Pokus o konzervativní apologii vína a vinařské kultury

Procházím vinicí, v níž podzim hýří svými kouzelnými barvami, a žasnu nad sílou života v révových keřích. Vinohrad je umístěn na dobré poloze, členité, svažité, výrazně vyvýšené oproti okolní krajině, přesto některé části viniční hory nehezky spálil jarní mráz, až jsem se bál, že zasažené hlavy nepodrazí. Na podzim už rána po mrazech není znát. Je po vinobraní, takže výrazně nižší úrodu hroznů na místech zasažených mrazíky již nikdo nezpozoruje. A to je dobře. Réva to nevzdala a celá vinice nakonec obdarovala ty, kteří se o ni celý rok starali, pěknou sklizní a také nadějí do budoucna. Vnímám to však s pokorou, protože nikdo z nás nemůže tušit, jaké dobrodružství nám příroda připraví příští rok. Ten je ale zatím daleko. Teď je třeba nechat doznít ročník letošní. Vítanou příležitost k takové meditaci jistě představuje ochutnávka mladých vín. Tentokrát ovšem nelze meditovat jen nad jemností vína, svěžími kyselinkami či patáliemi s počasím. Vinařům a přátelům vína totiž v poslední době přibylo hned několik vrásek na čele, a to primárně ne kvůli rozmarům počasí, ale díky množícím se útokům proti pití vína. Sice se nejedná o nic nového, podobné kampaně všemožných škarohlídů a úzkoprsých zastánců rádoby zdravého životního stylu se vyskytují opakovaně. Tentokrát však bylo možné tyto útoky zaznamenat s větší intenzitou, navíc ve své specifické podobě dorazily i do českého prostředí. Jsem přesvědčen, že v pozadí těchto kampaní se ukrývá nejen útok na lokální tradice a identity, ale také na naši civilizaci a západní kulturu jako takovou. V následujícím textu bych se rád pokusil k tomuto tématu doplnit několik postřehů, jež by se snad daly charakterizovat jako pokus o (pravděpodobně konzervativní) apologii vína a vinařské kultury. Aktuální vývoj jednoznačně potvrzuje, že je taková apologie potřebná.

Obor v ohrožení? Věřím, že ne…

Pokud jsem v úvodu zmínil téma jarních mrazů, je třeba jedním dechem dodat, že vinařský obor v současné době čelí mnohem hlubším problémům, než je jeden slabší ročník úrody hroznů. Troufám si dokonce tvrdit, že souběh několika problémů najednou může naznačovat blížící se proměnu celé řady souvislostí, jež mohou ve výsledku představovat výzvu, s níž se vinaři nemuseli vyrovnávat dlouhá léta.

Obecně jistě můžeme přiznat, že na vinaře (jako na jiné zemědělce) doléhá a v blízké budoucnosti bude doléhat klimatická změna. Jde kupříkladu o zrychlení a prodloužení vegetace, čímž přibývá dnů s rizikem jarního pomrznutí. Vinice mohou být vystaveny většímu stresu díky suchým periodám. Jisté nebezpečí představuje i fakt, že k fázi dozrávání hroznů dochází spíše v letním období, jež ovšem díky vysokým nočním teplotám nemusí být pro výslednou kvalitu vín zrovna ideální. Na druhou stranu, při letmém pohledu na historii klimatických proměn a s tím souvisejících fenoménů „dlouhého trvání“ nemohu nedodat, že to vlastně není nic až tak nového. Proměny klimatu vinařský obor provázely vždycky. Vzpomeňme třeba na ochlazení ve třetím století našeho letopočtu a následnou krizi oboru (samozřejmě prohloubenou pádem římské říše). Za zmínku stojí teplejší období 10. až 13. století ukončené tzv. malou dobou ledovou. Aktuální proměna počasí a teplejší klima sice přicházejí s některými riziky, ale zároveň přinášejí i jistá pozitiva. Budoucnost je přirozeně nejistá, ale klimaticky může být spíše ambivalentní. Navíc existuje celá řada adaptačních strategií, byť jejich realizace nemusí být vždy zrovna jednoduchá.

