Dějiny před očima: sametová revoluce jako work in progress (Dobrodružství historické interpretace)

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 měl zásadní vliv na odklon od témat, o která jsem se jako student historie na pražské Filozofické fakultě v letech 1986–1992 zajímal. Od raného novověku (stavovské povstání) a přelomu 19. a 20. století (diplomová práce o Gollově škole a fascinace obdobím fin de siècle) jsem se nakonec uchýlil k soudobým dějinám, v roce 1990 nově založeným. Živé dějiny jako širokopásmé politické drama si generace „normalizačních“ dětí, do níž patřím, neuměla představit, a najednou přilétly jak vichr z hor. Jako mnoho mých vrstevníků jsem se začal pídit po důkladném vysvětlení československých traumat, které v době mého dospívání v průměrné sídlištní rodině pronikaly do mé hlavy v podobě šokujících fragmentů – Horáková, Slánský, Dubček, invaze 68, Palach, Charta 77, Havel.

Uvedení tabuizovaných a ideologicky překrucovaných dějin na pravou míru se stalo veřejným záj­mem. Zkoumání sociální struktury a každodenních zájmů lidí v „reálném socialismu“ nebylo na pořadu dne. Ani ne tak proto, že v české historiografii dosud nezakotvily příslušné teorie a metodologie, jako spíše kvůli tomu, že jsme si otázky s nimi spojené vůbec nekladli, neměli jsme žádný důvod a necítili žádnou motivaci přemítat o tom, v čem jsme vyrůstali. Dnes už vím, že to byla chyba. Kdybychom lépe poznali sami sebe, mohli jsme si ušetřit některá pozdější překvapení. Způsob tázání ve studii Iva Možného Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce byl jedinečný a zůstal ojedinělý.¹

Listopad 1989 (podobně jako srpen 1968) přinesl vypjatě moralizující pohled na historii druhé poloviny 20. století. Vrhnout světlo na stalinský teror v letech 1948–1953, na reformy pražského jara 1968 a jejich zadušení, věnovat pozornost aktérům, kteří byli perzekvováni a stigmatizováni (političtí vězni, disidenti) – to se stalo jedním z pilířů polistopadových soudobých dějin. Od historiků se mj. očekávalo, že popíšou základní rysy a proměny komunistické moci a poskytnou v historii místo pro její odpůrce a oběti.

Těžiště mé zvědavosti se posunulo do dějin přítomnosti (Zeitgeschichte, histoire contemporaine, history of the present), které dosud byly na okraji zájmu kvůli promoření ideologickým balastem. Na samé hraně historie a přítomnosti se nacházel nejnovější mezník, jenž ukončil historii „komunistické totality“ a zároveň byl počátkem, příležitostí a podnětem k něčemu jinému – říkalo se mu „rok zázraků“ a my jsme ho tak opravdu cítili a vnímali. Na počátku ovšem nestálo mé cílevědomé rozhodnutí pro „devětaosmdesátý“ jako téma (byl to historický mezník, ale ještě ne historie!), nýbrž série řetězících se náhod a impulsů.

V Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV (od roku 1993 AV ČR), kam jsem nastoupil počátkem léta 1992, jsem dostal na starost archiv Koordinačního centra Občanského fóra, hnutí, které provedlo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku politický převrat a na počátku roku 1991 se rozpadlo. Nijak mne to, přiznávám, nenadchlo, ale jen co jsem se do kupy písemností ponořil, změnil jsem názor. Písemně zachycené děje nabízely nevšední vhled do sporů a dilemat ještě žhavých. Ukazovaly demokratickou politiku ve stavu překotného zrodu a vrstvících se kontroverzí. Zajímavých souvislostí a detailů jsem nacházel nepřeberně. V hlavě mi uvízla jedna drobnost – mefistofelsky laděný anonymní dopis z ledna 1990, určený nejvyššímu představiteli Koordinačního centra OF, v němž je mu jménem komunistů a estébáků poděkováno za tlumení revolučních nálad v politické a podnikové sféře. Kdo psal tohle sardonické díkůvzdání za vytváření podmínek, v nichž „staré struktury“ budou moci bez větších překážek vklouznout do chystaného kapitalismu a uchovat si svůj vliv pro futuro? Kuriozita na okraji velkých dějinných procesů.

