George Frost Kennan a jeho pohled do nitra české duše

George F. Kennan, jedna z výrazných tváří klasického realismu, po celý svůj dlouhý život, který strávil v městečku East Berlin v Pensylvánii, obdivoval velké státy. Tedy s jednou výjimkou, ke své rodné zemi Spojeným státům americkým měl vztah trvale odtažitý, odcizený a až nadmíru kritický. Menší země jej příliš nezajímaly a neoslovovaly, což platí zejména o středo- a východoevropských státech, jež vznikly rozpadem rakousko-uherské monarchie, kterého nikdy nepřestal litovat.

Podle amerického historika maďarského původu a jeho blízkého přítele Johna Lukacse Kennanův postoj vyvěral ze silného skepticismu ohledně jejich životaschopnosti. Kennan proto prosazoval, aby se americká zahraniční politika zaměřovala na velké aktéry, Německo a Sovětský svaz, a prostor mezi nimi spíše ignorovala. Tento Lukacsův postřeh ostatně podporují Kennanova slova, že „Československo je, nakonec, středoevropský stát, jehož osudy v dlouhodobé perspektivě musejí jít s dominantními silami v oblasti, a ne proti nim. Panuje obecná shoda na tom, že rozpad omezeného stupně jednoty reprezentovaného habsburskou říší byl nešťastný pro všechny zúčastněné.“ [1]

Kennanovi Rusko a Sovětský svaz učarovaly. Nikoliv ale sovětský komunistický režim, jehož mnohé zločiny sledoval přímo v Moskvě, kde působil jako americký diplomat (1933–1937 a 1944–1946) a velvyslanec (1951–1952). V září 1952 dostal nálepku persona non grata, když svou velvyslaneckou práci v Moskvě přirovnal k internaci v nacistickém Německu. Kennan nikdy ani náznakem nepropadl komunistickým sympatiím – jak sám poznamenal, už od počátku pociťoval vůči ruskému marxismu jednoznačnou nechuť. [2] Přímo nadšený však byl ruskou historií, kulturou a především lidmi. Neskrýval svůj obdiv k tomu, co vše dokáže ruský člověk snést a vydržet. 

Kennan měl nicméně příležitost strávit také nějaký čas v meziválečném Československu, kam byl vyslán na podzim roku 1938. Tehdy se nad naší zemí již stahovala těžká mračna stále silnějších Hitlerových výpadů, Mnichova a blížící se druhé světové války. Tlačil na své přátele ve Státním departmentu, aby mohl odcestovat co nejdříve, protože nechtěl promeškat vyvrcholení krize. A přání se mu splnilo. Do Prahy přiletěl 29. září 1938, jak se zakrátko ukázalo, vůbec posledním pravidelným letem. Později vzpomínal, že když odlétal, na pařížském letišti Le ­Bourget už stál nastartovaný letoun, který měl Daladiera dopravit do Mnichova.

Praha na něj udělala ohromný dojem. Hned v první den si do svého deníku poznamenal: „Byl jsem absolutně unesen budovami a městem. Mám za to, že rok strávený ve Vídni přispěl k tomu, abych si vážil baroka.“ [3] Když se sem po více než čtyřiceti třech letech (v březnu roku 1982) opět vrátil na krátkou návštěvu, poznamenal si: „I krásné barokní fasády na mě působily dojmem šedivého smutku. […] O co byly tyto fasády skutečně jasnější, veselejší, nadějnější a pozitivnější v tom vzdáleném roce, v posledních měsících skutečné nezávislosti Československa…?“ [4]

Necelý rok jeho pobytu v Praze byl zásadně ovlivněn rychlým sledem celé řady tragických událostí. Krátce po obsazení zbytku země nacistickým Německem, vytvoření protektorátu Čechy a Morava a uzavření amerického vyslanectví v Praze byl již v polovině září 1939 přesunut do Berlína, kde pokračoval v diplomatické práci. Poté, co Německo vyhlásilo válku Spojeným státům, byl internován v Bad Nauheimu. Ale ani v tom krátkém čase pražského pobytu nemarnil čas, cestoval po celé zemi a dělal to, v čem byl mistr nad mistry – sledoval, komentoval a odhadoval budoucí události, někdy až neuvěřitelně přesně. Zkrátka, uplatňoval svůj největší talent – schopnost skvěle pozorovat, zachytit a analyzovat realitu, její příčiny a důsledky. Otevřeně, upřímně, někdy až s tvrdostí a uštěpačností, které bude po letech v některých případech litovat. S Kennanem vůbec nemusíme souhlasit, já osobně nesouhlasím s jeho názory a pohledy na řadu témat, zejména s jeho nadřazeným přístupem ke střední Evropě, ale jeho často až provokativní texty rozhodně stojí za to číst, přemýšlet o nich a vymezovat se vůči nim.