Jinou výzvu představují nové choroby (s proměnami klimatu související, ale jen částečně), jimž vinaři musejí v současnosti čelit ve větší míře než třeba před dvaceti nebo třiceti (a možná i více) lety. Účinná léčba zatím neexistuje, dostupná jsou spíše zmírňující preventivní opatření. Nerad bych v této souvislosti vzpomínal na kalamitu révokazu z přelomu 19. a 20. století, protože vedla takřka k zániku oboru na Moravě a znamenala ohrožení vinařství po celé Evropě. Tak jako se tehdy našlo řešení, věřím, že se obor vypořádá i se současnými chorobami, jež zatím nepředstavují nebezpečí takového rozsahu, jako byl právě zmíněný révokaz. Představují však výstražný signál, že je třeba mít se na pozoru a maximálně podpořit probíhající rostlinolékařské výzkumy a inovace.

Dalším zásadním faktorem, s nímž je třeba počítat, je klesající spotřeba vína (v ČR za poslední tři roky zhruba o 10 %). Zdá se, že se tento trend v současné době zastavil či výrazně zpomalil. Do jisté míry proto lze příčinu tohoto jevu spatřovat v covidovém a postcovidovém vychýlení spotřebitelských návyků. K tomu je nutno připočíst zájem o jiné druhy nápojů (ať už alkoholické či nealkoholické) a měnící se obsah ideálu zdravého životního stylu. Ani v tomto případě se vlastně nejedná o nic nového, když připomeneme nápojovou revoluci 16. století (čaj, káva, kakao), jež však nakonec přispěla ke zkvalitnění výroby vína (díky rozšíření technologie lisování). I tento trend lze vnímat ambivalentně. Na jedné straně může souviset s novou (značně problematickou) vlnou individualizace a přesunu společenské aktivity do virtuálního prostoru sociálních sítí. Na druhé straně přináší příležitost soustředit se na kvalitu vína a na tvořivé přemýšlení o tom, jakou další přidanou hodnotu s vínem spojit. Především ale nabízí šanci znovu ukázat přednost a specifičnost tohoto nápoje, jež spočívá ve skutečnosti, že právě umírněné pití vína představuje v prvé řadě nezaměnitelnou kulturní, intelektuální a společenskou záležitost. Víno by se nemělo pít naslepo bez znalosti jeho příběhu, terroir, tradice či rukopisu vinaře a vinohradníka.

Jakkoli je pravda, že klimatické výzvy, nové choroby a proměny spotřebitelských zvyklostí mohou vinařům přinášet nové starosti, stěžovat si na ně příliš nelze. Patří to k věci a s podobnými problémy se ve svém oboru musí vypořádávat více méně každý. Vinaři se těmto problémům staví čelem a věřím, že si s nimi dovedou poradit, jako to zvládly generace jejich předchůdců v minulosti. Příčiny opravdového ohrožení vinařského odvětví je třeba hledat jinde.

Regulace, restrikce, kampaně

Často se hovoří o přeregulované ekonomice v zemích Evropské unie. Pro zemědělství a zvlášť pro vinařství to platí dvojnásob. Nemá cenu zde líčit časovou náročnost zbytečných evidencí a vypočítávat konkrétní oznamovací povinnosti, které musí vinař během roku splnit. Snad postačí zmínit, že se může jednat až o padesát různých hlášení, oznámení a přiznání. Proti případné námitce, že jde o jakousi daň za poskytované dotace, je třeba namítnout, že drtivá většina těchto povinností s dotacemi nesouvisí, a vinař je proto vytváří vlastně především z toho důvodu, aby státu usnadnil následné kontroly. Letos k tomu všemu evropská unijní legislativa přidala povinnost uvádět na etiketách celou řadu nových údajů (například nutriční hodnoty), což představuje zátěž zejména pro malé vinaře s mnoha menšími šaržemi vín – zátěž organizační a finanční (násobně vyšší náklady na rozbory). Každou hodnotu lze samozřejmě následně kontrolovat a v případě sebemenší odchylky pokutovat. Nelze se ubránit dojmu, že se taková legislativa dívá na vinaře skoro jako na vrahy, kteří chtějí zákazníky svým produktem div ne otrávit, a na spotřebitele jako na malé děti, které je nutné neustále chránit a vodit za ručičku.

