Itálie Giorgie Meloniové
Syntéza populismu a liberalismu?

Giorgia Meloniová je premiérkou už víc než dva roky. Zatímco vlády v Německu a ve Francii padají a obě vůdčí země Evropské unie zachvátila politická a ekonomická nestabilita, Itálie má kupodivu stabilní vládu, která si udržuje podporu tamní společnosti, přestože už uplynula polovina jejího volebního období. První žena v čele vlády v Římě může směle doufat, že vykročí ve stopách Silvia Berlusconiho – nedávno zesnulý miliardář byl po dlouhá léta vůdčí postavou italského pravého středu a klíčovým hráčem na celé tamní politické scéně. Od jeho bouřlivého pádu v roce 2011, během palčivé krize eurozóny, až do chvíle, kdy se vlády chopila Meloniová, neměla Itálie nejen srovnatelně stabilní vládu, ale ani premiéra, který by byl zvolen přímo ve volbách občany coby lídr vítězné strany, místo aby se dostal k moci cestou zákulisních jednání.

Z okraje mezi elitu

Politička, která dlouhá léta vyzývala k obraně suverenity své země v rámci Evropské unie a spolupracovala s Viktorem Orbánem a Jarosławem Kaczyńským, si s Berlínem, Paříží a Bruselem brzy vytvořila modus vivendi a dnes je evropskými elitami přijímána. Její kabinet, v němž je vicepremiérem Matteo Salvini, známý svými hrátkami s Vladimirem Putinem, pokračuje v linii vojenské pomoci Ukrajině. Během prvního roku vlády této stoupenkyně obrany hranic a boje proti „etnickému nahrazování Italů“ přišlo do země víc než 150 tisíc imigrantů. Meloniová je konzervativní politička, která hlásá nutnost obrany tradičních hodnot a odvolává se na heslo „Bůh, vlast a rodina“, i když její vlastní osobní život je dosti neuspořádaný. Susanna Turcová, autorka jedné z jejích italských biografií, Římanku Meloniovou výstižně přirovnala ke starověkému římskému bohu Janusovi, který měl víc než jednu tvář.

Současná premiérka se politicky začala angažovat už v patnácti letech, kdy vstoupila do mládežnické organizace Italského sociálního hnutí. Toto politické uskupení, založené v roce 1946 bývalými fašisty, procházelo v té době pod vedením Gianfranca Finiho transformačním procesem a stávalo se „normální“ nacionálně-konzervativní stranou. Hnutí bylo pro Meloniovou vším – ve své autobiografii prohlašuje, že když se vrhla do víru militantního aktivismu (militantismo), členové organizace se pro ni stali druhou rodinou (tím spíš, že ta „první“ měla k dokonalosti daleko). Budoucí předsedkyně vlády si vytvořila svůj vlastní okruh spolupracovníků. Někdejší skupinka snílků, náctiletých nebo krátce po dvacítce, kteří spolu studovali kontroverzní myslitele od Julia Evoly až po Che Guevaru, sdíleli fascinaci světem Tolkienových knih, pravidelně se scházeli ve starověkých římských ruinách, aby tam společně sledovali východ slunce nad Věčným městem, a posléze organizovali mládežnický festival Atreju, dnes zastává vlivné funkce a nejvyšší úřady ve třetí největší členské zemi Evropské unie. 

Flexibilita a trpělivost

Během třicetileté politické kariéry a deseti let ve funkci předsedkyně strany Meloniová dovedně lavírovala mezi „radikalismem“ a „umírněností“. Jako mladá členka strany neváhala obhajovat Mussoliniho nebo prohlašovat, že národovci vedou „boj krve se zlatem“, v narážce na heslo italské divize jednotek SS. Později se však stala chráněnkou Gianfranca Finiho, který stranu zavedl daleko k liberálnímu středu, a Meloniová díky tomu získala funkci místopředsedkyně dolní komory italského parlamentu a později ministryně v Berlusconiho vládě. Když pravice skončila znovu v opozici, přišel čas politické otcovraždy a převzetí kontroly nad hnutím: Meloniová tehdy Finiho dokázala odstavit a dehonestovat jako „zrádce“, který slouží „zájmovým skupinám a zednářstvu.“