 Kennan ve svých pamětech podává velmi plastický obraz nálad po oznámení výsledků mnichovské konference. Jeho deníkové záznamy zachycují srocení zahraničních novinářů, kteří „světu měli poskytovat horké zprávy přímo z centra dění“ a kteří se „jako supi snažili vytěžit smrtelnou agónii malé země“. [5] Jak podobný a současně odlišný je popis obdobné situace z listopadu 1989 podaný Michaelem Žantovským: „Praha byla tou dobou už plná zástupců světových médií, kteří psali články o událostech podružného významu a propíjeli diety k velké netrpělivosti svých editorů. Každý teď jakoby věděl, že se něco vzápětí stane, ale nikdo netušil přesně kdy.“ [6]

Meziválečné Československo viděl Kennan z řady důvodů poměrně dost kriticky. „Do Prahy jsem přišel bez jakýchkoliv sympatií k nacistům, hluboce pohnut tíživou situací Čechů, nejčerstvější oběti Hitlerova imperialismu, nicméně dalek sdílení sentimentálního entuziasmu pro Benešův režim a poválečné uspořádání střední Evropy, jež inspirovalo tolik anglických a amerických liberálů. […] Měl jsem nepříjemné vzpomínky na úzkoprsý jazykový nacionalismus Čechů, jak jsem ho zažil při návštěvě Prahy před několika lety.“ [7] Podle Kennana už tehdy v Československu panovala válečná atmosféra a pro něj osobně jako by už válka začala. V jednom ze svých dopisů z dubna 1939 píše: „Patrně v Evropě není země, kde by si přáli válku – válku v nejbližší možné době – tak silně jako v protektorátu Čechy a Morava. […] V případě neúspěšné války v několika dalších letech Němci patrně zjistí, že český duch nezávislosti, navzdory tomu, že lidé tu jsou vystaveni všem metodám propagandy moderního totalitního státu, vykazuje překvapivou sílu vytrvalosti.“ [8] Mnichovské trauma, jehož stopy jsou v české strategické kultuře dodnes velmi patrné, uzavírá slovy: „Osud malého národa, okupovaného a utlačovaného Němci, už nebyl pro metropolitní deníky západních zemí příliš zajímavý. Československo šlo do háje, a tak to prostě bylo.“ [9] Současně ale popisuje i to, co pozoruje kolem sebe: „Tyto dny, pro Čechy tak tragické, byly pro jejich přátele všechno, jen ne příjemné. Je snadné pouka­zovat na chyby minulosti; není ale lehké utěšit lidi v tom, co vnímají jako dvacet let ztraceného úsilí, zradu ze strany přátel a ztrátu po staletí chovaného snu – snu, který se před krátkým časem zdál být tak mučivě blízko, na dosah ruky. Nikdo nemůže Čechům upřít úsilí, které vložili do rozvoje svého území a do pokládání základů trvalého a zdravého státu.“ [10]

Naopak zdrcující kritice podrobil československou „stranickou politiku“. České politické strany podle něj mnoho let seděly u stolu a dělily se o politickou kořist, jako „když malí kluci porcují meloun“. [11] Jejich politikaření přičítal nemalý podíl viny na situaci, v níž se země nacházela. Zcela správný byl i Kennanův předpoklad, že zánik Československa a vytvoření protektorátu je jen pouhou zastávkou Německa v rámci jeho expanze na východ, vyžadující, aby tato trasa nebyla narušována nežádoucími aktivitami, ale aby v ní naopak v maximální možné míře panoval mír, klid a pohoda. Trefou do černého bylo rovněž jeho konstatování, že „ať je válka či nikoliv, budoucí Čechy a Morava už nikdy nebudou tím, čím byly po odchodu prezidenta Beneše a jeho poradců […] Čas se nezastaví a loňské turbulentní události měly svůj vliv na český charakter. Je pravda, že začne-li se kdy kyvadlo hýbat opačným směrem, může dojít ke strašným protiněmeckým excesům.“ [12] Asi málokomu v rámci tehdejší německé menšiny přišlo na mysl, co tak přesvědčivě a plasticky ve Škvoreckého novele předpovídá kamarád Ruda Sepp Dannymu Smiřickému: „Nedělej si iluze, Daníčku! Až tady v Kostelci skončí válka – no, nechci to vidět.“ [13] Už v květnu 1939 v jedné ze svých depeší Kennan píše: „Jestli se kdy situace obrátí, bude strašlivé si pomstu jen představit.“ [14] Vedle jeho zcela vyplněné předpovědi, že Sovětský svaz a Čína, jakkoli se jednalo o dva totalitní komunistické státy, nedokáží dlouhodobě udržovat kooperativní vztahy a že Čína se vůči svému spojenci začne brzy vymezovat, se jedná o jeden z nejpřesnějších a nejmistrnějších Kennanových odhadů budoucích událostí vůbec.

