Tom Holland a humanismus jako křesťanská hereze

Před vzestupem křesťanství býval svět „plný bohů“: každá řeka mívala svou nymfu a i ty nejbanálnější činnosti své ochranitelské božstvo, takže cokoli člověk podnikal, nevyhnutelně vstupoval do kontaktu s nadpřirozenem. Křesťanství to všechno kategoricky popřelo – Římané označující křesťany za ateisty věděli, o čem mluví – a uznávalo jen jediného, transcendentního Boha. Moderní humanismus, sekulární a ateistický, popírá stejně kategoricky i Boha křesťanů a tvrdí, že jeho přesvědčení mají racionální a vědecký základ. Britský historik Tom Holland, kterého jsme představili v minulém čísle, se v přednášce v londýnské Conwayově síni 23. listopadu 2022 zamyslel nad nárokem moderního humanismu na univerzální platnost a nezávislost na historických duchovních tradicích lidstva.

„Člověk není ničím zvláštní. Není než částí tohoto světa.“ Těmito slovy Holland svůj rozbor otevírá, bezmála až do konce však posluchačům tají, koho to vlastně cituje. Zazněla ve čtyřicátých letech dvacátého století, tedy asi před osmdesáti lety a zároveň i osmdesát let poté, co Charles Darwin vydal pojednání O vzniku druhů, kterým zásadně zpochybnil nárok lidstva na zvláštní a jedinečný status (třebaže výslovně se touto otázkou zabýval až o desetiletí později v pojednání O původu člověka). A Darwin navíc nebyl prvním, kdo zpochybnil představu, že člověk je v nějakém smyslu středem vesmíru: totéž už před ním udělal Galileo Galilei, podle něhož se Slunce netočí kolem Země, nýbrž naopak – a dnes víme, že Slunce je nevýznamnou planetou v nevýznamném koutě nevýznamné galaxie. Jsme-li jen zrníčkem prachu ve vesmíru tak obrovitém, že si to ani nedokážeme představit, na jakém základě lze ještě tvrdit, že lidstvo má vůbec nějakou hodnotu a důstojnost?

Humanismus a jeho předchůdci

Holland pokračuje: „V době, kdy už evoluční teorii v Británii přijímá prakticky každý a naše poznání vesmíru postoupilo neuvěřitelně daleko, překvapivě se zdá, že hodnota, kterou jako kultura připisujeme lidskému životu, nijak neklesá. Právě naopak, doktríny, podle nichž všichni máme základní práva plynoucí prostě z toho, že jsme lidé, a důstojnost zahrnující celý náš živočišný druh, se těší uznání tak všeobecnému, až si mnozí z nás ani neuvědomují, že vůbec jde o doktríny. Jak radikálně privilegují taková přesvědčení lidské bytosti, poznáváme i z toho, že během posledního století začala být označována jako ‚humanistická‘. Je to neurčitý termín, mnoha pokusům o jeho preciznější definici navzdory. Světový humanistický kongres, který se roku 2002 sešel v Nizozemí (kde se o padesát let dřív konalo první takové setkání), vydal, jak to jeho delegáti označili, ‚oficiální definující vyjádření světového humanismu‘. Amsterodamská deklarace vyhlásila ‚hodnotu, důstojnost a svrchovanost jednotlivce a právo každého člověka na největší možnou míru svobody slučitelnou s právy ostatních‘. Náboženství – označovaná pohrdlivě za ‚dogmatická‘ – tento Světový humanistický kongres odsoudil za jejich ctižádost ‚vnucovat svůj světonázor celému lidstvu‘. Chvály se naproti tomu dostalo vědě: etika se má vyvozovat nikoli z vůle kdovíjaké nebeské bytosti, nýbrž ‚nekončícím procesem pozorování, hodnocení a revize‘. Amsterodamská deklarace vyjádřila zbožnou naději, že tímto způsobem všichni ti, kdo jsou schopni osvobodit se od zlovolné moci pověr a kněžských intrik, dojdou pravého osvícení, totiž úcty k lidským právům a celé lidské rase.

