Kontexty 4/2022

Editorial: Balancování na hraně

Stanislav Balík

Elektřina, plyn, burza, Lipsko, Ukrajina, Rusko, Cherson, Putin, chudoba, požáry, sucho, vláda, prezident, volby, nedůvěra… Jen několik z klíčových slov rezonujících veřejným prostorem uplynulých dní, týdnů, měsíců. Je to skoro na nějakou dadaistickou báseň, která by možná nechtěně ukázala, že se svět zbláznil a že nic není a nebude stejné jako dřív.

Doznívají ve mně ale dojmy uplynulých letních měsíců a z podvědomí mi vyskakují úplně jiné termíny. Les, ticho, skauting, teepee, stan, dobro, služba, povinnost, odpovědnost, kázeň, rosa, slunce, déšť… Která sada klíčových slov je reálnější? Co je větší útěk, co je větší úlet?

Neumím se často odstřihnout od průběžného sledování zpravodajství a vnějšího dění, ačkoli na něj nemám vliv. Občas se přistihnu, že se snažím „být v obraze“ i ve vlastně absurdních situacích. Výjimkou jsou letní dny a týdny na skautských táborech. Naučil jsem se před pár lety využívat tento čas k vlastnímu digitálnímu detoxu. Snažím se u toho i pozorovat sám sebe – v prvních dnech ruka nervózně sahá po mobilu, aby naučeným pohybem otevřela internetový prohlížeč; ke konci už mobil ani nemívám u sebe a po návratu „do civilizace“ oddaluji čas, kdy se poprvé na nějaké zprávy podívám. Cítím při tom, jak mi je vlastně dobře, a slibuji si, že se nenechám sledováním zpravodajství tak ovládat. Většinou to nevydrží dlouho a jsem ve starých kolejích.

Vždy při tom přemýšlím – kde je hranice mezi zodpovědným přístupem k vnějšímu světu a aktivním občanstvím na jedné straně a snahou o zachování psychického zdraví a rovnováhy na straně druhé? Nebývá mé letní skautské poustevničení (byť má paradoxně znaky pospolitého života, starosti o táborovou kuchyň či vedení velké vzdělávací akce) útěkem do světa idejí, do světa, kde se lidé k sobě chovají dobře a mají ty nejlepší úmysly? Anebo naopak: nenalhávám si cosi o držení prstu na tepu doby, když se snažím být neustále online – a přitom to je vlastně jen iluze aktivního zájmu? Co je, a co není pravda; co je, a co není lež?

Toto balancování mi ale zpětně viděno možná pomáhá v realistickém přístupu ke světu. Díky skautské práci se neustále potkávám s mladými i staršími lidmi, kteří nejenomže touží po nejvyšší Pravdě a Lásce, jimž slibují sloužit, ale i reálně dělají úžasné věci v práci s dětmi a ve službě potřebným lidem ve společnosti. Vidím, kolik dobrého reálně mezi lidmi je. Vidím, že malé děti, jsou-li dobře vedeny, mají touhu po kráse a dobru. Současně ale skrze pozorování okolního světa stojím nohama pevně na zemi, abych si uvědomoval, že není jen dobrý. Koneckonců jedním z největších přínosů konzervativní doktríny světu politiky je právě poznání, že člověk je náchylný ke zlému, takže jej musíme skrze instituce omezovat, aby nezískal absolutní moc; že nemáme a priori počítat s tím, že je v jádru dobrý a kazí ho jen společnost (jak si myslel Rousseau, který tímto svým idealismem ovlivnil nejenom politiku, ale i velkou část moderní pedagogiky), ale že lidské „proxy“ nastavení má v sobě onen osten selhání prvních lidí v rajské zahradě.

Ve snaze o hledání vyváženosti mezi pomalým a rychlým myšlením, mezi snahou o aktuálnost i reflexí dlouhodobých dějů, mezi optimismem a pesimismem, mezi idealismem a realismem nám může pomoci nové číslo Kontextů. Přináší pravidelnou dávku velkých textů, které jen obtížně přečteme někde v MHD na mobilu. Chtějí po nás více – nejenom ukradené chvíle mezi dvěma jinými, zdánlivě důležitějšími činnostmi. Žádají si po nás, abychom se při jejich četbě věnovali právě jen jim. Chtějí naši soustředěnost a čas. Dejme jim ji. Získáme tím nemálo. Možná na první zátah neučteme všechno, možná si články o hledání duchovnosti v umění žádají jiné rozpoložení než nová poezie či texty o Rusku, Ukrajině, filosofech či ateismu. Přesto stojí za to stále znovu to zkoušet. Kvůli nám i kvůli společnosti, do níž jsme s různou mírou zodpovědnosti za její rozvoj posláni.

Třeba nám pak různé sady klíčových slov, která nám při různých situacích vyskakují, nebudou připadat totálně rozdílné, ale budou pokaždé jen trošku jinou metaforou životů, které žijeme.