Ikonická přítomnost, doba koronavirová a obrazy bez duše

Zkušenost posledních měsíců, doby spojené s pandemií COVID-19, připomněla současnému člověku něco, co v minulosti patřilo k samozřejmostem života. Máme na mysli především karanténní opatření, která byla běžná pro cestovatele „z daleka“ po skoro celý středověk, novověk až po začátek dvacátého století. Stejně tak znala předmoderní doba uzavírání hranic z epidemiologických důvodů. Legendární se stala například ochrana města Milána před morem v 15. století, při kterém uzavřeli městské hradby, či celkový „lockdown“ v případě velkých epidemií. Bezesporu literárně výjimečným výsledkem podobné situace byl Boccacciův Dekameron. Jako historici vizuální kultury bychom mohli o mnohém ze zmíněného psát. Zamyslet se například nad reprezentací pandemie, či nad zobrazováním bezstarostného mládí uprostřed morových epidemií. Tématem tohoto textu však bude něco, co (alespoň na první pohled) doby před námi neznaly. Jde o používání obrazů – přesněji obrazovek – v každodenní komunikaci, ve vzdělávání atd. Nejedná se o fenomén nový, pandemie ho však posunula do nevídaných rozměrů.

Přes obrazovku se od jara 2020 v masovém měřítku učí a přednáší, chodí se na bohoslužby, na psychoterapii a za jistých okolností i k lékaři. Obrazovka se nevyhnula skautským oddílům, televizním rozhovorům, kde redaktor ve studiu hovoří s hostem na obrazovce, či – jak mohou potvrdit autoři tohoto textu – dokonce popíjení vína. V případě rychlého a stabilního připojení by se skoro mohlo zdát, že setkání skrze obrazovku supluje setkání skutečné. Tak nějak si tento fenomén představoval již na sklonku devatenáctého století francouzský spisovatel a fantasta Jules Verne ve své knize Paříž ve XX. století, kde si manželé přes obrazovku dávali i letmý polibek. A přece se po zkušenosti posledních měsíců většina lidí shoduje na tom, že ačkoli šlo o zajímavý experiment, obrazovka nemůže v žádném případě nahradit skutečná setkání. Řada článků v seriózních médiích přináší reflexe uživatelů, kteří popisují negativní efekty distančního setkávání a fenomén „únavy ze Zoomu“. Pro nás jako pedagogy se věc stala o to palčivější, že přechod na on-line výuku znamenal obrovský propad v její kvalitě. Podle prvních dat se navíc zdá evidentní, že podobně výuku „skrze obrazovku“ hodnotí učitelé na všech stupních vzdělávání. Paralelně je možné sledovat, že především soukromé světoznámé instituce, jako jsou Univerzity v Cambridgi a v Oxfordu, si s myšlenkou on-line výuky více než pohrávají. Ekonomicky by šlo o velmi úspěšnou alternativu – významně se sníží provozní náklady, ne však školné. Navíc, univerzita bez fyzicky přítomných studentů je téměř univerzitou bez problémů… I v českých luzích a hájích pak zaznívají hlasy – byť zatím ojedinělé –, že pro „nadané“ děti a „výběrové“ školy jde o systém výuky, který je přijatelný, a dokonce srovnatelný s výukou prezenční.¹

Cílem naší reflexe tedy bude snaha pochopit, proč se obrazovka ukázala jako tolik slabý nástroj v mediaci přítomnosti, tj. jak je možné, že obrazovka není schopna, přese všechno, co „umí“, nahradit skutečné setkání. Pro lepší uchopení tohoto problému se v první části našeho textu zamyslíme nad konceptem „ikonické přítomnosti“, a to tak, jak byla definována v posledních desetiletích. Zamyslíme se také nad vztahem mezi obrazem a setkáním v dobách moderních a předmoderních. Ve druhé části tohoto textu se na tento problém podíváme spektrem nových poznatků z psychologie a sociálních neurověd.

