Trumpův velký návrat

Donald Trump to znovu dokázal. Podařilo se mu zopakovat více než sto let starý příklad Grovera Clevelanda, a stal se tak teprve druhým prezidentem, který se do Bílého domu vrací. A jeho cesta byla opět poměrně specifická. Neobešla se bez soudních řízení vedených v několika státech, ale ani pokusů o atentát. 

Právě pokus o atentát ze 13. 7. 2024 byl možná jedním z klíčových momentů celé kampaně – už jen kvůli ikonické fotce Trumpa se zaťatou pěstí a americkou vlajkou v pozadí. Těch ikonických momentů bychom samozřejmě našli více, svět obletěly třeba Trumpovy fotografie z jeho návštěvy McDonaldu, kde smažil hranolky a obsloužil několik zákazníků. Návštěva byla zjevně koncipována jako odpověď na tvrzení Kamaly Harrisové, že jako studentka pracovala právě v tomto fastfoodu. Trump ostatně během návštěvy pyšně prohlašoval, že už v McDonaldu „pracuje o 15 minut déle než Kamala“. 

Schopnost Trumpova tábora pohotově reagovat a zachránit situaci byla celkově pozoruhodná. Vzpomeňme si na výrok moderátora na jedné z Trumpových akcí, který prohlásil, že Portoriko je plovoucí ostrov odpadků. Biden v reakci zcela iracionálně prohlásil, že jediné plovoucí odpadky jsou Trumpovi příznivci, a Trump vzápětí zcela otáčí celou situaci, když si na sebe ve Wisconsinu navleče reflexní vestu a pózuje v kabině popelářského vozidla. 

Volební mapa

Podívejme se ale na čísla. Trump získal 312 hlasů volitelů oproti 216 hlasům Harrisové. Podařilo se mu vyhrát ve všech sedmi státech, o kterých se před volbami hovořilo jako o swing states – včetně Nevady, kterou nezískal ani v roce 2016. Nejtěsnější výhru si připsal ve Wisconsinu (rozdíl 0,9 %). 

Co předpovídalo jen velmi málo průzkumů, je jeho úspěch v popular vote, tedy v absolutním počtu hlasů voličů. Trump vyhrál přibližně o dva a půl milionu hlasů. Stal se tak prvním republikánským kandidátem, kterému se to povedlo od roku 2004. Celkově jednoznačné výsledky zřejmě zabránily masivním protestům, které jsme viděli v roce 2016 a 2020. 

Trumpova voličská základna se mimochodem stává stále pestřejší a rozhodně už nepředstavuje jen naštvané bílé dělníky. Trump získal až 46 % hlasů latinskoamerických voličů, nejvíc z republikánských kandidátů v moderní době. Pokud se republikánům podaří u této rychle rostoucí menšiny dlouhodobě udržet takovou podporu, čeká demokraty vážný problém. Trump posílil ale i u dalších menšin. Hodně se psalo o mladých (do 45 let) černošských mužích, podle odhadů v této demografické skupině dalo svůj hlas Trumpovi 30 % voličů. Menšiny tedy nepodpořily Kamalu Harrisovou tak jasně, jak by potřebovala.

A co náboženství? Zdá se, že se Trumpovi podařilo zvýšit procentuální zisk u všech hlavních náboženských skupin. Tradičně vyhrál u protestantů (nejvíce u bílých evangelikálů), uspěl ale i u katolíků, u nichž v roce 2020 proti Bidenovi prohrál. Pomohl mu při tom zřejmě dobrý výběr viceprezidentského kandidáta (J. D. Vance je katolický konvertita), ale i chyby Kamaly Harrisové, která během kampaně osobně nenavštívila slavnou Al Smith Dinner, charitativní večeři, při které se vybírají prostředky pro katolické charity ve státě New York. Tuto událost se přitom jako kandidát na prezidenta naposledy rozhodl vynechat Walter Mondale v roce 1984 (a všichni víme, jak v souboji s Reaganem dopadl). 

Poměrně kuriózní je, že se Trumpovi jako silně proizraelsky orientovanému kandidátovi podařilo získat nikoliv bezvýznamnou podporu mezi americkými muslimy a současně udržet či zvýšit podporu u židovských voličů. Tolik tedy k těm hlasům, které se po zvolení Obamy prezidentem domnívaly, že republikáni kvůli demografickým změnám už nikdy nemůžou vyhrát žádné volby. 

Ještě jeden fakt je však nutné uvést. Trump sice svůj zisk oproti roku 2020 zvýšil asi o dva a půl milionu hlasů, za jeho výhrou ale stojí zejména fakt, že Kamala Harrisová jich oproti Joeu Bidenovi sedm milionů ztratila. Volby tak do značné míry rozhodlo nasazení nepříliš silné kandidátky, která zahájila kampaň pozdě a nedokázala mobilizovat klíčové voličské skupiny. Navíc byla v paměti voličů stále živá vzpomínka na Trumpovo první prezidentství, které bylo až do příchodu covidu poměrně úspěšné.

