Chasidská zkušenost v díle Isaaca Bashevise Singera

Pavel Hošek

KULTURA / Literatura

Pracovna mého otce mi byla školou, kde jsem studoval lidské duše, jejich radosti, touhy i hradby. Bavilo mě poslouchat složitá vysvětlování těch, kteří přišli žádat o rozvod. Jednou přišel zrušit zasnoubení nezvykle elegantní pár. Mladý muž obviňoval ženu z toho, že se chová příliš důvěrně k jeho přátelům, ona tvrdila totéž o něm. Najednou mladík dívku uhodil. Pokusila se mu facku vrátit a začali se prát jako dva chasníci. Později, když je rodiče usmířili, vzal mladík dívku za ruku a políbili se. Pamatuji se, co jsem si tehdy pomyslel: O tomhle musí psát literatura. Viděl jsem, že každý člověk jinak jedná, jinak mluví a nachází si jiné výmluvy pro svá bláznovství. Všichni Židé v radzyminské studovně uctívali jednoho rabína, vyprávěli o jeho zázracích, chválili jeho kázání. Ale každý po svém. Některé tváře vyjadřovaly slepou víru a bohabojný zápal. V jiných obličejích jsem viděl jen potřebu patřit k určité chasidské skupině, být jedním z davu. Někteří z těchto chasidů neustále spílali rabínovým protivníkům, aby poukázali na jejich hříšnost a lhostejnost. O některých se vědělo, že drží slovo, jsou poctivými obchodníky a řemeslníky. Jiní lhali, jak mohli.

Isaac Bashevis Singer, Láska a vyhnanství

„Pocházím z rodu rabínů, chasidů a kabalistů,“ říká Singer v úvodní části své autobiografie.[1] Narodil se roku 1902 v Leoncinu, nevelké obci nedaleko Varšavy. Jeho tatínek Pinchas byl chasidský rabín, žák radzyminského cadika. Také otec jeho otce Šmuel z Tomašova byl horlivým stoupencem a hlasatelem chasidského učení.

Singerova matka se k chasidské zbožnosti stavěla zdrženlivě. Její otec, rabín z Bilgoraje, patřil mezi odpůrce chasidského hnutí (mitnagdim) a tento rozpor vnášel trvalé napětí do Singerovy rodiny: otec byl mužem hluboké, vroucí, citové zbožnosti, matka zaujímala střízlivě racionalistické postoje. Isaac zdědil jak otcův horlivý zájem o nadpřirozeno, tak matčinu skepsi.[2]

Singerovo dětství a mládí bylo poznamenáno střídáním vesnického a velkoměstského prostředí. Poznal jak život venkovského východoevropského štetlu, tak ruch a shon židovské čtvrti Varšavy, kde se těsně vedle sebe nacházely synagogy a nevěstince, modlitebny a hospody, studovny a tržnice, špinavé uličky a sluncem zalité dvory. Jako malý chlapec do sebe Singer vstřebával všechna tato různorodá prostředí, poslouchal příběhy o slavných chasidských předcích, včetně prababičky Hindele, která se mezi chasidy těšila velké vážnosti a sám belzský rebe jí projevoval úctu.[3] „Jako dítě jsem byl rád,“ vzpomíná Singer, „když mně vyprávěli stejné příběhy, které slýchával můj tatínek i dědeček.“ A jinde: „Přicházeli k nám chasidé a vyprávěli nám o zázracích rabínů divotvorců a o své veliké zbožnosti.“

Singer měl po otci zrzavé vlasy, za což sklízel od svých vrstevníků nemilosrdný posměch. Nosil kaftan, byl znám jako „chasídě s nazrzlými pejzy“, jak vzpomíná prostřednictvím jedné ze svých postav. Svého otce měl rád, s oblibou poslouchal jeho vyprávění a s úžasem ho sledoval, jak sepisuje komentáře ke svatým textům. Právě tato zkušenost byla důležitým podnětem na jeho cestě k povolání spisovatele.