Někdy na jaře 1993 bývalý předseda české vlády Petr Pithart, který po volební porážce Občanského hnutí (coby ideového dědice OF) přijal profesorské místo na právě založené Středoevropské univerzitě v Praze, inicioval a zaštítil historický výzkum „dojednaného předání moci“. S jeho přímluvou se mi dostal do rukou jedinečný zdroj – nahrávky z rokování vrcholných grémií Občanského fóra, které měl v držení tajemník prezidenta Havla Vladimír Hanzel. Když se k archivu a nahrávkám přidaly rozhovory s aktéry demokratického procesu, vznikla solidní základna pro pokus o interpretaci dějů v centru mocenské změny. Cesta to však byla ještě dlouhá a klikatá, od utřídění faktů po uchopení souvislostí a problémů. Zmíním se o některých úskalích, na něž jsem narážel při psaní knihy Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Prostor 2003) a snažil se je zdolat.²

První z nich spočívalo v otázce, v jakém duchu a modu psát. Sice jsem ještě neznal díla jednoho z průkopníků lingvistického obratu v historiografii Haydena Whitea, ovšem prakticky jsem se potýkal s podobnými problémy jako jeho vlivná teorie z roku 1973 (Metahistorie: historická imaginace v Evropě devatenáctého století).³ Jak říká německý historik idejí Reinhart Koselleck, přemýšlení o historii je prodchnuto teoretickými premisami i v takovém případě, kdy o nich historik systematicky nepřemýšlí. Na prvním místě šlo o to neučinit své vlastní autentické zážitky a emoce z listopadu a prosince 1989 základem interpretace – výsledkem by bylo triumfalistické pojednání o vítězství dobra nad zlem, demokracie nad komunismem. Takové publikace vznikaly bezprostředně po událostech jako jejich oslava a pro uchování v paměti. To však bylo přece jen to menší pokušení. O tématech knihy jsem totiž začal intenzivně přemýšlet v posledních letech uplynulého a prvních letech stávajícího století, a tyto roky už romantickým duchem neoplývaly, byť nikdy úplně nevyvanul. V kurzu byl spíš tragicky laděný pohled na polistopadový vývoj, v němž převládaly následující vzorce postojů: „právní kontinuita“ byl omyl, s komunismem jsme se nevyrovnali, staré kádry se prosadily v privatizačních procesech, revoluce selhala, zločinný komunismus nebyl potrestán, jeho recidiva je pravděpodobná.

Změněnému duchu doby jsem již odolával hůře. V roce 1997 jsem publikoval v revue Babylon souhrnný článek o sametové revoluci jako promarněné šanci a selhání elity. Článek si přečetl jeden z představitelů zmíněné elity, bývalý reformní komunista a chartista Zdeněk Jičínský, který v revolučním Občanském fóru působil jako ústavněprávní expert a hlavní zastánce ústavního přechodu k demokracii (tzv. právní kontinuity). Jičínský mne pozval do parlamentu, kde působil jako poslanec ČSSD, k diskusi. Při kritice mého textu neuplatnil personalistické, tedy osobně zaujaté hledisko, nýbrž nastolil vážnou otázku týkající se institucionálního pojetí politických procesů včetně politických krizí, které v tomto konkrétním případě mířilo – jak jsem si později ověřil – k weberovskému rozporu mezi politikou svědomí a politikou odpovědnosti (Politika jako povolání).⁴ Zjednodušeně řečeno, v Jičínského věcné kritice se ukázal požadavek na dokončení revoluce, s nímž vystoupil prezident Václav Havel v srpnu 1990 a jenž patřil k základním gestům frustrace z „nedokončené revoluce“, jako vnitřně rozporný a politicky neproduktivní. Vůbec ale nešlo o to, že bych teď zavrhl Havla a dal za pravdu Jičínskému. Gentlemanská výtka na úrovni náročného promyšlení tématu z jiné strany, jež mi zatím unikala, mne – společně s dalšími impulsy – posunula v interpretaci o kus dál, ke komediálnímu modu vnímání historických procesů, řečeno s Whitem.