Má-li ovšem člověk přijmout všechna tato rozmanitá tvrzení (bezmála by se chtělo říct dogmata), nežádá si to ani tak racionální úsilí, jako spíš skok víry. Tvrzení, že věda podporuje víru v lidská práva, se nezdá být ani trochu zjevné. Podobně nepravděpodobné je i tvrzení autorů Amsterodamské deklarace, že jejich vlastní hodnoty, etika a předpoklady jsou tak samozřejmé a ‚proces pozorování, hodnocení a revize‘ k nim vede tak nevyhnutelně, že se dají v důsledku považovat za univerzální. Humanisté mohou sice svůj kongres označit za světový, sami však v převážné většině pocházejí ze Západu: na prvním Světovém humanistickém kongresu se sešli delegáti z Nizozemí, Spojených států, Británie a Rakouska. Jen jeden z dosavadních osmnácti kongresů byl uspořádán mimo Evropu, Severní Ameriku a Australasii a příští, dvacátý, se má konat v Kodani. Vtírá se podezření, že humanistické chápání termínu ‚univerzální‘ může být poněkud kulturně podmíněné – mohlo by se ukázat, že ve skutečnosti není vůbec univerzální, nýbrž spíše ‚západoevropského původu‘.

Nepřekvapí, že humanisté to odmítají a raději hledí sami na sebe jako na dědice tradice intelektuálního hledání, které pokrývá celý svět a sahá tisíce let do minulosti. Duch svobodného bádání, vystupující na povrch v různých civilizacích různých historických období, je pojímán na způsob letničního ohně, který už od počátku dějin přináší osvícení mudrcům a filosofům. Ve starověké Indii, konfuciánské Číně i klasickém Řecku nacházejí humanisté myslitele, kteří zřejmě předjímali to, čemu dnes věří oni sami. Humanismus není tudíž školou myšlení, kterou zrodil moderní Západ, nýbrž novým vyjádřením doktrín starých jako civilizace sama. Ukazuje se, že humanisté se mohou pyšnit starobylým původem svých posvátných textů právě tak jako hinduisté, buddhisté nebo konfuciáni.“

Holland však upozorňuje, že vyzobáváme-li takovým způsobem ze starověkých textů třešničky, které se nám hodí do našeho vlastního koláče, často nám uniká, že jde o texty, které jsou nám jako celek úplně cizí. Čím víc toho víme například o starověkých řeckých filosofech označovaných za atheoi, tím méně připomínají současné skeptiky. Takový Epikúros figuruje sice na seznamu slavných ateistů, jejž sestavil Sextus Empiricus, sám však v bohy nejen věřil, ale nechal se také zasvěcovat do jejich mystérií a své následovníky vedl k tomu, aby jim obětovali – materialistické přesvědčení neplynulo totiž z vědeckého zaměření jeho mysli, nýbrž z představy, že mu napomůže dosáhnout vnitřního klidu. Zkoumání přírody mělo podle něho hodnotu jen v tom, že filosofům umožňuje rozpoznat marnost pověr a dosáhnout duševního klidu, který je smyslem života. Skutečnost, že u Epikúra a dalších starověkých myslitelů lze najít izolované, povědomě znějící pasáže, zdaleka neznamená, že by byli předchůdci moderních humanistů v nějakém evolučním smyslu.

„Humanismus nepředstavuje ani tak seznam principů,“ pokračuje Holland, „jako spíš matici předpokladů. Dva se zdají být zásadní: každý člověk má hodnotu plynoucí z toho, že je člověkem, a pověra je nepřítelem blahobytu lidstva. Autoři Amsterodamské deklarace jejich souvislost považovali za tak samozřejmou, že se ji ani neobtěžovali obhajovat. Lidé mají bez ohledu na pohlaví, původ a třídní příslušnost stejnou hodnotu – a ti, kdo kráčejí v temnotách, musí být přivedeni ke světlu. Jak často se spojení těchto principů vyskytovalo ve starověku? Odvažuji se tvrdit, že k němu došlo prakticky jen jednou.