Širší scénáře dalšího vývoje pro něj byly nejasné a otevřené, byl ale zcela přesvědčen, že se nic nevrátí do starých kolejí: „… je nepravděpodobné, že Češi někdy plně obnoví své dřívější instituce a vedení. Málokdo si bude přát návrat mnoha hádajících se politických stran, maloměšťáckou plachost a povrchní materialismus, který za minulého režimu charakterizoval přinejmenším spodní patra veřejné správy. Český nacionalismus bude vskutku vzkvétat, ale s ním se bude pojit požadavek na větší osobní odpovědnost a větší duchovní autoritu u těch, kdo chtějí vést.“ [15] Tragické řešení představované vytvořením Národní fronty politikaření rozhodně nezastavilo a ani neposílilo osobní odpovědnost a duchovní či morální autoritu politiků. Samotný prezident Beneš a jeho jednání po odchodu do londýnského exilu a po návratu do osvobozeného Československa jsou příkladem politiky vedené především osobní pomstychtivostí, nikoli jasnými politickými vizemi a strategií. To Československo nenasměrovalo zpět do rodiny západních evropských demokracií, kam patřilo, nýbrž přímo do Stalinovy náruče a dlouhých let nesvobody v sovětském područí. 

V současné době, kdy v Evropě opět sílí anti­semitismus a řada intelektuálů sympatizuje s palestinským teroristickým hnutím Hamás, které uplatňuje osvědčenou taktiku bestiálních teroristických akcí a následného schovávání za ženské sukně, stojí za připomínku Kennanův popis sílících projevů antisemitismu. Jeho nezúčastněné sledování tragédie českých Židů v období druhé republiky a po 15. březnu 1939 je trvalou připomínkou, že proti antisemitismu se musí vystupovat kontinuálně a nekompromisně, ale hlavně dříve, než je pozdě. Kennan tušil, že Němci příslušníkům protektorátu dají pocítit svou „železnou patu“ a že zvláště židovské obyvatelstvo bude vystaveno podobnému osudu jako v Říši. I on se ale, jako mnozí další, mylně utěšoval, že snad s menší brutalitou. Podle jeho názoru byl v samotné české společnosti, s výjimkou různých fašistických skupin, antisemitismus poměrně slabý a většinová populace k němu neměla sklony. Protižidovské nálady v české společnosti, v níž je dle Kennana „národnost spíše záležitostí jazyka nežli krve“, [16] se podle něj projevovaly především vůči německy mluvícím židovským spoluobčanům. Postupně sílící perzekuci židovského obyvatelstva tak dává za vinu zejména tlakům ze strany nacistického režimu a německy mluvícímu obyvatelstvu volajícímu po razantnějších protižidovských opatřeních. Rychlejší tempo jejich zavádění v rámci německých institucí na českém území ilustruje na příkladu vyhození asi pětačtyřiceti profesorů židovského původu z německé sekce Univerzity Karlovy či dalších čistek probíhajících v novinových redakcích, divadelních souborech apod. Přesto v únoru 1939 konstatuje, že se „v Praze zatím stalo velmi málo, co by ospravedlňovalo panickou atmosféru převládající v židovských kruzích po mnichovské dohodě“. [17]

