Facka
Jaroslav Šimov o mukách kolektivní odpovědnosti

Incident v Berlíně

Byl to pravděpodobně nejslavnější výprask v německých dějinách. Dne 7. listopadu 1968 na konferenci Křesťanskodemokratické unie v Západním Berlíně přistoupila německá novinářka a levicová politická aktivistka Beate Klarsfeldová, známá svým úspěšným pátráním po uprchlých nacistických zločincích, ke kancléři Spolkové republiky Německo Kurtu Georgu Kiesingerovi a dala mu facku se slovy: „Nacisto, nacisto! Odstupte!“* Klarsfeldová byla vyvedena ze soudní síně a později odsouzena k několikaměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody. Kiesinger na incident nijak nereagoval. Pouze se chvíli držel za levou tvář a předčasně opustil jednání.

Facka Kurtu Georgu Kiesingerovi ztvárněná v grafickém románu Beate a…

Facka kancléři se stala symbolem ostrého vnitroněmeckého konfliktu ohledně postoje k nacistické minulosti. Rozdělil generace. (V době incidentu bylo Kurtu Kiesingerovi
64 let a Beate Klarsfeldové 29.) V prvních dvaceti poválečných letech se ti, kdo žili v Hitlerově režimu, často snažili na toto nepříjemné období zapomenout. Poměrně málo lidí cítilo vinu za zločiny třetí říše, natož aby ji veřejně deklarovali. Například rodiče Beate Klarsfeldové při vzpomínce na druhou světovou válku trvali na tom, že se žádných zločinů nedopustili, nýbrž trpěli: rodina přišla o dům v Sandau (dnes Piaski v Polsku), protože se nacházel na polské straně nové poválečné hranice, a jejich berlínský byt byl rozbombardován při jednom z náletů západních mocností na konci války.

Nová generace Němců, která se s Hitlerem setkala jen krátce nebo vůbec, se chovala jinak: kladla dříve narozeným nepříjemné otázky týkající se minulosti. Byla to součást generační vzpoury, protestu proti „předpisové“ Spolkové republice, kterou založil Konrad Adenauer a která raději nevytahovala kostlivce ze skříní. Nacionální socialismus byl oficiálně odsouzen, někteří váleční zločinci si odseděli trest (mnozí mnohem menší, než si zasloužili), bývalí říšští úředníci prošli více méně formálním procesem denacifikace – a to stačilo. Kiesinger se zdál být pokračovatelem Adenauerovy tradice, i když stál v čele koaliční vlády, kde byl jeho náměstkem sociální demokrat a antifašista Willy Brandt. Gesto Beate Klarsfeldové bylo výstižným symbolem protestu mladých lidí a jejich touhy po morální očistě německé společnosti.

Nacisto, nacisto! Odstupte!

Později se však některé akcenty v příběhu facky posunuly. Nejprve se ukázalo, že Beate Klarsfeldová cestovala do komunistické NDR a setkala se s agenty státní bezpečnosti – nechvalně známé Stasi. Sama Klarsfeldová zřejmě netušila, kdo jsou její partneři, kteří se jí jevili jako historici a novináři, ale mnozí v SRN měli dojem, že aktivistčina činnost byla alespoň částečně motivována z Východu. Za druhé, kancléř Kiesinger se nezdál být nejvhodnějším terčem pro tak silné gesto. Oblíbený demokratický politik, vynikající řečník, a dokonce básník byl v mládí členem NSDAP a sloužil v říšském propagandistickém aparátu, ale po válce nebyl stíhán za žádné trestné činy. Jeho kolegové navíc na počátku čtyřicátých let psali na Kiesingera udání a obviňovali ho z protinacistických výroků – budoucímu kancléři se však z toho podařilo nějak vyváznout. Každopádně na konci šedesátých let byla SRN plná lidí s mnohem pošramocenější pověstí než Kiesinger. Například Hans Globke, dlouholetý nejbližší poradce kancléře Adenauera, byl spoluautorem rasistických norimberských zákonů, které se staly právním základem pro pronásledování Židů za Hitlera.