Bible a ti druzí

Nejspíš žádným textem humanisté nepohrdají důsledněji než knihou Genesis. Stvoření vesmíru za šest dnů, Adam a Eva v rajské zahradě či Noemova archa, takové příběhy sloužily volnomyšlenkářům odjakživa jako nejlepší doklady tvrzení, že náboženství není než snůškou dětinských nesmyslů. Na seznamech starověkých textů, o nichž jsou humanisté ochotni říct, že ovlivnily jejich přesvědčení, tak knihu Genesis skoro určitě nenajdeme. Jejím vlivem jsou však poznamenáni neméně než Židé či křesťané. Dalo by se dokonce tvrdit, že má-li úcta, kterou prokazují vlastnímu živočišnému druhu, nějaký pramen, je jím první kapitola Bible. Starověcí bohové neměli totiž ve zvyku připisovat lidstvu nějakou svébytnou důstojnost, právě naopak: ‚Učiním pak člověka, který osídlí svět, aby byla ustavena služba bohům a vybudovány jejich svatyně.‘ Tak promluvil babylónský bůh a král bohů Marduk: místo aby ostatní bohy nutil k věčné námaze, stvořil z prachu a krve lidstvo, aby jim otročilo. Je to bezútěšný a zoufalý pohled na smysl lidské existence – a nepřekvapilo by, kdyby ho za svůj přijali i vyhnanci přivedení k řekám babylónským z rozvráceného Jeruzaléma, zjevně přece odpovídal jejich pocitu titěrnosti tváří v tvář všemocnému Babylónu. Oni se však jako tonoucí trosek lodi nepřestali držet přesvědčení, že to jejich bůh stvořil člověka, a vyprávěli si příběhy o tom, jak unikátně privilegované postavení mu přiznal. Jen člověk byl stvořen k obrazu Božímu, jen jemu bylo dáno vládnout nade vším stvořením a jen on byl stvořen šestého dne, po pěti dnech božské námahy. Lidé měli podle nich zvláštní důstojnost, protože jim náležel podíl na důstojnosti jediného pravého Boha.

Odtud jasně plynulo, že kult Marduka je pouhou pověrou, a totéž platilo i pro panteony, jimž se klaněly jiné národy. Bohové a bohyně, božstva války, řemesel a plodnosti, to všechno bylo – slovy proroka Izajáše – ‚méně než nic‘. V pramenech, v lesích ani na vrcholcích hor se neskrývali žádní duchové, jež by bylo třeba usmiřovat. Babylónské chrámy, sahající zdánlivě až do nebe, nezasluhovaly bázeň a obdiv, nýbrž jen opovržení, a sochy v nich byly jen kov a kámen. ‚Výrobci model jsou všichni k ničemu; modly, které mají za žádoucí, jim neprospějí. Jejich svědkové nic nevidí a nic nevědí, jsou jen pro ostudu.‘

Knize Genesis, Izajášovým proroctvím a ostatním textům tvořícím antologii, křesťany označovanou jako Bible, bylo souzeno získat všeprostupující vliv na to, co židovský badatel Daniel Boyarin označuje za ‚nejmocnější hegemonický kulturní systém v dějinách světa‘. Ve středověku nebyla žádná civilizace v celé Eurasii proniknuta jediným dominantním souborem přesvědčení tak jako latinský Západ křesťanstvím. Ve světě islámu, v Indii i v Číně existovala různá pojetí posvátného a různé instituce sloužící k jeho definování, kdežto v Evropě, v zemích uznávajících papežský primát, nenarušovalo kromě nepočetných židovských komunit totální monopol církve už nic. Církev, tak jako dnešní humanisté, prohlašovala své hodnoty a ideály za univerzální – ‚katolické‘. Od soumraku do úsvitu, od letního slunovratu do třeskuté zimy a od prvního nadechnutí k poslednímu vydechnutí vstřebávali středověcí Evropané předpoklady církve až do morku kostí. Dokonce i poté, co se v šestnáctém století začalo křesťanstvo drolit, přesvědčení Evropanů, že jejich víra je univerzální a je jí souzeno obsáhnout celý svět, zůstalo nezměněno. Inspirovalo jejich objevitelské cesty, dobývání zemí, jež dobýt dokázali, i snahu obrátit obyvatele těch, které si podmanit nemohli. Dnes, kdy se ukazuje, že naše hodnoty zdaleka nejsou tak univerzální, jak si většina z nás na Západě představovala, je možná důležitější než kdy dřív uvědomit si, nakolik jsou kulturně podmíněné a neplést si je s ‚lidskou přirozeností‘. Žít na Západě znamená pohybovat se ve společnosti, jež byla po staletí – a někdy i po tisíciletí – od základů proměňována křesťanskými koncepty a předpoklady. Pro ateisty to platí stejně jako pro věřící. Západní civilizaci ovlivnilo křesťanství tak hluboce, až se samo ztratilo z očí. Hledat předchůdce humanismu mezi indickými či konfuciánskými mudrci a přehlížet přitom křesťanské dědictví, to je jako označovat za předky ptáků hady a krokodýly a ani se nezmínit o dinosaurech.

