Liberalismus versus demokracie

Jedním z nejdůležitějších symbolů modernity je „demokracie“. Z jazykového hlediska jde o obecný výraz, který označuje – jak známo – vládu lidu. Dnes se tento pojem těší mimořádné autoritě, nicméně „vládnutí mnoha“ místo „vládnutí lepších“ (aristoi) bylo už od starověkých dob široce kritizováno. Liberalismus, zejména takzvaný aristokratický liberalismus [1], představovaný tak slavnými osobnostmi, jako byl Montesquieu, Tocqueville či američtí federalisté, v sobě zahrnoval i určitý prvek kritiky vládnutí nedisciplinovaného lidu, a právě z liberálních omezení na něj kladených vznikla forma vládnutí dnes označovaná jako liberální demokracie. V současnosti jsme svědky toho, jak aristokraticko-normativní prvek pocházející z klasického liberalismu získává stále výraznější převahu nad prvkem politické vůle lidu, jemuž tím pádem zbývají jen populistické revolty. Došlo k tomu přinejmenším zčásti vlivem globalizace, v níž stále komplikovanější právní a ekonomické procesy začaly být svěřovány odborníkům a nezávislým subjektům. Ve výsledku to pak vedlo k čím dál intenzivněji neoimperiálnímu modelu řešení globálních problémů.

Demokracie přesto zůstává dogmatem, a liberalismus, který ji zcela ovládl, se tudíž neodvažuje opodstatněnost její existence přímo zpochybnit. Místo toho je pole demokracie, tedy vůle lidu, postupně omezováno úřednicko-právní meritokracií a politickou kartelizací. První proces znamená depolitizované vládnutí expertů, kdežto druhý je důsledkem profesionalizace samotné politiky a toho, jak profesionální strany brání nováčkům v přístupu na politickou scénu, kde samy fungují. [2] Paradoxně se však mluvčí jak liberální meritokracie, tak i kartelizace politické scény v západním světě prakticky vždy prezentují jako obhájci opravdové demokracie před jejími deformacemi. Demokracie se následkem toho stává téměř doslova svátostí, běda ovšem tomu, kdo by se rozhodl tento pojem přesněji definovat, aniž je k tomu povolán. Posvátná věc musí být především střežena před laiky, tak jako Archa úmluvy ve Starém zákoně nebo samotné Písmo svaté, jehož výklad byl ve středověku výlučnou doménou elit k tomu účelu speciálně vyškolených.

Náhubek právního státu

Daron Acemoglu a James A. Robinson se proslavili tím, že do politologie zavedli funkční chápání liberálního právního státu jako mechanismu, který – stručně řečeno – slouží k tomu, aby se elity přestaly obávat demokracie a podpořily demokratizaci (odklon od monarchie). Takové pojetí práva jako pojistky před svévolí lidu vyplývá z historických zkušeností liberalismu: díky právu, jehož základním pilířem byla úcta k soukromému vlastnictví, se elity přestaly obávat ztráty majetku, o nějž by jinak mohly přijít, kdyby je masy přehlasovaly. [3] Acemoglu a Robinson se domnívají, že v případě mladých demokracií a teprve se demokratizujících zemí platí, že bez silného právního státu se demokratizace mezi elitami nedočká přijetí a bude jimi podrývána. Autoři uvádějí řadu příkladů z Latinské Ameriky, kde byly politické a obchodní elity v jistém okamžiku ochotny podpořit juntu, jen aby se tak zbavily demokratických tribunů lidu, kteří slibovali další redistribuci.

