Zázrak u Visly a první zrada Západu

Přesně před sto lety se předpolí Varšavy rozhodovalo o osudu střední Evropy. Rudá armáda tehdy poprvé pochodovala směrem na západ. Podle Leninových slov „po mrtvole reakčního Polska vede cesta ke světové revoluci“. Nedávno vzniklý polský stát dokázal na poslední chvíli mobilizovat všechny síly a bolševiky odrazit. Tzv. Zázrak u Visly, který si Polsko připomíná vždy 15. srpna, tak opozdil příchod komunismu do střední Evropy o 25 let.

Zajímavou kapitolou tohoto příběhu je postoj západních mocnosti, a především Velké Británie. Profesor Andrzej Nowak, jeden z předních polských znalců Ruska, věnoval tomuto tématu knihu První zrada Západu. 1920 – appeasement, na který se zapomnělo. Přístup západních mocnosti v době sovětského tažení na západ se podle Nowaka stal určitým předobrazem mnichovských a jaltských dohod.

Napsal jste knihu, ve které popisujete první pokus o appeasement ve 20. století. V Čechách je tento pojem spojován s Mnichovem a rokem 1938, je možné ho z morálního hlediska porovnat s tím, co se stalo Polákům v roce 1920?

Nejen v Čechách, ale asi na celém světě je pojem appeasement spojován – pokud je tedy vůbec s něčím spojován, protože mnoho lidí o něm neslyšelo – především s mnichovskou konferencí a rozhodnutím západních velmocí nechat Československo napospas Hitlerovi. Zásadní rozdíl mezi situací Polska v roce 1920 a situací Československa v roce 1938 spočívá v tom, že pro Polsko rok 1920 neskončil tragédií, což nemůžeme říci o Československu o 18 let později. Nicméně mechanismus appeasementu, který se v roce 1920 projevil v britské politice vůči Sovětskému Rusku, které se tehdy snažilo zlikvidovat polský stát, byl totožný s mechanismem z roku 1938, ačkoli následky byly odlišné.

Polsko se ubránilo samo, bylo schopné mobilizovat své síly natolik, aby jeho miliónová armáda zastavila silnější ruské nájezdníky. Poláci měli velkou radost z vítězství, kterého dosáhli na bitevním poli v bezprostředním boji bez pomoci ostatních, a právě to možná způsobilo, že zapomněli na snahy britské vlády zaprodat je. Zapomněli na to a už se k tomu nevraceli, což je škoda, v opačném případě by se totiž polská vláda v československé otázce v roce 1938 zachovala možná jinak, patrně bychom byli lépe připraveni na těžkou volbu mezi Hitlerem a Stalinem v roce 1939. Po hlubší rozboru chování britské vlády v roce 1920 bychom byli možná psychicky lépe připraveni na to, co se stane na jaltské konferenci. Ta totiž byla v určitém smyslu, ač se to nemusí tak úplně zdát, opakováním Mnichova, jen v mnohem větším měřítku, protože se týkala celé středovýchodní Evropy, a ne pouze jednoho státu.

Na druhou stranu se u nás můžete setkat s názorem že to, co se Polákům stalo v roce 1920, byl zasloužený trest za jejich imperiální ambice.

Polsko má důvod mít ve své historické paměti jednu velkou výtku související s kroky československých politiků, a především pak prezidenta Masaryka, jehož role byla v roce 1920 z polské perspektivy velmi negativní. A myslím, že nejde jenom o polskou perspektivu. Stačí si přečíst jeho komentáře k tehdejším postojům britských politiků. Říká, že nevadí, že Sověti obsadí Polsko, protože jim v jistém smyslu patří, nicméně v žádném případě nehrozí, aby šli dál na jih přes Karpaty ani žádným jiným směrem. Chtějí pouze obsadit Polsko, což je v pořádku, protože je to vlastně zasloužený trest za ten zmiňovaný polský imperialismus. Pokud si ale přečteme telegramy Stalina, tehdejšího komisaře jižní fronty, a Lenina ze srpna 1920, tak oba rozvažují, jak rychle po obsazení Polska dobydou Československo, zda to bude již nyní v srpnu nebo se tato operace protáhne až do září. Stalin a Lenin ve svých depeších hovoří zcela jasně, jdeme dál… na Československo, Rumunsko, Maďarsko až do Rakouska nebo dokonce do Itálie.

