Čínský marxismus 21. století
Jak se Čína vzdala rovnosti, ale nechala si diktaturu

Při dvoustém výročí narození Karla Marxe v roce 2018 jej čínský prezident Si Ťin-pching označil za „učitele revoluce pro proletariát a pracující lid po celém světě… největšího myslitele moderní doby“.¹ Čína se sice k odkazu marxismu hrdě hlásí, podle čísel však k němu má hodně daleko, protože myšlenka beztřídní společnosti vylíčená Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu se v Číně po dekádách komunistického režimu nijak neprojevuje. Statistiky Světové banky ukazují naprostý opak. Rozdělení bohatství v populaci měří Giniho index, který může dosáhnout hodnoty 0 (absolutní rovnost) až 100 (maximální nerovnost). Čína v době zmíněného Marxova kulatého výročí dosáhla na celých 46,7 bodů,² což ji řadí mezi značně nerovné společnosti. (OSN uvádí, že 40 bodů je již varovná hranice.)³ Ještě v roce 1981 byl přitom Giniho index Číny pouze 28,8 bodů, což je na úrovni nerovnosti v dnešní České republice (ta se u nás aktuálně pohybuje okolo 25 bodů), resp. celé Evropské unie (zhruba 30 bodů). Pro srovnání, Čína je na tom pořád lépe než země Latinské Ameriky či Afriky, které se běžně pohybují okolo padesáti nebo šedesáti bodů.

To je ale teprve začátek. Nerovnoměrný rozvoj země je naprosto evidentní, když se zaměříme na značné rozdíly mezi jednotlivými čínskými provinciemi. Podle deníku The Atlantic se východní pobřežní část s městy Šanghaj a Peking v roce 2011 těšila výrazně většímu podílu HDP s převahou 77 % nad celostátním průměrem, i když tvoří jen 33 % celkové populace. Podle analýz Světové banky (2019) se tento poměr udržuje zhruba na stejné úrovni dodnes.⁴ To není úplně neobvyklé, protože pobřeží v přímořských státech často hospodářsky dominuje nad vnitrozemskými regiony.⁵ Daleko podstatnější problém je rostoucí rozdíl příjmů mezi městem a venkovem. V roce 1985 příjem průměrného rolníka činil 53,8 % příjmu průměrného obyvatele města, kdežto v roce 2006 už to bylo pouze 30,5 %.⁶ Počet obyvatel se ve venkovských oblastech postupně snižuje, podobně jako ve vyspělých zemích. Při úmrtí Mao Ce-tunga v roce 1976 žilo v Číně 82,54 % obyvatel na venkově, dnes se uvádí kolem 40 %.⁷ Životní podmínky těch, kdo na venkově zbyli, jsou však znatelně horší než ve městech. Menší příjmy se odrážejí v tom, že se venkované potýkají se závažnými problémy, jako je nedostatek kvalitní zdravotní péče, nedostupnost vyššího vzdělání nebo zdevastované životní prostředí. Tady tedy vidíme komunismus v praxi, v níž si jsou někteří rovnější.

Vůbec nejpozoruhodnější jsou data o počtu miliardářů. Dalo by se očekávat, že buržoazii jakožto vnitřnímu nepříteli se podle marxistického receptu musí zakroutit krkem. Čína to však vidí jinak. Podle deníku Quartzi v pandemickém roce 2020 přibylo dalších 257 čínských miliardářů a celkově už jich je 878, více než ve Spojených státech.⁸ Čína navíc dlouhodobě buduje své vlastní Silicon Valley v bohaté provincii Guangdong. Cílem čínské vlády je překonat kalifornskou světovou špičku a stvořit ještě větší ekonomicko-technologicko-infrastrukturní „powerhouse“, což ještě více zkoncentruje bohatství do oblasti východního pobřeží. Po ekonomické stránce je tedy Čína výsostně kapitalistická. Dokonce se k jistým formám neoliberálního paradigmatu hrdě hlásí, což podtrhuje fakt, že se dílo zakladatele ekonomického liberalismu Adama Smithe běžně vyučuje na čínských univerzitách. Výsledkem je tedy diktatura spojující nějakou podobu marxismu s liberálně-tržním prostředím. Tato ideologie je velmi pevně zakotvená ve stranických a společenských strukturách a v Číně se nazývá „marxismem pro 21. století“.