Kariéra Kurta Kiesingera měla po facce krátký život. O necelý rok později odstoupil z funkce kancléře – nikoli kvůli chování Beate Klarsfeldové, ale z čistě politických důvodů. Jeho nástupcem se stal Willy Brandt, který se proslavil tím, že 7. prosince 1970 během návštěvy Polska poklekl před pomníkem hrdinů a obětí povstání ve varšavském ghettu na znamení německé lítosti. Vyrovnávání účtů Němců s nepěknou minulostí tak získalo paradoxní nádech: facku za nacistickou minulost dostal zdaleka ne ten nejhorší z těch, kdo kdysi režimu sloužili, a nejvýraznější kajícné gesto učinil člověk, který nenesl ani stopu viny. (Brandt se za Hitlera angažoval v ilegálním sociál­nědemokratickém hnutí a poté emigroval.)

(Ne)převzít odpovědnost

To je jen jeden z příkladů, jak nepřehledná může být problematika kolektivní viny a odpovědnosti, o níž se v poslední době živě diskutuje v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině. Krajní pozice v těchto sporech jsou poměrně jasně vymezené. Jedna se omezuje na formulaci „dobří Rusové neexistují“ a viní z tragédie na Ukrajině všechny Rusy. Ti přece žijí pod Putinem, nekladli mu po zahájení agrese žádný výrazný odpor, a navíc většina z nich podle zastánců tohoto názoru válku upřímně podporuje. Opačný postoj nedávno na Facebooku ostře, ale srozumitelně formuloval jeden moskevský intelektuál: „Proč mě, do prdele, obviňují ze všeho možného, když já s tím nemám nic společného?“

Pokud se oprostíme od emocí, přestože to v tomto případě není snadné, a nebudeme si všímat Karla Jasperse a Hannah Arendtové (i když je velmi užitečné si znovu přečíst jejich práce o problému historické viny a odpovědnosti), ukáže se, že o kolektivní odpovědnosti lze vyslovit několik protichůdných názorů, a všechny budou do jisté míry pravdivé.

• Kolektivní odpovědnost je nutná, protože občanům připomíná odpovědnost politickou: pokud dovolíte zločincům, aby vám vládli, budete za jejich činy zodpovědní spolu s nimi. I když konkrétní individuální vina bude rozdílná (vina a odpovědnost nejsou totéž).
• Kolektivní odpovědnost – nebo její hrozba – je v očích zastánců kolektivistické morálky užitečná, protože sjednocuje lidi, posiluje jejich identitu, odděluje vlastní od cizích a v konečném důsledku činí vztahy jasnější, i když rigidnější: jeden za všechny – všichni za jednoho, kdo s koho.
• Kolektivní odpovědnost je škodlivá, protože „smývá“ skutečnou odpovědnost: pokud jsou vinni všichni, pak není vinen nikdo, „prostě se to stalo, bohužel“, „tak fungují neosobní zákony dějin“ a další výmluvy ve stejném duchu.
• Kolektivní odpovědnost je nesmyslná, protože každý konkrétní čin má své konkrétní iniciátory a pachatele. V žádném společensko-politickém systému, zejména autoritářském, nejsou postavení a možnosti lidí rovné, a k odpovědnosti by měli být hnáni především ti, kteří vydali konkrétní trestní příkazy. „Je morálně i právně nesprávné uvalovat odpovědnost na celou skupinu lidí na základě čistě formálních znaků, jako je národnost nebo občanství.“
• Kolektivní odpovědnost je nespravedlivá, protože je výsledkem vítězství jedné nebo druhé strany konfliktu. Běda poraženým, nikdo nebude řešit, kdo co udělal a za co byl během války zodpovědný, „kácí se les a létají třísky“.
• Kolektivní odpovědnost je nevyhnutelná, protože lidé mají ve zvyku dělit se do skupin. V dnešní době se největší a nejvýznamnější z těchto skupin nazývají národy. Příslušnost k národu je jedním z nejdůležitějších „markrů“ člověka v očích ostatních. Přitom se člověk nemusí nutně považovat za příslušníka daného národa – důležitější je, zda ho za něj považují ostatní. Bohužel je velmi obtížné vyhnout se tomu, aby se vlastnosti přisuzované danému národu v konkrétní historické situaci nepřenesly na jedince, který je identifikován jako jeho příslušník. Aby se člověk takovému přenosu vyhnul, musí vyvinout určité veřejné úsilí: jednoznačně odsoudit nepříznivé skutky připisované jeho národu či zemi, vzdát se „nepopulárního“ občanství, přejít v komunikaci na jiný jazyk apod. Samozřejmě, ne každý je schopen nebo ochoten takové kroky podniknout. Ti, kteří nemohou/nechtějí, jsou odsouzeni ke kolektivní odpovědnosti za činy spojené s jejich národem. Není to nic osobního, jsou to prostě pravidla hry, v níž se lidé rozdělují do skupin, jež si konkurují.