I pro časy nám bližší odtud plyne, že čím více se prohlubují majetkové rozdíly a objevují se nová sociální dělení, tím více musí narůstat prestiž právního státu jakožto strážce těchto nerovností. Navíc musí narůstat i juridizace, přičemž dochází ke stále výraznějšímu odklonu celých legislativních oblastí mimo kompetenci zákonodárných subjektů a k jejich přesunu do sféry nezávislých regulátorů a rozhodčích soudů. [4] Stojí za to pohlédnout takovou optikou i na polskou reformu soudnictví. Když polská vláda v roce 2015 přikročila k reformě soudnictví, jejímž cílem bylo zvýšit závislost soudů na legislativě, například tím, že Národní soudcovská rada (Krajowa Rada Sądownictwa, tj. orgán, který vybírá soudce) bude volena parlamentem, setkala se tato reforma s mimořádně ostrou reakcí západních sousedů a orgánů Evropské unie – a setkává se s ní dodnes. Polská vláda se hájila argumentací, že řada západních legislativních systémů má ve svém ústavním pořádku formulace, které teoreticky předpokládají ještě vyšší míru politizace soudů, a tedy jejich závislosti na legislativě, [5] než tomu bylo v případě polské reformy. Taková argumentace však nebere v úvahu, nakolik se v rozvinutých zemích faktická právní a soudcovská činnost během posledního desetiletí vzdálila politickým procesům. Ústavy Španělka, Německa nebo Francie jsou v jistém smyslu zastaralé, protože odrážejí myšlenkový svět přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy měl stát jako územní politická entita justici fakticky pod kontrolou. V současnosti jsou ovšem spravedlnost a právní stát stále méně vnímány jako pojmy spjaté se státní suverenitou ve smyslu novověkého vestfálského systému, tedy moci nad určitým územím. [6]

Nejnovější výzkumy ukazují, že podobné procesy se týkají i lidských práv. Velmi stručně řečeno, čím dál méně jsou chápána jako práva týkající se toho, co stát může a nemůže konkrétnímu občanovi zakázat nebo k čemu jej může a nemůže přinutit. Lidská práva se stávají – opět v duchu středověkého myšlení a politické praxe – právy skupin, které usilují o určitá privilegia. [7]

Zatímco lidská práva chrání skupiny, jež se mohou cítit ohroženy, národní právo v rostoucí míře chrání elity a stále častěji slouží jako zbraň, která v souladu s mechanismy, jak je popisují Acemoglu a Robinson, může být využita k boji s takzvaným populismem. V Thajsku vypověděl Ústavní soud poslušnost vládě Jinglak Šinavatrové [8] a otevřel tím cestu ke vzniku vojenské junty. V Brazílii populistický premiér Lula da Silva putoval v roce 2017 do vězení a v Itálii proběhl široce propíraný proces s jiným populistou, Matteem Salvinim.

Liberalistokracie

Polský publicista Rafał A. Ziemkiewicz označil svého času elity z evropských a amerických salonů za „liberalistokraty“. Pravda je ovšem mnohem znepokojivější než tento bonmot. Novým liberálním elitám globálního byznysu a politiky v jednadvacátém století jsou totiž demokratické reflexy v jistém smyslu ještě mnohem vzdálenější než zbytkům aristokracie ve století devatenáctém. Už Alexis de Tocqueville ostatně ve svém monumentálním díle Demokracie v Americe (1835–1840) varoval před materialistickou průmyslovou aristokracií následujícími slovy:

Aristokracie minulých dob byla nucena zákony, anebo se cítila být povinována společenskými zvyklostmi, poskytovat svým nuzným poddaným pomoc a usnadňovat jim strasti­plnou situaci. Naproti tomu průmyslová aristokracie naší doby, která přivedla lid, jejž vykořisťuje, do bídy a otupělosti, ponechává tento lid v okamžicích krize napospas veřejné dobročinnosti. Je to přirozený důsledek stavu, který jsem popsal. Mezi vlastníkem a dělníkem existují trvalé vazby, avšak nepanuje mezi nimi skutečná pospolitost.

Uvážíme-li to všechno, myslím, že průmyslová aristokracie, jež se nám nyní rodí před očima, je jednou z nejbezohlednějších, jaké se kdy na světě objevily […] [9]

Zákony a společenské zvyklosti, o nichž píše Tocqueville, vycházely především z křesťanské caritas a z radikální – dokonce i po dvou tisíciletích – myšlenky svatého Pavla, že před Bohem jsou si všechny stavy, národnosti a pohlaví rovny. Novou aristokracii naproti tomu nespojují s nižšími vrstvami v zásadě žádné kulturní pocity morálního nebo pečovatelského závazku, dokonce ani veskrze pokrytecké. Převládá buď legalismus a neviditelná ruka trhu, anebo (čím dál častěji) zelené náboženství přírody. Důsledkem je, že současní aristokraté mívají podobně jako jejich pohanští předchůdci větší respekt ke svým zahradám než k otrokům, kteří se o tyto zahrady starají. Sám Tocqueville o síle první generace průmyslové aristokracie, jejímuž zrodu byl jako pozorovatel přítomen, zcela správně pochyboval: byla málo početná, špatně organizovaná a dosud částečně pod vlivem křesťanských hodnot. Navíc – jak víme z dějin devatenáctého a dvacátého století – se s postupným slábnutím křesťanství podařilo zformovat jiné ideje, které utvářely společenství bez ohledu na majetkové rozdíly. Jednalo se pochopitelně o koncept národa, nedílně spjatý s konceptem pečovatelského státu.