Liberální ekonomie bez liberální demokracie

Když komunisté v roce 1949 vyhráli občanskou válku proti představitelům Kuomintangu, kteří uprchli na Tchaj-wan, rozhodl se „Velký kormidelník“ Mao Ce-tung vybudovat komunismus co nejpodobnější sovětskému originálu. Ihned odcestoval do Sovětského svazu, kde strávil skoro tři měsíce pečlivým studiem budování dokonalého komunismu.⁹ Výsledky Mao Ce-tungovy vlády jsou známé – desítky milionů mrtvých, především kvůli ekonomickým experimentům, jako byl „Velký skok vpřed“ (1958–1962) a „Kulturní revoluce“ (1966–1969). Když Velký kormidelník v roce 1976 zemřel, žilo v Číně přes 90 % lidí pod hranicí chudoby (s příjmem pod dva dolary na den). V roce 2014 už jich bylo jen 1 %.¹⁰ Za tímto úspěchem neodmyslitelně stojí hospodářské reformy, které spustil Mao Ce-tungův nástupce Teng Siao-pching. Privatizace, uvolnění kontroly cen a celková postupná liberalizace přinesly Číně ekonomický boom. Teng ale ani na chvíli nepřistoupil na liberalizaci v rovině politické, odkaz marxismu a komunismu měl být ve straně zachován. Budoucím soudruhům v čele Číny odkázal jasné doporučení pro udržení stability a ekonomického růstu, tzv. čtyři kardinální principy: 1. socialistická cesta; 2. diktatura proletariátu; 3. vedení Komunistické strany; 4. udržení marxismu-leninismu a maoismu jako hlavní ideologie.

Čínský komunismus si tedy ze západního modelu vytáhl to, co se mu hodilo pro ekonomický růst, ale na demokratizaci ani nepomyslel. V politickém systému dodnes platí dvě ústavy, jedna státní a jedna stranická. Jak každý může tušit, dominantou udávající dění v politice je ta druhá. Ačkoli státní ústava dává na papíře velké pravomoci zákonodárnému Všečínskému shromáždění lidových zástupců, drtivá většina věcí se rozhoduje ve Stálém výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny, který má pouhých sedm členů. Nejdůležitější roli zastává generální tajemník a současný prezident Si Ťin-pching. Prakticky nic nemůže existovat bez stranického svolení, dokonce ani samotný stát. Jak píše expertka na Čínu Theresa Wrightová: „Hlavní rozdíl mezi politickým systémem v Číně a západních liberálních demokraciích je ten, že v demokraciích vznikly strany uvnitř tehdejšího státního zřízení… V Číně byl naopak stát vytvořen stranou roku 1949.¹¹

Není však možné představovat si politiky ve vedení Komunistické strany Číny podobně jako upadající trosky na sklonku existence Sovětského svazu nebo socialistického Československa. Naopak. Dnešní strana je v mnoha směrech ryze elitářská smetánka. V roce 1982 nebyl v politbyru ani jeden vysokoškolák, zatímco dnes mají titul skoro všichni členové.¹² Ani proces přijetí není nic snadného, kromě věrnosti marxismu je potřeba mít i patřičné konexe a kompetence. Strana má v současnosti kolem 90 milionů členů, což je pouze 6,6 % populace.¹³ a komunisté systém výlučnosti pečlivě udržují. Čína proto ve stranické části kopíruje vybrané západní prvky jako soutěživost, meritokracii a exkluzivitu, zatímco v té státní udržuje tvrdý autoritářský režim. I to je znak marxismu pro 21. století.

Naděje na demokratizaci

Žádné předpovědi postupné demokratizace Číny vyslovené politology, jako je Francis Fukuyama nebo Fareed Zakaria, se nenaplnily. Od 80. let se zatím prosadily pouze velmi omezené komunální volby, které však pro stranu nepředstavují reálnou hrozbu. Reformy nepronikly ani do vyšších stupňů státní správy, jak se domníval například politolog a ekonom Henry Rowen. Po masakru na náměstí Nebeského klidu (1989) se demokratizace nikam nepohnula, stávající prezident naopak ještě více přitvrdil ve vymáhání poslušnosti. Stačí se jenom podívat na nově zavedený bodový systém, který se zatím uplatňuje v některých městech.