Existují dvě klíčové otázky týkající se kolektivní odpovědnosti. První je, proč by vlastně měla být nesena. Je jasné, že lidé se navzájem obviňují, někdy oprávněně, jindy neoprávněně, a hodně záleží nejen na zjištěných skutečnostech, ale také na tom, kdo nejhlasitěji křičí nebo má největší moc. Kolektivní odpovědnost Židů vycházela z rasistických bludů v hlavách samotných nacistů. Kolektivní odpovědnost Němců po druhé světové válce se zakládala na milionech mrtvých, kteří ve válce rozpoutané říší zahynuli. V dějinách téhož Německa však existoval příklad mnohem pochybnější kolektivní odpovědnosti: byla Němcům kladena za začátek první světové války a příslušný paragraf (s číslem 231) byl zahrnut do textu Versailleské mírové smlouvy, kterou bylo poražené Německo nuceno podepsat. Jak známo, většina Němců tuto odpovědnost ne­­uznávala, což se stalo jedním z důvodů masového pocitu křivdy, růstu popularity nacismu a nakonec i nového světového konfliktu.

Druhou otázkou související s kolektivní odpovědností je tedy její uznání. Samotný fakt takového uznání samozřejmě „neruší“ vinu v očích těch, kteří jsou nebo se považují za oběti, ale vytváří nové podmínky pro další soužití. Willy Brandt, který se osobně ničím neprovinil, poklekl ve Varšavě. Přitom jako Němec uznal svou odpovědnost za to, co před třemi desetiletími spáchali představitelé (mnozí, ale ne všichni!) jeho národa, k němuž nezapřel příslušnost a jehož politickým vůdcem se stal. Toto uznání se stalo základem Ostpolitik („východní politiky“) tehdejší Spolkové republiky Německo, což umožnilo normalizovat její vztahy se zeměmi východní Evropy.

Viník je ten druhý

Ale právě proto, že Brandt nebyl osobně vinen, bylo pro něj snazší uznat svou odpovědnost za nacistickou minulost jako součást kolektivní odpovědnosti Němců. Kdyby Kurt Kiesinger zůstal v té době kancléřem, bylo by pro něj takové přiznání na kolenou mnohem obtížnější – a znamenalo by de facto uznání, že dostal od Beate Klarsfeldové facku oprávněně. Nikdo se necítí dobře v roli viníka, byť nepřímo a „za společnost“. Proto je viníkem vždy ten druhý. A proto už téměř šestnáct měsíců slýcháme z Kremlu tak bizarní vysvětlení nevysvětlitelného: Rusko zaútočilo na Ukrajinu, protože se NATO drze rozšířilo, Ukrajina se stala „protiruskou“, Kyjev provádí „genocidu Rusů“ v Donbasu atd. 