Dnes se pod vlivem ekonomických a sociálních nerovností po skončení egalitářského dvacátého století Západ svým způsobem vrací do století devatenáctého, ovšem s tím rozdílem, že nová postindustriální aristokracie už žádné národní ani křesťanské skrupule nemá. 

Neliberální demokracie

Jestliže se tak krásně rozvíjí nedemokratický liberalismus, v reakci na to se musí objevit i neliberální demokracie. Prvním, kdo v Evropě takto otevřeně pojmenoval své vládnutí, byl patrně Viktor Orbán. Někteří liberální autoři to vnímali jako krok natolik kacířský, až začali dokazovat, že o jiné demokracii než o té liberální vlastně ani nemá smysl mluvit a tyto dva pojmy jsou spolu nerozlučně spjaty. [10] Bez ohledu na to, jak ušlechtilé jsou jejich záměry, z hlediska historie idejí jde o tvrzení zcela falešné. Například většina politických idejí Alexise de Tocquevilla, tvůrce samotného pojmu „liberální demokracie“, vychází ze zkoumání napětí mezi těmito dvěma kategoriemi (tedy mezi liberalismem a demokracií). [11] Zřetelně je odděluje také Francis Fukuyama. [12]

Tocqueville se navíc domníval, že demokracie musí být držena na uzdě rozličnými liberálními pojistkami, a vynikající znalec jeho spisů Aurelian Craiutu výslovně tvrdí, že právě úkol držet demokracii na uzdě byl pro Tocquevilla hlavní intelektuální výzvou. [13] Demokracie sice v Tocquevillových spisech není zcela přesně definována, [14] je však ztotožňována spíše s obecným směřováním k rovnostářství v nejrozličnějších oblastech života než s nějakou konkrétní procedurou. Přitom je vhodné zdůraznit, že většina neliberálních demokracií nefalšuje volební procedury samotné, nýbrž vytváří podmínky, v nichž mají převahu stoupenci provládní strany. V oblasti hodnot se jako typické pro neliberální demokracie jeví podkopávání liberálních svobod a především fundamentální svátosti liberalismu, totiž zaručené nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Právě zpochybňování soukromého vlastnictví bylo pro Tocquevilla demokratickým sklonem, jejž by měl liberalismus mírnit nejvíce. Jeho hlavní obavou spojenou s demokratickým vládnutím bylo, že se kormidla politické ekonomie chopí dav a loď státu povede směrem k rovnosti na úkor svobody. [15]

Neliberální demokracie je v důsledku toho zvlášť lákavá v zemích, které jsou ekonomicky na periferii a vlastníky kapitálu v nich s jejich zaměstnanci spojuje tenčí nit sdílené kolektivní identity než jinde – a díky tomu je snazší označovat je jako za „cizí“. Nikoli bezdůvodně proklamují populistické strany ve středovýchodní Evropě tak ochotně a hlasitě hesla o boji proti právním, finančním a mediálním elitám, které obviňují z kosmopolitismu a z jednání v rozporu se zájmy vlasti. V případě Maďarska se takovým bête noire (nenáviděnou personou) stal přede­vším George Soros a v Polsku za vlády Práva a spravedlnosti německá média a soudy, jež – dodejme – ve snaze hájit vlastnická práva, jak jim rozuměly, skutečně činily až příliš očividné chyby v neprospěch běžných občanů, jako například během takzvané reprivatizační aféry ve Varšavě, kvůli níž přišly tisíce lidí o střechu nad hlavou. [16]