Dogmata náboženská a jiná

Přesně tak bezstarostně zavrhuje Amsterodamská deklarace dogmata náboženství, ale zároveň pokládá za samozřejmou existenci ‚univerzálních legálních lidských práv‘. Jenže víra v existenci lidských práv není o nic méně odvážná než víra v anděly nebo v Nejsvětější Trojici. Počátky tohoto konceptu neleží v ‚uplatňování vědecké metody‘, Amsterodamskou deklarací tolik vyzdvihovaném, nýbrž ve středověké teologii. Když se křesťanští učenci ve dvanáctém století pokoušeli vytvořit obecný křesťanský právní systém, přirozeně se obrátili k Bibli a ve Starém i Novém zákoně se dočetli, že lidé jsou obdařeni vrozenou důstojností. Všechny duše jsou si v Božích očích rovny. Jak se však v tom případě vypořádat s dramatickou nerovností mezi bohatými a chudými, když mnozí církevní otcové důrazně prohlašovali, že ‚užití všech věcí má být všem společné‘? Z řešení, k němuž se dospělo na přelomu dvanáctého a třináctého století, plynuly pro budoucnost velevýznamné důsledky. Hladovějící chudák, který okradl boháče, tak podle znalců církevních kánonů učinil iure naturali, v souladu s přirozeným právem, a jako takový by neměl být považován za zločince: jen si bral, co mu správně náleží. Předmětem božského odsudku nebyl hladovějící zloděj, nýbrž bohatý skrblík, a podle kanonických právníků měl každý biskup, k němuž se takový případ dostal, povinnost dohlédnout na to, aby bohatý zaplatil svůj díl almužen. Dobročinnost přestala být dobrovolná a stala se právní povinností – to byla novinka. Povinnost bohatých přispívat na chudé je samozřejmě stará jako křesťanství samo, ale nikoho dřív nenapadlo, že by z ní plynul i nárok chudých na životní potřeby. Bylo to – jak to stále častěji formulovali středověcí církevní právníci – jejich ius, jejich ‚právo‘.

Tato doktrína se z kotviště dogmatického křesťanství postupem času uvolnila: nejprve v americké a potom i ve francouzské revoluci se objevilo tvrzení, že lidská práva na svébytné historii latinského křesťanství naprosto nezávisejí, jsou věčná a univerzální. ‚Deklarace práv‘, prohlásili francouzští radikálové, kteří většinou žili a dýchali antiklerikalismem a nikdy by je nenapadlo, že z bažiny středověkých pověr mohlo vyvstat něco cenného, ‚je ústavou všech národů, přičemž všechna ostatní práva jsou přirozeně proměnlivá a této podřízená.‘ To byl kolosální objev: nejjistější cestou, jak křesťanské doktríny šířit jako univerzální, bylo představit je, jako by vyplývaly z čehokoli jiného než z křesťanství. Západ si to vzal k srdci a brzy začal v balení křesťanských konceptů pro nekřesťanské spotřebitele dosahovat nevídaných úspěchů. I dnes – tak jako v osmnáctém století – se doktrína jako lidská práva dočká přijetí mnohem pravděpodobněji, budou-li její kořeny v právnických diskusích středověké Evropy pečlivě zastřeny. Důraz kladený Organizací spojených národů na ‚starodávnost a rozšířené přijetí koncepce lidských práv‘ byl nutnou podmínkou trvání na jejich globální spíše než jen západní platnosti – stejně jako je podmínkou humanistické podpory lidských práv jako konceptu jednoznačně odlišného od dogmat náboženství.“

Asi největší ironií Francouzské revoluce je, že opovrhovanému křesťanství vděčila i za sám koncept revoluce. „Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ napsal sv. Pavel Korinťanům. V té době to bylo neslýchané, Římané na jakoukoli změnu (res novae) hleděli s podezřením a ideál spatřovali naopak v dávné, nezkažené minulosti. Křesťanství slibovalo revoluci a naději na lepší příští naplňovanou ve středověku potlačováním pověry a v reformaci modloslužby spojované s římskou církví. Francouzská revoluce pak jen totéž zbožné nadšení obrátila proti křesťanství samotnému. „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo“ – tato Izajášova slova by ochotně podepsal nejen sv. Bonifác a Martin Luther, ale i Robespierre.