Od malička byl ale zároveň vystaven poněkud dvojznačnému vlivu rozhovorů mezi otcovými klienty, jimž s dychtivou zvědavostí naslouchal. Tyto rozhovory byly často dramatické, plné hněvu, podlosti a zášti. Otec totiž jako rabín prostředkoval mezi rozhádanými sousedy, znesvářenými obchodníky, manželskými páry, které žádaly o rozvod, věřiteli a dlužníky, kteří na sebe křičeli.

„V otcově pracovně jsem často poslouchal historky o lidské krutosti a bláznovství,“ vzpomíná Singer. Stal se z něj pozorovatel lidských povah, a také lidských vášní a neřestí, což bylo pro jeho dětskou mysl poněkud nevhodné, ale zároveň to byla vynikající příprava pro životní dráhu spisovatele.

Rozhodujícím vlivem na Singera zapůsobil jeho o deset let starší bratr Jošua. Stal se mu průvodcem na cestě životem a jeho vliv byl zřejmě silnější než vliv obou rodičů. Byl to Jošua, kdo svého mladšího bratra Isaaca získal pro svět literatury, později ho uvedl i mezi své přátele literáty, bohémy a intelektuály a zařídil mu místo ve varšavském jidiš časopisu Literariše Bletr. Jošua byl svobodomyslného ducha, vzbouřil se proti tradici a přel se s rodiči o židovské náboženství, ke kterému se obrátil zády. Singer ho obdivoval a následoval. Později o Jošuovi řekl: „Zasel kacířské sémě i do mé hlavy.“

Vnitřní pochybnosti, umocněné rozporuplnými zkušenostmi s „odvrácenou stranou“ chasidského způsobu života, jak ji poznal v otcově pracovně, byly bratrovou skepsí natolik posíleny, že i Singer „sešel ze správné cesty“ a rozešel se s tradiční vírou a životní praxí svých rodičů. Ale nikdy nepřestal být hluboce věřícím Židem. Po otci zdědil mystické zanícení, které v něm nikdy nevychladlo, a také mimořádný zájem o duchovní a nadpřirozené jevy, které jsou důležitým motivem jeho povídek a románů. Nikdy se také neodcizil svému židovství.

Říká o tom, jako obvykle ústy jedné ze svých postav se silnými autobiografickými rysy: „Odchýlil jsem se od židovské cesty, ale své vyhnanství jsem si nosil s sebou.“ Nikdy nezdomácněl v nežidovském prostředí. Židé, kteří se asimilovali a splynuli s nežidovským prostředím, mu připadali nudní. K tradičnímu světu chasidské pospolitosti, jak ho s jeho slávou i s jeho bídou poznal v dětství, si zachoval silný citový vztah. Byl to celoživotní zdroj jeho literární inspirace.

„Občas mě přepadla myšlenka na pokání, na návrat k opravdovému židovství. Ale cožpak můžu žít jako můj otec, jako moji dědové a pradědové – bez jejich víry?“ říká prostřednictvím jednoho ze svých literárních autoportrétů. Bratrova skepse, rozumové pochybnosti, stejně jako zklamání z utrpení a bídy, které viděl všude kolem sebe, mu nedovolovaly setrvat v tradiční zbožnosti, jak ji praktikovali předkové.

„Byl mystik soužený pochybnostmi.“ Nejspíš i proto obdivoval Nachmana z Braclavi, kterého považoval za jednoho z největších duchovních učitelů lidstva a z jehož učení čerpal útěchu. Krátkodobě uvažoval o tom, že bude pokračovat ve šlépějích svého otce a svých dědečků, a nastoupil ke studiu na rabínském semináři. Brzy ale studia zanechal.

Četba literatury a filosofie rozšířila jeho intelektuální horizonty, takže nakonec dospěl k jisté osobité syntéze kabaly, Baal Šemova[4] pojetí přírody a filosofie Barucha Spinozy, prohloubené učením Nachmana z Braclavi. „Nemohl jsem být zbožný Žid, jak si přáli rodiče, nemohl a nechtěl jsem nebýt Žid, nemohl jsem žít s Bohem ani bez Boha,“ říkal o svém duchovním hledání a tápání.

