Omezený nouzový stav v Polsku

Před dvěma lety, kdy se v Maďarsku sjednotila levicově-liberální opozice a nebylo jasné, kdo vyhraje následující volby, jsem psal o velice zajímavém obrazoboreckém právním experimentu, který tehdy předpovídali tamní politici a právníci. Maďarské středolevicové strany se nakonec kolem onoho plánovaného experimentu velice rychle rozhádaly, což později vedlo k jejich volebnímu fiasku. Experiment měl spočívat v tom, že by se bez požadované ústavní většiny vyhlásilo zrušení maďarské ústavy a celé řady zákonů týkajících se státních institucí, které byly schváleny v letech vlády pravice. Je jasné, že další volební úspěch Viktora Orbána způsobil, že celá věc zůstala ve sféře politicko-právních fantazií. Nyní bychom mohli sarkasticky říci, jaká je to škoda, protože kdyby se věci vyvinuly jinak, tak by se onen evropský experiment s přesouváním síly zákona mimo standardní postupy státních institucí odehrál v Budapešti, a ne ve Varšavě, jak tomu je nyní. V Maďarsku by celá věc musela mít hlubší záběr, než jak to v tuto chvíli vidíme v Polsku – prostě z toho důvodu, že na rozdíl od PiS, které se při své osmileté vládě dost přísně drželo pravidel uložených orgánům státní moci Dubnovou ústavou z roku 1997 a nanejvýš využívalo mezer v nich, Fidesz změnil celé uspořádání státu a neskrýval, že tak činí proto, aby – jak tehdy prohlásil Viktor Orbán – „svázal ruce ne jedné, ale deseti následujícím vládám“. Maďarský experiment in potentia z roku 2022 by tak vůbec neodpovídal polskému experimentu in  actu roku 2024. Ale už samotné obrazoborecké znevážení principu právního státu v Evropské unii – jako se doposud zdálo – by muselo oba případy spojovat.

Popravdě řečeno, uznání nadřazenosti (supremace) politické vůle nad procedurálním korzetem je patrně věčným snem každé vlády, která by si přece přála dosáhnout svých cílů bez zbytečných překážek. Ovšem v demokratické Evropě po zkušenosti s využíváním velice pokrokových a na počátku dvacátého století módních postulátů tzv. „hnutí volného práva“^[1] a po právní legitimizaci teroru v Německu byl považován za ďábelský už samotný nápad vyložit legalismus jménem veřejného zájmu „svobodomysl­něji“. A tak se časem v traktátech tvořících základy evropské integrace objevil staropruský rigorózní koncept procedurálního „právního státu“ (Rechtsstaat). Zárukou politického respektu vůči němu se měly stát stále početnější a stále vlivnější mezinárodní soudy a tribunály. Poválečný evropský procedurální dogmatismus všeobecně zúžil politice pole působnosti, a dal tak vzniknout jevu nazvanému „politický imposibilismus“. Naproti tomu tribunály, které měly stát na stráži zformalizovaného legalismu, časem degenerovaly – a je třeba přiznat, že dost neočekávaně – v soudcokracii, přetvářející myšlenku „právního státu“ v nechvalný nástroj boje o politickou hegemonii pokrokových soudců.

Polská krize procedurálního právního státu je v poválečné Evropě prvním otřesem celého tohoto systému v takovém rozsahu. Je proto namístě jí věnovat bedlivou analytickou pozornost, neboť – a tím jsem si dnes už jistý – přináší první signály politické změny mající historický význam. Z této historické perspektivy jsou obzvlášť zajímavé dva aspekty mající povahu precedentů. Tím prvním je novátorský modus operandi, kterého použila nová polská vláda a který bych rád označil jako „omezený nouzový stav“. Každý, kdo při studiích alespoň přičuchl k předmětům jako politická analýza nebo filosofie práva, dobře ví, že výjimečný stav chápaný jako suspendace zavazující moci zákonů jménem nadřazené raison d’état je v politice v jistém smyslu přirozeným právem suveréna svědčícím právě o jeho suverénnosti. Není pochyby o tom, že v životě národů existují hodnoty, v zájmu jejichž ochrany stojí za to a je nezbytné moc zákonů suspendovat.