To všechno jako by nestačilo. V duchu boje o spásu člověka již na této zemi a ve snaze zajistit všem lidem nekonečně dlouhý život bez nemocí se zrodila unijní iniciativa, jejímž záměrem bylo zakotvení povinnosti uvádět na etiketách výstražné informace a obrazový materiál o tom, že alkohol škodí zdraví. Víno se tak mělo zařadit do podobné kategorie jako třeba cigarety. Takové etikety by jistě byly moc „krásné“ a zcela určitě by ladily s tradičními vinařskými symboly, jež na lahvích obvykle vídáme. Vzhledem k tomu, že etiketa je součástí originality vinaře, lze si větší unifikaci a popření principů terroir těžko představit. Naštěstí se tomuto úletu podařilo zabránit. Naznačuje to ale zesilující trend, kdy se pod hlavičkou boje proti vážným nemocem a za zdravý životní styl přestává rozlišovat, o nerespektování svobody jednotlivce ani nemluvě. Vinaři na tento vývoj přirozeně nehledí se založenýma rukama. Jednou z reakcí je kupříkladu iniciativa ­Vitaevino usilující o ochranu vinařské kultury a posílení vinařské pospolitosti v obraně proti snaze zavádět nové restrikce a omezení ohrožující celé odvětví.

K tomu všemu je třeba zvlášť popsat také situaci vinařství v České republice. Když se vinařství u nás probudilo z komunistického temna, došlo k rozmachu oboru. Vznikala nová vinařství, vysazovaly se nové vinice. Na konci 90. let se zdálo, že se obor může v několika málo letech rozsahem vinic, produkcí vína a související gastronomie až zdvojnásobit. Nestalo se tak a dnes zažíváme spíše útlum. V letošním roce dokonce rozsah vyklučených vinic převýšil výměru těch nově vysázených. Paradoxem tohoto útlumu je skutečnost, že moravská vína dnes pokrývají domácí poptávku jen asi z jedné třetiny.

Pokud se chceme pokusit o pochopení příčin tohoto útlumu, je třeba si nejprve uvědomit, že se vstupem do Evropské unie se moravským (samozřejmě i českým) vinařům sice na jedné straně otevřel nový obchodní a podnikatelský prostor, na druhé straně to však doprovázely evropské restrikce týkající se nových výsadeb. S otevřením jednotného evropského trhu zesílil i tlak konkurence. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby ovšem tento trh byl opravdu jednotný a spravedlivý. Vinaři u nás totiž musejí počítat nejen s přísnějšími parametry kupříkladu ohledně množství povoleného výnosu na jednom hektaru, ale také se silným dotačním protekcionismem v jiných evropských vinařských zemích. Lákavost levných dovozů (relativně kvalitních, ale i méně kvalitních) je obrovská. Bohužel dochází k tomu, že obchodníci s vínem ze zahraničí získávají hotový produkt za mizivou částku. Na pultech regálů se pak objevují lahve, jež je možné koupit hluboko pod cenou výrobních nákladů domácího vína.