Křesťanství kvetoucí i bez křesťanů

Holland pokračuje: „Když humanisté vynášejí osvobození od dogmatu a pověry – jak soudí – ‚uplatňováním vědecké metody‘, ve skutečnosti sami svědčí o tom, jak hluboko západní civilizaci dodnes prostupuje biblické proroctví, a nikoli řecká filosofie (o učení čínských nebo indických mudrců ani nemluvě). Nebylo náhodou, že mnozí z Darwinových nejnadšenějších stoupenců promlouvali jazykem radikálního protestantství: ‚Věřím, že stojíme na prahu nové reformace,‘ prohlásil například Thomas Henry Huxley, anatom, biolog a polemik označovaný za ‚Darwinova buldoka‘. Ani on nepochyboval, že středověké křesťanství nebylo ničím jiným než obdobím bigotnosti a zaostalosti, pekelnou krajinou ovládanou fanatickými inkvizitory: to je ovšem přesvědčení, u jehož kořenů nestojí Voltaire, nýbrž Luther. Když se Huxley radoval z nadcházející ‚nové reformace‘, vlastně se vyjádřil přesněji, než sám tušil: humanismus není emancipací od křesťanství a nepřináší osvobození od dvou tisíc let revolucí a reformací, které provázejí běh křesťanských dějin. Je jen další ilustrací velkého paradoxu našeho věku, že totiž křesťanství k tomu, aby se jeho předpoklady šířily a byly přijímány, skutečné křesťany nepotřebuje.

Lidské bytosti mají svá práva, rodí se sobě rovné a hodnoty je třeba přetvářet (jak argumentuje Sam Harris) ‚ve fakta, jimž lze vědecky porozumět‘ – nic z toho nejsou samozřejmé pravdy a nikdy nebyly. Nepřekvapí, že ve společnosti, které v rostoucí míře odmítá institucionalizovanou praxi křesťanství, a přesto se přidržuje křesťanských předpokladů, hodnot a mýtů, je nesnadné čelit v plném rozsahu důsledkům takového stavu věcí. ‚Když se člověk vzdá křesťanské víry, vyrve sám sobě právo na křesťanskou morálku‘ – toto varování vyslovil před skoro stoletím a půl Friedrich Nietzsche, nejradikálnější, protože nejnelítostněji upřímný z moderních ateistů. Nikdo jiný neměl takovou odvahu pohlédnout tváří v tvář důsledkům, které z vraždy Boha pro civilizaci nevyhnutelně plynou. Socialisté, demokraté, liberálové, ti všichni klamali sami sebe. Humanismus, jímž Nietzsche pohrdal jako ideologií, k níž mají zvláštní sklon Angličané, byl podle něho zřejmým idiotstvím. ‚Když Angličané opravdu věří, že intuitivně vědí, co je to dobro a co zlo, a když si představují, že nadále už nepotřebují křesťanství jako záruku morálky, sledujeme jen důsledky nadvlády křesťanských hodnotových soudů a hloubky této nadvlády: původ anglické morálky byl zapomenut a podmíněný charakter jejího práva existovat si dnes nikdo neuvědomuje. Pro Angličany morálka ještě není problémem.‘ Humanistické deklarace práv tudíž nejsou než haraburdí, které za sebou zanechalo ustupující křesťanství. Bůh je sice mrtev, ale na zeď veliké jeskyně, která dřív bývala křesťanstvem, dosud vrhá svůj nesmírný a děsivý stín. Křesťanské mýty přetrvají ještě dlouho, nejsou však mýty o nic méně proto, že se zahalily do sekulárního hávu.