Teze o polském imperialismu se opírá o představu, že Polsko na východě sousedí s mírumilovným národem a politickým systémem, který nemá v plánu žádnou agresi ani možnost realizovat svou expanzivní imperiální politiku. Tyto představy jsou ovšem zcela mylné. Češi naštěstí neměli zkušenost s ruským imperialismem, který se v průběhu 18. a 19. století projevoval v Polsku obzvláště brutálně, což mělo za následek desetitisíce životů a statisíce sibiřských vysídlenců z řad polských bojovníků o nezávislost, tudíž rozumím, že si tyto tragické události nepamatují a nemusí jim ani rozumět. Poláci tyto zkušenosti nejenže měli, ale rovněž si již v roce 1920 uvědomovali, že ruský imperialismus byl nahrazen něčím značně horším, a to imperialismem sovětským.

Plán Józefa Piłsudského byl takový, že pokud tu má být možnost ubránit se onomu sovětskému imperialismu, je třeba vytvořit nový geopolitický systém. Nechtěl ale, aby se tento systém opíral o přesunutí polských hranic někam na Dněpr a Dvinu, tedy návratu ke stavu z 18. stoleti. Měl být založen na federaci-spojenectví, ve kterém sice bude Polsko tím nejsilnějším partnerem, ale stále to bude spojenectví různých nezávislých států, které by měly z východu ohradit Polsko. Na severu mělo federaci tvořit někdejší velké Litevské knížectví, tedy Litva a Bělorusko, a na jihu Ukrajina. Hlavní projev údajného Piłsudského imperialismu, tedy tzv. Kyjevské tažení v dubnu 1920 měla za cíl vybudovat nezávislou Ukrajinu spjatou s Polskem spojenectvím. Tažení předcházela smlouva s ukrajinskou vládou Symona Petljury, která jasně říkala, že vše na východ od řeky Zbruč, která tvořila hranici mezi Haličí a někdejším ruským impériem, bude představovat nezávislou Ukrajinu a tolik, kolik toho pro svůj stát Ukrajinci s pomocí polského vojska na východě získají, tolik svého státu budou mít. To se nepodařilo, tato politika skončila fiaskem, protože Ukrajinci byli unavení neustálými válkami a okupacemi, ve velké míře byli rovněž zdemoralizováni šest let trvajícími hrůzami, které se děli na jejich územích – okupacemi bílých a následně rudých Rusů. Skupina ukrajinských patriotů, kteří by chtěli bojovat o nezávislost ve spolupráci s Polskem, nebyla početná. Nepodařilo se také proto, že na Západě bylo povědomí o svébytnosti národů jako Ukrajinci velmi slabé: pro mocnosti Polsko mělo hraničit s Ruskem „napřímo“, o žádných dalších státech Ukrajinců či Bělorusů nebyla vůbec řeč.

Další díl tragédie spočívala v tom, že  druhá polovina uvědomělých ukrajinských patriotů viděla naopak v Polsku hlavního nepřítele. Byli to ti Ukrajinci, kteří žili v oblasti východní Haliče, tedy ve Lvově a okolí, který pro Poláky byl neodmyslitelnou součástí Polska. Právě toto téma ztěžovalo ukrajinsko-polskou spolupráci i poté, kdy řada ukrajinských nacionalistů odešla do exilu. Mnoho z nich se usídlilo v Praze a odtud koordinovalo svou protipolskou činnost, mimochodem i za podpory československé vlády. I tento kamínek patří do mozaiky nepříliš dobrých vztahů naších zemí mezi válkami.