Republikánská vlna

Republikáni zaznamenali úspěch nejen v prezidentské volbě. Znovu se jim podařilo ovládnout Senát, který byl pod kontrolou demokratů. Na jejich straně stála zejména prostá volební matematika – z 34 volených křesel jich demokraté drželi 19, republikáni 11 a nezávislí čtyři. Tři z demokratických senátorů navíc obhajovali ve státech, ve kterých Donald Trump v roce 2020 vyhrál volby (Montana, Ohio, Západní Virginie). Republikáni tak nakonec získali solidní většinu 53 křesel. 

V Senátu končí mj. Joe Manchin, který jako konzervativně smýšlející demokrat dokázal opakovaně obhájit svůj mandát v Západní Virginii, jednom z nejvíce republikánských států. Tentokrát se rozhodl nekandidovat. Nepříjemné překvapení připravili republikáni demokratům v Pensylvánii, kde dlouholetý senátor Bob Casey (který zde předtím dokázal vyhrát šestero různých voleb) podlehl Davidu McCormickovi.

Stejná situace panuje ve Sněmovně reprezentantů. Očekává se (ke dni dokončování článku stále probíhá sčítání posledních obvodů), že republikáni získají extrémně těsnou většinu 220 hlasů.

V kombinaci s konzervativně orientovaným Nejvyšším soudem Trumpa pravděpodobně čekají relativně klidné první dva roky vládnutí. Není dokonce vyloučeno, že Trump nakonec vybere většinu soudců Nejvyššího soudu. Těch je devět a svůj mandát mají doživotní. Republikáni budou zřejmě obezřetně očekávat možný odchod do důchodu dvou nejstarších soudců – Clarence Thomase a Samuela Alita (oba patří ke konzervativní většině, první jmenovaný je soudcem Nejvyššího soudu už 33 let). Trump během svého prvního mandátu jmenoval už tři soudce a je pravděpodobné, že posun Nejvyššího soudu bude nakonec jeho největším dlouhodobým odkazem.

Jaká bude Trumpova administrativa?

Jasné obrysy dostává Trumpova administrativa – a výběr nového kabinetu se samozřejmě neobešel bez kontroverzí. Připomeňme, že všechny zásadní nominace musejí být schváleny Senátem. To zřejmě stálo místo Matta Gaetze, kandidáta na ministra spravedlnosti, který byl i pro některé republikánské senátory nepřijatelný kvůli vyšetřování v kauzách týkajících se sexuálních a drogových deliktů. Jeho nominace byla od počátku natolik kontroverzní, že se nabízí otázka, jestli neměla odlákat mediální pozornost od dalších kandidátů. 

Problém možná bude mít i Robert F. Kennedy ml., ten však spíše pro své pro-choice postoje v otázce potratů. Bude zajímavé sledovat, zda Kennedy, který je zjednodušeně řečeno ekologickým aktivistou a antivaxerem, dokáže v Trumpově administrativě fungovat. Nezapomeňme, že nominovat ho do své administrativy zvažoval v roce 2008 i Barack Obama.

Co bude zásadní pro Evropu, Ukrajinu a vůbec pro celý svět, jsou nominace ministra zahraničí a poradce pro národní bezpečnost. Na prvně jmenovanou funkci byl navržen Marco Rubio. Floridský senátor a syn přistěhovalců z Kuby zastává ostré postoje vůči Číně a Íránu. Po jeho nominaci obletělo sociální sítě video z roku 2023, ve kterém vyjadřuje razantní nesouhlas s příměřím v Gaze a požaduje, aby Izrael zničil každou část Hamásu, na kterou narazí. Pozici poradce pro národní bezpečnost zaujme Michael Waltz, další politik z Floridy a jeden z nejvýraznějších protičínských jestřábů.

Zmínku si rozhodně zaslouží také Elon Musk a Vivek Ramaswamy. Prvně jmenovaného snad není nutné představovat – Musk během kampaně podpořil Trumpa zásadním způsobem. Ramaswamy, úspěšný podnikatel a poněkud méně úspěšný uchazeč o republikánskou nominaci v primárkách, je syn indických přistěhovalců, hinduista a jeden z lídrů anti-woke hnutí. Během primárek se zviditelnil a hlasitou podporou Trumpa si řekl o místo v jeho administrativě. S Muskem společně povedou nově zřízený Department of Government Efficiency, tedy Úřad pro vládní efektivitu – zkratka DOGE je mimochodem evidentní narážkou na dogecoin, v podstatě z recese vytvořenou kryptoměnu.

Aniž bych iniciativu předem odepisoval (úřad bude poradním orgánem), předpokládám, že střet dvou byznysmenů s federální byrokracií bude poměrně zajímavým představením. Mnozí je už nyní srovnávají s Jimem Hackerem, ministrem pro administrativní záležitosti ze slavného seriálu Jistě, pane ministře, který ze svých představ o rychlé a hladké reformě státní správy rychle vystřízlivěl. 

