Odkaz Rogera Scrutona
Posledních dvanáct měsíců…

Martin Fiala

POLITIKA & SPOLEČNOST / Portréty

Když 12. ledna 2020 zemřel Sir Roger Scruton, jako by se tím spustil řetězec nešťastných událostí, které pokračovaly po celý uplynulý rok. V tomto textu se však zaměřím na to pozitivní. Byť nás Sir Roger a jeho bystrá mysl před rokem opustili, jeho odkaz žije – a to je velmi důležitá zpráva.


Poslední kniha

V první řadě jsme se v květnu dočkali vydání jeho poslední knihy – Wagnerův Parsifal: Hudba vykoupení(Wagner’s Parsifal: The Music of Redemption). Právě díky Scrutonově muzikologické práci se v intelektuálních kruzích podařilo oživit zájem o Wagnerovo dílo, kterému se věnoval také ve dvou předchozích knihách: za prvé je to analýza Wagnerova Tristana a Isoldy z roku 2004 – Death-Devoted Heart: Sex and Sacred in Wagner’s Tristan and Isolde. Scruton v knize nabourává doposud převažující interpretaci opery, která byla v muzikologických kruzích viděna jen jako Wagnerovo vypořádání s vlastní romantickou aférou se ženou švýcarského bankéře během svého exilu. Scruton argumentuje, že jádrem opery je ve skutečnosti hluboký náboženský prožitek spojený s tragédií a rituální obětí. A jak bylo pro Scrutona typické, nejedná se zdaleka jen o muziko­logickou analýzu – kniha je zároveň pojednáním o sexu a erotice v naší kultuře.

Druhou knihou o Wagnerově díle je Prsten pravdy: Moudrost ve Wagnerově opeře Prsten Nibelungův (The Ring of Truth: The Wisdom of Wagner’s Ring of the Nibelung) z roku 2016. Příliš mnoho historiků a muzikologů se v souvislosti s Wagnerovým dílem zaměřuje na jeho antisemitské názory a zneužití jeho díla nacistickým režimem. Scruton se těmto faktům a osobnostním nedostatkům nevyhýbá, ale daří se mu je zasadit do dobového kontextu, přenést se přes ně a soustředit se na brilantnost Wagnerovy hudby a precizní vyprávění příběhu skrze práci s leitmotivy napříč nikoli jednou, ale celou sérií oper.

Je tedy velmi příhodné, že poslední knihou Sira Rogera je interpretace poslední Wagnerovy opery, jejímž hlavním tématem je vykoupení. Parsifal je podle Scrutona hudební ekvivalent odpuštění a konce cesty. V jeho jádru leží optimistická zpráva – všichni můžeme být vykoupeni ze svých chyb.

Vznik Nadace odkazu Rogera Scrutona

Další zásadní událostí bylo založení Nadace odkazu Rogera Scrutona na podzim 2020. Cílem nadace je sdružovat intelektuály, kteří budou pokračovat ve Scrutonově díle, pořádat a podporovat přednášky, semináře a výzkumné projekty. S nápadem na její založení přišel student z Kalifornie Fisher Derderian, který se se Scrutonem seznámil během svých studií na univerzitě v Buckinghamu. Dnes působí jako výkonný ředitel nadace.

Většina lidí, kteří nadaci spravují, jsou Scrutonovi bývalí studenti. Jedním z nich je i Samuel Hughes. Nejenom že byl studentem Rogera Scrutona, v posledních letech jeho života s ním také intenzivně spolupracoval. Působil jako výzkumný asistent v architektonické vládní komisi Stavějme lépe, stavějme krásněji (Building Better, Building Beautiful ), o níž jsem psal v loňském roce v Kontextech (3/2020). Cílem komise bylo vypracovat legislativní návrhy pro britskou vládu, které by urychlily výstavbu nových domů a zároveň přispěly k celkové změně uvažování při plánování nové zástavby – zásadní otázkou bylo, jak vrátit do diskusí o architektuře a urbanismu pojem krása. Až tři čtvrtiny nových stavebních projektů v Británii jsou klasifikovány jako průměrné nebo přímo špatné. Jinými slovy, nejsou adaptabilní a svou estetikou narušují okolní prostředí. Výsledkem práce komise byla více než stovka konkrétních legislativních návrhů, jak situaci změnit a vyřešit krizi dostupnosti bydlení. Zeptal jsem se Samuela na několik otázek spojených s nadací a s jeho vztahem k Siru Rogerovi:

Kdy jste se poprvé setkal se Sirem Rogerem a jak na vás zapůsobil?

