Nedemokratický liberalismus

Maciej Ruczaj ve svém článku v posledním čísle Kontextů správně připomněl pojem nedemokratický liberalismus. Ten podle mého názoru vedle svého pomyslného dvojčete v podobě neliberální demokracie představuje stěžejní východisko pro jakoukoliv debatu o rozvodu demokracie a liberalismu. A nezaslouženě mu bývá věnována menší pozornost než jí. Důvodem je zřejmě právě přívlastek nedemokratický, ke kterému se ve slušné společnosti není ochoten přihlásit snad nikdo. Přívlastek neliberální si na­opak své příznivce našel, a třeba Viktor Orbán se k němu hlasí docela hrdě.

Může tedy něco jako nedemokratický liberalismus vůbec existovat, nebo jsou demokracie a liberalismus dvěma stranami jedné mince? Domnívám se, že první odpověď je správná a že spolu tyto dva pojmy mají společného mnohem méně, než se mohlo zdát v době fukuyamovského konce dějin a triumfalismu po konci studené války.

Menší historické ohlédnutí tento závěr potvrzuje. Řada liberálů ve své době nebyla přesvědčenými příznivci rozšiřování demokratického prvku. Tocqueville varoval před „tyranií většiny“, zatímco John Stuart Mill prosazoval volební právo jen pro vzdělané vrstvy.

Je však nedemokratický liberalismus něco, k čemu Západ postupně směřuje? Zjednodušeně bychom si jej mohli představit jako systém práv bez demokracie (v kontrastu s neliberálnědemokratickou demokracií bez práv), tedy jako systém, který zajišťuje základní práva a svobody jednotlivců, ale omezuje nebo ruší demokratické rozhodování a nahrazuje jej rozhodováním expertním, byrokratickým, technokratickým či nadnárodním. V rámci tohoto pojetí nedemokratického liberalismu se varovné signály na Západě objevují již delší dobu.

Výsledkem je každopádně paradoxní situace: zatímco se v politickém diskurzu neustále zdůrazňuje důležitost lidských práv či právního státu, samotný demokratický princip – tedy právo lidu rozhodovat – se dostává na vedlejší kolej.

Soudcokracie jako cesta k nedemokratickému liberalismu?

Jak k této situaci došlo? Souběžně působících vlivů bychom jistě našli více. Pro ilustraci se v tomto textu pokusím více rozvinout jeden, který je poměrně evidentní, a navíc se do něho aktuálně výrazně promítá konzervativně-liberální hodnotový střet.

Moc soudní byla americkými federalisty, resp. Alexandrem Hamiltonem v Listu č. 78, označována za nejslabší, protože netřímá meč exekutivy ani měšec legislativy. To už samozřejmě dávno neplatí. V České republice tento aspekt problému svého času zpopularizoval Václav Klaus vlastním termínem soudcokracie, jinými bývá zpravidla označován za judicializaci politiky. Zjednodušeně řečeno jde o proces, kdy soudy a další složky soudní moci stále intenzivněji rozšiřují pole svého rozhodování i na to, co bylo dříve výsostnou pravomocí (lidem volené) legislativy nebo exekutivy. 

To se projevuje třeba v oblasti rodinného práva. Příkladů z posledních let se najde celá řada. V roce 2015 Nejvyšší soud Spojených států v případu známém jako Obergefell v. Hodges rozhodl, že právo uzavřít manželství zahrnuje i stejnopohlavní páry, a podobně od té doby rozhodly i ústavní soudy v Rakousku a Slovinsku. Evropský soud pro lidská práva (prozatím) tak daleko nezašel, ale nedávná rozhodnutí (např. ve věci Oliari a ostatní v. Itálie) naznačují, že se tímto směrem může ubírat. Český Ústavní soud je v tomto ohledu ještě dosti zdrženlivý, když opakovaně judikoval, že úprava základních otázek rodinného života je věcí zákonodárce, ale určité náznaky opačného přístupu bychom rovněž našli. Zajímavé je v tomto ohledu třeba odlišné stanovisko soudce Vladimíra Sládečka k rozhodnutí Pl. ÚS 7/15 k osvojení dítěte osobou žijící v registrovaném partnerství. 

Dalším příkladem může být otázka migrace. Ve většině evropských zemí nepochybně existuje konsenzus ohledně nutnosti zásadním způsobem omezit migraci ze zemí severní Afriky a Blízkého východu. Jakékoliv podstatnější plány na reformu azylových systémů a vyhošťování však opět narážejí – na soudy. Ve Velké Británii soudy zablokovaly plán na deportaci nelegálních migrantů do Rwandy, v Itálii přesuny migrantů do Albánie. 

Podobného základu je i problém prosazování právního státu v Evropské unii, který vedl k dobře známému střetu evropských institucí, mj. Soudního dvora, a členských států – Polska, Maďarska a v menší míře také Rumunska. Jeho podstatou byla – zjednodušeně řečeno – otázka organizace soudnictví. Ta vždy byla výlučnou pravomocí členských států.

Nejasný obsah pojmu právní stát však podle názoru mnoha konzervativců vedl ke snaze využít jej jako „politickou zbraň“ proti vládám vybočujícím z evropského mainstreamu. Evidentní selektivnost a politická zaujatost postupu evropských institucí za sebou každopádně zanechala hořkou pachuť. Pro ilustraci, jak lze pojem právní stát vyložit, lze zmínit rezoluci Evropského parlamentu o právním státu a stavu demokracie v Polsku ze dne 15. listopadu 2017. V té europarlament vyzval k volnému poskytování dostupné antikoncepce a zpřístupnění nouzové antikoncepce bez lékařských předpisů, kritizoval legislativní návrhy vedoucí k restriktivnější potratové politice a vyzval polskou vládu, aby „přijala náležitá opatření a důrazně odsoudila xenofobní a fašistickou demonstraci, která se uskutečnila v sobotu 11. listopadu 2017 ve Varšavě“. 

