Září 1939 a polská politická existence
Jan Rokita
POLITIKA & SPOLEČNOST
Druhá světová válka je v Polsku a dalších zemích středovýchodní Evropy živý a nevyřešený problém, který stále ovlivňuje současnost. Její následky doléhají na současnost, dokonce na způsob, kterým je vnímána aktuální politická situace, v mnohém větší míře než v západní části kontinentu. Krátké zamýšlení bývalého politika a publicisty Jana Rokity se týká vlivu události ze září 1939 (a následujícího konfliktu) na polské vnímání sama sebe. Tento článek z roku 2019 se svým poselstvím „náboženství svobody“ a iluze reálpolitiky je i v těchto dnech velmi aktuální.
V Polsku je každému známo, že druhá světová válka v podstatě znovu vytvořila jak polský národ, tak i polský stát. Téměř celá národní elita (s výjimkou těch, kdo se po válce přihlásili ke komunismu) byla vyvražděna nebo přinucena k emigraci, šoa postihla polské Židy, stát přišel o třetinu území a byl „posunutý“ o několik stovek kilometrů z východu na západ. Po likvidaci elit se polská společnost stála v převažující míře společnosti sedláků, kteří v důsledku stalinistického procesu industrializace se ve velkém stěhovali z přelidněného venkova do ošklivých a levně postavených měst. Avšak válka zdeformovala také „polskou duši“ – donutila nás uznat za národní pravdy ony chmurné předpoklady a podezření, které jsme si mohli vyvodit z událostí devatenáctého století. Všechny tyto nejčernější myšlenky potvrdil průběh šesti válečných let natolik jednoznačně, že jen málokdo dokázal něco takového předvídat. A právě ony začaly utvářet podobu současné polské identity.
Nepochybně nejzávažnější byl další a rozhodující důkaz křehkosti polské politické existence. Nezávislý polský stát se v září 1939 zhroutil téměř jako domeček z karet, i když dvě desetiletí předtím, kdy se začal znovu obnovovat, měl v sobě tolik síly, že se nejen zbavil německé okupace, ale dokázal vojensky zastavit bolševickou lavinu valící se do Evropy. Mělo se však ukázat, že ona vítězství vůbec nebyla výrazem trvalosti polského státu. Zkušenost nenadálého zhroucení státu a jeho symbol, silnice směrem k hraničnímu přechodu v městečku Zaleszczyki, po níž prchali do Rumunska varšavští hodnostáři, představovaly pro Poláky hluboký duchovní otřes. Zhroucení jen potvrdilo to, že si Polsko na konci osmnáctého století nerozdělili jeho sousedé mezi sebe dějinnou náhodou nebo nepříznivým souběhem politických okolností, ale že mezi Německem a Ruskem už opravdu nikdy nebude místo pro polský stát. Září 1939 tak nebylo nic jiného než jakýsi pochmurný výsměch dějin polskému snu o nezávislosti a vlastním státu. Snu, který na počátku dvacátého století s mimořádnou silou vyjádřil dramatik a malíř Stanisław Wyspiański, považovaný v Polsku za proroka. Jeho postava Konrada vykřičela v dramatu Osvobození (1903) nejdůležitější polskou pravdu: „Národ nemůže existovat jinak než jako stát.“ Září 1939 tuto pravdu znovu obrátilo v prach.
Do roku 1935 v Polsku vládl politik po všech stránkách výjimečný – Józef Piłsudski. Když umíral, zůstala po něm optimální (jak se mohlo zdát) škola politického myšlení. Jejím smyslem bylo umění diplomatického vyvažování mezi Berlínem a Moskvou podpořené silou vlastní armády a zabezpečené západním spojenectvím. Polsko mělo téměř rodinné vztahy s Francií a na jaře roku 1939 získalo bezpečnostní záruky od Velké Británie. Nakonec se ukázalo, že to všechno stálo za zlámanou grešli, a koneckonců i samotná myšlenka polské reálpolitiky se jevila jako podivný paradox nebo dokonce nonsens. Přesvědčení o nemožnosti zajistit si vlastní bezpečnost a o bezcennosti všech spojenectví i záruk západoevropských mocností se stalo dalším úhelným kamenem polského politického sebepoznání. Právě z tohoto důvodu sklidil papež Jan Pavel II. v roce 1979 na Vítězném náměstí ve Varšavě neutuchající ovace, když se v přítomnosti milionu lidí odvážil vyslovit slova o Varšavě „srovnané v nerovném boji se zemí a opuštěné spřátelenými velmocemi“. Papež totiž vyjádřil pocit do té doby ukrývaný na dně polské duše.