Ten lze přiblížit následujícími charakteristikami: střet různých osobností a různých pojetí je v politice nevyhnutelný a má nezamýšlené efekty a důsledky; neexistuje ideální plán, podle nějž lze dělat historii; nikdo v mocenském poli nemá celou pravdu; výsledek střetu sice není dán, ale určité vyústění je pravděpodobnější než jiné; historie (tím spíše dějiny krizí, revolucí a převratů) je otevřený proces, v němž není neobvyklé se plést, měnit původní stanoviska, usmiřovat protiklady, které se zdály neslučitelné, a naopak rozdělovat to, co původně pevně patřilo k sobě; morálka nemůže v plném rozsahu suplovat politiku; silná vůle sice může ohnout realitu, ale ne bez důsledků; kompromisy i názorové obraty a konfrontace k politice patří. S tím vším byla spojena otázka po mezích objektivity historické interpretace.

Ta přede mnou vyvstávala především při rozhovorech s aktéry sametové revoluce. Mluvil jsem s řadou silných osobností a co rozhovor, to svébytná interpretace jednotlivých peripetií i revoluce jako procesu. Setkával jsem se se sugestivně formulovanými výklady zakotvenými v pevných stanoviscích a postojích, za nimiž se skrývaly rozličné životní zkušenosti – od odvážného působení v předlistopadové opozici (včetně zkušenosti vězení) přes práci v oficiálních expertních a vědeckých strukturách pohybující se na hraně možného až po vrcholnou režimní kariéru v Socialistickém svazu mládeže či Komunistické straně Československa.

Jak eliminovat přílišný vliv osobních intervencí a pojednat takový mnohohlas v organickém celku? Ideálem samozřejmě byl bezpečný odstup od toho, co přesvědčeně (a zpravidla přesvědčivě) prohlašují charismatičtí aktéři a jejich zřetelný otisk v dobových dokumentech. Kritická práce předpokládá, že dokážete pojmout různé světy a z nich plynoucí postoje a že je pak vysvětlíte v kontextu proměn. Mou snahou bylo ukázat rozpory, které jsou vlastní každému historickému procesu, tím spíše živelnému vývoji krizovému. Pokusil jsem se pochopit všechny jednající aktéry jako dramatis personae, dát jim (ponechat jim) jejich hlasy. Od Jakeše po Havla. Taková intence vyžaduje velkou zkušenost a talent, a já jsem ideálu zůstal příliš mnoho dlužen. Měl jsem ho však stále před sebou – jako perspektivu theatrum mundi. V tomto úsilí mi pomáhala skutečnost, že sametová revoluce oplývala divadelními efekty.

Další problém, který souvisel s interpretací živých dějů, bych nazval prohlubováním poznatků načerpaných z primárních zdrojů – tj. z nahrávek a archivů přibližujících revoluci v působivých detailech. Nahraná rokování krizového štábu, akční skupiny a pléna KC OF jsou vpravdě jedinečným zdrojem. Historik starších dějin by si mohl povzdechnout: kdybychom něco takového měli k dispozici – zůstaneme-li v českých dějinách u typově podobných událostí – pro husitskou revoluci či stavovské povstání! Detailním vytěžením takového zdroje získáváte vstupenku na exkluzivní představení odehrávající se v záhybech historického času. Zjitřená atmosféra krizového štábu se všemi detaily a peripetiemi vás vtáhne a nevyhnutelně ovlivní váš pohled na převratné dění. Doslova se vposloucháváte do dramat okamžiků, v nichž se určují osudy na příští desetiletí.

Jedinečný zdroj však výklad poněkud komplikoval. Ze dvou hlavních důvodů: 1) zdaleka nebylo nahráno vše, část dějů byla osvícena silně a jiná velmi slabě nebo vůbec, což pochopitelně ohrožuje interpretaci nevyvážeností a jednostranným zaměřením; a 2) to, co nahráno bylo, vyžaduje další pátrání odkazující k dějinám disentu, šedé zóny a expertních prostředí, jejichž příslušníci se podíleli na práci Občanského fóra a vtiskli mu jeho jedinečný charakter a ráz; v dlouhodobější perspektivě to poukazovalo k české a slovenské inteligenci, jejímu složitému vývoji a profilu en bloc.