Poprvé jsem Sira Rogera kontaktoval během svých studentských let, v době, kdy jsem se cítil být spíše demokratickým socialistou, něco ve stylu tradice Blooms­bury. Poslal jsem mu dlouhý a velmi za­ujatý email, ve kterém jsem zdůraznil, jak moc se mi líbí jeho obrana vysoké kultury, ale zároveň jsem zpochybňoval jeho názory na některé politické otázky. Jako mnoho dalších jsem byl překvapen a potěšen podrobnou odpovědí, ve které Roger zdvořile a ohleduplně reagoval na moje dětinské argumen­ty. Osobně jsem se s ním seznámil o několik let později na univerzitě – na můj email už zapomněl –, když jsem navštívil jeho seminář o estetice v hudbě. Když jsem se s ním poprvé setkal, působil poněkud nesměle, ale byl to typ člověka, v jehož společnosti se velmi rychle začnete cítit příjemně a uvolněně.

Sir Roger napsal řadu knih a článků na velké množství témat. Co z nich vás nejvíce oslovuje? Máte oblíbenou knihu, ke které se pravidelně vracíte?

Z akademických důvodů se často vracím ke knize Umění a představivost. Je to jeho první a také nejhůře napsaná kniha, jak sám rád zdůrazňoval, kdykoliv mu ji někdo připomněl. Ale i v této malé a špatně strukturované knize podává všeobecné shrnutí estetiky – co se děje v rámci estetického prožitku a proč na tom záleží. Zdá se mi, že jeho popis jde správným směrem, a v tomto ohledu je Umění a představivost velkým úspěchem. Vracím se k té knize často a pokaždé v ní najdu něco nového. Pak je to Hudební estetika, kniha, která je všeobecně považována za Rogerovo akademické opus magnum, a nepochybně je mnohem lepší než Umění a představivost. Ale i tak mám jistou slabost pro jeho ranou tvorbu.

Co si myslíte, že je nejdůležitějším úkolem nadace v nadcházejících letech?

To je spíše otázka na lady Scrutonovou a Fishera Derderiana. Za sebe bych rád více prozkoumal estetiku Sira Rogera, obzvláště ve vztahu k architektuře. Myslím si, že akademická estetika má z jeho děl stále co čerpat. I když jsou Rogerovy knihy ve vzdělaných kruzích široce známé, pro některé akademické kolegy jsou poněkud složité na pochopení, a je potřeba ještě hodně zapracovat na tom, aby se „otevřely“ širší akademické obci. Také se domnívám, že jeho práce může stále velkou měrou přispět do veřejné debaty o estetice. Během Rogerova života docházelo v drtivé většině obydlených míst i v krajině k ničení krásy. Roger byl mimořádně odvážný, když bojoval s myšlenkami, které tento proces podporovaly, a to v době, kdy bylo jen velmi málo lidí ochotno se jim postavit. Dnes je spousta lidí, kteří veřejně mluví podobně jako on. A dokonce i britská vláda se s tím pokouší něco udělat. Možná že žijeme v bodě zlomu, kdy se směr konečně obrátí. A třeba tomu může nadace trochu pomoci.

Pokračování debaty o architektuře

Samuel Hughes nyní navazuje na svoji spolupráci se Scrutonem a v rámci Nadace odkazu Rogera Scrutona pořádá a moderuje debaty o roli krásy v architektuře a urbanismu. Všechny jsou dostupné ze záznamu na YouTube kanálu nadace. Za posledních šest měsíců vedl Samuel Hughes rozhovory s architekty a urbanisty nejenom z Británie, ale také například z USA či z Guatemaly.