„Ikonická přítomnost“ a oživené obrazy v dobách před obrazovkou

Na konci osmdesátých let dvacátého století připravoval německý historik umění Hans Belting knihu, která měla podle něj završit jeho zájem o vizuální kulturu předmoderní doby. V této knize, která vyšla v roce 1990, Belting zároveň prorocky hledal společné kořeny Evropy, která nebyla rozdělena železnou oponou. Prvkem, který podle něj pojil kultury „Východu“ a „Západu“, byl votivní obraz (Kultbild ), tedy obraz určený k osobní náboženské úctě. Obraz, skrze který se divák ve své mysli setkával se zobrazeným. Pro Beltinga šlo o životní téma, které ho provázelo již od poloviny osmdesátých let, kdy se začal věnovat otázce recepce posvátných obrazů na konci středověku, a které rozvinul v novém století. V té době se již jednalo o badatele, který se v žádném případě neomezoval na nějaké konkrétní období, ale snažil se pochopit obrazy v té nejširší možné antropologické perspektivě. V roce 2001 tak Belting vydává knihu Antropologie obrazu (Bildanthropologie), kde se poprvé systematicky věnuje konceptu „ikonické přítomnosti“. Svou teoretickou reflexi potom dále rozváděl a v posledních letech stále rozvíjí.²

Tento koncept lze, dle Beltingových slov, velmi stručně popsat jako setkání se zobrazenou postavou, odehrávající se v divákově mysli. Aby se podobné setkání mohlo uskutečnit, je potřeba splnit jisté podmínky: obraz by měl být umístěný zhruba v divákově úrovni a ideálně by mělo být možné, aby se divák mohl zobrazenému podívat do očí. Podle Beltinga však žádná z těchto podmínek nemůže setkání garantovat, to se prostě „musí odehrát“. Naopak se něco podobného může výjimečně stát i v případech, kdy umístění obrazu tyto podmínky nesplňuje.³

Z textů, které vznikaly v dobách moderních a předmoderních, bezpečně víme, že se podobná setkání bezesporu odehrávala. Namátkou můžeme zmínit zlatou sochu svaté Fides, která byla vytvořena asambláží starších artefaktů v devátém století v dnešní střední Francii. Kniha zázraků této světice, která se dochovala z druhého desetiletí jedenáctého století, popisuje, jak se pohledem do jejích očí mohli věřící přesvědčit o jejích přáních a jak je tento pohled také mohl léčit z nemocí i zranění (obr. 1). Díky této výjimečné schopnosti dialogu byla Fides po několik století skutečnou hvězdou. Do Conques se hrnuly davy a sláva (a bohatství) místního kláštera stoupala.

Podobná moc se přisuzovala i jiným obrazům. V Římě můžeme například zmínit sérii deskových obrazů – takzvaných ikon –, které byly nošeny v procesích po hradbách, aby ochraňovaly město. Mezi jejich hlavní ctnosti patřila schopnost „setkávat se“ s obyčejnými věřícími. V Konstantinopoli to byly také vážené deskové obrazy Panny Marie; některé z nich – Hodegetria či Blachernitissa – dělaly zázraky podle přesně daného pravidla. Každý týden tak bylo možné zažít s Bohorodičkou výjimečné setkání. Dobové dokumenty hovoří o neuvěřitelném úspěchu této osobní přístupnosti.

V některých případech bylo naopak podobné setkání fyzicky znemožňováno: máme na mysli třeba zázračný obraz Krista z římského Lateránu či obraz Matky Boží z kláštera Kykkos na Kypru. Obrazy byly od lidu postupně oddalovány a zakrývány tak, aby bylo možné „ikonickou přítomnost“ kontrolovat. Je možné, že tato situace byla vynucena poškozením zmiňovaných obrazů, které tak bylo nutné vyjmout z „veřejného“ prostoru. Důsledek však byl opačný: moc těchto (skoro) nedostižných obrazů jako ideálních prostředníků k setkání se znázorněným se násobila. Není proto náhodou, že od třináctého století byl papež jediný, kdo měl k lateránskému obrazu přístup (obr. 2). I fenomén zakrývání však potvrzuje výše popsané: v křesťanském světě Východu i Západu je obraz, často deskový, jeden z nejmocnějších nástrojů setkání se zobrazeným. V soudobé imaginaci se tak obraz do jisté míry stává pomyslným mostem mezi světem lidí a světem Božím.

obr. 2

Zázračný obraz Krista, tzv. Acheropita, 13. století, Sancta Sanctorum, Řím.…

Není proto náhodou, že otázka vztahu k obrazům vedla v osmém a devátém století – na Východě a následně i na Západě – k zásadní debatě o tom, co jsou to zobrazení a jaká je jejich funkce. Podle našeho soudu je toto období debaty o obrazech – lidově nazývané „ikonoborectví“ – klíčové ze dvou důvodů. Nikajský koncil, který debatu v roce 787 přetíná a od roku 843 je v tomto ohledu dogmatickou autoritou, formuluje jednu z nejkomplexnějších teorií obrazu předmoderního Středomoří. Především pak potvrzuje, se vší autoritou koncilu, výše zmíněné: obraz je třeba vnímat jako nástroj či okno pro setkání se zobrazeným.