Jedním dechem je také třeba dodat, že pokud někdo preferuje vína zahraniční, je to zcela v pořádku. Problém však spočívá v tom, když se levná dovozová vína přebalují moravskou symbolikou a tváří se na první pohled jako vyrobená u nás. Motivací podobných praktik je prostá skutečnost, že velká část spotřebitelů preferuje domácí produkci. Tento nešvar legislativně podpořila i novela vinařského zákona z časů Sobotkovy a Babišovy politické éry. Zde je nutná změna české legislativy. Naopak v otázce rozdílných podmínek pro vinaře v Evropské unii a s tím související problematiky dotovaných dovozů je třeba se obracet na evropské partnery. Zdá se, že jsou jisté revizi dosavadních postojů nakloněni, protože se evropští vinaři částečně začínají dostávat pod podobný tlak jako ti moravští, a to pro změnu díky dovozům z třetích zemí.

Dokud se nepodaří tento problém na evropské úrovni vyřešit nebo aspoň zmírnit, je třeba si uvědomit, že vinaři v České republice v současné době nesou jisté náklady společného evropského trhu. Určité pozitivum, které alespoň částečně vyvažuje popsaný handicap, představuje skutečnost, že Česká republika patří k zemím, jež evropská legislativa označuje jako „vinařské“, a proto pro ně mimo jiné platí nulová spotřební daň. Unie tím uznává specifičnost odvětví, zranitelnost pěstování révy, obtížnost výroby vína a další ekonomické, společenské, kulturní či krajinotvorné přínosy. Právě o toto „pozitivum“ však měli být naši vinaři připraveni, jak to navrhovali političtí představitelé z řad Pirátské strany, Starostů nebo částečně i TOP 09. Bohužel se v rámci debat o případném zavedení spotřební daně na tichá vína v médiích objevovala celá řada manipulativních tvrzení, polopravd či přímo lží. Hovořilo se kupříkladu o tom, že vinaři neplatí daně, směšovala se daň spotřební s DPH, argumentovalo se narovnáním podmínek s výrobci lihovin a piva. Pro ilustraci radikální odlišnosti výroby piva a vína svědčí prostý fakt, že legislativa upravující výrobu piva (potravinářská komodita) čítá patnáct stránek, zatímco vinařská legislativa (zemědělská komodita) dnes narostla již na sedm set stran.

Reagovat na obvinění, že stát se kvůli neexistenci spotřební daně z tichého vína utopí v dluzích nebo že se národ ponoří do temna alkoholismu, bylo prakticky nemožné. Během debaty se nakonec ukázalo, že vlastně nikdo není schopen namodelovat, jak by zavedení spotřební daně v praxi vypadalo, aby to neznamenalo další byrokracii a finanční náklady a aby nebylo nutné ze sklepů vytvářet veřejnosti dle zákona nepřístupné daňové sklady s kalibrovanými nádobami a těžko představitelnou kontrolní mašinérií ze strany celní správy, jež by nakonec vedla k mizivým nebo dokonce záporným fiskálním přínosům. Taková regulace by navíc šla naprosto proti všemu, co dělá vinařské odvětví originálním, živým a atraktivním. Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že vinařství u nás představuje poslední obor zemědělské prvovýroby, který je zcela v rukou místních; poslední obor, který je jakžtakž atraktivní i pro mladé; obor, díky němuž venkov na jižní Moravě nevymírá, protože i když vinice zabírají jen nevelký podíl z rozlohy zemědělské půdy, dovedou na sebe vázat mnohonásobně větší procento pracovních příležitostí. Byrokratické břemeno a finanční náklady zavedení spotřební daně by primárně dolehly právě na místní vinohradníky a vinaře, a tak by došlo k dalšímu zásadnímu (byť původně asi nechtěnému) zvýhodnění těch, kteří víno do ČR pouze dovážejí.

Ačkoli by si tato problematika jistě zasloužila více slov a řádků, mnohem důležitější a pozitivnější je fakt, že ji můžeme uzavřít tvrzením, že kauza spotřební daně pro tuto chvíli nakonec dopadla dobře. 

