Neliberální demokracie, nebo nedemokratický liberalismus?

Jako zřízení postavené na vůli většiny je demokracie součástí politického myšlení od jeho počátků ve starověkých Athénách. Liberální demokracie, jak ji známe dnes, kdy je vůle většiny omezována systémem „brzd a protivah“ a principy základních práv, je však jevem relativně novým. Její hegemonie přichází až s koncem druhé světové války a poté s vítězstvím Západu ve válce studené. Přesvědčení, že liberální demokracie je univerzálně nejlepším státním zřízením, doplnilo vítězství ve studené válce vizí mezinárodně­politického liberálního řádu opírajícího se o sdílené hodnoty a pravidla a zároveň jištěného ekonomickou a vojenskou převahou Západu. 

Opojení touto hegemonií a představou, že liberální demokracie je posledním stádiem vývoje lidské společnosti, už máme za sebou. První šok způsobilo zjištění, že velká část nezápadního světa tuto představu nesdílí, není ochotna ji přijmout, a dokonce neexistuje ani žádná zákonitá souvislost mezi ekonomickým a civilizačním rozvojem a přijetím liberálně-demokratického modelu. Druhý šok přišel vzápětí – zakoušíme ho už sice nějakou dobu, ale podle všeho ne­jsme ochotni si ho přiznat. Tentokrát totiž nejde o „jiné kultury“, pro liberální demokracii „nevhodné“. Manželství mezi demokracii a liberalismem prochází krizí už i v západním světě. 

Po nějaký čas bylo možné argumentovat, že známky této krize vykazují především „nové“ (a tedy nezralé) liberální demokracie bývalého východního bloku, které (jak píší Ivan Krastev a Stephen Holmes v knize The Light that ­Failed) prožívají „velké zklamání“ z toho, jak se jim nedaří dohnat a přesně okopírovat vyspělejší Západ. Vzestup antisystémových stran a hnuti v Evropě a triumfální návrat Donalda Trumpa v USA má však za následek, že celou krizi nelze bagatelizovat poukazem na východoevropskou zaostalost. Těžko zpochybnit, že někdy v první dekádě nového století začal zrychlovat proces hluboké krize důvěry společností v dosavadní politicko-ekonomický systém, a to napříč celým Západem. Stále větší části těchto společností začínají zpochybňovat vše, co je jim „seshora“ nabízeno, a zároveň se poohlížejí po alternativách, které by umožnily tento negativní sentiment politicky artikulovat. 

Diagnózy toho, jak jsme se do této situace dostali, se dramatický rozcházejí. Vše samozřejmě komplikuje „svět tam venku“, tedy skutečnost, že hlavně v posledních letech se Západ ocitl ve stavu „divné války“ s mocnostmi, které se netají touhou zničit současný mezinárodní řád, především s Ruskem a Čínou, a pokoušejí se aktivně do vnitřního života našich společností zasahovat. 

S velkou mírou zjednodušení lze však říct, že obhájci současného řádu prezentují krizi především jako kombinaci kognitivních a ekonomických faktorů. „Kognitivní“ interpretace pracuje s představou, že změnu veřejného mínění vyvolává informační chaos a manipulace s informacemi ve veřejném prostoru, nezávisle na tom, zda za nimi stojí „populisté“, cizí mocnosti či algoritmy sociálních sítí (případně spiknuti všech dohromady). „Ekonomický“ výklad samozřejmě vychází z přesvědčení, že antisystémové síly si přízeň lidí jednoduše kupují přísliby redistribuce. 

Kritici liberálního řádu naopak poukazují na vnitřní příčiny krize. Jde na jedné straně o postupnou proměnu liberalismu v progresivismus, tedy dogmatickou ideologii s rysy politického náboženství, jehož dogmata je zakázáno zpochybňovat. Anglický filosof John Gray patřil mezi první „klasické liberály“, kteří už koncem osmdesátých let varovali před vnitřním vývojem liberálního myšlení směrem k víře v možnost „racionální rekonstrukce lidské společnosti“ a nahrazení principu svobody a common sense „racionalistickou intelektuální arogancí smíšenou se sentimentálním náboženstvím humanity“. Jak píše nestor polského liberalismu Jan Rokita, „časem tento konstruktivistický projekt přišel i o svoji deklarovanou racionalitu. Ideál člověka jako rozumné a morální bytosti, středobod liberální tradice, byl zcela zapomenut.“ 