Druhým příkladem svébytné deliberalizace demokracie je revoluční situace v centru západního světa vyvolaná narůstajícím odcizením tamních elit. Právě tento proces v jistém smyslu vynesl k moci Donalda Trumpa. Zámožný ­hoteliér vysněného tribuna lidu pochopitelně nepřipomíná ani v nejmenším. Tím víc ovšem skutečnost, že se jím stal, dokládá míru elitářství v americké politice. Člověku ze střední třídy se jeho výstup na vrchol moci ve Washingtonu jevil jako něco natolik nepředstavitelného, že majitel sítě hotelů mohl v jeho očích přesvědčivě sehrát roli vzbouřence. Není koneckonců divu: po téměř tři desetiletí, jež předcházela zvolení Donalda Trumpa prezidentem, měl jeden z držitelů tří nejdůležitějších úřadů ve Spojených státech – prezident, viceprezident nebo ministr zahraničí – nepřetržitě příjmení Bush nebo ­Clinton (resp. Clintonová). [17]

Nyní se právě tento podnikatel stal prezidentem USA podruhé. První energické kroky, které podnikl po nástupu do funkce, slibují jinou kvalitu vládnutí než jeho dosti chaotické první volební období. Právě v těchto dnech Trump uštědřuje liberálnímu globalismu těžké rány – jménem demokratické suverenity lidu Spojených států. I proto liberálové, kteří věří, že fetišizovanou demokracii nelze od liberalismu oddělit, tvrdí, že Trumpův návrat by mohl znamenat konec demokracie jako takové. Trumpovi příznivci vnímají jeho kroky přesně naopak – jako nezbytnou záchranu, kdy demokracii bude znovu navrácen její skutečný obsah. 

/Text vznikl na základě autorovy knihy Globalizm, Lokalizm i Nowe Średniowiecze (Globalismus, lokalismus a nový středověk, OMP, Kraków 2024)./

[1] Srov. A. S. Kahan, Aristocratic Liberalism, New York 1992.
[2] Srov. P. Mair, Party Organization: From Civil Society to the State, in R. Katz and P. Mair (eds.), How Parties Organize: Change and Adaptation in Party Organization in Western Democracies, London 1996.
[3] D. Acemoglu, James A. Robinson: Economic origins of dictatorship and democracy, New York 2006, s. 173—218.
[4] M. Kuź: Ostateczny triumf korporacji, Pressje 2016, č. 44, s. 48—52.
[5] Podobieństwa i różnice między ustrojem sądownictwa w Polsce i Innych Państwach UE. Suplement do Białej Księgi w Sprawie Reform Polskiego Wymiaru Sprawiedliwości, www.premier.gov.pl, 19. března 2018, https://www.premier.gov.pl/files/files/biala_ksiega_-_suplement_pl.pdf
[6] P. Musiałek, Państwa, suwerenność i miasta w nowym średniowieczu, in G. Lewicki (ed.), Miasta w Nowym Średniowieczu, Wrocław 2016, s. 27—30.
[7] S. Domaradzki, M. Khvostova a D. Pupovac, Karel Vasak’s Generations of Rights and the Contemporary Human Rights Discourse, Human Rights Review 2019, č. 20, s. 423—443.
[8] Srov. J. Kurlatzick, Democracy in Reatreat, New Haven 2014, s. 4—11, 157—186.
[9] A. de Tocqueville, O demokracji w Ameryce, přel. M. Król a B. Janicka, Warszawa 2005, s. 534.
[10] Srov. O. Reich. Zaskakująca prawda o nieliberalnych demokracjach i jednorożcach, Liberties, 23. října 2018, https://www.liberties.eu/pl/stories/przewodnik-ponieliberalnych-demokracjach/15901. W. Sadurski, Illiberal Democracy or Populist Authoritarianism? Poland‘s Constitutional Breakdown, Oxford 2019, s. 242—266. M. Plattner, Liberalism and democracy: Can‘t have one without the other, Foreign Affairs 1998, č. 77 (2), s. 171—180.
[11] M. Kuź, Alexis de Tocqueville’s Theory of Democracy and Revolutions, Warszawa 2016, s. 87.
[12] F. Fukuyama, Koniec historii, Warszawa 1992, s. 165—189.
[13] A. Craiutu, Tocqueville’s Paradoxical Moderation, The Review of Politics 2005, č. 4 (67), s. 615.
[14] J. Schleifer, The Making of Tocqueville‘s Democracy in America, 2nd edition, Indianapolis 2000, s. 325—39.
[15] Srov. A. de Tocqueville, Raport o pauperyzmie, Warszawa 2009.
[16] Srov. Raport Komisji ds. Reprywatyzacji Nieruchomości Warszawskich, sv. 1 a 2, Warszawa 2019.
[17] C. Black, Avenue to Renovation, The New Criterion, květen 2017, s. 10.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)