Svou vlastní duchovní cestu Singer označoval jako náboženství protestu. Bouřil se proti tradičnímu pojetí Boha jako všemohoucího a milujícího vládce vesmíru, protože se nedokázal smířit s množstvím utrpení, které viděl kolem sebe. Protestoval i proti židovským náboženským předpisům, které se týkají konzumace masa. Jeho citlivost vůči utrpení (nejen lidí, ale i ostatních tvorů) ho dovedla k zásadovému vegetariánství, o kterém často hovoří i ve svých povídkách.

Do synagogy po odchodu z otcovského domu nechodil, ale modlil se vroucně, a to i přesto, že žil, stejně jako ostatní židovští literáti, s nimiž se stýkal, bohémským životem a nic lidského mu nebylo cizí. Seznámil se a sblížil s dívkou z chasidské rodiny Ronjou, oženil se s ní a v roce 1930 se jim narodil syn Izrael. Ronja se stejně jako Isaac rozešla s tradičním způsobem života svých rodičů a stala se vášnivou komunistkou – zatímco Isaac komunistickou ideologii kategoricky odmítal.

Vzhledem k tomu, že Isaacův bratr Jošua se i s rodinou ve třicátých letech odstěhoval do Spojených států a nabídl bratrovi, že zprostředkuje i jeho emigraci, nastoupil Isaac v roce 1935 na loď, která ho převezla do Ameriky, zatímco Ronja spolu se synem odjela do Sovětského svazu a odtud později do Palestiny. Svého syna viděl Singer znovu až po dvaceti letech, když za ním v roce 1955 zavítal do Ameriky na návštěvu.

I ve Spojených státech byl Isaacovým průvodcem jeho starší bratr. Zprostředkoval mu důležité kontakty a našel mu zaměstnání v jidiš novinách Forverts. Isaac svého bratra nesmírně obdivoval a za mnohé mu vděčil. Zároveň se vnitřně potýkal s tím, že zůstává v jeho stínu – Jošua se jako spisovatel proslavil už v době svého působení ve Varšavě. Tato situace se ovšem zásadně změnila, když Jošua v roce 1944 náhle zemřel na infarkt.

Singer se po svém přesídlení do Spojených států potýkal s odlišností americké kultury, ke které nikdy úplně nepřilnul, ačkoli v ní strávil většinu života. Nejlépe se cítil mezi svými, zejména mezi židovskými přistěhovalci z východní Evropy, kteří tak jako on mluvili jidiš. Svou věrnost východoevropským kořenům projevoval také tím, že celý život psal právě v tomto jazyce. Jeho texty vesměs vycházely nejprve na pokračování ve výše zmíněném deníku Forverts a poté byly pod Singerovým dohledem překládány do angličtiny.

V roce 1940 se oženil s Almou Wassermannovou, německou Židovkou z Mnichova, která se stejně jako on přeplavila z Evropy do Ameriky v předtuše blížící se katastrofy evropského židovstva. Isaacovo manželství s Almou vydrželo až do konce jeho života, přestože Singer (podobně jako jeho literární hrdinové) nepovažoval tradiční model monogamního manželství za závazný. V roce 1978 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Na cestu do Stockholmu k převzetí ceny si s sebou vzal rabína, aby ho chránil před zlými duchovními silami. Zemřel v roce 1991 v Miami na Floridě.

Závěr Singerova životního příběhu se v jednom pozoruhodném detailu podobal jeho počátku. Ve své autobiografii vzpomíná, jak už dlouho před tím, než se jako malé dítě naučil psát, napodoboval s tužkou v ruce gesto psaní, jak je vídal u svého otce, sepisujícího komentáře k Tóře, a čmáral klikyháky po prázdném listu papíru. Také na samém sklonku života, když byl upoután na lůžko a jeho mysl byla stále více zakalená, dál bezděky rukou pohyboval po papíře a tužkou kreslil čáry v gestu pokračujícího psaní.

 Nevyčerpatelný pramen tvorby

Ve svém obsáhlém literárním díle podal Singer neobyčejně vrstevnaté svědectví o životě chasidů ve východní Evropě – od počátku chasidského hnutí v době vystoupení Baal Šem Tova až po tragédii druhé světové války, ve které většina z nich zahynula, pokud se nestačili zachránit útěkem – do Spojených států, do Palestiny nebo jinam. Jedním z důvodů, proč se Singer ve svých povídkách a románech tak intenzivně věnoval chasidským pospolitostem, bylo jeho přesvědčení, že náboženství a láska jsou ve skutečnosti dva nejbohatší a nejhlubší zdroje umělecké inspirace.