Nelze opomenout ani trend, který bývá zpravidla nazýván inflací lidských práv. Pokud se vrátíme k otázce stejnopohlavního manželství, najdeme typický příklad. Jeho příznivci často operují s pojmy jako „právo na uzavření manželství“. Pokud skutečně existuje lidské právo na uzavření manželství, nemělo by být prosazení stejnopohlavního manželství vůbec předmětem parlamentní debaty – kdo by s ním snad nesouhlasil, je tmář, který ostatním jejich přirozená práva upírá. Kde se takové právo vzalo, je samozřejmě otázkou. Uvažování nad politickými problémy v kategorii práv každopádně omezuje prostor pro debatu i rozhodování.

Vidíme tedy, jak nevolené instituce prosazují svůj vliv na úkor volených, a to zpravidla ve snaze o posílení liberálního řádu, resp. liberálních práv a svobod. Činí tak více či méně úspěšně, obecný trend je však jasný. Soudy ale pochopitelně nejsou jedinými institucemi, které v tomto procesu sehrávají svou roli. 

Ne voliči, ale signály trhu

Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že „rozvod“ demokracie a liberalismu je jen jinou formou střetu konzervatismu s liberalismem (nebo progresivismem). Takový výklad by byl ovšem hrubě zjednodušující a nepřesný. Zkusme se na celý problém podívat z levého břehu. Při četbě textů v předchozím čísle Kontextů jsem si vzpomněl na několik let staré texty Václava Bělohradského, kterého snad z konzervatismu a zpátečnictví nemůžeme podezřívat.

Pro shrnutí jeho myšlenek a jejich souvislosti s nedemokratickým liberalismem je podle mého názoru ilustrativní jím citovaná věta eurokomisaře Günthera Oettingera: „Trhy naučí Italy volit správně!“ Tedy nikoliv Italové, kteří si rozhodnou o politickém směřování své země, ale trhy a ekonomické ratingy převezmou roli politického rozhodování. V něčem to připomíná větu Ursuly von der Leyenové, která před posledními italskými volbami, v nichž byla favorizována aktuální premiérka Giorgia Meloniová, řekla, že „pokud věci půjdou složitým směrem, máme nástroje, jako v případě Polska a Maďarska“.

Bělohradský ve svých textech často pracuje s myšlenkami Carla Schmitta. Tento dosti kontroverzní právní teoretik, „nepřítel otevřené společnosti a liberalismu“, v jedné ze svých posledních prací přišel s konceptem superlegality, kterou můžeme chápat jako vyšší platnost některých právních norem, situaci, kdy se určité normy nebo zásady staví nad běžný právní řád, často s odvoláním na vyšší principy, jako jsou lidská práva nebo mezinárodní právo. Superlegalita tak může být nástrojem umožňujícím zabránit radikální změně a zachovat status quo. Superlegálním se podle Bělohradského v dnešní době stávají právě ony „signály trhů“ a mezinárodní instituce.

K tomu připočítejme vzestup soudů a technokratické správy, které často přecházejí politickou moc volených orgánů a koncentrují rozhodování do rukou nevolených odborníků, soudců nebo centrálních bankéřů. To vše pod záminkou ochrany liberálního řádu, avšak za cenu eroze demokratické suverenity. 

Co s tím?

Rozvolňování vazeb mezi demokracií a liberalismem není pouze akademickou debatou, ale zásadním problémem současného západního světa. Rostoucí vliv nevolených institucí, mezinárodních organizací a trhů nahrazujících rozhodování voličů ukazuje, že demokratický proces čelí rostoucím výzvám. Do určité míry jde o nevyhnutelný důsledek zvyšující se komplexity světa. Těžko lze po průměrném voliči očekávat, že získá alespoň základní přehled o něčem tak složitém, jako je třeba regulace kryptoměn. 

Znamená to, že jsme svědky nevyhnutelného triumfu nedemokratického liberalismu? Nikoliv nutně. Klíčem k řešení je především realistické přijetí faktu, že liberální a demokratické principy nejsou identické a napětí mezi nimi je přirozené. Jde o hledání nové rovnováhy, která nebude ani návratem k autoritářství, ani pokračující demontáží demokratické suverenity ve jménu nadnárodních institucí či abstraktních principů.

Problém je v určité absolutizaci liberálního řádu, který se stává středobodem společenského života. Liberalismus je však jen politická ideologie, která vznikla v konkrétní době a reagovala na konkrétní problémy. Jestli poskytuje odpověď na všechny dnešní výzvy, je sporné. Na druhé straně, přínos liberalismu pro Západ i pro demokracii je nedocenitelný. Liberalismus vznikl v době, kdy lidé svobodou a právy příliš neoplývali. Byly to právě klasicky-liberální ideje, které je rozvinuly a vytvořily podmínky pro ekonomický systém, jenž vytrhl většinu lidstva z chudoby. Liberalismus v mnoha ohledech vytvořil svět, v němž žijeme, a to do takové míry, že si to ani neuvědomujeme. Jeho přínos v tomto ohledu uznávají i takoví kritici, jako je třeba Patrick Deneen ve své knize Proč selhal liberalismus. A to je asi klíčem k celé debatě – pokud má manželství liberalismu a demokracie přežít, bude nutné najít novou rovnováhu mezi liberálním a demokratickým a napravit vychýlení posledních desetiletí.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2025)