Rozvinuté vinařství jako atribut vyspělé civilizace

Réva je původní rostlinou od Středomoří a Předního východu až po naše oblasti střední Evropy. Mám ale na mysli divokou lesní révu, která se popínala po stromech, protože doslova bojovala o své místo na slunci. Její plody jsou menší a mají malou cukernatost. Víno z nich dovedl vyrobit již pravěký člověk před mnoha tisíci lety. Z této doby máme doloženy nádoby se zbytky vinného kamene, z nichž se takové víno pilo. Nešlo však o cílené pěstování ušlechtilé révy vinné – vitis vinifera. Tuto složitou kulturní činnost, zahrnující výsadbu, sklizeň, lisování, fermentaci a zrání vína, dokládají až archeologické nálezy vinařského komplexu v jihovýchodní Arménii datovaného do období 4 100 let před naším letopočtem. Ušlechtilá réva a spolu s ní i vinařská kultura brzy pronikly ze své kavkazské kolébky do Mezopotámie, do Kanaánu a do Egypta. Díky Féničanům se nakonec dostaly i do Řecka, odkud je přijali Římané. A právě Řím vytvořil první civilizaci, jež dokázala víno vyrábět opravdu ve velkém. Produkce vína se soustředila ve vinařských villách a vyvážela se na speciálních lodích po celé říši. Rozvinuté vinařství již ve starověku představovalo atribut vyspělé civilizace, jež ráda o toto prestižní a reprezentativní odvětví pečovala.

V době, kdy starý římský svět zanikal a rodila se středověká Evropa, se antických kulturních hodnot i vinařských dovedností ujaly kláštery. Poskytnout někomu pokrm a sklenici vína tehdy představovalo skutek milosrdenství a projev křesťanské lásky k bližnímu. Ačkoli ani křesťanství, co se týče vztahu k alkoholu a konkrétně k vínu, není prosto některých extrémů, obecně platí, že křesťanský či postkřesťanský západní civilizační okruh není myslitelný bez přirozeného setkávání u sklenky dobrého nápoje, kde je možné probrat vše od rodinných vztahů až po politiku a náboženství, a to v odlehčeném přátelském duchu. Není to samozřejmost a ne každá civilizace je něčemu podobnému otevřená (jak na to ve svých textech kupříkladu v souvislosti s islámem setrvale a záslužně upozorňoval filosof Roger Scruton). Sklenička vína dovede obrousit leckterou kulturní či mezilidskou hranu. Pokud se o tento společensky i politicky příznivý mechanismus cílenými kampaněmi necháme připravit, obávám se, že na světě nebude lépe, ba dokonce přibude samoty, smutku či beznaděje, ale také násilí a hlubokých příkopů rozdělujících společnost.

Jsem přesvědčen, že útoky proti vínu představují v prvé řadě útok na svobodnou volbu jednotlivce a na jeho odpovědnost rozhodovat samostatně o svém vlastním životě, tedy útok na základní hodnotu naší civilizace. Pokud někdo pohlíží na sklenici vína jako na pouhý prostředek k omámení smyslů či ukojení své závislosti, pak na lavici obžalovaných je třeba postavit jeho zvrácený postoj, vychování či negativní sklony, a nikoli kulturní nápoj s tisíciletou tradicí.

Víno jako symbol lokální identity

Nepřestává mě fascinovat moment, během něhož život ve vinařských obcích se začátkem sklizně přepne do zcela specifického a naprosto nezaměnitelného modu. Tento intenzivnější level společenského života, setkávání při sběru hroznů, ochutnávání zralých bobulek, lisovaných moštů a prvního burčáku rychle pohlcuje nejen vinařské rodiny či pracovníky ve vinařstvích a související gastronomii či turistickém ruchu, ale nakonec opanuje i všechny ostatní, kdo na jihu Moravy žijí, aby si znovu uvědomili, že život neplyne jen lineárně, ale že má i své roční cykly provázené rituály, zvyky a tradicemi, bez nichž bychom vlastní existenci brzy přestali rozumět. Toto nenahraditelné kulturní, ale i ekonomické bohatství moravských regionů ovšem nelze vnímat jako něco samozřejmého. Stojí totiž na stovkách a tisících vinařů a vinohradníků a na spolupráci jejich rodin a přátel. Pokud bychom v zemi měli jen pár vinařských firem či holdingů, živý (jiho-)moravský venkov by se stal definitivní minulostí. Zůstaly by jen skanzeny.