Klíčové ovšem je, že v posledních letech západní společnosti na úrovni praktické politiky stále silněji pociťují následky prosazování některých dogmat progresivismu, ať už v podobě migrační či energetické krize anebo ze řetězu utržených extrémistických teorií v oblasti rodiny a pohlaví. Druhým rozměrem vnitřní krize liberálních demokracií je zužování prostoru demokracie jako možnosti svobodně pro svoji zemi vybrat jinou politiku. K tomuto omezování dochází několika způsoby. Na jedné straně jde o mechanismy tzv. právního státu prosazovaného politicky stále aktivnější justicí (a v případě Evropy navíc střeženého institucemi EU), na straně druhé o postupné sbližování politických pozic hlavních politických stran tzv. establishmentu. První případ nyní zakouší Giorgia Meloniová, jejíž pokusy o řešení migrační krize, podpořené ve volbách italskými voliči, jsou systematicky blokovány aktivistickými soudci. Druhého se podle všeho dočká Německo, které v nadcházejících volbách jednoznačně potrestá vládu Olafa Scholze a bude hlasovat pro změnu pod vedením Friedricha Merze, aby se dočkalo… nějaké formy pokračování velké koalice, pravděpodobně opět za účasti SPD.

Jak píše polský filosof a politolog Michał Kuź, nakonec může být jedno, jestli první byla nevěra ženy, totiž demokracie flirtující s populisty, anebo toxická atmosféra v domácnosti hraničící s domácím násilím, kterou má na svědomí muž, tedy liberalismus. Manželská krize je skutečností tak jako tak. Nezávisle na diagnóze sílí přesvědčení, že zásadní společensko-politické změny mají trvalý charakter a je třeba hledat na ně odpověď. Už zmíněný John Gray, první prorok proměny liberalismu, nyní – po Trumpově vítězství – v hořkém článku na stránkách časopisu The New Statesman prohlašuje, že „liberalismus dnes není politickou filosofií, nýbrž stavem chronické kognitivní disonance“, poněvadž „ztratil schopnost učit se ze zkušenosti – tedy nezbytný předpoklad jakéhokoli pokroku“. Dodává, že tváří v tvář změnám, jejichž symptomem a symbolem je druhé Trumpovo vítězství, „není už cesty zpět“, nejen pokud jde o vnitřní proměnu liberálních demokracií, ale i z hlediska rozpadu mezinárodního liberálního řádu.

I když vezmeme v potaz, že článek byl sepsán těsně po amerických volbách a je plný emocí s nimi spojených, nelze popřít, že skutečně dochází k zásadnímu překreslování politických a ideologických map. Přitom je podstatné, že podle všeho nejde o střet obránců ancien régime s revolucionáři, poněvadž obě formující se alternativy vyvstávají ze světa, který už se – abychom opět citovali Graye – ocitl „na smetišti dějin“. 

Ať už si o maďarském premiérovi myslíme cokoli, je třeba ocenit jeho schopnost udávat tón některým bezmála globálním debatám. Byl to právě Victor Orbán, kdo se už před desetiletím přihlásil k pojmu „neliberální demokracie“ (jejž zpopularizoval, ovšem v negativním významu, Fareed Zakaria) a prezentoval ho jako alternativu ke stávajícímu řádu. A je to také on, kdo nyní prosazuje spojení „liberální autoritarismus“ jako popis jeho postupně zrající alternativy. Na jedné straně sledujeme proměnu amerických republikánů pod taktovkou hnutí MAGA, vzestup nové pravice v Evropě nebo evoluci konzervativních stran, jako je polské Právo a spravedlnost či maďarský Fidesz. Odtud plyne celá řada zákonitostí, pro něž se v mediálně-politickém diskurzu vžilo bezobsažné slovo-klacek „populismus“. Ve své poslední knize Globalismus, lokalismus a nový středověk, jejíž úryvky přetiskujeme v tomto čísle Kontextů, shrnuje Michał Kuź rysy tohoto nového typu pravice pod hlavičkou „lokalismu“ (jako opaku liberálního „globalismu“). Lokalisty charakterizuje důraz na státní suverenitu a odpor k nadnárodním institucím, prosazování ekonomického protekcionismu a obhajoba partikulární kulturní identity před multikulturalismem a progresivismem. Vzhledem k aktuálnímu rozložení sil a pnutím v západních společnostech je lokalismus hnutím odporu „lidu“ proti elitě, a představuje tak demokracii proti liberalismu. 