Poté, co ovládla své hnutí Bratři Itálie, Meloniová postupně opanovala celý pravý střed italské politiky. Postupovala při tom proti Matteovi Salvinimu i Berlusconimu, které obviňovala z přílišné ochoty ke kompromisům a spojenectví s levicí. Zároveň se snažila prezentovat jako – ve srovnání s oběma – politička serióznější a mladistvější. Salvini se na vrcholu své popularity jako místopředseda vlády a ministr vnitra rozhodl k riskantnímu manévru a rozbil vládní koalici s Hnutím pěti hvězd. Počítal s předčasnými volbami a očekával, že po nich dosáhne na funkci premiéra, Hnutí pěti hvězd se však místo toho dohodlo s levicí, a Salvini tak skončil v opozici. Berlusconi, osmdesátník, čtyřnásobný expremiér a člověk spojovaný s nejrůznějšími finančními a osobními skandály, byl už čím dál unavenější a okoukanější.

Klíčovým okamžikem se stal pád další vlády, po němž hnutí Bratři Itálie – na rozdíl od Salviniho i Berlusconiho – jako jediné parlamentní uskupení nevstoupilo do nového technokratického kabinetu. Pasovalo se tak do pohodlné role kritiků a mohlo se důsledně vézt na populistické vlně odsuzování tehdejších poměrů; k jeho terčům patřila problematická migrační a klimatická politika, jakož i tehdy zaváděná pandemická omezení. Třikrát během své kariéry dostala Meloniová nabídku stát se s Bratry Itálie menšinovým partnerem vlád vedených středovými nebo levicovými stranami, ale pokaždé ji odmítla a důsledně prohlašovala, že má zájem jen o kabinet složený ze subjektů hlásících se k pravici a disponující přímým demokratickým mandátem vládnout. Krátkodobě to sice znamenalo, že si její spolustraníci museli nechat zajít chuť na plody, které jim jejich politika slibovala, z dlouhodobého hlediska se však trpělivost vyplatila. Nakonec totiž Meloniová shrábla celý bank.

Melonismus neboli realismus

Pokud se Meloniová měla dostat k moci, bylo nezbytné, aby se v očích veřejnosti zbavila cejchu političky spojované s fašismem. Meloniová proto vybudovala „afašistickou“ pravici, která se dnes k Mussoliniho odkazu nijak nehlásí a svou identitu hledá jinde. Tím ukončila celou éru v dějinách italského nacionálního myšlení. Sama premiérka – jak v opozici, tak i nyní u moci – důsledně opakuje, že v jejím pojetí znamená pravice především držet se skutečnosti, s níž se reálně setkáváme, zatímco pro levici jsou charakteristické různé ideologické utopie. Z těchto pragmatických pozic pak hájí tradici, rodinu i národ jako entity reálně definující mezilidské vztahy a naplňující život člověka hlubokým smyslem. 

V naprostém protikladu například k Marine Le Penové se Meloniová ráda označuje za konzervativní političku a od takových pojmů, jako je populismus nebo fašismus, se distancuje. Své hnutí se snaží nejen ukotvit v mnohasetletých italských dějinách, ale také – což je zásadní a zdaleka ne samozřejmé – důsledně propojit s tradicí anglosaského konzervatismu. Velmi ráda se odkazuje na britské myslitele a autory, jako byli Roger Scruton, Gilbert K. Chesterton nebo J. R. R. Tolkien, a také na Margaret Thatcherovou, k níž ji ostatně část sympatizantů i komentátorů přirovnává. V praxi to vyžaduje značnou dávku chladného pragmatismu, flexibilitu a vřelejší vztah k volnému trhu, než bývá u typických populistů běžné, jakkoli k libertarianismu má Meloniová pochopitelně daleko.