Obnovení malých vinařských hospodářství po roce 1989 ovšem není žádnou samozřejmostí. Jedná se o blahodárné dědictví procesu zeselštění moravského vinařství v době po třicetileté válce, kdy šlechta, kláštery a města rezignovaly na obnovu zpustošených vinic. Otevřelo se tak obrovské pole příležitostí pro poddanské vrstvy, sedláky, rolníky, ale i chalupníky či nemajetné podruhy, kteří dostali šanci na malé ploše vinice vytvořit díky vlastní práci obrovskou přidanou hodnotu. Vinice navíc nebyly zatíženy tolika robotami jako ostatní selské polnosti. Svobodná držba vinohradu během 18. století posilovala a vedla nakonec k tomu, že každý vinohradník mohl své víno volně šenkovat a prodávat.

Vinice se proto stala prostředkem alespoň částečné svobody v rámci feudálního systému a nakonec i předvojem svobody spojené s moderním občanstvím. Přitažlivost viničních hor vedla také k silné identifikaci se zemí (Moravou) a vlastí. Tato identifikační a integrační síla vinic a vinařské kultury se nakonec ukázala natolik houževnatou, že napomohla přežití oboru v těžkých dobách dvou světových válek a komunistické totality. Na jižní Moravě navíc jednoznačně a neoddiskutovatelně přispěla k integraci nově příchozích po nešťastném odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 (jak na to ve svých textech trefně upozorňuje kupříkladu historik a vinař Martin Markel).

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že víno provází celou řadu náboženských, společenských i rodinných událostí – od liturgií, prezentací knih a rodinných oslav až po moravské hody, organizované chasou či skupinou stárků, kteří na prahu dospělosti před celou vesnicí prokazují, zda jsou hodni odpovědnosti a cti dospělých sousedů. Jedná se vlastně o svého druhu rituál přechodu (jeden z posledních), kdy mladý člověk spolu se svými kamarády připravuje hodové veselí pro rodnou obec. Obsahem této zkoušky je mimo jiné snaha prověřit, zda mladí stárci dovedou vybrat dobré víno, s nímž pak obcházejí vesnici a zvou ke společné oslavě svátku patrona místního kostela a k oslavě života jako takového. Vybrané víno následně rozlévají všem, kteří se sejdou pod vysokou májkou, již bylo nutné zamluvit, pokácet, nazdobit a postavit na návsi. Skrze opakované zavdávání se stárkovské víno postupně stává nápojem slavícího společenství a tmelem komunity. Koluje tak v krvi všech přítomných, z nichž se alespoň na chvíli stává jedna rodina. Tento mystický model jistě není nepodobný křesťanské liturgii, kdy věřící přijímají víno – krev Kristovu – z jednoho kalicha. Pokud mladí stárci a stárky obstojí, vyberou dobré víno, postaví pohlednou májku, připraví pěkné hody a udrží rozumnou míru v pití vína, složili zkoušku dospělosti a zaslouží si pozornost a obdiv starších obyvatelů obce.