Jistá vlna demokratizačního optimismu přišla s vládou generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa (2003–2012), během níž občané částečně dokázali hnát vládu k zodpovědnosti a zasazovat se o svá práva. Využívali toho hlavně obyvatelé venkova, kterým bylo upřeno užívat si výhod ekonomického růstu. V roce 2006 uspořádali na 96 000 protestů. Zatímco v roce 1984 bylo podáno 297 000 petic proti křivdám, v roce 2005 jich bylo 603 000. Politolog Hongyi Lai z University of Nottingham tento vývoj interpretoval jako cestu k demokratizaci. Občané si podle něj nenechali líbit přebujelou místní korupci, devastaci životního prostředí a praxi beztrestných konfiskací majetku, na což lokální představitelé Komunistické strany neměli právo. K optimismu přispěla i masivní občanská neposlušnost v okresu Weng’an v roce 2008. Po regionu se začala šířit zpráva, že jedna dívka, která spáchala sebevraždu, byla znásilněna a zavražděna místními policisty. Do ulic se vydaly tisíce demonstrantů, rozzuřený dav vybíjel okna, ničil auta a celou akci musela zastavit až armáda a policie. Hongyi Lai považoval tento protest za klíčový kvůli tomu, co následovalo potom: vedení Komunistické strany nejenže nenechalo zatknout rebely a umlčet opozici, naopak se k všeobecnému překvapení postavilo za obyvatelstvo. Generální tajemník Chu Ťin-tchao se veřejně zastal demonstrantů a odvolal lokální představitele strany.¹⁴

Si Ťin-pching otáčí kormidlem

Očekávaný demokratický triumf ovšem nenásledoval. Profesor Hongyi Lai vydal svou knihu v roce 2015. Mezitím nastala jedna podstatná změna: V roce 2012 se stal novým generálním tajemníkem dnešní prezident Si Ťin-pching a od počátku jeho vlády bylo zcela jasné, že on rozhodně nikomu ustupovat nebude. Pozoruhodné je to s ohledem na jeho osobní historii: Si Ťin-pchingův otec byl za Maovy vlády zatčen a uvězněn. Jeho sestra se v depresích rozhodla oběsit. Si ale zatnul zuby a prodral se až do nejvyšších pater stranické politiky.¹⁵ Pod Maovou diktaturou ani po rodinné tragédii zřejmě nezahořkl. Naopak se rád nechává fotit ve stylu opatrovnického vůdce mezi zemědělci a dětmi, jako to dělal Mao. Zdokonalil také vnitřní i vnější propagandu. V mediálním světě je nepřehlédnutelná televizní stanice CGTN vysílající v angličtině, která má pozvednout dobré mínění o Číně na mezinárodním poli. Podobný cíl má i síť Konfuciových institutů, jež podléhá Ministerstvu školství Čínské lidové republiky.

Doma si komunisté pojišťují propagandu zejména v kyberprostoru. Západní internet je v Číně tabu. I když mají Číňané vlastní sociální sítě, na jejich platformách vláda zaměstnává tzv. „padesáticentovou armádu“, jejíž příslušníci mají za úkol manipulovat veřejným míněním. Od běžných uživatelů jsou většinou k nerozeznání. Nezapomeňme ani na to, že Čína neúnavně navyšuje počty kamer v ulicích a aktivně pracuje na chytré technologii rozeznávání obličejů. K tomu všemu Si Ťin-pching pořádně utáhl šrouby i v samotné Komunistické straně. Po Teng Siao-pchingovi (jenž sám oficiálně nebyl generálním tajemníkem) se vůdci strany střídali po deseti letech a Stálý výbor politbyra ústředního výboru zpravidla rozhodoval více kolektivně. Si Ťin-pching však v roce 2018 zrušil prezidentský limit, a proto jej ve vedení Číny uvidíme nejspíš i dlouho po roce 2022.

Můžeme tedy konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by se v Číně objevily demokratické reformy, které předpovídal Hongyi Lai. Demokracie je dnes opět v nedohlednu. Diplomat a intelektuál Kishore Mahbubani tvrdí, že čínští komunisté reformy odmítají primárně ze dvou důvodů: jednak je to komplex ze „století ponížení“ a jednak odstrašující případ Ruska po pádu SSSR. Století ponížení (1842–1949) je v čínské historii zachyceno jako nejhorší období jejich civilizace. Začíná opiovými válkami s Brity, během kterých byl dokonce vypálen Letní palác v Pekingu a Čínu si postupně rozporcovaly dravé mocnosti – hlavně Japonsko, jež navíc zanechalo nezhojitelnou jizvu po masakru v Nankingu v roce 1937. V době zhroucení SSSR byly v Komunistické straně frakce, které zamýšlely demokratizaci Číny, ale scénář nestability v Jelcinově Rusku je nadobro odradil. Marxismus 21. století je tedy nástroj komunistů, jak nedopustit podobný chaos a ohrožení národní svrchovanosti.

Jak se Niall Ferguson vsadil o dvacet tisíc juanů

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)