Každopádně zpátky k roku 1920 – je těžké nějak nezaujatě komentovat československou politiku vůči Polsku v době, kdy bolševici táhli na Varšavu za účelem a zlikvidovat Polsko a rozšířit revoluci dál do Evropy. Prezident Masaryk tehdy vyhlásil, a to doslova, karanténu na Polsko, řekl, že se v Polsku se šíří epidemie – epidemie biologická ne politická nebo něco podobného –, a proto není možné přepravit cokoli z Československa do Polska nebo naopak. Československo zablokovalo veškerou pomoc, která mohla přijít z jihu během polských bojů o vlastní nezávislost, nikoli bojů o nějaké polské impérium, ale pouze o to, aby Varšava zůstala polská. Samozřejmě toto rozhodnuti je třeba vnímat v kontextu celkových vztahů mezi zeměmí, které poznamenal spor o Těšínsko. V něm mají stydlivé kapitoly obě země, ta polská se psala hlavně v roce 1938.

Pokud by Rusové v roce 1920 dobyli Polsko, šli by dál. Myslíte si, že by Západ odevzdal tak snadno i Československo a jiné země nebo tato netečnost souvisela pouze a výhradně s Polskem?

Jestli se nemýlím, tak Češi občas zdůrazňují, že nemají mnoho společného s východní Evropou, že na rozdíl od Poláků nebo Maďarů, nemluvě už o Litevcích, Lotyších nebo Estoncích, patří pouze do střední Evropy. S tím souvisí i přesvědčení, že vše, co se týká národů a států východní Evropy, se vůbec netýká českých zemí. Po zkušenostech z 20. století je však patrné, že žijí na stejné planetě jako Polsko, Maďarsko, Slovensko… Navzdory většímu civilizačnímu pokroku nebo nejrozvinutějšímu průmyslu byly české země dle západních politických vůdců v roce 1920 součástí právě tohoto regionu, a podobné je to i dnes,.

Pro Západ je důležité Německo a na východě Rusko, ty je třeba brát v úvahu, ale to je vše. Zkoumal jsem rok 1920, chování a plány Britů, ale také Američanů, dle jejich reakcí na možné obsazení Polska Rudou armádou bylo jasné, že Velká Británie by o protiakci na další sovětskou ofenzívu mohla rozvažovat pouze v jednom jediném případě a to, pokud by se Rudá armáda objevila v Berlíně. Praha nebo Varšava nepředstavovala pro londýnskou nebo washingtonskou vládu žádný rozdíl, jsou to pouze, jak to brutálně popsal Neville Chamberlain v roce 1938, „a far away country between people of whom we know nothing“ – příliš o nich nevíme a ani nás moc nezajímají. Teprve Německo je země důležitá pro stabilitu světového řádu, který by rádi zachovali političtí vůdci v Londýně nebo Washingtonu. To je smutná pravda.

Samozřejmě musíme zmínit, že trochu jinak se v roce 1920 dívali na východní Evropu Francouzi, a to z důvodů vlastní bezpečnosti. Pro Francouze bylo jak Československo, tak i Polsko velmi důležité, byly to „náhradní spojenci“ – náhradní, tedy namísto Ruska. Momentálně není možné francouzsko-ruské spojenectví, které by bylo protiváhou Německu coby nebezpečného souseda Francie, protože Rusko je bolševické a Francouzi nepřevzali přístup londýnské vlády, podle které bylo možné se bez problémů s Bolševiky dohodnout, a proto se rozhodli pomáhat jak Polsku, tak Československu. Zde je třeba odlišit postoj anglosaských velmocí, a především Velká Británie, a postoj Francie. Tak to bylo v roce 1920, ale zdá se mi, že dnes už tento rozdílný postoj neplatí.

Podle dodnes rozšířeného názoru vděčí Československo i Polsko za svou nezávislost západním mocnostem. Odkud se tedy berou Vaše výtky vůči Američanům nebo Britům. Skutečně se jejich postoj k nezávislosti Polska mezi lety 1918 a 1920 tak výrazně změnil?