Na druhé straně barikády sílí frustrace z „nespolehlivosti“ demokratického mechanismu a snaha dosáhnout jeho větší předvídatelnosti – například „bojem s dezinformacemi“ či využíváním nástrojů trestního práva proti oponentům. V rámci EU sehrávají klíčovou roli evropské instituce, které už několikrát – jako v případě Itálie či Polska – vypracovaly mechanismy omezování rozhodovacího prostoru volených vlád. V krajním případě rumunských prezidentských voleb vedla kombinace obav z vnějšího vlivu a obhajoby zájmů současného establishmentu k dosud nepředstavitelnému kroku zrušení proběhnuvších voleb i přesto, že k samotnému průběhu hlasování žádné výhrady nezazněly. Rumunská kauza přivedla filosofa Marka Cichockého k otázce, zda „je demokracie v Evropě opravdu vše­obecně uznávaným politickým zřízením a idea demokracie a myšlenka svobodného občana opravdu hodnotou, na niž nechceme rezignovat“. Vše totiž nasvědčuje tomu, že konec demokratického procesu je sice stále nevyslovitelným, ale nejpravděpodobnějším důsledkem aktuálního vývoje. Podle Cichockého se moderní západní liberální demokracie vždy opírala o křehkou rovnováhu mezi elitami a lidem. Současná narůstající polarizace začíná vést k tomu, že tato rovnováha nenávratně mizí v důsledku ztráty zbytku vzájemné důvěry a vůle ke spolupráci a kompromisu. Příkladem může být dění v jeho rodném Polsku, kde se současná vláda odvolává na nutnost fungovat ve zvláštním módu „bojující demokracie“, který ve jménu „obnovy právního státu“ umožňuje opakované porušování „litery zákona“. Přitom je podstatné, že právě Donald Tusk je v evropských médiích prezentován jako nadějný lídr, který našel způsob jak zastavit „populistickou vlnu“.

Je však opravdu jedinou možnou budoucností západní společnosti a mezinárodní politiky uskutečnění jedné z těchto dvou protikladných vizí? Odpověď hledají následující texty. Filosof Michał Kuź tento vývoj považuje za logický důsledek socio-ekonomických změn reality pozdního kapitalismu. Vzdalujeme-li se vestfálskému modelu národních států, znamená to také oslabování podmínek, v nichž se mohla zrodit liberální demokracie. Konrad Szymański, bývalý ministr pro Evropu v Morawieckého vládě, odmítá „apokalyptický dualismus“, který zaznívá z obou stran sporu, a „spirálu toxického napětí“, kterou roztáčejí „protivníci a obhájci liberálního řádu“. Poukazuje na to, že právě ve střední ­Evropě máme pramálo důvodů jásat nad koncem „liberálního konsensu“, poněvadž nepřinese našim společnostem automaticky nic dobrého, a naopak „potěší naše vnější nepřátele“. Řešením musí být, řečeno s Johnem Grayem, návrat liberalismu ke kontaktu s realitou a revize (nikoli odmítnutí) jeho klíčových témat, jako je migrační či klimatická politika. Liberální mezinárodní řád je totiž zodpovědný také za – v našich podmínkách – bezprecedentní růst pod ochranným deštníkem mocných mezinárodních organizací, jejichž členy jsme se dobrovolně stali. Bude k jeho záchraně stačit oprava současné sebedestruktivní politiky liberálů? Publicista a spisovatel Kacper Kita vypráví v tomto kontextu příběh Giorgie Meloniové, nejdůležitější z konzervativních lídrů Evropy. Popisuje, jak se v její politice „lokalistický“ drive pojí se snahou udržet si respekt mezinárodního společenství, nerezignovat na konstruktivní přístup a stavět politiku na solidních konzervativních základech. Stane se italský experiment pozitivním příkladem?

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)