Přiznávám, že má související pátrání byla torzovitá a nedostatečná. Kdybych jim věnoval soustavnou pozornost, nejspíše bych napsal jinou knihu o dlouhodobých předpokladech sametové revoluce. Přesto se i na mezerovitém podkladě leccos vyjevilo, především co se týče povahy disentu a jmenovitě vůdčí role Václava Havla v něm. Své pátrání bych charakterizoval jako genealogii aktérů a idejí, jež se ve vrcholných okamžicích historie stanou tím, čím bytostně jsou, v důsledku svého osobního zrání v různých podmínkách, ať už je tvoří „disidentské ghetto“, akademické prostředí či komunistický aparát. Jejich ideje, jakkoli jsou „idealistické“, najednou mají viditelné následky a nečekané efekty. Z toho vyplývá, že i bez moderního pramene, jakým jsou nahrávky, je možné rekonstruovat postoje, slova a činy různých aktérů v převratných událostech a nezřídka se tak děje. Nahrávky v dramatických detailech zpravidla ukážou a potvrdí to, co lze vyčíst z profilových pramenů (disidentské esejistiky, ekonomických či sociologických analýz z šedesátých a osmdesátých let nebo z Rudého práva). To jistě není nijak objevné zjištění, ale také není samozřejmé a cesta k němu bývá náročná. Nejpřekvapivější pro mne – jako dítě „normalizačního“ bezčasí a bezvědomí – bylo zjištění, že zavržené politické a kulturní tradice a hodnoty se v lidské paměti uchovávají s pozoruhodnou celistvostí a disponují nečekaným mobilizačním potenciálem, jenž se ovšem v plné síle projeví jen zřídkakdy. (Až později jsem měl zjistit, že nezůstávají ve své původní podobě, ale nezřídka se mísí a vytvářejí hybridní identity.) Tato zkušenost nečekaného zjevování skrytého je jistě velmi specifická a svázaná s životem v uzavřené společnosti. Byla to zkušenost generační.

Jiný problém, o němž se chci zmínit, se týká způsobu pojednání, jeho typu či žánru. Pokud jsem si za své téma zvolil sametovou revoluci jako událost v centru mocenské proměny, viděnou prizmatem dramatických detailů, pak se nutně objevila otázka, jak zvládnout kypící proud dějů a problémů, zápletek, kolizí, peripetií a jejich vyústění a jak jej v knize srozumitelně utřídit a pojednat. Tady mi posloužila skvělá kniha historika Françoise Fureta Promýšlet Francouzskou revoluci vysvětlující revoluční dění v jeho strukturálních podmínkách a projevech, v prolínání sociálna a politična, v transformaci idejí v demokratickém živlu.⁵

Revoluci lze v zásadě pojednat dvojím způsobem: jako výsledek dlouhodobého procesu změn, tj. jako přeryv ve složité tkáni skutečnosti, který má své kontinuitní (očekávatelné) i diskontinuitní (nenadálé) předpoklady; nebo jako modalitu změny, tj. jako  konkrétní průběh a charakter převratných událostí. Oba tyto přístupy jsou komplementární, a je-li jeden z nich vyzdvižen – v mém případě modalita změny –, je nevyhnutelně v interpretaci přítomen i ten druhý, neboť velká mobilizace vedoucí k hluboké systémové změně odhalí ledví společenského vědomí a svědomí, jako když odkryjete nánosy popela a strusky a spatříte zavalené Pompeje. V sametové revoluci vyvřely náboženské a menšinové identity, demokratické, republikánské i socialistické tradice a způsobily mohutný příval paměti spojený s mezníky října 1918, února 1948 a srpna 1968 atd. Ožívaly nejrůznější historické časy v podobě osobních, skupinových i národních pamětí, zájmů a politik.