Nietzsche pohrdal těmi, kdo se drželi křesťanské morálky, i když v rukou svírali nože, z nichž ještě kapala krev Boha, ovšem nikoli jen jako podvodníky: opovrhoval i jejich vírou. Radikálněji než mnozí teologové dokázal proniknout do revoluční podstaty křesťanské víry. Křesťanství podle něj otrávilo svět tím, že se postavilo na stranu všeho nedokonalého, všeho slabého a chatrného. Za ideály soucitu a rovnosti v Božích očích nebyla láska, nýbrž nenávist, která proměnila sám charakter morálky. Když Nietzsche bědoval nad tím, co křesťané udělali klasické civilizaci, neoplakával ji jako předchůdce humanismu. Řecko neobdivoval navzdory jeho krutosti, nýbrž pro ni. Starověké Řecko nebylo pro Nietzscheho žádným racionalistickým rájem. Radikalismus jeho ateismu spočíval v poznání, že životnost morálky a hodnot nezávisí na víře o nic méně než víra v boha samotná. Starověkých lidí si cenil pro potěšení, které jim přinášelo působit utrpení, pro jejich vědomí, že trestání může být slavností, a jako názorné ukázky, že ‚ve dnech, než se lidstvo za krutost začalo stydět, než se na zemi objevili pesimisté, život býval radostnější než dnes‘.

Nietzsche varoval před zmateními, které ze smrti Boha nevyhnutelně vyplynou. Dobro a zlo začnou být jen relativní, neukotvené morální kodexy budou unášeny proudem a bude se páchat neslýchané a úděsné násilí. ‚Po strašlivém zemětřesení [přijde] nejhlubší zamyšlení a nové otázky.‘ Pět desetiletí poté, co Nietzsche napsal tato slova, se v Německu dostali k moci nacisté. Hitler, který ještě v roce 1928 vyhlašoval, jak je jeho hnutí křesťanské, začal stále víc sdílet Nietzscheho pohrdání křesťanstvím. Křesťanskou mravnost a starost o slabé považoval Vůdce za zbabělé a hanebné. Křesťanské učení vedlo ke groteskním důsledkům: alkoholici se promiskuitně množili, zatímco bezúhonní němečtí občané měli potíže uživit své rodiny, chovanci útulků pro choromyslné si leželi na čistých prostěradlech, zatímco zdravé děti spaly po třech či po čtyřech v jedné posteli, a mrzákům se dostávalo finančního zajištění a péče, která měla být správně věnována zdatným. Národní socialismus vznikl, aby podobná idiotství ukončil. Doba církví minula. Měl-li nový řád přetrvat tisíciletí, žádal si lidi nového řádu – Übermenschen. A podle mínění oddaných nacistů nevycházela taková přesvědčení z nějakých iluzí nebo z víry, nýbrž ze správného vědeckého poznání. Silní, jak Darwin nezvratně prokázal, mají přece povinnost a závazek eliminovat slabé.“

Až nyní Holland svým posluchačům prozradil, kdo byl autorem výroku, kterým svou přednášku zahájil: „Člověk není ničím zvláštní. Není než částí tohoto světa.“ Šlo o formulaci Heinricha Himmlera. Přesvědčení, že je neospravedlnitelnou domýšlivostí představovat si, že je člověk něčím nadřazen zbytku stvoření, se proměnilo v ospravedlnění genocidy. Přinejmenším nacisté chápali, jak děsivé možnosti se jim zavržením křesťanství otevírají. Jak na závěr říká Holland: „Důvodem, proč dnes ty, s nimiž nesouhlasíme, tak rádi označujeme za fašisty či nacisty, může být i hrůza, že by se tato slova mohla přestat brát jen jako urážky. Humanistický předpoklad, že ateismus a liberalismus jdou ruku v ruce, je zjevně jen předpoklad. Není to pravda, kterou by moralistům zjevila věda, nýbrž zrcadlo: rasisté vědu ztotožňují s rasistickými hodnotami a liberálové zase s liberálními. Základní dogma humanismu, podle něhož ‚mravnost je nedílnou součástí lidské přirozenosti, vycházející z poznání a starosti o druhé‘, nenachází ve vědě o nic větší oporu než nacistické dogma, podle něhož je ty, kdo nejsou hodni života, třeba vyhladit. Pramenem humanistických hodnot není rozum ani z dokladů vycházející racionální myšlení, nýbrž historie: dějiny křesťanství.“

/Některé pasáže Hollandovy přednášky, pořádané britským think-tankem Theos, byly redakčně zkráceny; celá je k dispozici na https://www.youtube.com/watch?v=bYGQ6FIFLps&t=21s./

Tom Holland (1968) je britský historik, dokumentarista a hostitel oblíbeného podcastu The Rest Is History. I v českých překladech už vyšly jeho knihy o starověkém Římu (Rubikon, Dynastie), počátcích islámu (Ve stínu meče) a nejnověji o dějinách a přetrvávajícím vlivu křesťanství (Panství kříže).

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2024)