Je dobré připomenout, že první západní politik, který formuloval postulát obnovení nezávislého polského státu, byl prezident Wilson, a to ve třináctém ze čtrnácti bodů svého Nového světového pořádku zveřejněného v lednu 1918. Ve třináctém bodě dal jasně najevo, že se má nový stát omezit na území etnicky čistě polské, které mu nevyvratitelně patří, a má mít přístup k moři. Nemusí to být zrovna oblast přímo na baltském pobřeží, stačí například možnost nezávisle na jiných doplout do moře po Visle. Britský premiér David Lloyd George na versaillské konferenci dělal vše pro to, aby bylo Polsko co možná nejmenší. To vše spolu souvisí.

Podle amerického prezidenta, následně rovněž podle britského premiéra, a podpořili to také Francouzi, mělo být Polsko po první světové válce obnoveno – protože o to Poláci bojovali v povstáních po celé 19. století, od počátku 20. století byli jak politicky tak společensky aktivní, během první světové války dávaly rovněž znát o svých snahách vrátit se znovu na mapu Evropy – ale anglosaské velmoci zdůrazňovaly, že by mělo být co nejmenší, tedy takové, aby nepřekáželo svým velkým sousedům Rusku a Německu. Čím menší Polsko, tím větší klid v Evropě – takový byl předpoklad, protože s malinkým Polskem se snad Němci i Rusové, ať už bílí, rudí nebo jiní, smíří, neboť jejich územní ztráty související se vznikem nového státu budou malé.

Nicméně Polsko, které chtělo hájit svou nezávislost a existenci, muselo vzít v úvahu, že ruský imperialismus, a obzvláště ten rudý, nebude garantem jeho nezávislosti. Stejně tak se ani německý imperialismus nemohl smířit se ztrátou Velkopolska, nehledě na Pomořansko nebo Slezsko. Polsko by bez těchto oblastí ztratilo nejen své etnické země, protože tamní většina byla rozhodně polská, ale ztratilo by i šanci existovat jako stát, protože ten bez slezských dolů, přístupu k moři a efektivního velkopolského zemědělství postrádal jakýkoli ekonomický smysl.

Máme zde tedy dva protikladné přístupy – přístup politiků západních impérií, kteří si zvykli na to, že ve východní Evropě jsou pouze impéria: Rusko, Německo a Rakousko-Uhersko. To poslední se rozpadlo, tudíž už nepřipadá v úvahu, a tak může vzniknout velké Československo nebo Jugoslávie, protože to nebude zbylým dvou mocnostem překážet. Avšak v oblasti, kudy dříve procházela hranice mezi Ruskem a Německem, o jejichž významu ani po první světové válce nikdo nepochyboval, je lepší, aby těmto mocnostem nic nepřekáželo, a tedy aby byl nový stát co nejmenší. Není divu, že Polsko s tímto přístupem nesouhlasilo a snažilo se o vymezení svých hranic tak, aby mohlo fungovat. Právě v tom spočívá ten paradox, na který se ptáte. Ano, západní anglosaské velmoci, především pak Spojené státy, souhlasily s obnovením Polska a byla to jedna z podmínek obnovení nového světového pořádku, avšak současně dělaly vše pro to – především pak Velká Británie, která byla v roce 1919 a 1920 po stažení se USA z Evropy tím nejdůležitějším politickým hráčem – aby Polsko bylo co nejmenší a nepřekáželo Rusku ani Německu.

Silný moment ve vaší knize jsou dobové citáty ze západního tisku týkající se našeho regionu, které bychom po úpravě kontextu mohly bez problémů přenést do dnešního Guardianu nebo El Pais. Odkud se vzal ten koloniální paternalismus vůči středovýchodní Evropě a proč se mu stále tak daří?