Sekulární politické ideologie, ať už spojené s osvícenstvím, socialismem nebo sionismem, ho nikdy příliš nezajímaly, a dokonce se domníval, že z nich nikdy nevzejde žádná velká literatura. Naproti tomu náboženství podle něj spolu s láskou představuje nevyčerpatelný pramen umělecké tvorby.

Singer se navíc domníval, že spisovatel musí být hluboko ponořen do světa a zkušenosti, o kterých píše. „Literatura bez pevných kořenů ve skutečnosti neexistuje,“ prohlásil. „Bez folkloru a hlubokých kořenů vztahujících se k určitému místu musí literatura upadat a odumírat.“

I proto psal celý život o židovských obcích východní Evropy. I proto mu asimilovaní Židé, ztotožnění s nežidovskou kulturou, připadali nudní. Jako židovský spisovatel z chasidské rodiny nemohl a nechtěl psát o jiném prostředí než o tom, ve kterém vyrůstal. Bylo to prostředí, ve kterém hrál duchovní rozměr skutečnosti nesmírně důležitou úlohu. Ale nebylo to jen „kultivované“ náboženství vzdělaných vykladačů Tóry. Byla to i živelná lidová zbožnost, prostoupená magií, pověrami, vírou v démony, strašidla, skřítky a čarodějnice. Všechny tyto jevy Singera nesmírně zajímaly. A snad ještě víc ho zajímalo napětí, které do lidského nitra vnášejí požadavky náboženské tradice, soupeřící s vášněmi a touhami lidské přirozenosti.

Když jako dítě naslouchal klientům svého otce, někdy klidným, jindy rozzuřeným nebo plačícím, stále znovu se setkával s tím, jak se v životech varšavských chasidů sváří fanatismus a skepse, mystické zanícení a milostná vzplanutí, žádosti těla a prahnutí duše. „Stanu se vypravěčem příběhů o lidských vášních,“ řekl si. Právě vnitřní sváry a mučivá napětí v lidských srdcích Singera zajímaly ze všeho nejvíc. Těsné sousedství zbožnosti a milostné touhy ho celý život fascinovalo. Proto i jeho literární hrdinové bývají zmítáni náboženskými a smyslnými touhami. A to nezřídka zároveň, jakkoli paradoxně to zní.

Vzhledem k tomu, že ho přitahovaly právě všelijaké vnitřní zápasy lidských duší, odložil Singer ve svém líčení chasidského způsobu života veškeré zábrany a popisoval jeho světlé i temné stránky se syrovostí, která místy budila pohoršení. Jeho vyprávění nic neretušují, líčí zcela otevřeně to, co ho na jeho dějových postavách fascinuje.

Singer v žádném případě nechtěl nabízet čtenářům stylizované nebo kýčovitě dojemné portréty východoevropských Židů. Vlastně nechtěl psát o chasidských nebo židovských tématech jako takových. Chtěl v těchto konkrétních kulisách, které důvěrně znal, ohledávat obecně lidská témata, jako jsou láska a zrada, víra a skepse, zbabělost a odvaha, podlost a ušlechtilost, svár duše s tělem, vášně duchovní i tělesné.

Nadšení pro literaturu získal četbou Dostojevského. Nechtěl psát národopisné obrázky ze života svébytné nábožensko-etnické komunity. Jeho tématem je člověk, zmítaný vnitřními rozpory, hledající štěstí a smysl života, vyznávající i zrazující vznešené ideály, vítězící a prohrávající v životních zápasech, v boji s vlastním i cizím sobectvím.

V tomto smyslu se i Singer, podobně jako (a zároveň úplně jinak než) Martin Buber, Abraham J. Heschel nebo Elie Wiesel, propracovává od toho svébytně chasidského k tomu obecně lidskému. A podobně jako Chaim Potok i Singer líčí své hrdiny v niterném zápase mezi nároky svaté tradice a výzvami moderní doby.