Takto popsaná situace se může jevit zvláště se současným despektním pohledem na doby předmoderní jako do jisté míry logická: člověk, který ještě neprošel „renesancí“ a především moderním poznáním, prostě věří ledajaké báchorce. V přísně marxistickém duchu by bylo možné přemýšlet o efektu náboženství jako „opia národů“. Věc je však výrazně komplexnější. Zmiňovaná zobrazení napříč Středomořím, Evropou a Asií jsou totiž na hony vzdálená mimetickému zobrazení, které by mohlo vyvolávat dojem reality. Co více, většina z nich se nachází na deskách. Jde tedy o obrazy nejen stylizované, ale i dvourozměrné (obr. 3). Předpokládat, že nevzdělaný a předmoderní člověk uctíval obrazy jako ochranné či zázračné předměty per se, je zcela pravděpodobné. Představa, že tentýž člověk věřil, že se dívá do reálné tváře Krista či svatých, je o poznání komplikovanější. Víme navíc, že tomu tak nebylo. V případě již zmiňované Fides nás dobové dokumenty nenechávají na pochybách. Poutníci, kteří za ní mířili, si velmi dobře uvědomovali, že zlatá maska, která na ně shlížela v rotundě při místním kostele, není v žádném případě tváří dívenky, která byla umučena na počátku čtvrtého století. To jim však nezabraňovalo zlatou sochu uctívat a skrze ni se mysticky setkávat s Fides.

Stojíme tedy před evidentním paradoxem. Obraz se od pozdní antiky až do dvacátého století stává pro významnou část křesťanů místem setkání se znázorněným. Paradoxně však to, co činí obrazy schopné stát se prostředníky vztahu, není v žádném případě podobnost realitě. Až na několik dokumentovaných podvodů navíc obrazy nevydávají žádné zvuky. Setkání skrze zobrazení se tak odehrává exkluzivně v mysli diváka. Jsme tedy v přesně opačné situaci, než byla ta, kterou jsme popisovali na začátku. Dnešní obrazy na obrazovkách jsou extrémně podobné realitě, a co víc, hovoří s námi. I přesto však, na rozdíl od obrazů minulosti, jako kdyby měly nižší schopnost zprostředkovat skutečná setkání. Jako kdyby, navzdory všem očekáváním, k „ikonické“ přítomnosti docházelo mnohem méně.

Autoři tohoto textu nejsou religionisté ani teologové. Vysvětlení pro tento fenomén proto sice budou hledat v lidské mysli, ale v prostoru dějin obrazu. Zásadní rozdíl mezi „starým“ obrazem a obrazem na obrazovce je jednoznačně v roli diváka. V případě obrazovky se akce diváka – pakliže sám nehovoří – omezuje na fatickou funkci (přitakávání), dále potom, vzhledem k umístění kamery a obrazu, není možné udržovat oční kontakt. Ve všech výše popsaných předmoderních situacích je aktivita diváka naopak nutnou prerekvizitou. Divák k obrazu přistupuje, vzdaluje se, dotýká se ho, klaní se před ním. Skrze tuto sérii pohybů obraz evidentně „probouzí“, tedy aktivuje ho ve své mysli. Tato osobní dimenze je násobena komunitním prožíváním: kolem obrazu hoří svíce, poutníci a věřící opakují společné rituální pohyby a důležitou součástí setkání je i tělesná únava. V případě poutí setkání předcházejí týdny pochodu, násobené na fyziologické úrovni vyplavovanými hormony a na té mentální sdíleným očekáváním. Obě tyto úrovně se navíc od sebe nedají oddělit: před-karteziánsky není možné tělo oddělovat od mysli. Naopak v případech výjimečných posvátných míst je možné v přítomnosti obrazu strávit celou noc. V polospánku a občasném pohybu se divák může setkání účastnit doslova celým tělem.

