Kontexty 2 / 2021

Editorial: Filozof, kněz a smrt

Jiří Hanuš

Když na mě přišla řada s editorialem, myslel jsem si, že budu psát o politice. O premiérovi, kterému bych nesvěřil ani kompost na své zahradě. O populistické vládě, která uvrhla zemi do chaosu svými nesystémovými a pouze reaktivními opatřeními. O prezidentovi, jehož osobnostní vady dávno znevěrohodnily jeho úřad. O rozpadající se státní správě, o neprofesionalitě a šlendriánu, o upadající politické kultuře, o ztrátě soudnosti mnohých. Možná i o změně charakteru společnosti, kterou přináší současná krize. O tom, co všechno budeme muset napravovat, až s ostudou odejde babišovská garnitura.

O tom jsem chtěl psát, ale nemohu. Protože žijeme opravdu v těžké, přetěžké době a v důsledku nákazy, kterou stále ještě někteří blouznivci zlehčují, odcházejí lidé, jichž jsem si vážil (zatímco jsem psal tento editorial, zemřel Jan Vodňanský, kterého mám v paměti z Vysokoškolského klubu v osmdesátkách i odjinud). Co víc, lidé, které jsem měl opravdu rád a které jsem považoval za své učitele. Navazuji tedy na šéfredaktorův editorial z prvního  ísla tohoto ročníku a budu psát i tentokrát o smrti, která nás obchází bez ohledu na funkce či hodnosti. Skoro jako bychom slyšeli ozvěnu bridelovského baroka, které nám aktuálně připomíná pomíjivost lidského života:

Kapka rosy tekoucí,
krůpěje ranní, jedinká,
prázdný ořech padoucí,
pomíjející bublinka…

Dnes bychom to ovšem vyjádřili jinak, spíše bychom chtěli mluvit o hodnotách, které nám naši mrtví zanechali. Mám na mysli Jana Sokola, renesanční osobnost, muže mnoha profesí, trpělivého učitele, vědce s lidskou tváří. Sokol byl člověk, o kterém budeme vědět až s odstupem, co všechno udělal pro mnoho vědních oborů, pro křesťanství, pro kvalitu češtiny, pro tuto zemi. Nestačíme zatím ani na výčet činností toho vzdělaného, charakterního a přitom skromného muže. Proto jen stručně a do zálohy. Byl schopen probudit k životu filozofickou antropologii a praktickou etiku, obory, které potřebujeme jako koza drbání. Byl schopen reformovat vysoké školství v době, kdy pedagogové měli představu, že univerzity existují proto, aby poskytovaly státu výkonné úřednictvo. Byl schopen se držet i v politice základních pravidel slušnosti, o níž si většina politiků v této zemi myslí, že je to zbytečná nadstavba bezskrupulózního boje o moc. Byl schopen reformovat katolickou církev bez nesnášenlivých výrazů a marnivých gest. Byl schopen připomínat křesťanům, aby nezapomínali na úctu ke stvoření a vděčnost – namísto aby se navzájem prali o hlouposti. Byl schopen trpělivě tisíce hodin opravovat wikipedii, protože měl opravdovou starost o to, co si tam vyhledávají studenti a další uživatelé. A co víc – byl schopen při tom všem opravovat známým hodiny a originálně fotografovat květiny.

A mám na mysli kněze Františka Líznu. O něm se mi píše ještě mnohem obtížněji než o Janu Sokolovi, který je určitým způsobem zařaditelný. Lízna byl přirozený charismatik, živel, u kterého člověk nevěděl, co příští okamžik provede. Alespoň jeden příklad za všechny: při přednášce na Biskupském gymnáziu v Brně  vedeném jezuitským řádem doporučil studentům, aby si dávali dobrý pozor na jezuity a jejich výchovu, neboť absolventi jejich škol byli údajně výkonní kápové v německých koncentračních táborech: byli totiž dokonale poslušní. Pohyboval se velmi často na hraně možného a akceptovatelného. Ve své vstřícnosti vůči vězňům a lidem na okraji byl tak radikální, že popuzoval nejen velitele věznic, ale i své spoluvěrce v Brně, Vyšehorkách a jinde. Vyprávěl velmi často o sobě a svých životních zkušenostech, ale s nadhledem a bez ješitnosti. Provokoval nad míru, těšil a povzbuzoval nad míru. Nebyl studený ani vlažný, byl horký. Co horký, pálil. A ještě jedna věc, o které se už vůbec nedá psát a mluvit. Ale řeknu ji: v blízkosti Františka Lízny jsem měl vždycky pocit, že se stane nějaký zázrak. Třeba obyčejný, že někdo začne plakat nad svými hříchy. Nebo klidně i ten neobyčejný, zářivý, jako že někdo odhodí berle a začne chodit.

V posledních desetiletích jsem často slýchával větu, že křesťanství je v naší zemi odepsané a že nejsou lidé, kteří by tímto způsobem ovlivňovali naši ateistickou společnost. Odešly dvě osobnosti, o nichž se dá tvrdit, že i zlomek jejich činnosti vyvrací tento sekularizační blábol.