnete po novinách a máte pocit, že právě Izrael je nesmírně, zoufale důležitou otázkou, o níž všichni musíme diskutovat. 

/ Připravil a přeložil Tomáš Suchomel. /

Prameny (jednotlivé texty jsou redakčně kráceny):

Haviv Rettig Gur: The Gathering Storm (https://www.youtube.com/watch?v=YVc7PsRr6dY)

Haviv Rettig Gur: Rebels Take Aleppo, a Fragile Ceasefire and a Middle East on Edge (https://www.youtube.com/watch?v=HoJJ3UD7teg)

What Matters Now to Haviv Rettig Gur: Israel‘s Wish List for US President-Elect Trump (https://www.youtube.com/watch?v=KlYG2BkU1Rs)

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)