V této souvislosti stojí za zmínku, že Singerovo důsledné líčení lidských slabostí chasidských hrdinů a hrdinek lze chápat také jako věrnost jednomu z duchovních principů chasidského učení. Tím principem je velkorysý přístup k člověku v jeho křehkosti a nedokonalosti, se všemi světly a stíny, se všemi výšinami a pády, které k této nedokonalosti patří. Takto přistupoval ke svým chybujícím současníkům Baal Šem Tov, takto k nim přistupovali jeho slavní žáci.

Kronikář zmařeného světa

Zároveň je třeba dodat, že Singer v průběhu své spisovatelské dráhy čelil rostoucímu tlaku jisté konkrétní poptávky ze strany čtenářů, která nebyla úplně v souladu s jeho uměleckou ambicí. V důsledku tragédie, která postihla evropské Židy v době druhé světové války, se Singer bezděky stával kronikářem zmařeného světa. „Lidé, o kterých jsem psal, byli všichni mrtví. Stal jsem se fosilií dávno zaniklé epochy,“ říká o tom s povzdechem jeho literární alter ego Aron Greidinger.

Čtenáři chápali Singerovy texty jako autentická svědectví o kulturním a společenském klimatu východoevropského štetlu, jako svědectví o světě, který byl zničen. Ze Singera se stávala „etnografická ikona“, jeho příběhy byly čteny s jistým druhem dojetí a nostalgie, které nebyly součástí jeho uměleckého záměru. Nechtěl čtenářům předkládat sentimentální portréty východoevropského židovstva, rámované truchlením nad jeho zkázou.

Na druhé straně i on chtěl vyrvat své hrdiny zapomnění, i on chtěl vyprávět příběhy chasidských předků, aby zabránil jejich zmizení, aby „přelstil smrt“. O svých hrdinech říká: „Modlím se za jejich vykoupení a vzkříšení, v něž doufám, a zároveň si troufám říci, že všichni ti lidé jsou živi. V literatuře, stejně jako v našich snech, smrt není.“

Nejspíš i proto, že se skutečně snažil zachovat vzpomínku na své chasidské předky a na své přátele a známé, přistoupil do jisté míry na objednávku ze strany čtenářů – jak je patrné i z jeho autorských zásahů do anglických překladů původních textů v jidiš. Zatímco v jidiš je více ironický, cynický, dvojsmyslný a víc si se čtenářem rafinovaně hraje, v jím dozorovaných anglických adaptacích je zřejmé, že přistoupil na přání mnoha oddaných (často nežidovských) čtenářů, aby byl „kronikářem zmařeného světa“.

Mnozí mu i přesto vyčítali, že jeho syrové líčení lidských slabostí východoevropských Židů nahrává antisemitismu a je neuctivé k obětem holokaustu. Singer na to odpovídal, že odmítá ve svých textech neustále vést rozhovor s antisemity, že jim neustoupí natolik, aby právě oni určovali, jak má psát.

Jedna z klíčových myšlenek, která prostupuje Singerovým dílem, je představa Stvořitele jako velkého vypravěče. V knize Příběhy pro děti například říká: „Celá země, všechny hvězdy, všechny planety a všechny komety samy o sobě představují jednu Boží historii, jeden zdroj života, jeden nekonečný a nádherný příběh, který zná ve své celistvosti pouze Bůh.“ Jinde poznamenává: „Věřím, že Bůh je spisovatel, který si píše, co chce, a celý svět Ho musí číst a snažit se pochopit, co tím myslí.“ Bůh byl pro něj „velkým romanopiscem, tvůrcem s neomezenou fantazií. Beletristou, pracujícím celou věčnost na zdokonalení svého díla“. I v tomto smyslu je podle Singera veškerá minulost i s jejími hrdiny uchována. Celé dějiny jsou velká Boží kniha, a postavy minulosti dál žijí na jejích stranách. V podobném smyslu pak Singer jako spisovatel uchovává ve svých příbězích postavy minulosti, které v nich trvale žijí.

