Editorial: Filosof a smrt
František Mikš
Před rokem, v lednu 2020, nás opustil náš blízký britský přítel Roger Scruton. K uctění jeho památky jsme plánovali velkou konferenci na brněnské Masarykově univerzitě. Ta však byla – podobně jako mnoho jiných akcí – kvůli epidemii koronaviru odložena na neurčito. Napadlo mě, jak by asi dnes tento statečný filosof a zanícený obhájce svobody reagoval na to, co se ve světě a v médiích děje. Zcela jistě by nepatřil mezi zastánce tak drakonického omezování svobody, ekonomiky a vzdělávání našich dětí, jak jsme toho dnes svědky. Soudím tak nejen podle jeho textů, například ostré kritiky tzv. principu předběžné opatrnosti a změkčilosti západní civilizace, ale i podle toho, jak sám žil. Celý život podstupoval nejrůznější nebezpečí, nebál se a riskoval. I ke smrti, když se k němu blížila, se stavěl jako filosof stoicky a zpříma, bral ji jako přirozenou součást lidského života. Umíral tak, jak žil – s noblesou. Přestože měl již velké bolesti, navštívil v půlce listopadu 2019 Českou republiku, aby se zde rozloučil s přáteli. Nikdy nezapomenu na poslední oběd, který jsme měli v úzkém kruhu, a na slavnostní večer na Žofíně, kde mu byla udělena Stříbrná pamětní medaile Senátu ČR.
Když o necelé dva měsíce později dorazila zpráva, že Roger zemřel, pustil jsem si večer dokumentární film Why Beauty Matters, který s ním v roce 2009 natočila BBC – už poněkolikáté, ale jak jinak než touto filosofickou oslavou krásy si připomenout tohoto vzácného člověka. Několik dnů poté mě jeden z kolegů upozornil na další zajímavý dokument z roku 2016, v němž Roger provází po své farmě polsko-belgickou spisovatelku a novinářku Alicju Gęścińskou. Z mnoha záběrů je znát, že už není po zdravotní stránce úplně v pořádku – těžce dýchá a při procházce se opírá o hůl. Když s novinářkou dorazí k nedalekému hřbitovu a kostelíku, posadí se na lavičku a řeč se stočí k otázce konečnosti lidského života – k tomu, že člověk by měl být pohřben tam, kam patří a kde to miluje. „Já se na svůj pohřeb těším,“ prohlásí Roger překvapivě a pak napůl vážně v narážce na svou nekonformnost a bojovnost dodává: „Úplně to vidím: Všechno se tím vyřeší, celý svět si oddechne. Už nás nebude otravovat, konečně ho můžeme zahrabat.“
Redaktorka na to namítá: „Pro většinu lidí to určitě bude hodně smutný den! Spíš by mě zajímalo, jestli o tom doopravdy přemýšlíte.“
Roger po chvíli odpovídá: „Spinoza říká, že svobodný člověk nepřemýšlí o ničem méně než o smrti. Podle mě ale přehání. Mám za to, že myšlenkám na smrt se nemůžeme vyhnout. Ale tyto myšlenky by měly být radostné, pozitivní. Byl jsem na světě, pořád tu jsem, jsem za to vděčný, a jednoho dne odejdu. To je cena, kterou za to platíme, takže to tak nakonec musí být správně.“
Myslím, že taková slova si mohl Roger dovolit proto, že svůj vlastní život nejen naplnil plodnou prací, ale souběžně si uměl užívat i radosti a příjemné stránky tohoto světa. Miloval nejen poezii a hudbu, ale také víno, jehož byl velkým znalcem. Když jsem se ho jednou zeptal, jak zvládá napsat tolik knih, že ho to mentálně neudolá, s pousmáním odpověděl, že díky tomu, že si každý večer v klidu otevře láhev vína – poslouchá hudbu, relaxuje a přemýšlí. V knižním rozhovoru, který s ním vedl Mark Dooley, o tom říká: „Nepopírám, že víno představuje