Otevřeně se uznat agresorem? Nikdy. Viníkem je ten druhý

Toto pravidlo však platí i pro ty, kteří jsou ochotni uznat svou odpovědnost za minulost. Němci se s dědictvím nacismu začali doopravdy vyrovnávat až dvacet let po pádu Hitlerovy diktatury. (Je zajímavé, že ve stejné době se v SSSR objevil kult Velkého vítězství: Německo demytologizovalo své nedávné dějiny, zatímco Rusko je naopak začalo mytologizovat.) Tento proces byl dlouhý: například mýtus o „čistém“ wehrmachtu byl zničen až v 90. letech. Čím hlouběji však odcházelo do minulosti „dvanáct hnědých let“, tím jednoznačnější byl v německé společnosti konsenzus o zločinnosti tehdejšího režimu a odpovědnosti Německa za to, co napáchalo. A tím méně bylo přirozeně těch, pro které byla tato odpovědnost spíše osobní než nepřímá.

Další generace to měly snazší: viníkem byl někdo jiný, byť to byl třeba váš vlastní otec nebo dědeček a byť jste i souhlasili s tím, že se na jeho vině částečně podílíte. Uznání německé odpovědnosti za nacismus mělo navíc i jakýsi terapeutický účinek: vypořádali jsme se s minulostí, dokázali jsme se podívat pravdě do očí, jsme Němci, ale jiní Němci! Na tom není nic špatného. Navíc je to pravděpodobně jediné možné řešení otázky historické odpovědnosti, protože se tím vyhneme nepříjemnému pocitu viny. Hlavní je, že řešení otázky odpovědnosti tímto způsobem s sebou přináší jasné označení toho, co je nepřijatelné. Stručně to vyjadřuje známé heslo „Nikdy více!“ To je důležité, protože každý politický delikt má stejné jádro: posunutí hranic toho, co je přípustné, když státní moc pustí dřímající lidskou krutost ze řetězu.

Rusko od tohoto státu dělí obrovská vzdálenost. Na postsovětskou společnost, která se za třicet let důkladně nevypořádala s dědictvím SSSR, na společnost, kde mnoho lidí stále ctí Stalina, dopadla nová historická katastrofa. Je těžké nebýt pesimistou: současná debata o prospěšnosti, škodlivosti, nevyhnutelnosti a (ne)spr­a­vedlnosti kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině se může zdát předčasná, ale odráží alespoň trýzeň svědomí nebo obavy samotných účastníků sporu. Ti se přinejmenším rozhodli postavit odmítavě k válce, která dosud neskončila. To se však nedá říci o společnosti jako celku. Čas na hodnocení přijde později – a tato hodnocení budou samozřejmě záležet na tom, jak válka skončí a jak z ní Rusko a Ukrajina vyjdou.

Ruský Kurt Kiesinger nyní pracuje na nějaké relativně nenápadné administrativní pozici, která přímo nesouvisí s masakrem na Ukrajině. Ruská Beate Klarsfeldová pravděpodobně ještě chodí do školy, nebo dokonce do školky. Nelze však vyloučit ani temnější prognózu: ještě se nenarodila a nikdy se nenarodí. Ruský Kiesinger facku nedostane.

* Serge a Beate Klarsfeldovi jsou mezinárodně známí svými protinacistickými aktivitami a protesty proti rasismu. V roce 1996 se např. připojili k protestům proti Radovanu Karadžićovi a Ratko Mladićovi, souzeným za válečné zločiny a genocidu v bývalé Jugoslávii. / Pozn. IR /

/ Poščečina. Jaroslav Šimov o mukach kollektivnoj otvetstvennosti, 8. srpna 2023, Rádio Svoboda. Dostupné online. Pro Kontexty přeložila Ivana Ryčlová./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)