Viceprezidentem v Trumpově administrativě bude samozřejmě J. D. Vance (viz můj článek v Kontextech 4/2024). Vzpomeňme si, jak se ještě v srpnu psalo o tom, že je méně populární než Sarah Palinová, jež byla v roce 2008 zřejmě jedním z faktorů, které prohrály Johnu McCainovi volby. Nakonec se však dokázal zvednout a z mého pohledu podal celkově lepší výkon než Tim Walz na druhé straně barikády. 

Bude administrativa plná loajálních a oddaných stoupenců Trumpa (jak občas kritici nadhazují)? Do jisté míry ano, ale co jiného by se dalo čekat – stejně by postupoval každý prezident. Trump mimochodem některé své nominanty z prvního období nevybíravě kritizoval (Jim Mattis, John Bolton), se svým viceprezidentem Pencem se po útocích na Kapitol zřejmě trvale rozhádal, a ten jej v letošních volbách dokonce odmítl podpořit. Nedá se vyloučit, že Trump bude muset zanedlouho přeskládat i svou novou administrativu, protože nebude schopna držet jednotnou linku – je totiž plná silných osobností, které nejsou ideologicky úplně kompatibilní. 

Trump jako budoucnost pravicové politiky?

Druhé Trumpovo vítězství ukazuje především jednu věc – Trump a trumpismus nejsou jenom nějakou jednorázovou odchylkou, ale spíše politickou silou, která bude v americké politice přítomná dlouhodobě. Už se nebavíme jen o jednom náhodném vítězství, ale o solidním úspěchu ve sboru volitelů i mezi samotnými voliči. Trump má navíc zajištěného dědice – J. D. Vance je autentický nositel trumpismu a je mu pouze 40 let. 

Jak jsem však naznačil výše, Trumpova administrativa je sama o sobě rozdělená – o podobě trumpovské Ameriky tak nakonec rozhodne vnitřní názorový střet: zda získají silnější hlas v podstatě klasičtí establishmentoví republikáni, nebo zvláštní existence typu Tuckera Carlsona. Trump navíc nikdy nepatřil mezi příliš konsenzuální lídry, kteří by byli schopni řídit širší názorové koalice. V mnoha ohledech je chaotik a showman, který se nedokáže soustředit na řešení konkrétních problémů a postrádá hlubší přesah. 

Mnozí z tzv. národních konzervativců nad jeho vítězstvím jásají – mám k tomu však jednu poznámku. Nepřeceňujme význam kulturních válek a nemysleme si, že za Trumpovým úspěchem stojí nějaká zásadní renesance konzervativních hodnot. Zajímavý je v tomto ohledu třeba výsledek referenda o čtvrtém dodatku k floridské ústavě. Ten by ve zkratce zakotvil právo na potrat až do dvacátého čtvrtého týdne těhotenství, přičemž na Floridě aktuálně platí úprava kriminalizující potraty po šestém týdnu. Dodatek získal podporu 57 % hlasujících, neprošel tedy jen díky tomu, že nesplnil potřebnou kvalifikovanou většinu. Ve stejnou dobu na Floridě vyhrál poměrem 56:43 % Donald Trump. Je zřejmé, že část jeho voličů musela návrh dodatku podpořit – pochopitelně, protože volí především peněženkami a stěžejní pro ně bylo, jestli se měli před čtyřmi lety lépe než dnes. 

Kulturní války ale současně nepodceňujme – Američané byli zjevně unaveni i stále extrémnějšími progresivními výstřelky šířícími se ve velkém z univerzitních kampusů. Obrovský význam měla také otázka migrace, která pod Bidenovým prezidentstvím trhala rekordy a vedla i k prudkému konfliktu mezi federální vládou a některými státy v čele s Texasem.

Závěrem si nemůžu odpustit ještě jeden spíše praktický poznatek z volební kampaně, určený zejména českým politikům v nadcházejícím volebním roce. Choďte do podcastů. Donald Trump při finiši kampaně navštívil The Joe Rogan Experience, asi nejznámější podcast na světě, a výsledkem bylo 40 milionů zhlédnutí za první tři dny. J. D. Vance zaznamenal milionové dosahy jak u Rogana, tak u Theo Vona v This Past Weekend. Ve všech případech šlo o uvolněné rozhovory dlouhého formátu, ten s Trumpem trval tři hodiny. Trump si samozřejmě neodpustil pár obvyklých nesmyslných frází, ale byl autentický a čitelný.

Kamala Harrisová předvedla pravý opak. Pozvání k Roganovi podle některých informací odmítla pro nesouhlas progresivně smýšlejících členů svého týmu, do jejichž představ takové vystoupení nezapadalo. Výsledkem bylo, že Joe Rogan, v podstatě liberálně orientovaný moderátor, příznivec legalizace marihuany či stejnopohlavního manželství, těsně před volbami oficiálně podpořil Trumpa. A evidentně to mělo větší váhu než poněkud křečovitě moralizující podpora zástupů hollywoodských celebrit, která jen posiluje pocit, že jsou demokraté elitáři zcela odtržení od reality.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)