Pokud někdo v hodovém veselí vidí podporu alkoholismu a stárkovské tradice odsuzuje jako tmářský zvyk hodný vyhynutí, je to jeho volba. Stává se však součástí dlouhé řady všelijakých pokrokářských, socialistických či komunistických odpůrců lidské přirozenosti, kteří již více než jedno století s přesvědčením o vlastní originalitě opakují stále stejné narativy. Stačí nahlédnout do regionálních periodik z počátku 20. století, kde se útoky proti stárkovským tradicím a všemu, co k tomu patří, obvykle stávaly součástí tehdejších kulturních bojů. Jejich cílem již tehdy byla likvidace přirozených hodnot a lokálních identit, protože jedině masa vykořeněných a osamocených individuí nabízela nekonečné možnosti politické manipulace. Kampaně proti vínu náležejí do podobné kategorie útoků a v posledku rovněž útočí proti tradici a lidské přirozenosti. Nelze se divit, že je pak lidé žijící v jihomoravských regionech vnímají jako útok na vlastní lokální identitu. Nutno doplnit, že útok značně nešťastný. Jsem totiž přesvědčen, že pozitivní lokální identity potřebujeme spíše pěstovat, zušlechťovat a rozvíjet, protože jsou pramenem pocitu odpovědnosti za komunitu spoluobčanů, vlast a zemi, již společně obýváme.

Vinohrad jako krajinný prvek a laboratoř adaptačních strategií v kontextu klimatických změn

O přínosech vinařské kultury a výroby vína bychom jistě mohli psát dlouho. Je mi jasné, že podobné texty často spíše přesvědčují přesvědčené a většinou si je čtou ti, kteří víno mají rádi a rádi sdílejí příběhy vinařů, viničních tratí, tajemství výjimečných ročníků a podobně. Je to asi pochopitelné. Zároveň si však myslím, že jeden konkrétní moment by měl zajímat celou veřejnost, tedy i ty, kteří víno nepijí a vinařská tematika je nijak netáhne. Jde o to, že kampaně proti vínu a bobtnající regulace spojená s jeho produkcí se v posledku musejí negativně promítnout do výměry vinic a nakonec i do podoby moravské krajiny. Přál bych si, aby se zastavil trend klučení stávajících vinic a klesajících výsadeb vinic nových, protože pěstování révy představuje nejekologičtější odvětví českého zemědělství. Vinohrad protkaný mezemi, terasami a promyšlenými výsevy prostoru meziřadí díky bohatým ozeleňovacím směsím je sám o sobě krajinotvorným prvkem, jenž napodobuje přirozené procesy v přírodě a nabízí vyvážený ekosystém plný pestrého života. Základem dobrého vína vždy zůstane kvalitní hrozen z poctivě opečovávané vinice vyrůstající ze zdravé a živé půdy. Vinař je na kvalitě půdy a vinice zcela závislý, proto odpovědně promýšlí všechny dostupné adaptační strategie vzhledem k proměňujícímu se klimatu. Poctivý vinař dobře ví, že základním pilířem jakékoli případné adaptace vždycky bude především zdravá a živá půda a že na existenci bohatého půdního života závisí nejen život révy, ale v posledku i život lidský, protože jedině živá a zdravá půda zadrží dostatek vody, na níž závisí bytí každého z nás.

Jestliže tedy společnost volá po zdravé, pestré a klimaticky odolné krajině, pak je třeba si uvědomit, že těchto ideálů a cílů nedosáhneme bez zemědělců, kteří mají k půdě opravdu osobní a bezprostřední vztah. Mezi takové zemědělce vinaři rozhodně patří. Není třeba je podporovat primárně dotacemi. Mnohem větší efekt bude mít, když jim vytvoříme dostatek svobodného prostoru k jejich tvůrčí práci. V tomto případě se nakonec jedná o hodnotu, již vlastně potřebuje každý z nás, ať už pracujeme v jakémkoli oboru. Proto bych rád na závěr svého pojednání dostatek svobodného prostoru k tvoření popřál nám všem a rád bych také poděkoval všem, kteří tuto hodnotu sdílejí, vnímají, chrání ji a pracují na jejím rozšíření.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)