To, co tedy předmoderní a obecněji votivní obraz činí místem „přítomnosti“, je krom formálních rysů a pozice tváří v tvář jeho aktivační potenciál. Je to divákovo tělo, jeho imaginace (obraz je stylizovaný, tedy nepodobný realitě), jeho touha po setkání, jeho aktivita, které umožňují setkání se zobrazeným.

obr. 3

Obraz Kristovy tváře, Acheiropoietos, 12. století, Novgorod, Treťjakovská galerie, Moskva.…

Reálná přítomnost a výzkumy sociální kognice

Přeskočme nyní do nedávné minulosti (širší současnosti) a podívejme se na tuto problematiku spektrem moderních výzkumů. Mediace přítomnosti skrze obrazovku se v padesátých letech minulého století v souvislosti s masovým rozšířením televize poprvé stala tématem vědeckého bádání na poli komunikačních studií a psychologie. Tento zájem dále posílil příchod počítačově generovaných virtuálních světů a bytostí. Roku 1956 uvedli američtí badatelé Horton a Wahl pojem „parasociální interakce“ označující iluzi přímého (face to face) vztahu s účinkujícím na televizní obrazovce.⁴ Jiní v této souvislosti užívají termín „sociální přítomnost“ (social presence), původně definovaný jako pocit uživatele komunikačního média, že osoba na druhé straně je reálná a přítomná. Řada studií zkoumajících tyto fenomény prokázala, že diváci za určitých okolností odpovídají postavám na televizní obrazovce, jako by to byli živí lidé, a analogické reakce byly zaznamenány v experimentech s avatary a virtuálními bytostmi.⁵ V posledních pětadvaceti letech se pak tato problematika dostala do centra pozornosti vědců, kteří s pomocí experimentálních (kupř. neurozobrazovacích) metod zkoumají takzvanou sociální kognici, tj. psychologické a neurální mechanismy vnímání druhých bytostí a komunikace s nimi.

Nejnovější impulz pro výzkum těchto jevů přináší masivní rozšiřování technologických platforem pro on-line setkávání. Důvod je zřejmý: na rozdíl od televizního přenosu (což je jednosměrný vztah) umožňují Zoom, Skype a podobné platformy formu vzájemné komunikace v reálném čase. A na rozdíl od počítačem generovaných virtuálních postav a fiktivních charakterů zprostředkuje on-line setkání vysokou míru věrohodnosti, ono „vědomé podlehnutí fikci“ (suspension of disbelief ) je absolutní. Víme, že se setkáváme a komunikujeme s jinými lidskými bytostmi, které v daném okamžiku existují v určitých prostorových souřadnicích jako reálné živé entity. Ochotně přitom pouštíme ze zřetele, že druhý člověk je ve skutečnosti pro nás přítomen virtuálně, právě jen jako zobrazení a zvuk jeho hlasu. Klíčová otázka pak zní: do jaké míry ustavuje on-line kontakt reálnou přítomnost druhého člověka a umožňuje plnohodnotnou interakci s ním? Co ztrácíme, musíme-li se spokojit se zobrazením, byť v přímém přenosu? Navzdory masivní explozi poznatků z oblasti sociální kognice není odpověď v žádném smyslu triviální a jednoznačná.

Problém je už se samotným pojmem interakce, tak jak je používán v soudobé vědě. V kognitivní vědě je za interakci považováno „… vzájemně regulované propojení autonomních agentů, při němž dva nebo více subjektů vzájemně pozorují, zobrazují si a reagují jeden na druhého“.⁶ Můžeme takovou definici vztáhnout i na technologicky mediované setkání skrze obrazovku? Patrně ano. Známý sociolog Erwin Goffman ve svém vlivném konceptu „společné přítomnosti“ (co-presence) trval na fyzické přítomnosti, kterou popisuje jako cosi, co se výlučně odehrává „…v prostředí, v němž jeden nebo více jedinců je fyzicky přítomno spolu s tím druhým“. Současné pokusy o revizi jeho pojmu ovšem již zdůrazňují, že pro společnou přítomnost není fyzická přítomnost aktérů nutnou podmínkou.⁷

Setkání s druhým člověkem vyjevuje sociální a behaviorální afordance – tedy příležitosti k vzájemnému vztahování a konání (pozn.: afordance je pojem původně uvedený percepčním psychologem J. J. Gibsonem v rámci jeho teorie ekologického vidění a dnes používaný i v jiných oblastech kognitivní vědy). Tyto afordance do značné míry skýtají i obrazy. Zaznamenejme, že posvátný obraz skýtal afordance nejen k mentálnímu prožitku a afektivním reakcím, ale i k tělesnému konání: promlouvání, dotýkání, líbání, hlazení, případně i k fyzicky násilné reakci. V kontextu on-line výuky jsou samozřejmě podstatné jedině afordance k vzájemnému komunikačnímu aktu prostřednictvím tváře a gest rukou. Tvář je médiem sociální komunikace, v níž stěžejní roli hraje její výraz a pohled. Nové výzkumy ozřejmují, že vnímání tváře druhého aktivuje v lidském mozku netoliko oblast pro rozpoznávání tváří a šířeji tzv. ventrální dráhu (odpovědnou za rozpoznávání detailů objektů), ale také dorsální dráhu, jež zprostředkuje vnímání pohybu a akce, což naznačuje, že v tváři druhého vnímáme afordance k vzájemné komunikativní akci.