Problém je však v tom, že tento koncept nalezl v současném Polsku své novátorské a specifické použití. Jak vyplývá z případu rozhlasu a televize, byl použit způsobem omezujícím se na jeden zákon (o médiích), jehož platnost jeden z ministrů pozastavil pouze de facto, aniž ji vyhlásil de iure. A navíc bez odvolání na jakoukoli raison d’état (ať už zásadní, či alespoň domnělou), ale vzhledem k běžné a v demokra­ciích dobře známé okolnosti kohabitace s politicky nespřízněnou hlavou státu disponující výsadou veta zákonodárných aktů. Novátorská koncepce omezeného nouzového stavu tak v podstatě představuje nápad, jak pomocí mocenských orgánů eliminovat jednu z ústavních výsad hlavy státu krokem, který má skrytě revoluční charakter. Nakonec byla téměř paralelně zablokována jiná výsada prezidenta – právo milosti, tentokrát v souvislosti s případem dvou poslanců, které odsoudil soud. Hlava státu s takovou rozhodností odmítá oba tyto akty uznat právě z toho důvodu, že by se tak dělo formou jejich politické a právní konvalidace.

Druhým precedentním aspektem je doposud neznámý, a to – nakolik sahá moje paměť – v horizontu celého evropského novověku, případ zpochybnění právní moci klíčových institucí nějakého státu, včetně soudů ustanovených z moci jeho zákonodárství, které jsou nyní prohlašovány za „ne-soudy“. Následkům tohoto precedentního faktu je třeba věnovat mimořádnou pozornost, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni. A je zde nutné vidět věci krystalicky jasně: něco podobného dosud nikoho nepotkalo – ani soudy Třetí říše při procesu denacifikace, ani soudy SSSR či satelitních států po pádu komunismu. V Norimberku, v Haagu ani v žádném jiném tribunálu nikomu nepřišlo na mysl uznat nacistické či sovětské soudy za „ne-soudy“ a jejich výroky šmahem za neexistující. A pokud jde o Polsko, tak i ten nejdále zacházející projekt navrhující zrušení státní kontinuity s PLR nepředpokládal výklad stalinistických soudů per non est, ale pouze vytvářel procedury pro zneplatnění jejich rozsudků. Záběr a rozměr útoku na procedurální právní stát, s nímž se nyní konfrontuje polský stát, představuje v tomto smyslu zcela nový fenomén vyznačující nějakou zcela novou epochu na našem kontinentě.

Ve slavné apologii násilí, jakou představovala před sto lety kniha George Sorela Reflexe násilí, se autor posmíval „bučícímu stádu moralistů prohlašujících za dogma tezi, že každé násilí je zlem“. Revolucionáři všech odstínů vždy obhajovali etický rozměr násilí v politice. Nikdy jsem nesdílel jejich názor, raději jsem důvěřoval intuici Maxe Webera, podle níž nezávisle na tom, čemu násilí slouží, odvolávat se na ně v politice znamená uzavřít pakt s ďáblem. Až na to, že politika odmítající jakékoli paktování s ďáblem se bohužel velice snadno zvrhá v krasodušství. V tom smyslu, a jde podle mne o truismus, že bez násilí, jež představuje hrozbu užití síly, ne­existuje žádná politika (z čehož pro křesťana v politice vyplývají nepřemožitelné rozpaky). V každém případě však liberální proceduralismus, který si po druhé světové válce naordinovala demokratická Evropa, měl sféru násilí v politice minimalizovat. Neboť v podstatě věci jediným politickým smyslem, jaký mají při všech svých nespočetných vadách staropruské procedury Rechtsstaatu, je omezování a nahrazování násilí a zároveň s tím zprostředkovaně – ochrana svobody. Není proto třeba si dělat žádné iluze: všude tam, kde je procedurální státoprávní uspořádání porušováno, a to navíc – jak tomu je dnes  – v majestátu politického souhlasu, musí na jeho místo nastoupit násilí. Proceduralismus a násilí spolu v průběhu dějin svádějí klasický boj s nulovým součtem. Proto právě z perspektivy dnešního Polska tak jasně vidíme, jak dohořívají spáleniště už odedávna opovrhované fukuyamovské utopie liberálního světa bez násilí. A jak se mění v hromadu roztříštěného skla ještě nedávno kultovní Sloterdijkův „křišťálový palác“ jako model spravování Evropy podle měkkých politických hodnot. To všechno utváří novou, dosud nám neznámou politickou epochu, která se – jak je zvykem v průběhu posledního půlstoletí – znovu klube na povrch – a čerti vědí proč právě v ­Polsku.

 / Teologia Polityczna, 9. ledna 2024, z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /

^[1]    Z polského orig. ruch wolnego prawa, který bývá někdy překládán jako škola nebo hnutí volného práva (Freirechtsbewegung). Toto učení, které se prosadilo na začátku 20. století, má původ u rakouského právního sociologa Eugena Ehrlicha. V praxi zdůrazňovalo živé právo (vzniklé soudním rozhodováním ve složité společenské realitě) na úkor formalistického zákonného práva.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2024)