Část tohoto problému dokonale popisuje kniha Inventing Eastern Europe amerického historika Larryho Wolffa, která vyšla někdy před 20 lety v Kalifornii. Je v ní popsáno, jak byl během osvícenství v polovině 18. století v kruhu západních, především pak francouzských ale i anglických, intelektuálních elit vytvořen obraz východní Evropy, která jako pojem do té doby vůbec neexistovala, coby polobarbarského území, vůči kterému existují dvě přístupy. Buď tam přijedou učitelé ze Západu a naučí ty barbary jíst nožem a vidličkou a celkově je přiblíží západním standardům nebo se onen Východ nechá napospas Rusku, které je sice rovněž barbarské, ale vzhledem k jeho síle a tomu, že přeci jen dokázalo vybudovat silnou velmoc, ho musíme respektovat – takové názory skutečně panovaly v 18. století.

Po celé 19. století, tedy století klasických impérií, se vytvořila a formovala politická představa západních elit, že ve východní Evropě přeci nejsou žádné národní státy, ale pouze impéria, a to Habsburské, ruské a německé. Rozpad Habsburské říše pochopitelně poskytl prostor pro menší národy, ale z pohledu západních diplomatů a představitelů západního establishmentu tyto nové státy vše jen zbytečně komplikují, je jich příliš mnoho, objevuje se příliš mnoho hranic, rozmáhají se malé a zvláštní nacionalismy… prostě a jednoduše by bylo lepší, kdyby se vše zahrnulo do větších mocností, a proto začal být tento region vnímán jako zdroj problémů.

V určitém smyslu si západní Evropa po jaltské konferenci oddychla, protože se – shodně s předpoklady západních intelektuálů 18. století, psal o tom např. Voltaire – Rusko „postaralo“ o celou středovýchodní Evropu. Důsledkem toho bylo již možné vyjednávat pouze s Ruskem, pramenila z toho sice obava, protože Rusko bylo nebezpečné i pro Západ, ale alespoň nebylo potřeba zabývat se celým tím nepořádkem ve východní Evropě.

V roce 1989 se tyto státy vrací na mapu světa, nejde ani tak o geografickou mapu, na které existovaly, ale spíše o tu politickou, staly se opět nezávislými subjekty mezinárodní politiky, a ne pouze jejími objekty. Třicet let není pro politickou představivost západních elit příliš mnoho, stále fungují ty samé představy, které se vžily během posledních tří století. Představy, že v této části Evropy sídlí malé a barbarské národy, na které není třeba brát ohled, které můžou být nanejvýš poučovány. Jak dlouho budeme žít v přesvědčení, že máme být poslušnými žáky moudřejších a prozřetelnějších mentorů z Bruselu, Berlína nebo Londýnu, tak dlouho budou na Západě žít v přesvědčení, že je tento vztah učitel – mladší žák normální a správný, a že problémy se střední Evropou se objevují jen tehdy, kdy se žáci nechtějí chovat dostatečně poslušně a uctivě.

Když naopak začínají – několik let po přijetí do Evropské unie – státy jako Polsko, Česká republika nebo Maďarsko prosazovat své zájmy, chtějí také mluvit do diskuze o tom, co je dobré a co je špatné pro Evropu a pro ně samotné, pak se automaticky probouzí ty staré a velmi hluboko zakořeněné stereotypy. Opět jsou národy středovýchodní Evropy zdrojem problémů, opět nechtějí poslouchat naše dobré rady. Co pak s ními udělat? Přitvrdit kontrolu? Nevo třeba opět odevzdat pod dohled ruského impéria, ať od nich máme pokoj? Ten stereotyp je živý a bezpochyby v posledních letech znovu vyplouvá na povrch veřejné debaty. V západním tisku vidíme opět obraz středovýchodní Evropy coby horší Evropy, kde ožívají démoni minulosti a kde nechápou tu krásnou vizi budoucnosti, kterou budují filozofové a následníci Voltaira.

Rozhovor vedl Lukáš Skraba.

Andrzej Nowak je mimo jiné autorem knihy Impérium a ti druzí, která vyšla v nakladatelství CDK.