Hlavní role zde kromě výrazu tváře náleží pohledu, především vzájemnému očnímu kontaktu. Směr pohledu je zásadním nástrojem sociální interakce a kognice. Oční kontakt aktivuje řadu kognitivních procesů: zachycuje pozornost diváka a spouští implicitní vyvozování mentálních stavů druhé osoby (tzv. teorii mysli), afektivní a empatické reakce i sebereferenční procesy. Můžeme se tedy tázat, zda afordance zjevované živým člověkem a obrazem jsou totožné, jinak řečeno, zda sociálně-afektivní a kognitivní mechanismy, které jsou aktivovány v on-line setkání tváří v tvář s živou lidskou bytostí, fungují stejně i při vzájemném setkání zprostředkovaném audiovizuálním médiem. Navzdory masivnímu nárůstu nových poznatků není odpověď nikterak jednoznačná.

Na jednu stranu je zřejmé, že základní neurokognitivní mechanismy rozpoznávání, alokování pozornosti, afektivní a empatické odpovědi, teorie mysli aj. fungují do značné míry analogicky při setkání s živým i obrazem zastoupeným člověkem. Naše poznatky o těchto mechanismech umožňuje právě skutečnost, že pokusné subjekty v neurozobrazovacích experimentech vnímají a reagují na stimuly v podobě virtuálně přítomných lidí (většinou statické fotografie nebo videa). Do této oblasti mířil i nedávný výzkum jednoho z autorů tohoto textu, který realizoval s týmem spolupracovníků v Národním ústavu duševního zdraví. V něm byla pomocí eye-trackingu a funkční magnetické rezonance (fMRI) zkoumána neurální a behaviorální odpověď na umělecké portréty s přímým a nepřímým pohledem. Výsledkem bylo zjištění, že portréty s přímým pohledem aktivovaly několik oblastí mozku spojených se sociálně-kognitivními procesy, zejména teorií mysli, což potvrzuje, že i statická a stylizovaná zobrazení vyvolávají ve svých divácích prožitek, jako by byl pozorován druhým člověkem, aktivují divákovo implicitní vyvozování mentálního stavu zobrazené postavy.⁸ Na straně druhé současně přibývá důkazů o tom, že zobrazení či animace představují nejednoznačné stimuly, které se s různou mírou věrnosti podobají originálu, ale některé sociálně-kognitivní procesy aktivují do jisté míry odlišně.

V několika experimentech vědci měřenou odezvou autonomního nervového systému přímo srovnávali reakci na pohledy lidí přítomných reálně a prostřednictvím obrazovky. Výsledky jsou prozatím nejednoznačné: stav nabuzení (arousal ) v jednom případě zvyšoval pouze kontakt s živou osobou. V jiném experimentu stejné skupiny z univerzity v Tampere, který přímo srovnával psychofyziologickou odpověď na pohledy druhé bytosti v situaci živé interakce, videohovoru a sledování videa, vědci shledali, že vybuzení se zvyšovalo jak v kondici živé interakce, tak videohovoru. Podobně koncipované studie měřící mozkovou činnost ovšem doložily vyšší elektrofyziologickou aktivitu mozku, signalizovanou tzv. kognitivními evokovanými potenciály jen v případě kontaktu s živou reálně přítomnou osobou, nikoliv videozobrazením. Nejnověji se těmito problémy zabývají experimenty využívající princip hyperskenování (tj. simultánní skenování dvou subjektů) s využitím fNIRS (funkční blízká infračervená spektroskopie), jež zaznamenává hemodynamické změny v povrchových částech mozku vázané na neurální aktivitu. Jeden tým recentně srovnával neurální odpověď při vzájemném pohledu mezi dvěma živými subjekty se vzájemným pohledem mezi živým účastníkem a osobou na videu. Výsledkem bylo zjištění, že silnější aktivitu v angulárním gyru, tj. oblasti spojené s teorií mysli, vyvolala komunikace naživo, nikoliv s videem.⁹ Nicméně dosud žádná studie neporovnávala přímo interakci naživo s on-line (Zoom) interakcí.

