Kdy je povinné očkování eticky přijatelné?
Pár měřítek navíc

Bude v Česku někdy povinné očkování proti koronaviru? Kabinet Petra Fialy se nakonec rozhodl, že od záměru minulé vlády upustí. Proti povinnosti očkovat lidi nad šedesát let se už předtím postavili vakcinologové, očkování profesních skupin pak ústavně napadla skupina senátorů. Bez ohledu na aktuální situaci však nemusí být od věci nezapomínat na etický rozměr takového typu nařízení.

Takový krok přichází obvykle poté, co politici prohlásí, že předchozí pozitivní motivace k očkování selhaly. Jistě je nelze vinit z toho, že by to dělali pro získání politických bodů – přidávání nových povinností tohoto rázu nepatří ve společnosti k oblíbeným. Státem přikázané omezení svobody v takto velkém rozsahu musí nutně vyvolat řádnou etickou diskusi. Je eticky přijatelné přikázat občanům, aby si šli stoupnout do fronty na vakcínu?

Důvody pro

Filozof David Černý z Ústavu státu a práva Akademie věd se v minulosti vyjádřil pro povinné očkování. Podobně kněz a biolog Marek Vácha, přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK a nový poradce ministra zdravotnictví Válka. Naopak proti je bioetik Jan Payne z 1. lékařské fakulty UK.

Povinné očkování jednotlivce během pandemie lze odůvodnit z různých pozic – typicky je to ohled na ochranu druhých. Například etik Julian Savulescu z Oxfordské univerzity uvádí pro takový případ čtyři kritéria, která by podle něj měla být pro přijatelnost povinné vakcinace naplněna:

• Problém musí být významný, s vážným nebezpečím nebo reálným rizikem újmy.
• Intervence musí být bezpečná a efektivní.
• Výsledek intervence musí převážit omezení svobody a zpřísnění opatření.
• Míra donucení musí být úměrná míře riziku a také bezpečnosti a efektivnosti intervence.

Podle oxfordského etika tato kritéria v případě očkování celé populace naplněna nejsou, protože vakcíny proti koronaviru nechrání zcela před přenosem nákazy od očkovaného. Neposkytují ostatním takovou míru ochrany, která by ospravedlňovala donucení v podobě nařízené vakcinace. Savulescu však tvrdí, že povinné očkování by šlo odůvodnit ještě jinak. Nikoliv s ohledem na ochranu druhých před nakažením, ale s ohledem na zaplnění zdravotnických kapacit. V případě nouze a nebezpečí zaplnění nemocnic by podle něj povinné očkování přicházelo v úvahu u těch, u kterých by v případě nákazy hrozila hospitalizace a zabírání nedostatkových lůžek.

Zkušenosti z USA

Jiní autoři, např. profesor epidemiologie Harvey Risch z Yale a profesor práva Gerard V. Bradley z University of Notre Dame, se pro hledání měřítek přijatelnosti povinného očkování podívali do americké právní historie. Inspiroval je soudní případ Jacobson v. Massachusetts z roku 1905, ve kterém Nejvyšší soud ponechal v platnosti nařízení státu Massachusetts o povinné vakcinaci proti neštovicím. Podle Rische s Bradleym stojí případ Jacobson na čtyřech základních principech:

• osobní svoboda nedovoluje lidem jednat bez ohledu na újmu, kterou mohou utrpět ostatní;
• povinné očkování se neukazuje jako svévolné nebo utlačující;
• očkování je přiměřeně vyžadováno (reasonably required) z důvodu bezpečnosti veřejnosti;
• vakcína má dlouhou společenskou, zdravotnickou a právní historii jako bezpečná a efektivní.

Američtí profesoři snášejí celou řadu důvodů, proč podle nich nařízení o povinném očkování v USA, ať už od federálních nebo státních orgánů, v porovnání s těmito kritérii selhávají. Jeden z hlavních rozdílů případu Jacobson oproti pandemii koronaviru v soudobých Spojených státech vidí v tom, že vakcína proti neštovicím byla v roce 1905 známá už téměř 100 let a ve společnosti široce přijímaná.

