S Ruskem či bez něj – věčné gruzínské dilema

Dne 26. října proběhly v Gruzii parlamentní volby. Byly očekávány s velkou nervozitou a nesly, jako už tolikrát, podtext určité osudovosti. Ta Gruzii provází od doby, kdy se na Kavkaze objevilo jako mocenský hráč Rusko, tedy zhruba od 18. století. Je Rusko ochránce pravoslavných národů, nebo cynický imperialistický tyran? Gruzínská společnost v tomto ohledu nikdy nebyla jednotná a v posledních dekádách dostala tato rozpolcenost i nádech generačních sporů. Ale nebudeme se nořit do dávné historie, máme ještě v živé paměti podstatně čerstvější událost, která opět ukázala, jak nemilosrdně Rusko dokáže prosazovat svoje (imperiální) zájmy. Mnozí si ještě vzpomenou na několikadenní letní válku v roce 2008, kdy do Gruzie vtrhla – pod záminkou sporu v Jižní Osetii – ruská armáda. Tento Damoklův meč visí nad Gruzií neustále a s tím, jak po roce 2012 „druhý Putin“, mnohem agresivnější a nedemokratičtější, nabývá na síle, je stále ostřejší.

Rusko se Gruzie nevzdá. To bylo zřejmé i po celou dobu vlády prozápadního prezidenta Michaila Saakašviliho (2004–2007 a 2008–2013). Saakašvili se vůči Rusku vymezoval velmi ostře, především v souvislosti s ruskou podporou odštěpeneckých států Abcházie a Jižní Osetie, které chtěl přivést zpátky pod gruzínskou svrchovanost. Tento cíl se mu z mnoha důvodů nepodařilo naplnit, třebaže však došlo dokonce i na výše zmíněnou krátkou válku, v níž se ruská vojska dostala až na okraj Tbilisi, nikdy z prozápadního kurzu neuhnul. Je dobře známo, že vztahy mezi Putinem a Saakašvilim dosahovaly až roviny osobní nenávisti. Situace se nezlepšila ani poté, co se ruským prezidentem stal méně výrazný Dmitrij Medveděv, reálně totiž otěže moci stále držel Putin. O Saakašvilim si můžeme myslet leccos. Je fakt, že řada jeho kroků či výroků byla, jemně řečeno, velmi problematická, ale nakonec svoji moc po volebních porážkách předal vcelku pokojně.

V určitých fázích Saakašviliho vlády přitom nebylo vůbec jisté, zda zůstane věrný západním ideálům svobodných voleb a participativní demokracie. Jestliže v souvislosti s nedávnými volbami slyšíme pochybnosti o jejich neregulérnosti, je vhodné připomenout, že podobné pochybnosti zaznívaly i za Saakašviliho. Uplatňujeme-li jiný metr na aktéra, který je přijímán jako prozápadní, a jiný na toho, který se nám nelíbí, ztrácíme tím morální převahu. Saakašvili měl postupem času stále větší sklony k autoritativnímu stylu vládnutí, uchyloval se k násilí proti opozičním demonstracím a zasahoval do volebního procesu. Prakticky všechny jevy, které se staly terčem kritiky při letošních říjnových volbách, bylo možno zaznamenat už při volbách během Saakašviliho éry. [1] V Gruzii i v jiných postsovětských zemích, např. Arménii či na Ukrajině, vždy fungovalo zastrašování ze strany držitele moci. Nejsilnější tlak byl vždy vyvíjen na státní zaměstnance (učitele, policisty, vojáky, úředníky) a na důchodce, a to hlavně v menších sídlech, kde je možné udržet si přehled a kontrolu lépe než ve velkých městech. Využíval toho Saakašvili stejně jako jeho nástupce. Právě tak typické je, že v oblastech, kde žijí etnické menšiny, vítězí prakticky vždy držitel moci. K tomu přidejme i přinejmenším tichou podporu vlivné gruzínské pravoslavné církve, která se vždy přiklání k držiteli moci. Iluzorní je představa, že by toho současná vládní garnitura reprezentovaná stranou Gruzínský sen nevyužila, zvláště když má za sebou ruské know how. Naopak, je to téměř samozřejmé. 

Faktor Ivanišvili

V roce 2012 vyhrálo volby uskupení Gruzínský sen v čele s oligarchou Bidzinou Ivanišvilim, které těžilo ze zaslouženého pádu Saakašviliho popularity. Gruzínský sen tehdy volily i mnohé prozápadní kruhy, pro které bylo hlavní porazit „mišisty“ (od zdrobněliny Saakašviliho křestního jména). Prokremelské tóny Gruzínského snu jim tehdy tolik nevadily. Vnímavější pozorovatelé ovšem již tehdy varovali, že pod pláštíkem Gruzínského snu spíše posiluje russkij mir. 

Ivanišvili je typologicky cechovik, potažmo tenevik, tzn. chlapík, který měl blízko k podnikatelským aktivitám už v dobách skomírající centrálně plánované ekonomiky. Oficiálně začal podnikat za Gorbačovovy perestrojky a působil jak doma v Gruzii, tak v Rusku. Do Ruska nakonec převedl všechny své aktivity, protože se o něho zajímala gruzínská prokuratura. V letech 1992–1993, kdy v Rusku zuřila regulérní mafiánská válka s tisícovkami mrtvých (bez přehánění), se již Ivanišvili angažoval v bankovním byznysu a nebezpečné roky dokázal přežít, ačkoliv právě bankovní sektor byl kriminalizován velmi silně a mnoho ruských bank vzniklo ze společných mafiánských kas slangově zvaných obščaky. V roce 1994 se ovšem přece jenom poněkud stáhl, odjel do USA a posléze do Francie, kde nakoupil řadu nemovitostí. Jádro podnikání měl nicméně stále v Rusku. Kromě bankovnictví měl aktiva také v metalurgii a farmaceutickém průmyslu. Když se k moci dostal Saakašvili, Ivanišvili se vrátil domů do rodné Imeretie a mnoho svých ruských aktiv prodal (mimo jiné například známému oligarchovi Ališeru Usmanovovi), vice­prezidentem banky Rossijskij kredit byl ovšem až do roku 2012. Jelikož z něj majetek, charakter investic a společenský vliv dělal jasného oligarchu, je logické, že měl vždy velmi blízko k politickému dění (za dob Jelcina například podpořil prezidentskou kandidaturu generála Alexandra Lebedě). Velmi často se objevují tvrzení, že zpočátku finančně pomáhal i samotnému Saakašvilimu, což koreluje s jeho návratem do vlasti. Lze se setkat i s tvrzením, že podporoval oranžovou revoluci na Ukrajině, nicméně taková prohlášení jsou obtížně doložitelná a mohou být jen součástí gruzínských vnitropolitických sporů plných planých obvinění a fantaskních fám. 

V Gruzii se Ivanišvili vždy prezentoval jako filantrop a nemalou částkou podpořil například i výstavbu nové pravoslavné katedrály Svaté trojice. Postupem času se však se Saakašvilim dostal do sporu, který vedl až k evakuaci jeho rodinných příslušníků z Gruzie a k aktivnímu příklonu k opozici. V roce 2012 se rozhodl kandidovat do parlamentu, ale protože měl troje občanství (ruské, francouzské a gruzínské), čelil zpochybňování své „gruzínskosti“. Ruského občanství se proto vzdal, načež (jak již bylo uvedeno) volby jasně vyhrál a stal se premiérem. Saakašvili tehdy dosluhoval své druhé prezidentské období, a když byl jeho nástupcem zvolen Ivanišviliho muž Giorgi Margvelašvili, Ivanišvili na premiérský post rezignoval a stal se jakousi šedou eminencí v pozadí. 

Gruzie drží prozápadní kurs

Gruzie se nicméně stále držela prozápadního zahraničně-politického směřování a předpovědi autora tohoto textu, že půjde velmi rychle ve šlépějích putinského Ruska, se nenaplňovaly. K určitému uklidnění rusko-gruzínských vztahů ovšem došlo a dlužno dodat, že to požadovala i řada jinak prozápadních Gruzínů. Rusko je přes všechnu gruzínskou snahu o integraci do západních struktur geopolitická realita a obrovský soused, jehož byla Gruzie skoro 200 let součástí. Mezietnické vztahy navíc nikdy nebyly vysloveně špatné – velmi významná část gruzínské diaspory žije v Rusku, existuje mnoho smíšených manželství a lze uvést nemálo pozitivních či alespoň neutrálních etnostereotypů. Kdybyste se i přímo během rusko-gruzínské války v roce 2008 Rusů zeptali, zda chtějí mít za souseda Gruzína nebo Čečence (tehdy už Čečensku vládl halasně proputinský despota Ramzan Kadyrov), naprostá většina by vám odpověděla, že raději Gruzína. 

Ivanišvili tedy uklidnil vztahy s Ruskem a přitom neopustil formálně prozápadní politiku, a to ani po ruské anexi Krymu a vpádu na východní Ukrajinu. Vláda Gruzínského snu, ekonomicky v podstatě socialistické strany, navíc otupila hroty Saakašviliho neoliberální ekonomické politiky, která velké části Gruzínů hlavně z venkovských regionů, a také střední a starší generaci, příliš – lidově řečeno – nevoněla. Ponechme stranou, že volič těžko zhodnotí, že Gruzínský sen své sociální programy financoval neúměrně výkonu gruzínské ekonomiky, tzn. zadlužováním budoucnosti. To dělají socialisté i v lepších zemích… Na druhé straně mnoho Saakašviliho politik kooptoval, a budiž mu přičteno ke cti, že akceptoval i klíčové reformy, kterými Saakašvili dokázal očistit Gruzii od postsovětského korupčního a kriminálního marasmu. A v neposlední řadě popularitě Gruzínského snu a Ivanišviliho samotného pomáhala i Ivanišviliho filantropie a image štědrého oligarchy, o roztříštěnosti opozice ani nemluvě.

Vliv ruské invaze a role tzv. ruského zákona

Výraznější změny začaly být patrné poté, co Rusko na Ukrajině zahájilo plnohodnotnou invazi. V Gruzii se začaly objevovat tisíce Rusů, z nichž mnozí sice za russkij mir nechtěli bojovat se zbraní v ruce, ale jinak jim tato idea rozhodně cizí nebyla. Každopádně se díky nim ekonomika v některých odvětvích pozvedla, protože se vesměs jednalo o ekonomicky zajištěné jedince – jinak by ostatně neměli na to z Ruska vycestovat. Gruzie kvůli nemalé ekonomické závislosti na Rusku a také vzhledem k obavám z ruských reakcí invazi na Ukrajině neodsoudila, byť velká část populace zastává proukrajinské postoje – včetně voličů Gruzínského snu. Strach z ruské odvety, z opětovné války a podobného vývoje jako na Ukrajině je však skutečný a vláda z něho těží. Proruské kruhy v Gruzii, dobře si vědomy těchto nálad, začaly přitvrzovat. Velkým symbolem takového přitvrzování bylo prosazování tzv. ruského zákona, což je zákon o zahraničních agentech inspirovaný ruským vzorem. V roce 2023 se toho ještě Gruzínský sen polekal a návrh stáhl, jelikož ho reakce veřejnosti zaskočila, ale letos se k němu vrátil, nejspíše pod zákulisním tlakem kremelských kruhů. Připravil k tomu i personální podmínky. Především se do hry vrátil Ivanišvili, který byl na konci roku 2023 zvolen do funkce čestného předsedy Gruzínského snu, a následně rezignoval premiér Irakli Garibašvili a místo něj nastoupil předseda strany Irakli Kobachidze, syn někdejšího místopředsedy gruzínského parlamentu Giorgiho Kobachidzeho.

Zákon není nic jiného než klacek na opoziční strany a na ně navázané think tanky a neziskovky. A taky samozřejmě na nezávislá média. K zařazení na seznam stačí, aby ze zahraničí pocházelo 20 % financí, pouhá pětina rozpočtu. Oficiální vládní verze, že cílem je zvýšit transparentnost veřejného prostoru, je pustá lež a zákon má skutečně vzor v ruském návrhu (z roku 2012), což platí i pro obdobný zákon v Kyrgyzstánu, který nedávno signoval prezident Sadyr Džaparov. Jenže tyto dvě země nejsou kandidáty na členství v EU a Rusko se z jakéhosi poloautoritativního režimu změnilo v regulérní diktaturu. Snahu Gruzínského snu ocenila také státní média v sousedním diktátorském Ázerbájdžánu, jedné z nejméně svobodných zemí světa, což mimochodem neradi slyší i někteří čeští (ex)politici, kteří se nechávají alijevským režimem kupovat. Přijetí tohoto zákona skutečně znamená posílení ruského vlivu v zemi, už jenom proto, že zásadně oslabí vliv Západu. 

Zákon, který vstoupil v platnost 1. srpna 2024, poté, co parlament přehlasoval veto prezidentky Salome Zurabišviliové, se týká více než 25 000 organizací. Zurabišviliová zákon napadla u Ústavního soudu, nicméně jeho platnost odsunuta nebyla, a kdo se nezaregistroval do 1. září, riskuje pokutu, která může vyjít na více než 9 000 USD. Mnohé z dotčených organizací se přesto rozhodly zákon vědomě porušovat jako jakousi formu občanské neposlušnosti. Ústavní soud na začátku října prohlásil, že některé části odvolání vyžadují další přezkoumání, ale pozastavit účinnost zákona odmítl. 

Co vedlo Gruzínský sen k prosazení tohoto zákona? Velkou roli sehrály právě proběhnuvší volby. Gruzínský sen chtěl omezit vliv různých nevládních organizací, které v různých revolucích a velkých protestech vždy hrály poměrně důležitou roli. Druhým cílem, především ostře proruských kruhů, bylo zkomplikovat procesy integrace do západních struktur. To je naprosto klíčovým cílem Ruska v jakékoliv zemi, kterou považuje za zónu svého vlivu. V Gruzii se to kremelským stratégům v nemalé míře povedlo, jelikož EU 9. července pozastavila Gruzii kandidátský status. I když formální rozhovory ještě nezačaly, dopad na gruzínskou společnost to mělo nemalý, mimo jiné díky tomu, že členství v EU má v Gruzii velkou podporu i mezi částí voličů Gruzínského snu. Došlo také k zmrazení americké finanční pomoci a představitelé Gruzínského snu se stali terčem různých vízových restrikcí ze strany USA. EU navíc pozastavila vojenskou pomoc (v podobě finanční podpory gruzínského ministerstva obrany). V tomto ohledu se Gruzínský sen přepočítal, když kalkuloval s tím, že status kandidátské země byl Gruzii udělen relativně nedávno, a EU si na něj proto nedovolí hned tak sáhnout. 

Výsledky voleb

Volby tedy nakonec proběhly za situace, kdy zákon byl v platnosti. Gruzínský sen v nich podle oficiálních výsledků získal bezmála 54 % (89 křesel, o jedno méně než v předchozích volbách), prozápadní Koalice pro změnu 11 % (posílila z dvou křesel na 19), další prozápadní formace Jednota-Národní hnutí (což jsou vlastně praví „mišisté“ a Saakašvili je jejich čestným předsedou) 10 % (16 křesel, o 23 méně než v minulých volbách), Silná Gruzie, taktéž prozápadní strana, necelých 9 % (posílila o 8 křesel z 6 na 14), a Gacharija pro Gruzii, což je odpadlík od Gruzínského snu, 7,7 % (12 křesel). Jak vidno, prozápadní opozice je roztříštěná a ani v prostém součtu Gruzínský sen nedostihla, nicméně záhy po skončení voleb začala spolu s místními pozorovateli zpochybňovat regulérnost voleb samotných. Svoji nevoli následně vyjádřila ústy Josefa Borrella i EU a ústy Charlese Michela Rada Evropy. Regulérnost voleb zpochybnila i OBSE či Švédsko, které pozastavilo veškeré jím financované projekty v zemi. Jediný ze „Západu“, [2] kdo vítězi poblahopřál, byl maďarský premiér Viktor Orbán. Proti narušování regulérnosti voleb navíc vystoupila i prezidentka Zurabišviliová či americký ministr zahraničních věcí Antony Blinken. 

Můžeme si opět povzdechnout nad licoměrností a dvojím metrem, jako když před lety Saakašviliho narušování řádných voleb tolik nevadilo, nicméně z hlediska gruzínské cesty na Západ jsou taková vyjádření jasná a stesky ohledně regulérnosti voleb naprosto hodnověrné – ostatně bylo by naprosto iluzorní domnívat se, že by k nim klika, která má v zádech Putinovu diktaturu, nepřistoupila, navíc za situace, kdy je stát ve venkovských oblastech a menších městech největším zaměstnavatelem a většina pozic je obsazena reprezentanty Gruzínského snu. Gruzínský sen ovšem vyhrál s velkým náskokem a slušných výsledků dosáhl i v Tbilisi, kde jsou možnosti manipulace volebního procesu přece jen omezenější. Je otázka, zda byl opravdu schopen výsledky zmanipulovat natolik, že nejednotné opozici ukradl vítězství, nicméně pravděpodobnost, že ji připravil o řadu mandátů, je rozhodně vysoká. Navíc má Gruzínský sen oproti Saakašviliho hnutí díky Ivanišviliho majetku mnohem větší finanční zázemí, a tudíž i větší schopnost manipulovat.

Hned po volbách, 28. října, opozici podporující Gruzíni na popud prezidentky zaplavili Rustaveliho třídu. Zurabišviliová prohlásila, že tyto volby neuznává a že jsou ruskou akcí k převzetí Gruzie. Ústřední volební komise zahájila přepočítávání hlasů vždy v pěti náhodně vybraných volebních místnostech v každém okrsku (cca 14 % všech), ale vítězství Gruzínského snu nakonec potvrdila. Další vývoj bude ještě zajímavý. Každopádně v případě, že výsledky zůstanou v platnosti a opozice bude, jak veřejně prohlásila, parlament bojkotovat, cesta Gruzie zpět do široké ruské náruče bude možná rychlejší, než si představuje i ten největší pesimista. Je také nutné si uvědomit, že standardy typické pro západní zavedené demokracie nestačily v Gruzii zakořenit, vždyť je nebyl ochoten plně respektovat ani její nejvíce prozápadní představitel (o Ševardnadzeho éře ani nemluvě). 

Gruzínský sen svým programem řadu voličů přitahuje a volí ho zcela dobrovolně, tak jako mnoho Maďarů dobrovolně a bez nátlaku volí Orbána a mnoho Slováků Fica. Konvenuje jim linie odmítající některé atributy soudobého západního liberalismu, který akceptuje progresivistická témata, jež nejsou po chuti ani řadě voličů, kteří jsou jinak ze zahraničně-politického hlediska zastánci prozápadního směřování svých zemí. Tito lidé si prostě pod pojmem Západ a západní hodnoty představují něco jiného než soudobá progresivistická témata. Tato skutečnost je ostatně živnou půdou pro ruské dezinformační operace, které se snaží vyvolat dojem, že Rusko reprezentuje konzervativní či dokonce klasický konzervativně-liberální svět. Je to sice naprostý nesmysl, ale tváří v tvář progresivistické agendě tuto kremelskou kamufláž spousta běžných voličů není schopna prohlédnout. A takových lidí je ve společensky stále velmi konzervativní Gruzii se silnou pravoslavnou církví v zádech velké množství. Ačkoliv se Gruzie výrazně vylidňuje, demograficky o její politické orientaci stále nerozhoduje velkoměstský prozápadní volič z Tbilisi, ale menší města a venkov. Mix všech těchto faktorů dává více důvodů k pesimismu než k optimismu: tato jihokavkazské země se pomalu vrací do ruské náruče.

[1] Autor této stati byl jako volební pozorovatel osobně přítomen prezidentským volbám 2008 a parlamentním volbám 2012 a stal se svědkem zastrašování voličů „siláky“ postávajícími před volebními místnostmi, caruselovými podvody či násilím proti členům volebních komisí, především v roce 2008. V roce 2012 k tomu docházelo v menší míře, přičemž autorova konkrétní zkušenost je bezesporu ovlivněna tím, že působil v tbiliské čtvrti Didube. V roce 2008 působil v okolí Marneuli, v etnicky ázerbájdžánských vesnicích, kde byla regulérnost volebního procesu narušována doslova systematicky. Celé prezidentské volby 2008 byly v tomto ohledu problematické, což ostatně zpočátku prohlásil i vedoucí celé mise OBSE Dieter Boden, nicméně OBSE ho následně v podstatě umlčela. Jinou příčinu, než skutečnost, že Saakašvili byl favoritem Západu, v tom hledat nelze.

[2] Uvozovky u slova Západ naznačují, že autor tohoto textu rozhodně není přesvědčen, že orbánovské Maďarsko je i přes své členství v klíčových západních integračních projektech reprezentantem demokratického Západu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)