Výsledky vědeckého bádání tedy naznačují, že mechanismy sociální kognice se při vnímání přítomnosti mediované obrazem aktivují sice analogicky, ale přece jen ne stejně jako při setkání s živou osobou tváří v tvář. Tyto rozdíly pak dále zvýrazňují problémy a nedostatky spojené se syntézou a přenosem digitálního obrazu. Nejrůznější šumy a artefakty – „zamrzávání“, trhání, rozmazávání obrazu – znejasňují ony sociální afordance, jež tvář a tělo komunikujícího partnera nabízejí, a tím dále zvýrazňují přehradu mezi mediovaným a přirozeným setkáním. Technologicky předávaný obraz tak nemá a nikdy nebude mít onu auru, kterou měl posvátný obraz a kterou má celek vnímané živé osoby tváří v tvář. Ve známé satirické knize Študáci a kantořije pasáž, v níž školní inspektor kárá kantora za to, že „při výkladu pohasl lesk jeho očí“. Právě takové subtilní, ale podstatné momenty vzájemné interakce učitele a posluchačů (žáků, studentů) jsou vázány na auru osobní reálné přítomnosti, kterou médium nikdy nedokáže zprostředkovat.

Závěr

Je tedy možné konstatovat, že zobrazení se mohou stát přítomností pouze za určitých podmínek. Ty je možné odvozovat jak z tisícileté praxe takzvaných votivních obrazů, tak z aktuálního výzkumu na poli kognitivních věd. Bez rituální akce diváka a možnosti navázat oční kontakt je však zobrazení, ač sebevěrnější realitě, médiem, se kterým je složité – ne-li nemožné – navázat vztah. To vysvětluje obrovské problémy v komunikaci v rámci aktuální situace. Samozřejmě nekomfortní pocity z komunikace skrze obrazovku ještě stupňují jiné faktory – schopnost obrazovek narušovat koncentraci atd. Dle našeho soudu je evidentní, že pohyblivá zobrazení na obrazovkách a displejích nejsou schopna nahradit v žádném případě skutečnou přítomnost. Distanční forma výuky je momentální nutností vynucenou epidemickou situací, případně i jinými okolnostmi (geografická vzdálenost školy aj.). Jakmile však tato potřeba opadne, měli bychom na distanční výuku rychle zapomenout a tvrdě vzdorovat hlasům, které ji z ekonomických či jiných důvodů prosazují. Výsledkem by byla jen újma na žácích a studentech.

Poznámky

1. Šteffl, O., Učitel koronavirus, RefleX, 29. 11. 2020.
2. Belting H., Bild und Kult: eine Geschichte des Bildes vor dem Zeitalter der Kunst, München 1990; Id. Bild-Anthropologie: Entwürfe für eine Bildwissenschaft, München 2001.
3. Belting H., Iconic Presence. Images in Religious Traditions. Material Religion, 2016, XII(2): 235–237.
4. Horton, D., and Wahl, R., Mass Communication and Parasocial Interaction: Observations on Intimacy at a Distance. Psychiatry, 1956, 19: 215–229.
5. Lombard, M., Direct Responses to People on the Screen… Television and personal space. Communication Research, 1995, 22(3): 288–324.
6. Tylén, K. et al., Interaction vs. observation: distinctive modes of social cognition in human brain and behavior? Frontiers in Human Neuroscience, 2012, 6: 331.
7. Goffman, E., The Interaction Order. American Sociological Review, 1983, 48(1): 1–17; Campos-Castillo, C. and Hitlin, S., Copresence: Revisiting a Building Block for Social Interaction Theories. Sociological Theory, 2013, 31(2): 168–192.
8. Kesner, L., Grygarová, D., Fajnerová, I., Lukavský, J., Nekovářová, T., Tintěra, J., Zaytseva, Z., Horáček, J., Perception of direct vs. averted gaze in portrait paintings: An fMRI and eye-tracking study. Brain and Cognition. 2018, 125: 88–99.
9. Noah, J. A., Zhang, X., Dravida, S., Ono, Y., Naples, A., McPartland, J. C., and Hirsch, J., Real-Time Eye-to-Eye Contact Is Associated With Cross-Brain Neural Coupling in Angular Gyrus. Front. Hum. Neurosci, 2020, 14: 19. DOI: 10.3389/fnhum.2020.00019.