Křesťanská etika jako inspirace

Etická a morální kritéria v evropské společnosti tradičně udávaly také křesťanské církve. I ty by se tedy při zvažování přijatelnosti povinného očkování mohly stát zdrojem inspirace. Jenže názory například mezi katolickými etiky a teology se liší. Jedni tvrdí, že očkovat se je de facto morální povinnost, jiní s takovým pohledem nesouhlasí.

Katolická církev má však pro externího pozorovatele jednu výhodu – centralizaci a existenci autority. Mnohem závaznější než názory jednotlivců jsou tak obvykle oficiální postoje Vatikánu. Tamní Kongregace pro nauku víry (CDF) se k otázce povinného očkování vyjádřila již na konci roku 2020. Podle ní v případě očkování zpravidla nejde o morální povinnost, a proto musí být dobrovolné. Zastáncem povinného očkování není ani předseda České biskupské konference Jan Graubner. Silně k němu ale vybízí, stejně jako papež František. Vzhledem k výše uvedenému je pozoruhodné, že Marek Vácha v tomto bodě zastává odlišnou pozici.

Koronavirus jako nová válka?

Do katolické debaty se dá počítat také příspěvek profesora filozofie Edwarda Fesera z Pasadena City College, který ve svých dílech vychází z tradic analytické filozofie a tomismu. Ten si v debatě o povinném očkování pomáhá přirovnáním k branné povinnosti. Považuje ji v principu za legitimní, protože existuje povinnost bránit svou zemi. Občanům něco přikazuje i přesto, že je to vystavuje nebezpečí a že mohou argumentovat subjektivně oprávněnou výhradou svědomí. Podle Fesera však musejí být pro legitimní vymáhání branné povinnosti v případě války brány v potaz další dvě skutečnosti. Tou první je, že se musí jednat o spravedlivou válku, která vyžaduje

• vyhlášení legitimní autoritou;
• spravedlivý důvod vyhlášení;
• spravedlivou motivaci vyhlášení;
• spravedlivé prostředky boje;
• rozumnou naději na úspěch.

Občané sice nejsou schopni všechna tato kritéria dobře posoudit, neměli by však vyhlášenou válku považovat automaticky za spravedlivou bez vlastního pokusu o vyhodnocení situace.

Druhou skutečností, která hraje roli, je otázka výhrady svědomí. Podle Fesera se člověk ve svém svědomí může mýlit, neměl by ovšem jednat vyloženě proti němu. Tedy pokud člověk věří, že vyhlášená válka není spravedlivá, měl by uplatnit výhradu svědomí, a to navzdory tomu, že objektivně spravedlivá být může. Feser při formulaci tohoto principu připouští problém, který by mohl nastat při příliš velkém počtu výhrad svědomí. Obecně by však stát podle něj měl vždy dovolovat výjimky svědomí, obzvláště pokud občané nahradí bojovou povinnost nějakou jinou rozumnou službou.

Edward Feser svou úvahu analogicky aplikuje na otázku povinného očkování a přirovnává nebezpečí vojenské agrese ke koronaviru. Podle něj stejně jako v případě války pro odmítnutí povinného očkování nestačí pouhé odvolání na osobní svobodu. Stát ale musí naplnit podmínky spravedlnosti. Podobně jako při vyhlášení války hraje roli například to, zda:

• nejsou žádné alternativní realistické způsoby odvrácení nebezpečí;
• má stát správnou motivaci a nepoužívá zdravotnické důvody jako zástěrku;
• existuje přiměřená šance, že opatření vyřeší problém, kterým je veřejné zdraví ohroženo;
• je dostatečně jisté, že opatření nezpůsobí více škody než užitku.