Hned první rozhovorů vede s Nicolasem Boydem Smithem, zakladatelem společnosti Create Streets a spolupracovníkem Rogera Scrutona v komisi. Když byl Scruton po otištění zmanipulovaného rozhovoru pro New Statesman neprávem odvolán z jejího čela, navrhl právě zakladatele Create Streets, aby ho nahradil. Později, když byl Scruton očištěn a znovu jmenován předsedou, sdíleli tuto pozici společně. Smith popisuje, že jeho iniciativa Create Streets vznikla na základě jednoduché otázky, kterou si opakovaně kladl: Proč jsou budovy postavené před sto lety hezčí než to, co stavíme dnes? Podle Smithe mnoho modernistických budov postavených mezi lety 1950 a 1970 v Británii nyní dosluhuje, a co se staví místo nich, není ani uspokojivé, ani hezké.

Přitom na základě obsáhlých výzkumů bylo zevrubně popsáno, v jakých typech budov se lidé cítí šťastní a co potřebují ke spokojenému životu. Určité typy urbanistické zástavby mají negativní vliv na psychiku a další aspekty lidského chování.

Smithova společnost Create Streets se zaměřuje na primární a sekundární výzkum toho, co mají lidé rádi a co od bydlení očekávají. Snaží se tyto poznatky společně s akademickými výzkumy převést do rétoriky srozumitelné pro developery a politiky tak, aby je argumentace o „kráse v architektuře“ neodrazovala. Create Streets byla inciativa předcházející v mnoha ohledech komisi Stavějme lépe, stavějme krásněji, která je do velké míry výsledkem kombinace Scrutonova etického a filozofického pohledu a Smithova praktického legislativního pohledu na problematiku.

Výsledky výzkumů ukázaly zajímavou korelaci mezi psychikou lidí a místem, kde žijí. Lidem se zpravidla lépe žije v tradičním uskupení domů s vnitroblokem, který vyplňují zahrady. Potřebují osobní prostor a soukromí. Zahrada, popřípadě blízký park zajištují, že si děti mohou hrát venku a rodiče jsou v menším stresu. Tyto oblasti jsou rovněž spojovány s minimální kriminalitou. Klíčová je i vzdálenost a dostupnost služeb, aby se ideálně všude dalo dojít pěšky. Když jdou lidé do obchodu pěšky, je větší pravděpodobnost, že potkají souseda nebo známého. Propojenost, dostupnost a uspořádání jsou klíčové pro kvalitní život.

Opačným případem jsou taková urbanistická uspořádání, kde jsou služby a obytné domy odděleny v samostatných blocích. V jedné části města žijí lidé, na opačné straně jsou obchody, v další části škola. Každá budova slouží jen k jednomu účelu. Lidé méně chodí pěšky, méně potkávají sousedy, ale zároveň mají menší soukromí vzhledem ke koncentraci obytných jednotek. Všude dojíždějí autem, nepotkávají přátele. Lidé žijící v takovýchto oblastech mají zpravidla větší náchylnost k psychickým problémům, je zde větší kriminalita a doložen je i celkový vliv na fyzické zdraví.

Dalším zajímavým poznatkem je, že lidé se podle typu urbanistického prostředí chovají odlišně k cizincům. Zatímco v prostředí, kde jsou obytné budovy a služby blízko sebe, je větší pravděpodobnost, že lidé navážou řeč s někým cizím, popřípadě mu pomohou, v izolovaném prostředí nebo ve velkém městě je tato šance podstatně menší.

Problém nespočívá nutně v tom, zda člověk žije v panelovém domě, nebo v malém venkovském domku. Záleží na uspořádání prostoru, soukromí a pocitu, že je součástí komunity.

Podle Smithe to není výhradně britský problém, ale problém globální. Identifikuje čtyři problematické okruhy spojené se současným urbanismem, které se dají aplikovat na většinu zemí po světě. Prvním je technologická proměna posledních několika desetiletí. Velká část budov se staví rychle a levně, tím pádem jsou ošklivější. S tím souvisí i druhý jev – vysoká životní úroveň, v důsledku které se zvyšuje cena manuální práce. Ornamenty a dekorace v architektuře jsou často považovány za zbytečné nebo jsou příliš drahé, aby si je stavebníci mohli dovolit. Třetím problémem, jímž se komise Stavějme lépe, stavějme krásněji obšírně zabývala, jsou auta a s nimi spojená proměna veřejného prostoru.

