Polské lednové povstání roku 1863 a jeho české a moravské kontexty

Přesně před 160 lety, 22. ledna 1863, začalo na územích někdejší polsko-litevské Rzeczpospolité, v té době připojených k Ruskému císařství, ozbrojené povstání proti carské nadvládě. Rzeczpospolita přestala existovat jako samostatný stát v důsledku tzv. trojího dělení, k němuž došlo na konci 18. století (1772, 1793 a 1795) a jehož se zúčastnily tři mocnosti: Rusko, Rakousko a Prusko. Následující století bylo jevištěm opakujících se pokusů o obnovení nezávislé státnosti – poprvé v roce 1794, následně ve spojenectví s Napoleonem, v listopadovém povstání roku 1830 a v revolučním roce 1848. Od roku 1860 narůstalo na území ruského záboru napětí, v němž se vlastenecké a náboženské manifestace střídaly s krvavými represáliemi vůči „neloajálním“ poddaným cara. Bezprostřední příčinou vypuknutí povstání byly vojenské odvody – povinné nábory mladých mužů do ruské armády – vyhlášené na 14./15. ledna 1863.

„Za svobodu a bratrství národů“

Historické reflexe na téma národních povstání si vždy kladou otázku smyslu nerovného boje, do kterého se v 19. století účastníci pouštěli s hlavami plnými romantických ideálů, s planými nadějemi na solidární součinnost celé společnosti, s neochvějnou vírou v sílu ducha mající nahradit nedostatky ve výzbroji, výcviku nebo ostatně i v počtu vzbouřenců čelících pravidelné armádě okupační mocnosti. Tato otázka je zvláště silná v kontextu událostí roku 1863, které vyvolaly nejdelší vojenské operace (intenzivní ozbrojené střety trvaly patnáct měsíců), probíhaly v nejrozsáhlejší oblasti polského území a vyvolaly nejkrutější represe vůči účastníkům a stoupencům povstání. V období od vypuknutí bojů do jara 1864, kdy bylo povstání potlačeno, proběhlo přibližně 1 200 bitev a vojenských potyček. Boje měly především partyzánský charakter a povstaleckými oddíly podle odhadů historiků prošlo zhruba dvě stě tisíc lidí z různých společenských vrstev. V důsledku střetů s pravidelnou ruskou armádou zahynulo téměř dvacet tisíc Poláků, dále bylo tisíc osob popraveno a třicet osm tisíc posláno do vyhnanství na Sibiř. Restrikce, které následovaly po povstání v Polském království (území ruského záboru), zasáhly vysoké školy (byla zavřena varšavská vysoká škola Szkoła Główna), správu měst (města, jejichž obyvatelé pomáhali povstalcům, přišla o městská práva), náboženskou svobodu i soukromý majetek, například byly konfiskovány usedlosti stoupenců povstání. Přestože boje probíhaly výhradně na území ruského záboru, tajná povstalecká správa působila rovněž v pruském záboru a v Haliči, odkud přišlo více než deset tisíc dobrovolníků. Bylo mezi nimi i několik set cizinců, včetně Čechů.

Za co Poláci v roce 1863 bojovali? Jaká hesla mohla přimět k účasti v heroických vojenských střetech cizince? Je samozřejmé, že všechna polská povstání počínaje rokem 1794 (Kościuszkovo povstání) měla za cíl obnovení nezávislého státu. Významným cílem vzpour, patrným zvláště v roce 1863, bylo vybudování spravedlivějšího společenského systému, jehož jedním z prvků mělo být osvobození rolníků od roboty (v Polském království, tj. ruském záboru). Svůj význam měla i dynamická situace v Evropě ve druhé polovině 19. století, kde se z různých stran dostávala ke slovu národní hnutí či probíhaly války, které přinášely naději na oslabení jednotlivých mocností vládnoucích v polských záborech. Podstatným elementem lednového povstání byla jeho snaha vyburcovat k boji všechny národy někdejší Rzeczpospolité, která se výrazně projevila i v provolání tajného Ústředního národního komitétu zveřejněném 22. ledna 1863, tedy v den vypuknutí povstání:

Nuže do zbraně, národe Polska, Litvy a Rusi, do zbraně! Neboť hodina společného osvobození už nastala, starý meč náš je vytažen, svatý prapor orla, pahony a archanděla je rozvinut. A nyní promlouváme k tobě, národe moskevský: naším tradičním heslem je svoboda a bratrství národů, proto ti také odpouštíme dokonce i vraždu naší vlasti (…) neboť i ty jsi ubohý a trýzněný, zoufalý a vyčerpaný, mrtvoly tvých dětí se houpají na carských šibenicích, tví proroci mrznou v závějích Sibiře.

Polská povstání, rodící se v atmosféře spiknutí vzbouřenců nejčastěji ze studentských či vojenských kruhů, byla zapříčiněna také psychologickými okolnostmi: Národ, unavený a pokořený neustálým ruským terorem, potřeboval obnovit své národní uvědomění a pocit lidské důstojnosti a ve jménu těchto hodnot byl ochoten se aktivně vzepřít přesile cizí nadvlády. Svědčí o tom opět provolání tajného komitétu. Kromě bezprostředních cílů boje zahrnovalo i tuto výzvu k Polákům:

Ty, který jsi včera byl kajícníkem a mstitelem, musíš být a budeš zítra hrdinou a velikánem.

Povstalecký erb zahrnoval symboly Polska (orlice), Litvy (Pahoňa) a Rusi/Ukrajiny…

Mezi slavjanofilstvím a solidaritou

Vypuknutí povstání v roce 1863 se setkalo s nejednoznačným přijetím mezi Čechy, kteří byli pevně přesvědčeni o myšlence bratrství Slovanů a slovanské vzájemnosti. Češi tak měli sklon považovat polsko-ruské boje spíše za zbytečné krveprolití. Nicméně již v období manifestací, které probíhaly ve Varšavě ještě před povstáním, se objevovaly hlasy vyjadřující sounáležitost s utlačovaným polským národem. V roce 1860, u příležitosti 30. výročí vypuknutí listopadového povstání namířeného proti Rusům, jež skončilo porážkou, vystoupil český spisovatel, básník a politik Josef Václav Frič, autor textu Listy o Słowackém (otištěného v časopisu Rodinná kronika v roce 1864), překladatel dramatu Zygmunta Krasińského Irydion (překlad vydán roku 1863), s projevem, v němž zazněla slova ukazující blízkost polského a českého národa:

Národe hrdý, jenž svou vlast nazýváš „dcerou Boží a sestrou Ukřižovaného“, staň se přítelem odvěkého svého bratra-mučedníka! […] Trpící, svatý národe, jehož tělo bylo na tři díly rozerváno, pamatuj na plémě, jehož dvě třetiny vyvraždili společní a odvěcí naši nepřátelé. (Dolanský, 292).

Ve svém ženevském časopise Čech — La Voix Libre de la Bohême český emigrant informoval o vlasteneckých manifestacích ve Varšavě hlasem plným solidarity a podpory. Jak napsal v roce 1965 literární historik Julius Dolanský:

Díky tomu, že jak časopis Kolokol, tak Čech byly nelegálně kolportovány do českých zemí, myšlenky propagované těmito časopisy se šířily mezi nejpokrokovějšími vrstvami společnosti, a tím od počátku utvářely příznivý postoj k polskému národně-osvobozeneckému hnutí. (Dolanský, 293).

Idea lednového povstání získala ohlas mezi českou mládeží, zvláště v Praze. Jedním z účastníků bojů roku 1863 byl tehdy sedmnáctiletý student reálky Jiří Bittner, pozdější herec a překladatel polské a německé literatury. Ve své knize s názvem Z mých pamětí, vydané v Praze v roce 1894, v kapitole „Povstalec 1863“ zaznamenal vzpomínky na svou účast v lednovém povstání, počínaje nelegálním překročením rakousko-ruských hranic přes cestu do tajného náborového střediska v Krakově, hledání lesního oddílu, boj s Rusy vedený 5. dubna nedaleko malopolské vesnice Szklary až k pobytu v nemocnici po zranění, pokusu o další zapojení do povstání a návratu do Prahy. Vyprávění s velkým citem líčí nadšení bojující mládeže i beznaděj pociťovanou během nekonečných lesních přesunů povstaleckých oddílů pronásledovaných ruským vojskem a rakouskými četníky, vydaných na pospas zrádcům i obyčejným zlodějům, kteří povstalcům kradli koně a výzbroj. Obraz vlastenecké vzpoury vylíčený Jiřím Bittnerem zdůrazňuje lásku Poláků k vlasti i jejich oporu v katolické víře a přesvědčení o ochraně Panny Marie Čenstochovské, vyzdvihuje také zapojení všech společenských vrstev (autor ukazuje toto společenské rozrůznění ve své jednotce, která čítala tři sta osob). Bittner rovněž portrétuje své velitele a také Poláky, kteří mu nezištně pomohli – byl mezi nimi i plukovník Seweryn Korzeliński, cestovatel po Austrálii, spoluzakladatel proslulé zemědělské školy v Czernichowě u Krakova. Autor si neodpustil úvahy o „bratrovražedném“ boji Poláků a Rusů, avšak jeho zapojení do povstání je jednoznačným ukazatelem morálního hodnocení událostí.

Mezi další české spisovatele, kteří do své tvorby zahrnuli motivy spojené s lednovým povstáním, se řadí Rudolf Mayer, Jaroslav Martinec, Ervín Špindler, Josef Holeček a tyto motivy se objevují i v pamětech Antala Staška, Ladislava Quise a Aloise Jiráska.

Povstalci na Moravě

Povstalci zajatí v bojích byli převáženi do rakouských vězení na území Čech a Moravy. Mezi uvězněnými v tvrzi Josefov byl i vůdce povstání generál Marian Langiewicz (během jeho pobytu ve vězení pobývala v Čechách také jeho legendární pobočnice Henryka Pustowójtówna, která udržovala stálé spojení s velitelem a podnikala kroky k jeho osvobození). V Olomouci si odpykával trest Adam (Albert) Chmielowski, který se k povstání připojil jako osmnáctiletý a bojoval mimo jiné v bitvách u Kurowa a Grochowisek. Byl to vynikající malíř, později zakladatel řádu albertinů, který byl v roce 1989 svatořečen. V olomoucké tvrzi bylo uvězněno mnoho povstalců, například hrabě Stanisław Tarnowski, budoucí vynikající literární historik a rektor Jagellonské univerzity v Krakově, který organizoval povstalecký oddíl pod velením Zygmunta Jordana. Dalším z olomouckých vězňů byl Tadeusz Romanowicz, pozdější publicista a politik, od roku 1880 haličský poslanec v Zemském sněmu. Romanowicz se do Olomouce dostal jako vězeň ze Lvova v listopadu 1864 a v tvrzi pobýval do amnestie v roce 1865. Své vzpomínky z pobytu na Moravě publikoval v několika číslech časopisu Gazeta Literacka (č. 2–8, rok 1871), vydávaného ve Lvově. Hovoří se v nich o obtížných životních podmínkách ve vězení způsobujících kurděje a revmatická onemocnění, o okovech, v nichž byli povstalci stále spoutáni, ale i o třenicích vězňů, ke kterým vedle projevů solidarity a vzájemné náklonnosti také docházelo. Když se v červenci 1865 naskytla možnost podávání žádostí o milost u císaře, někteří vězni, a byl mezi nimi i Stanisław Tarnowski, možnost opustit Olomouc využili. Romanowicz se však domníval, že takové jednání je ponižující, a proto vytrval v zajetí do vyhlášení oficiální amnestie.