Pokud má podle Fesera občan dobré důvody domnívat se, že nařízení o vakcinační povinnosti spravedlivé není, je odpor vůči takovému opatření ospravedlněný. Tvrdí, že stát by proto měl být velkorysý k těm, kteří mají s očkováním problém ve svědomí, a to i když se mohou mýlit. Měl by jim umožnit se do boje proti ohrožení veřejného zdraví zapojit nějakým jiným způsobem.

V tomto kontextu filozof cituje již zmíněné stanovisko CDF, které mluví o vakcínách jako o možném prostředku pro zastavení nebo prevenci epidemie v zájmu obecného dobra. Ale pro ty, kdo chtějí ve vztahu k očkování uplatnit výhradu svědomí, stanovuje povinnost co největší snahy o bránění přenosu nemoci vhodným chováním a jinými prostředky. Obecně se však Feser nedomnívá, že byly v USA naplněny podmínky pro zavedení povinného očkování.

Pro úplnost je třeba dodat, že sám očkovaný je a vakcinaci proti koronaviru, podobně jako další katoličtí akademici a samotná CDF, považuje za morálně ospravedlnitelnou. To není nepodstatný fakt, protože v katolických kruzích používané vakcíny proti koronaviru vyvolaly silnou diskusi o jejich přijatelnosti. Během výroby nebo testování očkovacích látek, v závislosti na konkrétní vakcíně, totiž farmaceutické firmy používají buňky potracených plodů. Podle katolické nauky obsažené v dokumentech vydaných za papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. může však být i použití takových vakcín za určitých podmínek morálně ospravedlnitelné, pokud nejsou k dispozici alternativní očkovací látky. Podle Fesera Vatikán v otázce koronavirových vakcín nepřišel s žádným novým přístupem a zkrátka jen aplikoval již existující učení církve. I tak se mezi vzdělanými katolíky najdou tací, kteří z poctivého přesvědčení zastávají přísnější postoj a vakcíny kvůli spojení s potraty nechtějí.

Hledání etických měřítek

 Povinné očkování není malá věc. České občany teď sice na nějakou dobu možná nečeká, zkušenost posledních měsíců a let však ukazuje, že koronavirová situace je velmi proměnlivá. Možnost povinné vakcinace tak snadno může být opět na stole. Pokud k tomu dojde, odpovědné autority by měly pečlivě zvažovat klady a zápory takového kroku. Ve vyspělé občanské společnosti by mu každopádně měla předcházet pečlivá veřejná diskuse. Tváří v tvář pandemii stát jistě může sáhnout k razantním opatřením. Jejich odůvodněnost by však měla reflektovat také etická kritéria, a to i v době potřeby reakce na vážné ohrožení. Snad právě v takových chvílích se teprve pozná pevnost principů zastávaných v běžnějších časech.

Je zřejmé, že možných hledisek při hledání eticky přijatelného řešení není málo. Tento článek některá z nich nastínil. Vodítkem se člověku může stát sekulární etika, právní historie nebo třeba křesťanská morální tradice a filozofie. Není proto ani potřeba přicházet s novými principy, stačí jen nově promýšlet, porovnávat a aplikovat již existující měřítka známá v západní intelektuální tradici.

Ta pak mohou zcela transparentně sloužit pro posuzování vhodnosti povinného očkování, které za určitých podmínek opravdu může být eticky přijatelné. Současné české situaci takový popis ale nutně neodpovídá. Pokud by měl člověk totiž vycházet např. z výše uvedených kritérií jako celku, pak by podmínky přijatelnosti povinné vakcinace u nás nejspíše naplněny nebyly.

Kromě nalezení správného závěru v polarizující společenské otázce může ale hledání etických měřítek mít i další, hlubší přínos. Objevování historicky ověřených principů v tak aktuální situaci, která se bezprostředně dotýká každého jednotlivce, by totiž navíc mohlo představovat důležitou vzpruhu a probuzení z určité kulturní letargie. Bylo by jedině dobře, kdyby koronavirová krize posloužila naší společnosti jako skutečná příležitost rozpomenout se na své vlastní intelektuální kořeny.