Před historikem stojí úkol pochopit emocionalitu i logiku „zrychleného tepu dějin“, jenž se vyznačuje bujením událostí, jejich nepřetržitým vrstvením a vytvářením nepředpokládaných zápletek a efektů. Obecně lze říci, že stopuje předbíhání a zpožďování a z toho plynoucí úsilí o vyrovnávání časových disproporcí za účelem nalezení spole­čenské rovnováhy a stability. Sleduje politiku Občanského fóra in statu nascendi, především to, jak ji již v okamžicích její artikulace časově či fázově předbíhá procitnuvší občanská veřejnost. Té z počátku patří normotvorná funkce, mimo jiné proto, že OF není sdružením profesionálních revolucionářů s jasným plánem a ideologií, jeho role je skromnější, chce být pouze iniciátorem a dočasným mluvčím veřejnosti s dvojím úkolem: 1) artikulovat její vůli na nejvyšší úrovni – při jednání s vládou; a 2) být pouze občanským katalyzátorem vzniku kvalitativně nové angažované občanské politiky.

Občanské fórum však musí tak říkajíc přijít samo k sobě, uvědomit si samo sebe jako politický (mocenský) subjekt. Toto sebeuvědomování pěkně demonstrují zmíněné nahrávky. Ukazují, jak se v dramatu vypjatých chvil střetává dlouhodobý vývoj v oblasti politických idejí, kotvících především v antisystémových šedesátých letech a Chartě 77 jako iniciativě na obhajobu občanských práv, s intenzivní explozí demokratického živlu. Dalo by se to charakterizovat jako zrychlený posun od „antipolitické politiky“ coby morálního regulativu politiky praktické k vůli převzít moc a vládní odpovědnost. V tomto procesu opožděného bleskového dozrávání patří vůdčí role Václavu Havlovi, jenž od určitého okamžiku – kdy se rozhodl kandidovat do prezidentského úřadu – táhne váhající grémium Občanského fóra k uchopení moci v klíčových oblastech – silové, ekonomické a zahraničněpolitické.

Jak už bylo řečeno, čas veřejnosti má určující dynamiku a předbíhá vývoj událostí až za mezník svobodných voleb – k pluralitní demokratické politice a sociálně-tržnímu hospodářství. Až později na základě výzkumů mého skvělého kolegy Jamese Krapfla, který podrobně popsal sametovou revoluci zdola (Revolúcia s ľudskou tvárou. Politika, kultúra a spoločenstvo v Československu po 17. novembri 1989),⁶ jsem si v plné míře uvědomil, co jsem při své práci jen tušil: občanskou veřejnost na přelomu let 1989/1990 v kvalitativním slova smyslu charakterizuje synkretický utopismus spojený s (křehkou) vírou, že všechny relevantní politické tradice, které procitly k životu, budou koexistovat v politickém prostoru a pokojně se dělit o odpovědnost; a že nový systém pojme a funkčně propojí prvky přímé a zastupitelské demokracie. Na takových inspiracích je úžasné, že dobrodružství historické interpretace pokračuje v dialogickém střetávání a doplňování i poté, kdy jsou důležité knihy již dopsány. Dnes se ovšem zdá, že takový dialog v čase bude pohřben spikleneckými teoriemi a spekulacemi, jimiž se to hemží na dominantním médiu naší doby – internetu.

Občanské fórum se zpočátku nechtělo podřídit časování změny v režii veřejnosti, rychle však bylo přinuceno skočit do proudu. Tím ovšem vznikla disproporce mezi proklamovanou identitou, jež byla v souladu se synkretickým utopismem (OF je pro všechny), a reálnou politikou, jež mu odporovala. OF se změnilo v účelovou koalici disidentů s monetaristickými ekonomy z Prognostického ústavu za účelem eliminace socialistů a přívrženců „třetích cest“. Toto souručenství však bylo pouze dočasné a založilo trvalý konflikt mezi havlovskou politikou chápanou jako „praktikovaná mravnost“ a klausovskou ekonomistickou politikou osobních a skupinových zájmů. V době, kdy jsem knihu Labyrintem revoluce psal, byla již tato roztržka někdejších spojenců definitivní, což se projevovalo v aktuálních sporech o smysl listopadu 1989 a samozřejmě ovlivňovalo mou interpretaci, jakkoli jsem se snažil udržet si odstup – tím, že jsem své osobní sympatie k sametové revoluci a prezidentu Havlovi protahoval kritickými rastry (politika jako umění možného, institucionální versus charismatická legitimita atd.).