Kennan byl následně osobně konfrontován s nepředstavitelně tíživou a neřešitelnou situací, které bylo vystaveno židovské obyvatelstvo protektorátu a z níž už nebylo úniku. Již po anšlusu Rakouska zachránil život své známé, maďarské Židovce Friedě Por, bývalé ošetřující lékařce, jež o něho pečovala v rakouském sanatoriu, kde pobýval po svém psychickém a fyzickém kolapsu v Moskvě. Pomohl jí dostat se do Spojených států. Přesto si stále neuvědomoval míru nebezpečí, jemuž Židé čelili. „Jejich tváře sebou cukaly a rty se třásly, když jsem je poslal pryč,“ poznamenává si v březnu 1939 na adresu mnoha zoufalých žadatelů o azyl a dodává, že nebyl nikdo, kdo by jim ho mohl udělit, a ani k tomu nebyla příležitost. [18] Přesto se jemu a jeho manželce podařilo zachránit jednoho židovského známého. „Lidé byli chyceni jak myši v pasti […] Židé propadli panice. Náš konzulát se jimi jen hemží. Už jsme slyšeli o mnoha sebevraždách. Je mi jich líto, ale ani z poloviny ne tak jako Čechů,“ napsala Kennanova žena Annelise v dopise jeho sestře Jeannete. [19] Kennan si nepřipouštěl nebo si nedokázal představit, čeho budou nacisté ve svých opatřeních namířených proti židovskému obyvatelstvu v Evropě schopni. Realitu holokaustu si postupně uvědomuje až v době svého následného diplomatického působení v Německu. „Nevěděli jsme o plynových komorách,“ uvede později, „ale neměli jsme žádná optimistická očekávání stran osudu židovské komunity. Mysleli jsme si, že je to čeká.“ K povinnosti Židů nosit žlutou Davidovu hvězdu poznamenal: „To je fantasticky barbarská věc. Nikdy nezapomenu na tváře lidí v berlínském metru s velkou žlutou hvězdou našitou na kabátě, jak stojí, neodvažují se sednout si nebo se o někoho otřít a zírají přímo před sebe s očima jako vyděšené ­šelmy – ani na pohled na malé děti, které pobíhaly kolem s těmi našitými odznaky.“ [20] V Berlíně byla americká ambasáda ve snaze pomoci zachránit židovské děti hodně aktivní, ale už bylo příliš pozdě.

V závěru své internace, kdy měl být přemístěn do Portugalska, velmi kriticky hodnotil počínání Státního departmentu, který zadržované informoval, že „polovina z nás bude muset zůstat v německé internaci, aby se na lodi uvolnilo místo pro židovské uprchlíky. Proč? Protože jednotliví kongresmani, úzkostlivě se snažící vyhovět voličům, měli nyní zájem o přivezení těchto uprchlíků do Spojených států, a to – ačkoliv uprchlíci nebyli občané USA – bylo důležitější, než co se stalo nám. Department měl zjevně větší snahu zbavit se tlaků ze strany Kongresu než se obávat o skupinu svých vlastních zaměstnanců […], jejichž věrnost výkonu služby, a to služby za zvláště těžkých okolností, zapříčinila, že padli do rukou nepřátel.“ [21]

Kennan si po Mnichovu a po 15. březnu 1939 uvědomoval tíživost i odsouzeníhodný postup při řešení Hitlerových stupňovaných požadavků a nároků. Současně se nicméně snažil akcentovat některé pozitivnější aspekty neblahé situace. K nim počítal například to, že po záboru Sudet zůstalo poměrně nedotknuté jádro země. Nejvíce ale oceňoval, že se Československo rozhodlo nebojovat. Tímto rozhodnutím, podle jeho názoru, byla zachována „skvělá mladší generace – disciplinovaná, pracovitá a fyzicky fit –, jež by nepochybně byla obětována, kdyby bylo přijato romantické řešení beznadějného odporu namísto ponižujícího, ale vpravdě hrdinného realismu.“ [22]

Poslední Kennanův vhled, jímž tento text uzavřu, velmi výstižně vykresluje vzorec typického chování části obyvatelstva této země v nepříznivých situacích a obdobích. „Sami Češi se tváří v tvář německé nadvládě rychle vracejí k psychologickému postoji, s nímž po dlouhá léta čelili rakouské nadvládě. Vůči svým vládcům projevují – podobně jako dobrý voják Švejk známý z české literatury – zarážející ochotu vyhovět všem požadavkům a stejně zarážející schopnost plnit je takovým způsobem, že výsledek je zcela jiný, než si ti, kdo velí, představovali. Mezi sebou i se svými přáteli berou celou situaci se suchým, ironickým humorem, kterému se jejich jazyk tak snadno poddává. V jádru jsou však velmi zahořklí a důsledky této zahořklosti jsou často patrné.“ [23]

Geografická poloha České republiky je neměnná, vždy bude ležet v srdci Evropy. Je zjevné, že její vývoj a osudy nejsou určovány pouze a jen okolními mocnostmi či organizacemi, jichž je členem. Řadu věcí máme ve svých rukou i my, její občané, což jsme mohli zažít na vlastní kůži v době pádu bezduchého, tupého komunistického režimu a v následujících letech návratu svobody, etablování demokratických struktur a integrace do západních politických, bezpečnostních a ekonomických uskupení. Neboť platí, že vždy stojí za to prosazovat demokratické ideály, navzdory tomu, že je to někdy velmi těžké a nepopulární; že ambice země a schopnost je naplňovat nutně nesouvisejí s velikostí jejího území a populace; že Česká republika není malý stát, který nemá šanci nic dokázat; že malé teritorium nemusí vést k malosti lidí a nízkému chování; že trpělivým, klidným a slušným jednáním lze dosáhnout více než švejkováním, buranstvím či arogancí.

[1] Kennan, G. F.: From Prague After Munich. Diplomatic Papers 1938—1940. Princeton University Press, Princeton, 1968, s. 5.
[2] Kennan, G. F.: Memoirs 1925—1950. Little, Brown and Company, Boston 1967.
[3] Costigliola, F. (ed.): The Kennan Diaries: George F. Kennan. New York – London 2014, s. 131.
[4] Tamtéž, s. 540.
[5] Tamtéž, s. 131.
[6] Žantovský, M.: Havel. Argo, Praha, 2014, s. 308.
[7] Kennan, G. F.: Memoirs 1925—1950, s. 93—94.
[8] Kennan, G. F.: From Prague After Munich, s. 118.
[9] Kennan, G. F.: Memoirs 1925—1950, s. 93.
[10] Kennan, G. F.: From Prague After Munich, s. 4.
[11] Tamtéž, s. 99.
[12] Kennan, G. F.: Memoirs 1925—1950, s. 104.
[13] Škvorecký J.: Obyčejné životy. Novela pro stálé čtenáře. Spisy 25. Books and Cards, Praha, 2004, s. 111.
[14] Kennan, G. F.: From Prague After Munich, s. 178.
[15] Kennan, G. F.: Memoirs 1925—1950, s. 104.
[16] Kennan, G. F.: From Prague After Munich, s. 44—45.
[17] Tamtéž, s. 46.
[18] Gaddis, J. L.: George F. Kennan. An American Life. The Penguin Press, New York, 2011, s. 126.
[19] Tamtéž.
[20] Tamtéž, s. 143.
[21] Kennan, G. F.: Memoirs 1925–1950, s. 139.
[22] Kennan, G. F.: From Prague After Munich, s. 5.
[23] Tamtéž, s. 117—118.

Použité zdroje a literatura:

Coşkun, B. B.: Does „Strategic Culture“ Matter? Old Europe, New Europe and the Transatlantic Security. Perceptions, Summer-Autumn 2007, s. 71—90.
Costigliola, F. (ed.): The Kennan Diaries: George F. Kennan. W. W. Norton & Company, New York – London, 2014.
Gaddis, J. L.: George F. Kennan. An American Life. The Penguin Press, New York, 2011.
Griffiths, M.: Fifty Key Thinkers in International Relations. Routledge, London and New York, 1999.
Isaacson, W.; Thomas, E.: The Wise Men. Six Friends and the World They Made. Touchstone, New York, 1986.
Kennan, G. F.: From Prague After Munich. Diplomatic Papers 1938—1940. Princeton University Press, Princeton, 1968.
Kennan, G. F.: Memoirs 1925—1950. Little, Brown and Company, Boston 1967.
Lukacs, J.: George Kennan. A Study of Character. New Haven – London, 2007.
Škvorecký, J.: Obyčejné životy. Novela pro stálé čtenáře. Spisy 25. Books and Cards, Praha, 2004.
Thompson, N.: The Hawk and the Dove: Paul Nitze, George Kennan, and the History of the Cold War. Henry Holt and Company, New York, 2009.
Žantovský, M.: Havel. Argo, Praha, 2014.

/Text vznikl pro publikaci Petr Fiala v saku i bez saka. Sborník textů přátel, kolegů a žáků k šedesátým narozeninám, Books & Pipes, 2024./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2025)