A zároveň, jak si všímá literární teoretik Jiří Trávníček, Singer svým vyprávěním stále znovu nastoluje lidskou pra-situaci – vypravěč vypráví a posluchač naslouchá –, vzdálenost mezi lidmi je tím překlenuta, osamění je překonáno. Vyprávění znamená navázání vztahu – v Singerových povídkách právě tak jako v chasidských příbězích o činech a výrocích cadiků.[5]

Vyprávění chasidských příběhů o cadikovi v době největší slávy chasidského hnutí působilo jako zázračné překlenutí vzdálenosti. Chasidé často žili v obcích vzdálených celé dny cesty od místa, kde bydlel jejich cadik. Když nemohli cadika osobně navštívit, vyprávěli si o něm příběhy. A vzdálenost mezi ním a jimi tím byla překlenuta.

Také Singer vypráví, aby překlenul vzdálenost. V první řadě vzdálenost mezi vlastní minulostí ve východní Evropě a současností v Americe, a také mezi mrtvými hrdiny příběhů a živými posluchači jeho vyprávění. Také vzdálenost mezi generací dospělých a nastupující generací dětí, kterým věnoval několik knižních souborů pohádek a povídek. A zajisté i vzdálenost mezi sebou samým jako spisovatelem a čtenáři jeho knih. A zřejmě také vzdálenost mezi oním hlasem, který zaznívá z druhé strany věčnosti, a současným člověkem, který už ho dokáže zaslechnout jen jako ozvěnu zdálky.[6]

I Singer se svým osobitým způsobem vřadil do posloupnosti vypravěčů chasidských příběhů a stal se spojovacím článkem tradice, která jeho prostřednictvím pokračuje. Ostatně některé z jeho povídek jsou obsahem i formou ukázkovými exempláři chasidských příběhů. Jedna z jeho knížek je literárně stylizovaným převyprávěním Baal Šemova života. A v populárně naučné knize Chasidé Singer doprovází obrazy ze života chasidských komunit od židovského malíře Iry Moskowitze poučným komentářem o povaze a historii chasidského hnutí.

S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že z hlediska chasidského pojetí příběhů lze i na Singerovo literární dílo hledět jako na pokračování proudu prvotního světla, které vychází ze života chasidských světců a prosvítá každým vyprávěním o nich. V rámci této perspektivy lze Singerovy knihy chápat jako literaturu, která v sobě stále ještě nese ono původní pra-světlo, a je tedy nástrojem jeho šíření. A v tomto smyslu může být dokonce i sám Isaac Bashevis Singer nazván cadikem, jak navrhují někteří znalci jeho díla. „Cadikem židovské literatury dvacátého století.“[7]

/ Ukázka z knihy Chasidské příběhy. Mezi židovskou mystikou a krásnou literaturou, CDK, Brno 2022, redakčně upraveno. /

Poznámky

[1] I. B. Singer, Láska a vyhnanství, Argo, Praha 1997, s. 29.

[2] Singer toto trvalé napětí mezi otcem a matkou nezapomenutelným způsobem vyjadřuje v povídce Proč husy kejhaly, viz I. B. Singer, Světnice, kde otec soudil, Argo, Praha 1999, s. 11nn.

[3] Prababička Hindele inspirovala Singerovu povídku Jentl, chlapec z ješivy, která se stala předlohou slavného filmového muzikálu Yentl (s Barbrou Streisand v hlavní roli), viz I. B. Singer, Krátký pátek a jiné povídky, Argo, Praha 2012, s. 112nn.

[4] Izrael ben Eliezer, řečený Baal Šem Tov (1700–1760) byl zakladatelem chasidismu.

[5] J. Trávníček, Příběh je mrtev?, Host, Brno 2003, s. 246n.

[6] Více k této myšlence viz J. Trávníček, Příběh je mrtev?, s. 248n.

[7] A. Tuszyńska, Singer. Krajiny paměti, H & H, Jinočany 2006, s. 6.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2022)

Pavel Hošek

Pavel Hošek (1973)

religionista

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Naši autoři čtou #1

Před časem jsme na sociálních sítích nakladatelství Books & Pipes spustili rubriku, kde se ptáme našich autorů, co zrovna čtou...

Petr Fiala, Ivan Foletti, Kateřina Hloušková, František Mikš, Jiří Pernes, Hynek Vilém

Józef Czapski
Malíř barvy a světla

Středoevropský úděl V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi. Jde o autora u nás téměř neznámého: pomineme-li časopisecké pub­likace…

Josef Mlejnek