Přes Kyjev do Washingtonu

Zmínky o Thatcherové a Ronaldu Reaganovi pomohly Meloniové rovněž při budování pozice na mezinárodní scéně. Snaha legitimizovat se a být navzdory historickým zátěžím přijímána jako „normální pravice“ je v zahraniční politice Meloniové dobře patrná. V roce 2022 se na politické scéně ve Francii a v Itálii pohybovaly dvě dvojice politiků s národně-populistickými programy – Le Penová a Zemmour ve Francii a Meloniová a Salvini v Itálii. Na začátku toho roku se obě dvojice těšily srovnatelné podpoře a jejich postavení bylo podobné. Ze všech čtyř však byla předsedkyně Bratrů Itálie jediná, kdo po ruském vpádu na Ukrajinu Putinův postup nejen ihned odsoudila, ale vyslovila se i pro vojenskou pomoc napadené zemi. A jen ona z těchto čtyř také později vyhrála volby, zatímco zbývající tři se museli vypořádat s cejchem „Putinových stoupenců“. Od svého nástupu do úřadu Meloniová v této věci navazuje na linii vlády Maria Draghiho, byť podpora Ukrajiny její koalici rozděluje, naráží na kritiku části opozice (především Hnutí pěti hvězd) a nemá ani zvlášť vysokou podporu ve společnosti.

Proukrajinská politika, kterou Meloniová prosazuje dokonce i proti vůli většiny voličů vlastního hnutí, ovšem premiérce brzy umožnila navázat vztahy s Washingtonem. Už předtím si za mořem ostatně budovala kontakty, spíše však s republikány a s okruhem kolem Donalda Trumpa. Navzdory zpočátku skeptické reakci na vítězství Meloniové ve volbách tak Joe Biden novou italskou premiérku už za několik měsíců přijal v Bílém domě. Pro Američany mohlo mít význam i to, že Meloniová sice nezastávala protiruskou pozici odjakživa (před 24. únorem 2022 například kritizovala sankce s tím, že poškozují italskou ekonomiku), dlouhodobě však přistupovala kriticky k Číně. Bratři Itálie například v parlamentu uspořádali setkání s čínskou opozicí, a to včetně hongkongských aktivistů. Premiérka Meloniová navíc dosáhla formálního vystoupení Itálie z projektu Nová hedvábná stezka. Místo toho vsadila na rozvoj vztahů s protičínsky naladěnou Indií a jejím premiérem Nárendrou Módím, jakož i s americkými spojenci Japonskem nebo Spojenými arabskými emiráty.

Meloniové ovšem záleželo na tom, aby se v nové situaci prosadila také v evropské politice. Proto důsledně odmítala vystoupení Itálie z EU a přestala se reálně zabývat otázkou odchodu z eurozóny. Raději se pokoušela změnit unijní politiku zevnitř a budovat svou pozici vůdkyně třetí největší země unie a pragmatické političky připravené mluvit s každým. Usilovala spíše o to, prezentovat ze svého pohledu klíčová témata jako otázky významné i pro celou unii, a tak je „europeizovala“. Týká se to především masové imigrace z Afriky, která pro Itálii představuje zásadní výzvu. Meloniová chce pro sebe získat úlohu prostředníka mezi establishmentem a protestními hnutími a zároveň být i jakýmsi svorníkem těchto hnutí, který by jim umožnil spolupracovat a prosadit pravicové cíle. Vedle imigrace k nim patří také změna klimatické politiky a odmítnutí federalizace unie. Proto se snaží získat co nejširší manévrovací prostor. Bratři Itálie rozvíjejí vztahy s křesťanskými demokraty i liberály, ale zároveň nevylučují spolupráci s žádnou částí pravice, tedy ani s „populisty“. V Římě dnes vládne koalice stran, jejichž europoslanci působí v klubech Evropských konzervatistů a reformistů, Evropské lidové strany i Patriotů pro Evropu. Podobné mocenské spojenectví by Meloniová ráda reprodukovala i na úrovni celé unie a v dalších evropských zemích. Její ambicí je dosáhnout na unijní úrovni takové proměny, jakou v devadesátých letech prošlo její hnutí – vyvést pravici z izolace, aby se mohla stát přijatelným koaličním partnerem. V dlouhodobější perspektivě by přicházel v úvahu i další krok, který už se v Itálii podařil, totiž ovládnutí křesťanské demokracie konzervativnější pravicí.