Auta nám sice dávají neuvěřitelnou svobodu, ale zároveň není důvod, aby hlavní dopravní síť vedla historickým centrem města. Centra měst jsou z podstaty zamýšlena jako místo, kde se lidé potkávají, kde se utvrzují v tom, že dané město a komunita v něm je jejich domovem. Centra, kterými se primárně projíždí, mají na jejich obyvatele nezdravý psychický vliv. Boyd Smith uvádí případ Birminghamu, který dopravní infrastruktura hodně poškodila – jak mimochodem vyplývá i ze závěrů komise.

A za čtvrté: na urbanismus samozřejmě vždycky měly a dosud mají vliv módní ideologie. Modernistické hnutí i architektura dneška jsou v mnoha ohledech reakcí na historické budovy, na to, co reprezentují. Jsou často záměrnou snahou odtrhnout se od minulosti, která je v Británii vnímána jako problematická a pošpiněná válkami.

Jak v další přednášce vysvětluje architekt Robert Adam, platí také tzv. „špatné nemovitostní předpoklady“ (real estate assumptions) – například skleněné kancelářské bloky se prý stavějí proto, že to lidé chtějí, takže to městští plánovači developerům povolí, a jiné typy staveb zamítají – vzniká tak řetězec špatných rozhodnutí.

Přitom výzkumy nejenom Create Streets ukazují, že lidé nemají rádi úplnou unifikovanost. Chtějí v architektuře rozmanitost a rytmus. Nejlepší budovy jsou ty, které působí, že na svém místě stojí odjakživa – vytvářejí tzv. povědomí o místě (sense of place). Představa, že stavět podle tradičních architektonických vzorů je elitářské fantazírování o hierarchické minulosti, je falešná – výzkumy u lidí napříč různými socioekonomickými podmínkami ukazují pravý opak. Smith úvahu zakončuje tvrzením, že dobrý design ideálně čerpá z minulosti a zároveň používá moderní technologie a materiály.

Smith dále vzpomíná i na spolupráci se Scrutonem, který byl médii často vykreslován jako kontroverzní provokatér, ale ve skutečnosti to byl ne­uvěřitelně pokorný člověk, který se v debatě neustále snažil najít konsenzus. Na Scrutonovi oceňoval obzvláště to, co označuje jako precision of thought – vyjadřoval se precizně a uměl vždy najít jádro problému, což se projevovalo zejména při společném psaní závěrečné zprávy komise. Scruton obvykle vysvětlil podstatu věci a Smith následně doplnil nezbytné detaily, které celou věc převedly do konkrétní podoby legislativního návrhu.

Vzpomínkový večer

Nadace odkazu Rogera Scrutona také uspořádala vzpomínkový večer u příležitosti výročí jeho úmrtí. Jeho přátelé a spolupracovníci vzpomínali i na Scrutonovu aktivitu za železnou oponou – založení tzv. podzemní univerzity a organizaci jejích seminářů v tehdejším Československu. Jessica Douglas-Home popisuje mimo jiné jeho neuvěřitelnou pracovitost: „Roger měl kapacitu zvládat mnohem větší množství úkolů než kdokoliv jiný, koho jsem znala. Učil filozofii na Londýnské univerzitě, každý týden psal sloupek do The Times, zpravidla pracoval na několika knihách naráz a do toho rekrutoval akademiky z Cambridge a z univerzit ve Francii, Německu a USA, aby pořádali semináře v Praze a aby pašovali do země zakázanou literaturu.“

Ocenění se dostalo i Scrutonovu filozofickému pojetí konzervatismu, pro nějž bylo typické zdůrazňování potřeby kontinuity a snaha zabránit revoluč­ním tendencím, které nás okrádají o minulost.

O mimořádné práci a působení Rogera Scrutona nejlépe svědčí jeho žijící odkaz. Úsilí jeho přátel a studentů dokazuje, že dílo tohoto originálního myslitele a estetika představuje hlubokou studnici vědění, kde je stále co objevovat.

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)

Martin Fiala

Martin Fiala (1993)

redaktor v nakladatelství Books & Pipes

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan