Stmelující síla ruskosti

Mnozí tvrdí, že Putin zničil Rusko. Opak je pravdou: Rusko zničilo Putina,“ napsal před několika lety slavný režisér Andrej Končalovskij. „Zpočátku to byl člověk vyznávající západní hodnoty, ale jakmile viděl situaci panující v naší zemi… Vypadalo to tak, jako kdyby musel neustále vyrovnávat tektonické desky v pohybu, aby nedošlo k zemětřesení. Historik Vladimir Buldakov prohlásil: Liberálové nechápou, že si ruský lid vytváří přesně takovou vládu, která odpovídá jeho představám.“

Jestli Putin opravdu „zpočátku vyznával západní hodnoty“, je věc přinejmenším diskutabilní. Určitě dříve nebyl vůči nim tak negativně nastavený jako dnes, ale v jejich „vyznávání“ se dá velmi těžko uvěřit, a to jak vzhledem k minulosti Vladimira Vladimiroviče spjaté s KGB, tak s ohledem na to, jak snadno je později zcela zpochybnil. Zbytek diagnózy Končalovského (člověka se složitými názory, kritizujícího Západ za genderovou ideologii a stoupence připojení Krymu, hovořícího dnes o „tragickém omylu Ukrajiny“ spočívajícím ve směřování k Západu, který ji nepotřebuje, ale zároveň se velice kriticky vyjadřujícího o Rusku a ruskosti) vybízí, abychom si jí všimli podrobněji. (Mimochodem jde o vlastního bratra přinejmenším stejně talentovaného režiséra, odedávna standardního putinisty, „stoupence impéria“ a pravoslavného radikála Nikity Michalkova.) 

Stojí za to, protože utvářející síla ruskosti je v podstatě podivuhodná, neboť může zásadně změnit názory i zaměření aktivity vládců, kteří přistupují ke spravování veřejných věcí s konkrétním plánem a s ubíhajícím časem konstatují, že nic nebo téměř nic z toho, co chtěli, nemohou udělat. Onu sílu ruskosti chápu ve dvojím nebo trojím smyslu: jako nikoliv nezbytně artikulovaný bezprostřední vliv kultury na samotného vládce, jako tím či jiným způsobem artikulovaný vliv společnosti a jejích elit na vládce anebo jako patrně nejhůře definovatelný vliv specifických vlastností samotného státu a země.

Začnu od toho posledního: Rusko představuje velice zvláštní prostor, ve kterém entropie patrně působí mnohem silněji než na celém zbytku zeměkoule (nebo alespoň na její severní polokouli). Je možné to vyložit metafyzicky nebo se odvolat na působení nějakých neznámých kosmických sil (podobným výkladům se nijak neposmívám: Cat-Mackiewicz napsal, že proměnu Němců v národ uskutečnivší holocaust lze vysvětlit pouze nějakým podobným úkazem; Jurij Sljozkin, autor monumentálního Domu moci souhlasně cituje hrdinu jednoho ruského románu, který, pokud jde o příčiny zločinů bolševismu, poukazuje na výbuch na povrchu Slunce. Nevylučuji, že pravdu mají oba.).

Dalo by se rovněž hovořit o gigantických plošných dimenzích státu spojených s malou hustotou zalidnění, která způsobuje, že tam lze nepoměrně obtížněji než kdekoli jinde uvádět v život jakákoli rozhodnutí. Ale i o tom, že specifická vlastnost, jakou je pasivita a trpnost ruské společnosti, rovněž paralyzuje na jedné straně veškerou efektivitu a na straně druhé si trochu vynucuje, ale trochu i vládnoucím usnadňuje sklouzávání k rozhodování zvláštního druhu. Již citovaný Končalovskij jednou prohlásil: „U nás v Rusku neexistuje veřejné mínění, protože většině občanů chybí veškerá ochota nějakým způsobem ovlivnit činnost vlády, vláda si proto dělá, co chce, včetně manipulace spravedlnosti v míře a ve směru, jaké ona uzná za správné.“ 

Toto všechno dohromady – a zde můžeme mluvit o svého druhu tragičnosti – si u vládnoucích v určitém smyslu vynucuje neustálé obnovování tzv. vertikály moci v klasickém ruském smyslu neboli systému hierarchického podřizování, táhnoucího se „ot Moskvy do samych okrajin“ (z Moskvy až do nejvzdálenějších koutů), jak se za Stalina zpívalo ve slavné písni oslavující SSSR jako nejsvobodnější zemi světa. Tento v podstatě vojenský (často sensu stricte a občas sensu largo) systém organizace se opírá o řetězové naplňování vůle jednoho člověka (řidčeji skupiny lidí) zaujímajícího (nebo zaujímajících) aktuálně pozici v centru systému. Nepředpokládá sebemenší prostor pro jakoukoli iniciativu zdola, pro společenskou samosprávu, a proto má k podobným jevům negativní vztah.

Je obtížné posoudit, co stálo u zrodu tohoto systému. Bylo to tvrzení, že zemi nelze řídit jinak? Nejdokonalejším výrazem této teze patrně zůstává slavná Leninova otázka, když ve své spontánní reakci na kritiku protidemokratických a teroristických praktik bolševické moci od Rosy Luxemburgové odpověděl: „Ale ona má pravdu, ona má stoprocentně pravdu! Ale… co my s tím naděláme?!“ Převládá strach, že se všechno rozpadne, a že je proto zbytečné přemýšlet o reformách, které by vše změnily. Je třeba jen tvrdě makat (když na to přijde, i s rukama po lokty v krvi), v potu tváře znovu svazovat zteřelé nitky spojující všechno v jeden celek, svazovat je znovu a znovu a na nic víc nemyslet, protože takové myšlení k ničemu dobrému nepovede. Nebo naopak původcem tohoto jevu byla touha vládnout právě tímto způsobem, protože je samovláda tak mimořádně příjemná. Věci se zde mají velice různě. A navýsost zdrženlivě řečeno – neodvažuji se říci, jak tomu konkrétně bylo v případě Putina. S velkou opatrností lze vyslovit tezi, že v jeho proměně sehrály roli všechny zmíněné prvky.

Ano, v jeho proměně. I když výše ocitované tvrzení Končalovského, podle nějž měl Putin být v určitém období vyznavačem západních hodnot, nemůže při kritickém hodnocení obstát, není na druhé straně možné jej považovat za kágébáckého biorobota zakonzervovaného v pozdních osmdesátých letech a nevidět, že v období spravování moci se skutečně změnil. Dnes o tom mluví lidé, kteří ho svého času doopravdy poznali, například již zmíněný Tony Blair – podle jeho vyjádření Putin nahlédl, že výzvy spojené s modernizací Ruska podle západních vzorů jsou prostě příliš obtížným úkolem. 

Vím, že dnes, kdy se Putin sám dobrovolně pasoval do role světového symbolu zla, je obtížné něco takového přiznat. A neprodyšná uzavřenost ruské moci navíc ztěžuje možnost pozorovat případné procesy změny. Přesto existují svědectví přesvědčivě potvrzující, že k ní skutečně došlo. 

Jedním z nich je dokumentární film Vitalije Manského Putinovi svědkové. Tento ruský dokumentarista byl v Jelcinově době něco jako soukromý filmař prezidenta a jeho proslulé rodiny. Podle známého psychologického principu přestali po určité době vnímat, že je stále zabírá kamera. Manskij tak zaznamenal poslední dny Jelcinova prezidentství a na okamžik proklouzl rovněž do blízkého kruhu Putinova. Vladimir Vladimirovič nejprve plnil povinnosti prezidenta a posléze vyhrál volby. Manskij vytvořil v roce 2018 film z tehdy zaznamenaných, ale nepublikovaných záběrů. 

Jde o pozoruhodný materiál, ať už jde o Jelcina a jeho vztah s Putinem, kterého určil jako svého nástupce, tak i o samotného Putina. Máme-li se i nadále držet hlavních témat našich úvah, soustředím se především na dva fragmenty. V prvním činí nastávající vládce Kremlu velice důležité rozhodnutí o ruské hymně, kterou se stala stará melodie hymny SSSR s novým textem (po několik let plnila funkci hymny zcela neznámá Vlastenecká píseň skladatele devatenáctého století M. I. Glinky, která postrádala text a v nikom nevyvolávala žádné emoce). Pro antikomunistické cítění, které v Moskvě v určitých kruzích stále převládalo a k němuž se hlásil v té době i sám Manskij, to byl symbolický krok tím nejhorším směrem.

Putin tehdy Manskému poskytuje přímo na kameru odpovědi, v nichž tento svůj krok odůvodňuje. Ale po několika (nebo po více?) hodinách mu telefonuje a prosí ho (ano, prosí ho), aby byl tak laskav a přijel ještě jednou do Kremlu. A potom znova vysvětluje, proč to podle něj bylo nezbytné – bylo nutné něco poskytnout nostalgickému elektorátu, aby bez odporu spolkl důležitější akce skutečně demontující komunistické dědictví. 

Nicméně důležitější je to, jak se Putin Manskému omlouvá, že se odvážil jej poprosit o zopakování nahrávky. Vysvětluje to tím, že by se chtěl prostě vyjádřit srozumitelněji. A, jak zdůrazňuje, rozhodnutí o tom, zda jej podruhé v téže záležitosti filmovat a zda tento záznam zveřejnit, samozřejmě leží výlučně v rukou Manského, protože jde o přirozené právo novináře. A Putin se v tomto okamžiku nezdá být neupřímný. 

Nezdá se být neupřímný ani později, když společně s Manským jede v limuzíně noční Moskvou do bazénu a tvrdí, že by nechtěl vládnout příliš dlouho, protože se mu již podařilo poznat životní způsob nejdůležitějších lidí světa (reflexivně sebe mezi ně ještě nepočítá) a není ochoten fungovat až do smrti způsobem, který tak silně omezuje osobní svobodu. 

V jiné části filmu žena Manského krátce po oznámení, že se Putin stane Jelcinovým nástupcem, dostane před kamerou záchvat paniky: tvrdí, že nadchází strašlivá diktatura a že jednou budeme všichni se slzou v oku vzpomínat na Borise Nikolajeviče (což nám umožňuje zařadit ji do elitní společnosti proroků). Manskij zkrátka ukazuje, že se Putin během výkonu moci skutečně výrazným způsobem změnil. Tím jen rozšířil početný kruh ruských vládců, které Rusko změnilo – a to i v případě, že to oni sami zpočátku nechtěli. 

Zářným příkladem (něco jsem o tom psal už výše) byli bolševici. Zářným, neboť na počátku, tj. v období před rokem 1917, ale i bezprostředně po něm, nejenže nebyli ruskými patrioty, ale jejich postoj vůči ruskosti a ruskému dědictví byl uvědoměle nepřátelský, vyjadřovali se o něm pohrdlivě a měli v úmyslu je zcela změnit. Příkladů takového přístupu bolševiků k ruskému dědictví je mnoho, první místo zaujímají pokročilé přípravy nahrazení cyrilice integrálně spjaté s ruskostí latinskou abecedou už v první polovině dvacátých let. Dala by se také ocitovat celá řada filipik bolševických vůdců proti temné Rusi, kterou je třeba zcela přeorat a učinit z ní konečně západní zemi. 

Komunismus tehdy přece byl intelektuálně západní, stejně jako byli par excellence západní Marx a Engels. Vítězství komunismu v Rusku lze chápat jako jeden z řady pokusů (byť patrně nejvíce originální a zároveň nejméně napodobitelný) o pozápadnění tohoto civilizačního prostoru. U příslušníků ruské inteligence se můžeme koneckonců i dnes setkat s názorem, že se Rusové nikdy předtím nepřiblížili Evropě v takové míře jako v období SSSR – vzhledem k úplné dominanci filosofie v oficiálním intelektuálním životě a k marxovskému, jinými slovy západnímu vnímání a výkladu světa. Všimněme si také, že to zašlo ještě dále – Wojciech Górecki uvádí příklady intelektuálů ze sovětské střední Asie, vzdělaných a zformovaných v Sovětském svazu, kteří se vzhledem k tomu nepovažovali ani v nejmenším za Asiaty. V období SSSR se cítili podle jejich vlastních svědectví být stoprocentními Evropany – Asiaty tehdy pro ně, sovětské lidi hovořící rusky, byli Číňané nebo Vietnamci. Toto vědomí se začalo měnit až po pádu komunismu. 

Jak to se sobě vlastní brutální upřímností formuloval Lenin v rozhovoru se sociálnědemokratickým intelektuálem vracejícím se z emigrace, který se snažil pochopit, o co vlastně bolševikům jde: „Od nynějška bude Rusko prvním státem, v němž bude vybudováno socialistické zřízení… A vy, soudruhu, jen krčíte rameny. Ale budete se divit ještě víc: o Rusko nejde, na ně, vážený pane, kašlu – Rusko je jen etapa, přes kterou dospějeme ke světové revoluci.“ A v období největších nadějí na vítězství revoluce na Západě si v Moskvě vládnoucí bolševici nejednou mezi sebou říkali, že už za několik měsíců bude v Berlíně nastolen světový komunistický řád – nadřazený tomu moskevskému. A s touto perspektivou souhlasili. Přijímali ji dokonce s radostí.  

Lze-li tedy někoho z těch, kdo v průběhu staletí vládli Rusku, označit dnes módním pojmem rusofob, byli to nepochybně bolševici v období občanské války a několika let bezprostředně po ní. Ale ruskost nakonec absorbovala i je, a to velice silně, v historické perspektivě velmi rychle. 

Zdánlivě se to může jevit jako překvapující věc, ale je namístě si všimnout, že i když už před revolucí bylo mezi bolševiky velice mnoho „jinorodců“ všeho druhu v čele s Židy, tak zároveň byl podíl rodilých Rusů mezi nimi větší než u jejich bezprostředních sociálnědemokratických konkurentů menševiků. Byli to právě Rusové, jimž byla jejich vlast v nejlepším případě lhostejná, a byli mezi nimi i takoví, jež lze označit pojmem vytvořeným později někde jinde a někým jiným jako self-hating. Rusové nenávidějící samy sebe.

A právě oni bleskovým tempem obnovili ruské impérium, vrátili mu ruský charakter (byť ne v takovém rozsahu, jak tomu bylo v carském státě, ale v dostatečné míře, že svět začal znovu označovat sovětský stát jednoduše jako Rusko), a sami, tj. ti z nich, kteří přežili čistky, se stávali ruskými nacionalisty, i když tohoto termínu nepoužívali. Jak k tomu došlo?

Byli takoví (nemnozí, ale zároveň jich bylo tolik, že se dá mluvit o fenoménu), kteří to předvídali. Předvídali to dokonce někteří skuteční ruští nacionalisté, včetně těch, které komunisté začínali zrovna v tomto okamžiku vyvražďovat. Předvídali to někdy způsobem, který vnukal myšlenky o daru proroctví. Například Boris Nikolskij, přední intelektuál reakčních (někteří řeknou: protofašistických, a půjde o souvislost, kterou není nutné předem odmítat) černosotněnců, napsal několik měsíců před smrtí rukou čekistů, že „nejde a nepůjde proti bolševikům“. A to proto, že se „s nevyčerpatelnou energií věnují pro ně sebevražednému bourání Ruska a zároveň naplňují všechny předpoklady sjednocující politiky vycházející z našeho ruského, vlasteneckého programu, a vytvářejí tak proti své vůli a myšlení nový základ toho, co bourají“. Neboť „bolševici přes to všechno na rozdíl od těch, kdo se v Únoru dostali k moci, skutečně vládnou, budují stát, a budují ho s úsilím natolik nelidským, že by je nedokázal vydržet žádný z předchozích vládců“. 

Nikolskij to napsal, i když dobře věděl, jak jsme si připomenuli, že tehdejší ruští komunisté nebyli v žádném případě ruskými patrioty. Často ruskostí dokonce pohrdali. Navíc mezi jejich vůdci bylo velice mnoho „jinorodců“, obzvlášť Židů, což muselo ideologa nacionalistické a krajně antisemitské Černé sotni nutně odpuzovat. Nikolskij se nicméně nad to dokázal povznést, což v určitém smyslu dobře svědčí o jeho intelektuální úrovni, prohloubeném uvažování a o umění hie­rarchizovat věci. Důležitější – a rozhodující – bylo pro něj to, že na rozdíl od různých Kerenských, knížat Lvovů a všemožných liberálů a rovněž socialistů (ale těch ve více západním stylu) byli bolševici vědomými a rozhodnými nepřáteli demokracie a že chránili státní struktury před rozpadem. Zbytek, tvrdil, se dostaví časem. „Neste tíhu moci. Vyzkoušejte si Monomachův čepec!“ [neboli svatou carskou korunu, symbol samoděržaví, pozn. P. S.], říkal na adresu bolševiků. Chápu tento pasus takto: komunisté, ti nedávní nezodpovědní političtí chuligáni, kteří vůbec neuvažovali ve státotvorných kategoriích, už nyní poznávají tíhu tohoto čepce a Nikolského těší, že jsou k tomu odsouzeni. Ještě jinak: počítám s tím, že mě zanedlouho zabijete, ale potom tak či onak půjdete mou cestou, půjdete tam, odkud jsem proti vám šel já, protože takový je charakter naší společné země. 

Carský generál (později sovětský, popravený v období velké čistky) Alexandr Baltijskij napsal: po říjnovém převratu „jsme dospěli k jednoznačnému názoru, že oni mají pravdu a že skutečně budují stát“. Když se představitel jedné z nejaristokratičtějších rodin, před únorem 1917 činovník šlechtických spolků a člen výboru pro oslavy 300. výročí vlády Romanovců, hrabě Pavel Šeremetěv dozvěděl, že bolševici rozehnali demokraticky zvolené Ústavodárné shromáždění, zaradoval se a vyjádřil naději, že budou schopni zavést vládu silné ruky. Co nahrávalo představám a úvahám tohoto typu u lidí, které mělo od nové moci všechno jednoduše odpuzovat? Z mnoha faktorů uveďme tři. Za prvé – reflexivní odmítnutí demokracie a přesvědčení, že žádná z variant tohoto systému se v Rusku neujme (v ostřejší verzi – že demokracie je obecně filosofické zlo samo o sobě). Nahrávaly tomu (a nahrávají) ruské zkušenosti s pokusy zavést demokracii, které pokaždé končily špatně, často výbuchem nekontrolované anarchie. Pro Rusa z lidu představuje svoboda situaci, v níž lze všechno dělat nekontrolovaně, a tedy v podstatě anarchii. Rus nechápe, že je možná existence někde mezi tímto stavem věcí a autoritarismem, který drží všechny zkrátka. Jde o banální zjištění, ale banality se často staly banalitami jednoduše proto, že jsou pravdivé.

Jak napsal historik Vadim Kožinov, „je absolutně jasné, že při podobné mentalitě lidu není samotná existence Ruska vůbec myslitelná bez silné a tvrdé státní moci. Moc západoevropského typu, o které snili hrdinové Února [neboli ruští demokraté, pozn. P. S.], se pro Rusko vůbec nehodí.“ 

Za druhé – ideokratický charakter ruské státnosti. Jde o to, že pro Rusy je intuitivně nejdůležitější, aby jejich stát realizoval – prostřednictvím všech možných metod – nějakou „velkou ideu“. Protože pouze a výlučně tehdy má ruský stát smysl, jedině tehdy je odůvodněna jeho existence. Jedině tehdy je Ruskem, a ne dílem nějaké groteskní uzurpace. Již citovaný Vadim Kožinov mínil, že „ideokracie bolševiků představovala přese všechno méně utopický program než projekt hrdinů Února navrhujících zásadní předělání Ruska – to znamená rovněž samotného ruského národa – podle západoevropského modelu. A to z toho důvodu, že stát měl v Rusku po staletí ideokratický charakter, což znamenalo, že se jeho moc neopírala o systém zákonů (jako na Západě), ale o vymezený systém idejí.“ Proto bylo vítězství Října nad Prozatímní vládou nebo nad Bílou armádou vedenou „lidmi Února“ nevyhnutelné, neboť „bolševici tvořili ideokratickou státnost, což právě odpovídalo tisícileté historické cestě Ruska“. 

Onen ideokratismus, dodejme, je v určité oblasti aktuální i dnes. Připomeňme si už zmiňované zoufalé hledání „národní ideje“, do kterého se někdy od konce devadesátých let pouštěla ruská státní moc. To nevyplývalo z čiré fantazie vládnoucích, ani výlučně z jejich intuitivní snahy o ideologizaci státu odvozující se z KSSS („Ať se u nás vytvoří jakákoli strana, vždycky z toho vyjde KSSS,“ prohlásil premiér z devadesátých let Viktor Černomyrdin.). Především si uvědomovali, že ruská společnost má zásadní problém tehdy, když její stát neslouží alespoň deklarativně nějaké „velké ideji“ a nepokouší se ji realizovat. Ruský národ má v takové situaci tendenci sklouzávat do naprostého nihilismu se všemi jeho společenskými konsekvencemi. Smuta devadesátých let měla mnoho příčin a mnoho dimenzí, ale mezi nimi byl i tento důvod. Máme tu mimochodem jev příbuzný s ruskou nemožností fungovat v prostoru mezi anarchií a diktaturou. Příbuzný ve smyslu uznání, že existence někde mezi velice od sebe vzdálenými póly totálního ideokratismu a totálního nihilismu je nemožná – protože existence bez velké ideje nemá smysl a „je k ničemu“. Dokonce i tehdy, jestliže v tu ideu většina tak docela nevěří. Neboť jak ve svém skvěle nazvaném eseji Agónie ruské ideje napsal již nežijící Timothy McDaniel, upuštění od komunismu způsobilo, že se z vědomí Rusů vytratily dlouhodobé cíle, což automaticky zbavilo smyslu jejich život, který tím ztratil historický kontext, a byl tak zredukován na přetrvávání a uskutečňování pouze krátkodobých přízemních cílů. 

Tento moment dna morální agonie způsobené pádem někdejších věr dokázal dokonale zobrazovat spisovatel Viktor Pelevin. Jako ukázku můžeme uvést úryvek z románu Čapajev a prázdnota, který byl z jakýchsi prapodivných důvodů v Polsku vydán pod nesmyslným titulem Buddhův malíček; jeho děj se odehrává v psychiatrické léčebně. 

– Já bych všechny, co zpochybňují reálnost světa, poslal rovnou před soud. Do kriminálu s nimi, ne do cvokhauzu. 

– A to jako proč? 

– Musím to vysvětlovat? Tak pojď blíž, vysvětlím ti to. 

Zvedl se z místa, přešel k oknu a svou svalnatou rukou ukázal ven. 

– Vidíš támhle stát ten Mercedes 600?

– Vidím, odpověděl Serďuk. 

– Taky řekneš, že je to iluze? 

– To je docela možné. 

– A víš, kdo v té iluzi jezdí? Správní ředitel naší nemocnice. Říkají mu Čurák Vovka, přezdívku má Nietzscheovec. Viděls ho?

– Viděl.

– Co si o něm myslíš? 

– To je snad jasné, darebák, bandita. 

– Tak se nad tím zamysli. Aby si ten bandita mohl koupit takové auto, tak možná zabil deset lidí. Takže těch deset lidí přišlo zbytečně o život kvůli iluzi? Proč mlčíš? Cítíš, čím to smrdí? (…) To za sovětské vlády jsme žili mezi iluzemi. Ale teď se svět stal reálný a poznatelný. 

Ale na Západě a v kruzích ruských liberálů se málo věřilo v možnost vytvoření nové ruské ideje nebo alespoň její použitelné náhrady, „protézy“, a pokusy, které v tomto ohledu učinila vláda, byly vnímány spíš výsměšně. Jako dobrá ilustrace zde může posloužit jedna z Gluchovského povídek, v níž významný píárista, na jehož bedrech spočívá tento úkol překračující všechny lidské možnosti, po mnoha týdnech vyčerpávající práce v den stanovený jako deadline zoufale navrhuje, že by mohl jednoduše převést do barvy kultovní seriál o špionu Stirlitzovi. Ale skepticismus se nakonec ukázal alespoň zčásti neoprávněný – „protéza“ „ruské ideje“ byla vytvořena a v určité oblasti i působí (o tom, v čem spočívá, píšu níže). A v současnosti se po útoku na Ukrajinu proces ideokratizace ruské státnosti, probíhající přinejmenším už několik let, uzavírá ve velkém stylu. Představuje důležitý prvek projektu totalitarizace Ruska realizovaného pod kouřovou clonou války. Ale je rovněž efektem toho, že si vládci uvědomují fakt, že neideokratická moc se v Rusku skutečně nemůže nastolit natrvalo. 

Za třetí – intelektuální podpoře, jíž se bolševikům dostalo od Rusů, kteří k nim měli v každém ohledu hodně daleko, paradoxně přál přinejmenším jejich protizápadní postoj. Paradoxně proto, že (jak jsem už psal) byli jako marxisté intelektuálními dětmi Západu (marxismus ve své klasické marxovské verzi představoval ve všech svých možných směrech naprosto západostřednou vizi světa) a chtěli svoji zemi pozápadnit. Ve chvíli, kdy uskutečnili svůj převrat, ocitli se ovšem v zásadním konfliktu s reálným Západem (a ne s tím, jaký si představovali, tj. s komunistickým). To mělo své následky, okamžité i dlouhodobé. Nejbystřejší Rusové mohli předvídat, že následkem konfliktu se Západem bude politický, intelektuální a ideový vývoj bolševiků protizápadní. Téměř všichni byli také přesvědčeni, že Západ (chápaný tehdy jako vítězná Trojdohoda) zachází s Ruskem špatně, chce je okleštit, učinit je závislým a ekonomicky je vykořisťovat. To mělo hluboké podloží – panovalo mezi nimi všeobecné přesvědčení, že – jak psal Kožinov – „Západ se odedávna, a možná dokonce po celé věky, kategoricky stavěl proti samotné existenci velkého, silného a na nikom nezávislého Ruska.“ Všimněme si, že v současnosti tuto vizi demonstrativně sdílí ruská vláda – prezident Putin už v roce 2014 prohlásil, že proti současnému Rusku je používána politika zadržování, „stejně jako tomu bylo v sedmnáctém, osmnáctém, devatenáctém a dvacátém století“, a že v letech ruské občanské války se je tentýž Západ snažil rozkouskovat, „podporuje všechny separatistické snahy“. „Zaměření bělogvardějců na Trojdohodu vyvolalo u mnohých obavy, že v případě vítězství Bílých podřídí Rusko svým zájmům zahraniční síly stojící za nimi,“ napsal nacionalistický publicista Michail Nazarov. A Pavel Miljukov, význačný politik – vůbec ne nacionalistický, pouze liberální – v lednu 1920 v Londýně napsal, že „nyní se (tady) – vzhledem k bohatství Ruska – prosazuje velmi silně neomalená koncepce jeho koloniálního vykořisťování“.

„Spojenci mají pravděpodobně v úmyslu přeměnit Rusko v britskou kolonii,“ napsal Trockij v jednom ze svých projevů k Rudé armádě. „A neměl snad nakonec pravdu?“ čteme ve vzpomínkách velkoknížete Alexandra Romanova, bratrance Mikuláše II., jehož rodné bratry bolševici povraždili. „Na stráži ruských národních zájmů nestál nikdo jiný než internacionalista Lenin…“ Historik Alexander Kavtaradze tvrdí, že právě toto přesvědčení „donutilo tu část důstojníků, kteří (původně) neměli v úmyslu sloužit v Rudé armádě, přidat se k bolševikům“.

„Prapor sjednoceného Ruska fakticky pozvedli bolševici,“ k tomuto závěru došel v roce 1920 nacionalista Vasilij Šulgin. Přizvukoval mu Petr Savickij, rovněž nacionalista, intelektuál nejvyššího ražení a – dodejme – aktivní bělogvardějec s vysokou hodností, diplomat ve Wrangelově vládě, který se těšil z vítězství Rudé armády, protože podle něj bylo znamením, že se Rusko vrací na velkou politickou scénu a že se sovětský internacionalismus přeměňuje v ruský imperialismus. Ve stejnou dobu dospíval k podobným myšlenkám šéf tiskového úřadu Kolčakovy vlády Nikolaj Ustrjalov, podle jehož názoru byli bolševici jedinou silou schopnou obnovit sílu Ruska (a především obnovit ruskou nadvládu nad neruskými národy). A kníže Nikolaj Trubeckoj, rozčarovaný postojem Západu k ruské občanské válce, kritizoval evropskou kulturu za to, že si pro sebe uzurpovala status kultury objektivně nejlepší a univerzální, a Rusy zařadil mezi národy okupované Západem, které by měly povstat a vyhladit evropskou kulturu ze zemského povrchu. 

V Polsku se stalo zvykem přikládat značnou váhu obsazení Kyjeva Piłsudským v roce 1920, jež vyvolalo velkou vlnu ruského patriotismu, která přinutila mnoho carských důstojníků vstoupit do řad Rudé armády. Aniž bychom zpochybňovali důležitost tohoto momentu, je třeba říci, že přechody ruských antikomunistů na bolševickou stranu nezačaly až tehdy, ale mnohem dříve, a jejich příčiny se neomezovaly na rozjitřenost z polských vítězství. 

Nelze než dát za pravdu Alexandru Solženicynovi, dospěvšímu nakonec k tomuto závěru: „Bolševici velice rychle sevřeli ruský národní charakter do svěráku a usměrňovali ho tak, aby pracoval pro ně.“

Text je ukázkou z autorovy knihy Konec ruského světa, která vyjde v listopadu 2024 v nakladatelství Books & Pipes. Přeložil Josef Mlejnek.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2024)