Komunisté svůj čas ztratili a nezbývalo jim nic jiného než adaptovat se do nových, demokratických a tržních podmínek. To pro ně jako bytostné pragmatiky, kteří dávno rezignovali na budování Utopie, nebylo obzvláště těžké. Zatímco se prořídlá komunistická strana musela bránit stupňovanému tlaku ve sféře každodenní parlamentní a komunální politiky a postupně vytvářet nový raison d’être v národovecké (protizápadní, všeslovanské) a sociálně populistické oblasti, komunistická nomenklatura v širším slova smyslu začala bleskově mobilizovat své sítě konexí zahrnující vekslácké prostředí („­šedou ekonomiku“) a v tzv. divoké privatizaci kapitalizovat manažerské know-how degenerujícího (pozdního) socialismu. Najednou to byli lidé z této sféry, kdo vytvářel časový náskok na cestě ke kapitalismu a výrazně spoluurčoval ráz a podobu ekonomické transformace. Dokumenty z archivu KC OF jsou plné zpráv o tomto pozoruhodném, ale nijak neobvyklém přepodstatňování sociálního kapitálu v ekonomický. Tento problém jsem pouze regist­roval jako jeden z faktorů postsametové radikalizace a štěpení, na jeho hlubší rozpracování nebylo v knize místo. Je to koneckonců kardinální téma pro komplexně pojaté dějiny postsocialismu.

Když je vysvětleno vyrovnávání relevantních představ o prioritách a jejich časování, jež našlo řešení v situačním (dočasném a křehkém) kompromisu o charakteru přechodného období, nastává pro historika problém, jak vysvětlit novou politiku, jež začala podílem na moci po ustavení „vlády národního porozumění“ a zvolení Václava Havla prezidentem republiky v prosinci 1989 a směřováním k parlamentním volbám v červnu 1990. Kvůli srozumitelnosti jsem rozpletl složité událostně chronologické kontinuum na jednotlivá vlákna, či spíše svazky vláken a pojednal o nich paralelně. Vytvořil jsem analytický konstrukt s vědomím, že se vše odehrávalo současně a vzájemně se ovlivňovalo. Postupoval jsem od problémů Občanského fóra s vlastní (hybridní) identitou až k explozi demokratické politiky, jež se vyznačovala nárůstem problémových agend doprovázeným štěpením moci s četnými nepředpokládanými důsledky.

Dalo by se to nazvat pádem ze sváteční jednoty zaplněných náměstí do prudké dezintegrace v důsledku fázově opožděných politik zájmů, jež se vyznačovaly přeskupováním sil a zaujímáním institucionálních i neinstitucionálních pozic a opozic. „Národní porozumění“ prodělávalo zpětný chod – k diferenciaci a dezintegraci. Historik se dotýkal kořenů „naší současné krize“, a zjistil tak, že modernizační procesy jsou do jisté míry krizové ze své podstaty. Jakkoli se tedy od počátku tvrdilo, že listopad 89 není žádnou revolucí, ale pouhým dojednaným předáním moci, lze střet politiky kompromisu s požadavkem stupňování revoluce považovat za klasický revoluční jev. To byl jeden z důvodů, proč jsem vložil ošidné slovo „revoluce“ do názvu knihy, jakkoli jsem ho již v podtitulu poněkud oslabil lehce ironizujícím souslovím o „jedné politické krizi“. Tuto ambivalenci koneckonců vyjadřuje oxymóron „sametová revoluce“, jemuž jsem se tehdy důsledně vyhýbal, ale který se nakonec vžil jako přece jen přiléhavé pojmenování. Od počátku jsem si byl té antinomie vědom a jednu z kapitol jsem nazval  „Revoluce bez revolucionářů“.

Radikalizace se osvědčovala především v požadavcích odebrání majetku komunistické strany a postavení KSČ mimo zákon; zrušení Státní bezpečnosti a odhalení její agenturní sítě; odvolávání komunistických ředitelů z podniků a opatření proti „komunistickým mafiím“; a v divoké privatizaci státního majetku. Registroval jsem, jak těsně s tím souvisí otázka ekonomické reformy, jež se manifestovala ve střetu neoliberálních monetaristů (šokových terapeutů) s institucionálními gradualisty, kteří rovněž usilovali o otevřenou tržní ekonomiku, ale chtěli k ní dospět jinou, méně radikální cestou.