zdravotní riziko. Mám ale štěstí, že mi moje tělesná konstituce umožňuje pít každý den. Koncem dne, i když nemám žádnou společnost, mám vždy po ruce sklenku vína. Jsem spíš workoholik než alkoholik, takže alkohol je pro mě odměna za práci. A také, jak jsem již říkal, je velmi důležité mít něco, co můžeme jeden druhému nabídnout – něco, co má nějaký okamžitý efekt na psychiku a pomáhá nám vystoupit z koloběhu každodenních starostí do volnější sféry, kde se lze setkávat s lidmi v jiném rozpoložení.“
V knize Piji, tedy jsem (kterou jsme v českém překladu vydali již v několika dotiscích) Roger s trochou nadsázky píše: „Správný způsob života je užívat svých schopností, snažit se mít rád a pokud možno i milovat své bližní, a také přijmout fakt, že smrt je nejen sama o sobě nutná, ale že je i vítanou úlevou pro ty, které byste jinak zatěžovali. Fanatici zdraví, kteří nám otrávili veškerá naše přirozená potěšení, by podle mého názoru potřebovali zahnat na jedno místo, někam, kde bychom za nimi zamkli a kde by se mohli navzájem cílevědomě otravovat svými falešnými elixíry nesmrtelnosti. My ostatní bychom mohli dožít své dny na jednom velkém platonském tahu, kde by katalyzátorem bylo víno, prostředkem konverzace a cílem pokojné přijetí vlastního osudu doprovázené předsevzetím, že se nezdržíme déle, než znělo pozvání.“
Aby mi bylo dobře rozuměno: Roger nikdy netvrdil, že člověk by neměl žít pokud možno dlouho nebo že by neměl dbát o své zdraví – sám kvůli tomu například přestal kouřit doutníky. Varoval však před tím, abychom se v nepřiměřené honbě za zdravým životem a dlouhověkostí nezřekli všech drobných radostí, které činí náš pobyt na této zemi snesitelným. Za mnohem důležitější než dlouhověkost – a kdo by zde nesouhlasil – pokládal kvalitu života, plnohodnotný a vřelý vztah člověka s rodinou a přáteli, a v neposlední řadě i to, co zde po sobě zanechá pozitivního.
Asi tomu tak mělo být, že Roger zemřel krátce před tím, než lidstvo kvůli koronaviru vstoupilo do kvalitativně nové etapy pobývání na tomto světě, jejíž konec je kdesi v nedohlednu. Jak jsem ho znal, spíš než obavy o zdraví a vlastní život by ho dnes trápilo to, co se děje se společností – a že se svobodný a pestrý svět, který tak miloval a o který se svým životem a dílem urputně zasazoval, nemusí už úplně vrátit. Média nepochybně budou strach v lidech živit ještě dlouho poté, co virus zeslábne, což se jistě stane dobrou záminkou k tomu, aby se nejrůznější levicoví etatisté pokoušeli nadále sešněrovávat naše životy. A nejsem jistě sám, koho jímá hrůza při pomyšlení, co by se asi dělo, kdyby se na obzoru objevila nějaká nová a lidský život více ohrožující epidemie.
Roger ostře polemizoval s masivním zaváděním opatření předběžné opatrnosti v moderních společnostech na základě silně medializovaných kauz – v tom tkví jeho aktuální poselství pro naši podivnou dobu. Život byl a vždy bude nebezpečný – a před vnějším světem a jeho nebezpečími se nelze hermeticky uzavřít, ponořit se do jakéhosi sterilního a osamělého vegetativního pobývání, alespoň ne nadlouho. A hlavně – člověk by měl na sebe umět vzít přiměřenou míru rizika nejen v případě svých nezdravých „neřestí“ (což většinou i dělá), ale zejména tehdy, když se mu svobodný a pestrý svět, který měl rád, hroutí před očima jak domeček z karet.