Po dobu téměř dvou let, do konce roku 1864, na území Moravy pobývalo zhruba pět set povstalců internovaných rakouskými orgány (celkový počet internovaných v českých zemích se odhaduje na přibližně devět set). Sto až sto padesát z nich se dostalo do Telče. Pobyt Poláků ve městě trval do doby, než jim byla předložena alternativa: další vězení v Olomouci, nebo účast v tažení do Mexika pod velením Maxmiliána Habsburského, bratra císaře Františka Josefa I. Tři zajatci, Tomasz Nieprzecki, Józef Czech a Andrzej Żołnacz, byli této dramatické volby ušetřeni – zemřeli v zajetí a byli pohřbeni na telčském hřbitově.

Dne 11. října 1864 napsal jeden z internovaných, Józef Słytecki, dojemný dopis, který podepsalo čtyřicet dva jeho druhů v internaci. V dopise děkuje obyvatelům města za přijetí polských povstalců. Dopis zní následovně:

Ctihodní sousedé a sousedky města Telče,
vedeni pocitem vděčnosti dovolujeme si Vám, ctihodní sousedé a sousedky telčské, vysloviti svoje díky za Vaše přátelství, které jste projevovali našim bratrům, kteří byli tak šťastni, že mohli blíže a více poznati Vaše srdce. Zajisté Váš soucit, který jste nejedenkrát nám ukázali jak při průvodu našich zemřelých tří bratří, tak i posud v našem nešťastném stavu, nás nutí vyslovit Vám naši vděčnost. Nyní, když nám osud velí rozejít se po celém světě, musíme vyznati, pokud jsme zde byli internovaní a jako vězni držení, že Vy jste ve všem přispěli, abyste nám ty hořké dny oslazovali a nám dokázali, že nejsme v cizí zemi, nýbrž mezi národem, který nás za své vlastní bratry považoval. […] Nejmilejší bratři a sestry, jestliže Vám kdy někdo z nás v něčem ublížil, račte to odpustiti. […] Račte nejmilejší, přijmouti od nás těchto několik slov na rozloučenou s tím upřímným citem, s jakým od nás vyšla. […] Ať Vaše žití je spokojené, klidné, žijte šťastně a nepoznejte zármutku. […] A protož aby Váš život ničím nebyl kalen, prosíme zkrátka – ať Vám Bůh zaplatí.

Telč, dne 11. října 1864, Józef Słytecki z Wolynia

Tato dojemná listina se stala základem připomínky pobytu Poláků v Telči – byly zde odhaleny dvě pamětní desky v místech s nimi spojených: na hřbitově, kde byli pochováni zesnulí zajatci, a na zdi někdejšího vězení, které se nacházelo v budovách jezuitské koleje. Dnes je zde konferenční centrum Masarykovy univerzity v Brně.

Polské povstalecké stopy v českých zemích svědčí o otevřenosti místních lidí vůči těžce zkoušeným sousedům a vypovídají i o výjimečné shodě v pojímání myšlenky národní nezávislosti a svobody, lidské důstojnosti a cti, která spojovala obě společnosti.

/ Z polštiny přeložila Jitka Rohanová. /

Literatura:

Dolanský, Julius, „Echa polskiego powstania styczniowego w literaturze czeskiej“, Pamiętnik Literacki, č. 56/4, 1965, s. 391–409.

Gawroński, Franciszek, Henryka Pustowójtówna. Sylwetka biograficzna (1838–1881), Lwów 1911.

Kieniewicz, Stefan, Powstanie styczniowe, Warszawa: PWN, 2009.

Orzechowski, Marian (ed.), Echa powstania styczniowego w Czechach, Wrocław/Warszawa/Kraków: Zakład Narodowy imienia Ossolińskich – Wydawnictwo, 1965.

Skoupý, Arnošt, „Internace účastníků polského lednového povstání na Moravě v letech 1863–1865“, Res Historica, č. 30, 2010, s. 61–70.

https://www.bn.org.pl/powstanie/zbiory/DZS/1863/d021.jpg

https://www.telc.eu/turista_a_volny_cas/historie/internace_polskych_revolucionaru_v_telci_zari_2018

https://vysocina.rozhlas.cz/telc-odhalila-pametni-desky-internovanym-polakum-7616501