Když se ukázalo, že v politické, ústavně- a trestněprávní sféře je „vyrovnávání se s komunismem“ kvůli listopadovému kompromisu (jenž ovšem odpovídal pokročilému stupni zapletenosti společnosti s „reálným socialismem“) velmi omezené, převzali štafetu radikalismu monetaristé jako jediní, kteří nabídli program dokončení revoluce prostřednictvím rychlého a radikálního nastolení tržních vztahů. V jejich pojetí to znamenalo co nejširší a nejrychlejší privatizaci. Také toto téma má kniha pouze nahlédla a dále nerozpracovala. Stejně jako další velký problém, totiž jak nově, spravedlivě a funkčně definovat a kultivovat dělbu moci v rámci československé federace. Česko-slovenská krize, která se ihned v lednu 1990 manifestovala ve sporech prezidenta s federálním parlamentem o nový název státu a státní symboliku a pokračovala v konfrontacích slovenské národní reprezentace s reprezentací federální a českou o kompetence, vedla ve svých důsledcích až k rozpadu Československa v roce 1992. Jinými slovy, interpretace zmíněné modality změny vyvolávala další otázky, na něž už má kniha nemohla dát uspokojivé odpovědi.

Na zmíněných procesech si historik ověří zdánlivou samozřejmost, která se projevuje vždy podle jistých specifik, jež je třeba pojmenovat a vysvětlit – že rozklad je substrátem zrodu nových věcí, jež zrají pod povrchem. Zároveň na historika dolehne, že „ethická cena a historický význam se často rozcházejí“, jak říkával zakladatel moderního vědeckého dějepisu v českých zemích, jehož historickou školou jsem se zabýval ve své diplomce. „Dějiny samy neučiní nikoho optimistou. Avšak ani pesimistou.“⁷ Gollova zvláštní sentence se mi coby studentovi zaryla do mysli, docenil jsem ji však až ve chvíli, kdy jsem nahlédl do složitých historických procesů jako očitý svědek a interpret.

Souhrnně vzato, sametová revoluce pro mne byla dvojím dobrodružstvím, jelikož jsem se jako historik pokusil vysvětlit událost, kterou jsem s velkým citovým nasazením prožíval jako student historie. Při interpretaci se ukázalo, že emocionální investice je sice nejlepším impulsem, ale špatným průvodcem a rádcem. Pochopení toho, co se odehrávalo před mýma očima a co jsem poté podrobil analýze, se pro mne stalo trvalým výchovným procesem v praktickém i teoretickém smyslu. Jednou započaté poznání se totiž dále vyvíjelo a měnilo, v něčem zastarávalo, v něčem jiném se prohlubovalo. Mnohé soudy bylo nutné korigovat či připustit, že jiné interpretace určitých fenoménů jsou pravděpodobnější. Kolektivně a interdisciplinárně vedený výklad sametové revoluce stále pokračuje, což je mj. dobře vidět na významech, které jsou každý rok kolem 17. listopadu manifestovány. Je prubířským kamenem našeho dozrávání, frustrací a deziluzí. Na ní osvědčují své ztráty a zisky konzervativní antikomunisté, liberální demokraté, radikální demokraté a socialisté. Na ní měří hloubku své nevědomé zapšklosti konzumenti spikleneckých spekulací.

Poznámky

1. Možný, Ivo: Proč tak snadno… Některé rodinné důvody sametové revoluce: sociologický esej. Praha 1991.
2. Suk, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Praha 2003.
3. White, Hayden: Metahistorie: historická imaginace v Evropě devatenáctého století. Brno 2011.
4. Weber, Max: Politika jako povolání. Praha 1929.
5. Furet, François: Promýšlet Francouzskou revoluci. Brno 1994.
6. Krapfl, James: Revolúcia s ľudskou tvárou. Politika, kultúra a spoločenstvo v Československu po 17. novembri 1989. Bratislava 2009.
7. Goll, Jaroslav: Dějiny a dějepis. Athenaeum, sv. 6–7, 1888–1889.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)