„S Giorgií Meloniovou Itálie mění Evropu“, tak zněl koneckonců volební slogan Bratrů Itálie v loňských červnových volbách do Evropského parlamentu. Problém spočívá v tom, že Italové sice skutečně hlasovali pro svou premiérku a podpořili ji dokonce ještě o něco víc než v roce 2022, ale v rámci Evropské unie se zisk pravice a populistů ukázal jako nedostatečný – a Ursula von der Leyenová tak dosáhla znovuzvolení hlasy tradiční koalice křesťanských demokratů a liberálů s levicí. Meloniová tudíž nemohla při sestavování nové Evropské komise sehrát klíčovou roli, s níž původně počítala. Přesto udržuje po celou dobu s von der Leyenovou korektní vztahy – Itálie dostává v rámci Národního plánu obnovy další finanční prostředky a získala i prestižní funkci výkonného místopředsedy komise, již obsadil dosavadní italský ministr pro evropské záležitosti Raffaele Fitto. Na žádnou výraznou proměnu unijní politiky v klíčových oblastech to však zatím nevypadá. Za jistý úspěch lze pokládat nanejvýš migrační pakt, který má Itálii ulehčit, a podporu, kterou von der Leyenové vyjádřila zřizování externích center pro migranty ve třetích zemích, jakož i vyjednávání se severoafrickými státy o zastavení přílivu dalších migrantů. Dohodu, kterou Meloniová vyjednala s Albánií, však zablokoval italský soud. Snížení počtu imigrantů připlouvajících přes Středozemní moře v roce 2024 o 30 procent (ve srovnání s rokem 2022) je určitým úspěchem, ale řešení problému je stále v nedohlednu. Přesto si Meloniová zatím udržuje podporu společnosti – daří se jí zajistit Itálii politickou a ekonomickou stabilitu, na jakou v minulosti nebyla zvyklá a jíž se čím dál palčivěji nedostává sousednímu Německu a Francii. V současné situaci si vláda může dovolit i jisté snížení veřejných výdajů a usilovat o internalizaci vysokého státního dluhu s cílem omezit tak závislost Itálie na vnějších politických a finančních subjektech, což ovšem bude ještě dlouhodobý a náročný úkol. Meloniová navíc opakovaně zdůrazňuje, že politická stabilita by se měla promítnout i do rozvoje italského podnikání a zvýšené důvěry zahraničních investorů. Čas od času dokonce zkouší otevřít i otázku ústavní reformy, kterou se italská národní pravice snaží nastolit už řadu desetiletí, a posílení exekutivy – v té verzi, kterou Meloniová předložila na podzim roku 2023, by mělo jít o zavedení přímé volby premiéra na celé volební období. Plán však zatím zůstává jen v teoretické rovině, protože nelze podcenit rizika spjatá s ústavním referendem a nepředvídatelností jeho výsledku.

Vládnutí Giorgie Meloniové je tedy jakýmsi kontrapunktem teze o nevyhnutelném rozchodu demokracie a liberalismu. Slogany o suverenitě a konzervatismu se této italské političce daří smířit s příslušností k hlavnímu politickému proudu, přičemž si nadále udržuje podporu italské společnosti. Evidentně se pokouší dosáhnout jisté syntézy národního populismu se západním politicko-kulturním mainstreamem. Prezidentství Donalda Trumpa může být dalším faktorem, který posílí její postavení doma i v Evropě, a ve svém důsledku může poněkud rozšířit její manévrovací prostor ve vnitřní politice. Meloniová se bude nyní ucházet o roli Thatcherové po boku nového Reagana a prezentovat se Washingtonu jako partner stabilnější a Spojeným státům geopoliticky i ideově bližší než Německo nebo Francie. Nízký věk osmačtyřicetileté premiérky dokonce některé její oddané stoupence přiměl ke spekulacím o tom, že by se tato Italka mohla stát novou Angelou Merkelovou, jež byla dlouhé roky ústřední postavou evropské politické scény. Je však záhodno mít na paměti, že nic netrvá věčně a Meloniová je do značné míry silná jen díky slabosti svých protivníků a konkurentů – Berlusconi zemřel, Salvinimu se příliš nedaří a italské levici scházejí hlubší témata. 

/ Přeložil Martin Veselka./

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)