Pokud je vlastní stát pomíjivý a reálpolitika k ničemu nevede, potom Polákovi zůstává – máme-li použít proslulého pojmu Benedetta Croceho – „náboženství svobody“. Polská politická existence se s ním spojila už v průběhu devatenáctého století, když Polsko jako stát přestalo poprvé existovat. Kdykoli v té době Poláci vsadili na politický rozum a realismus, vždy se pak projevila podobná sázka jako marná. Poláci byli Napoleonovi věrni až do konce, ale francouzský císař dohodu nedodržel. Pak přišly snahy Alexandra I., ruského cara-Evropana, vybudovat spojené s Ruskem Polské království na bázi liberálního konstitucionalismu. Skončily v roce 1830 největším polským povstáním, neboť liberální svobody jsou vždy neslučitelné s národním útlakem. Povstání doufalo opět v podporu revoluční Francie a opět bylo poraženo v osamoceném boji. Podobně tomu bylo i v případě druhého velkého polského povstání z roku 1863, které si zdánlivě realisticky představovalo, že bude prodlouženou geopolitickou rukou Napoleona III. na východě. Právě tehdy se utvářel onen základní polský přístup k političnu, podle něhož (jak se posmíval konzervativec Stanisław Koźmian) „Polsko a povstání jsou synonyma“. Kritérium „náboženství svobody“ Poláci přinášeli nejen v polských povstáních, ale také na evropské liberální frontě na barikádách v Paříži, Budapešti, Berlíně nebo v Palermu. Sepětí polské politické existence s „náboženstvím svobody“ se sice na chvíli uvolnilo, když po první světové válce vznikl polský stát, jehož nezávislost zaručovala Versailleská smlouva. Září 1939 však bylo tragickým důkazem toho, že smlouva z Versailles byla jen další pseudorealistickou a pseudopolitickou iluzí.
Sousední Němci označili Poláky za „podlidi“ a slavný profesor Carl Clauberg v roce 1943 hlásil do Berlína, že díky jeho experimentům prováděným v Osvětimi bude již brzy možné dosáhnout průmyslové sterilizace slovanských žen. Pouze v Polsku zavedli zákon, který trestal podání kůrky chleba sousedu Židovi smrtí. A i když v roce 1989 právě politický rozum a reálpolitika přese všechno ukázaly svou sílu u kulatého stolu mezi Solidaritou a komunisty, odolnost a trvalost polské politické existence se nakonec ukázaly být silnější než nová polská zkušenost. Jsme národ, který znovu obnovuje a buduje svůj stát, ale nevěří už tomu, že tentokrát jde o trvalou entitu. Je pravda, že jsme znovu uzavřeli spojenectví se západní Evropou, ale dnes jí příliš nedůvěřujeme, a hledáme proto pevné spojení s Amerikou, která se nám jeví jako víc idealistická, méně politicky vypočítavá. Sami rovněž tvrdošíjně šíříme současnou verzi „náboženství svobody“ na východě, neboť právě tam spatřujeme naše zvláštní poslání při obraně suverenity Ukrajinců, Gruzínců nebo Moldavanů. Ale především na základě vlastních zkušeností sledujeme s velkou bdělostí a ostražitostí evropské prostředí a neustále vyhlížíme první příznaky nástupu nějaké velké politické krize.
Ano, je pravda, že září 1939 určitým způsobem zdeformovalo naše sebepoznání. Ale učinilo nás také mnohem odolnějšími vůči všem nespočetným iluzím, jimž se oddává především současná evropskounijní politika.
Text vyšel původně k 80. výročí začátku 2. světové války v rámci spolupráce s polskou revue Wszystko Co Najważniejsze. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.
